Izjum, Kreminna, Avdijivka, Marjinka — jména, která se objevují ve zpravodajství z ukrajinských válčišť takřka každý den, spolu s dalšími. S tím, jak se jádro druhé ruské ofenzívy přesunulo na Donbas, se opět mluví o místech, na nichž se bojovalo už v letech 2014 a 2015. Co si však pod řečenými jmény představit?

Fotodokumentace a videomateriály, jež doprovází běžné zpravodajství, jsou veskrze pořád stejné — rozbité domy ve zplanělém okolí, zoufalí civilisté, vojenská technika. Je to pochopitelné, protože novináři přijíždějí na daná místa vždy po boji. Jenomže východní fronta se táhne bezmála pět set kilometrů a válčí se stále i mimo ni. Jde o desítky míst, jež mají nejen specifického ducha, ale i rozdílné vojenské přednosti či omezení.

Zde proto malý průvodce po oblastech, kde se aktuálně bojuje — jako doplněk k pravidelným zpravodajským přehledům, taktickým mapám i tematickým longreadům.

Průlom u Čuhujivu, na východ od Charkova

Začneme-li na severu, s ústupem ruských vojsk z centrálních oblastí země se horní cíp fronty přesunul k druhému největšímu ukrajinskému městu Charkovu, jež leží kousek od ruské hranice. V únorové fázi invaze vynaložili Rusové velké úsilí, aby toto více než milionové sídlo obklíčili. Zcela se jim to však nikdy nepovedlo.

Přibližně od konce prvního březnového týdne se obráncům Charkova začaly dařit i protiútoky. Ve druhé polovině dubna pak během příprav na aktuální ofenzívu přeťali ruské zásobovací linie u třicetitisícového města Čuhujiv směrem na východ, za řeku Doněc. Interventi museli pochopitelně zareagovat, a tak se otevřelo nové válčiště.

Oblastí vede několik komunikací, které se hodí interventům využívat, když chtějí vpadnout do Donbasu i ze západu, tedy zezadu. Kroutí se zde též řeka Severní Doněc, která je klíčovým prvkem i několika dalších aktuálních válčišť.

Oblast od Čuhujivu na východ je typická prolínáním zemědělské krajiny, lesíků, vodních ploch a říčních údolí. Dá se zde skrývat, útočit překvapivě i plánovat přepady.

Po větších bojích 19. dubna se zdálo, že ruské jednotky snahu o zacelení čuhujivského průlomu vzdaly, nebo odložily na později. 20. dubna se v oblasti bojovalo už jen u vesnice Stará Hlinica. Posily na Donbas využívaly východnější silnici přes Kupjansk směrem na Izjum.

Okolí Izjumu

Dvacetitisícový Izjum je strategicky položené město za severozápadní hranicí Doněcké oblasti. Protíná jej autostráda E 40/M 03 z Charkova a Čuhujivu směrem na Slavjansk a Debalcevo — do samotného jádra Donbasu. Obtáčí jej pak opět Doněc, na jehož březích se na východ od města rozkládá Svatohorský národní park — obdoba našeho Podyjí, ovšem s historickými kláštery.

Rusové vytáhli na Izjum už na počátku března. Po téměř měsíční obraně jej na počátku dubna dobyli. V rámci příprav na stávající ofenzívu pronikli na jihovýchod podél E 40 do přilehlých vesnic Bražkivka, Dovhenke a Tychocké. Po zahájení ofenzívy pak postoupili i na západ k Andrijivce, zřejmě ve snaze o vybudování předpolí.

Hlavní úder sil shromážděných v izjumské oblasti by měl směřovat v dalších dnech dále po E 40 na Slavjansk, což je správní středisko severního Donbasu. Útočníci musí postupovat nejdříve mírně zvlněnou krajinou se stromořadím a lesy podél cest, která teprve u Slavjansku přechází do klasických donbaských plání.

Je ale možné, že se Rusové vydají ještě více na jih, kde je terén otevřenější, a pokusí se Slavjansk nejprve ze západu odříznout.

Bojovat by se mělo též o železniční tah Izjum—Jampil, který ohraničuje Svatohorský park ze severu a vede takřka celý lesy.

Kreminna, Rubižne, Severodoněck

Soustava sídel na severním břehu Doňce na východ od Izjumu je místem, kde se bojovalo od konce března nejvíce, tedy s výjimkou azovského přístavu Mariupol. Doněc se zde rozlévá do mnoha niv a slepých ramen, což je ideální terén pro obrannou válku. Rusové ovšem útočí ze severu a z východu, kde voda chrání pouze Severodoněck — přibližně stotisícové centrum neokupovaného zbytku Luhanské oblasti.

Dvacetitisícová Kreminna a třicetitisícové Rubižne mají na sever pouze jehličnaté lesy.

Ve středu 20. dubna byla již Kreminna obsazena, přičemž ukrajinské jednotky se stáhly do porostů na březích Doňce. Rubižné i Severodoněck byly obleženy ze dvou stran. Je tak dost dobře možné, že na boje v doněckých mokřadech nakonec dojde.

Rusové zvládli postavit v předchozí fázi bojů v podobném terénu několik pontonových mostů. Tentokrát si měli však Ukrajinci čas připravit obranné pozice.

Lysyčansk a Popasna

Stotisícový Lysyčansk a dvacetitisícová Popsana tvoří dvě pomyslné pevnosti východní části luhanské fronty. Dělí je vzdálenost přibližně čtyřiceti kilometrů. Spojuje je železnice a do značné míry i ráz krajiny.

Pod Lysyčanskem na jižním břehu Doňce (město tvoří se Severodoněckem na druhé straně řeky de facto dvojměstí) začínají mírné kopečky s remízky, větrolamy a malými rybníčky, kteréžto se táhnou až právě k Popasne.

Před válkou se zde v krajině často pásly krávy. Nyní je Lysyčansk z východu soustavně ostřelován a kolem Popasne se už od března plnohodnotně bojuje.