Dva týdny na okupovaném kyjevském předměstí

Jevgen Osivský

Evheny Osievski, doktorand univerzity v městečku Vorzel nedaleko Kyjeva, jehož válka zastihla na koleji, přibližuje každodenní život ve válečném konfliktu.

„S tím, jak se Vorzel stával čím dál odříznutější od infrastruktury a v našich svítilnách a mobilech docházely poslední zbytky energie, se naše realita stávala stále zlověstnější. Zpřetrhání informačních kanálů jsme prožívali vyloženě živelně, jako by někdo metodicky vyndával součástky přímo z nás.“ Foto Sergei Supinsky, AFP

Šest koček, třicet lidí a čtyři minometné střely. Takto jsme strávili necelé dva týdny od 24. února do 10. března na koleji univerzity v městečku Vorzel, administrativní části Irpinu ležícího nedaleko Kyjeva. Drtivá většina dosavadních obyvatel odtud odešla již v průběhu prvních dvou dnů války, zatímco já jsem zde zůstal v domnění, že někdejší malé lázeňské letovisko mi poslouží jako bezpečný domov.

Víc jsem se však mýlit nemohl. Zakrátko se totiž obce Buča a Hostomel ležící v naší těsné blízkosti staly místem těžkého řinčení zbraní. A jediná cesta do Kyjeva vedla právě skrze ně. Přibližně čtvrtý den jsme se proto ocitli zcela odříznutí a koncem týdne jsme dokonce zjistili, že žijeme pod ruskou okupací.

Prožívání války

Samotné prožívání války může nabývat různých forem, které se přitom nezřídka stupňují. Zatímco si jeden den před spaním čtete o bojích ve zprávách, druhý den vás již probudí vzdálené výbuchy. Poprvé ucítíte vibrace okenních tabulek a pak pochopíte, že město, ve kterém jste žili posledních sedm let, je obklíčeno vojáky.

Potom už z okna ze svého pokoje vidíte kolonu nepřátelských tanků a zanedlouho se dostanete i pod minometnou palbu. Všechno je to válka. Hranice mezi jejími jednotlivými stupni se stále stírají a vše se nakonec stává rutinou. Pod dělostřeleckou palbou si následně můžete i číst, vařit čaj, dělat domácí práce nebo vyspávat.

Budu však konkrétnější. Zpočátku nás bylo osmadvacet. Naši skupinu tvořili zejména doktorandi, studenti a uprchlíci z Donbasu. Odpoledne osmého dne naší izolace před naším útočištěm náhle zaparkovalo jakési auto. Rychle z něj vyběhli čtyři lidé a po ulici běhali sem a tam, až jsme si uvědomili, že jsou to také civilisté a potřebují naši pomoc. A tak jsme je přijali mezi sebe.

Čtveřice tvořená třemi ženami a jedním starcem nám odvyprávěla svůj příběh — tato rodina strávila týden ve sklepě svého domu, než se v den, který vyhodnotila jako nezvykle klidný, odhodlala utéct. Na kruhovém objezdu pouhých čtyři sta metrů od konce města však natrefila na kolonu ruských vojáků, kteří na jejich vůz začali bleskově pálit. Několik kulek prorazilo přední sklo a jen s obrovským štěstím se nikomu z posádky nic nestalo. Vyjma drobného šrámu na obličeji řidiče.

S sebou přivezli také své kočky, rozkošné bílé kotě Cindy a zástupkyni plemene cornish rex se jménem Yasya v dosti pokročilém věku, která svýma ocelovýma očima připomínajícíma vikinga po mrtvici a svým agresivním chováním děsila jak našeho kocoura, tak i mne.

Jak se ukázalo, zvířata se dokáží adaptovat na válečné dění velice rychle. Stačilo pár dní a obě mé kočky se naučily zalézt pod postel, jakmile začalo ostřelování. Později však začaly výbuchy zcela ignorovat, a přestože salva čas od času dopadla i nedaleko nás, kočky nadále chrněly, věnovaly se žrádlu nebo vlastní hygieně.

S lidmi to bylo nakonec obdobné. Zpočátku téměř všichni při prvních ozvěnách války běželi do improvizovaného krytu, zatímco po pár dnech již mnozí zůstávali v noci spát ve svých postelích, přestože nebe nad Kyjevem se barvilo do tmavě oranžové a nad námi se míhala letadla.

Uvězněn s plnou knihovnou

Po každém náletu jsme chodili kontrolovat škody. Za celou dobu pobytu jsme schytali čtyři zásahy minometnými střelami. Ta nejbližší trefila sloupek plotu, asi třicet metrů od mého pokoje a vysklila nám pár oken. Na válečné poměry jsme vlastně měli velké štěstí. Několik sousedních budov utrpělo přímý zásah a staly se z nich jen doutnající ruiny. Zda byl zrovna někdo uvnitř, nevíme.

O elektřinu a vodu jsme přišli třetí den. Čtvrtý den jsem si, nehledě na válku, už zase mohl číst. Ovšem jen za dne, jelikož svícení jsme neměli povolené ani svíčkou. Díky tomu se naše biologické hodiny synchronizovaly s denním režimem — vstávali jsme s východem slunce a šli spát krátce po jeho západu. Vařili jsme si na dřevu a vodu jsme získávali ze studny.

Během patnácti dní mezi začátkem války a naší evakuací jsem dočetl monografii o konstrukci genderu v ostrovní zemi Vanuatu, dříve známé jako Nové Hebridy. Dále jsem přečetl popularizační dílo o historii tzv. Svatého oddílu, který byl nepřekonatelnou starořeckou vojenskou jednotkou tvořenou 150 páry mužů, kteří spolu žili ve stejnopohlavních svazcích. K tomu jsem zhltnul pár set stran klasické sociologické studie zkoumající systém práce v neurobiologické laboratoři.

Přesto to ale byly Fragmenty anarchistické antropologie od levicového sociálního teoretika Davida Graebera, které mi během mé nedobrovolné izolace poskytly nejpodnětnější čtení.

Graeberova kniha, která je spíše manifestem než koncepční akademickou prací, v mém vydání čítá jen o něco více než sto stran. Díky tomuto detailu, záměrně zamlčenému, se mi podařilo od svých spolubydlících sklidit upřímný obdiv: „Jak jsi to stihl přečíst za dva dny?“

Teoretik Graeber provádí anarchistickou revizi historie antropologie s připomenutím toho, kolik klasiků oboru jako Radcliffe-Brown, Mauss a Clastres zastávalo politickou filozofii komunitarismu. V závěru knihy se pak také zastává rovnostářských komunit, jako byli anti-globalisté v Seattlu, zapatisté v Mexiku nebo madagaskarští rolníci, zvláště pak jejich kreativních spontánních podnětů, které mohou probudit alternativu k naší společnosti nátlaku a diskriminace.

Právě v těchto komunitách se dle autora rodí vize spravedlivějšího, svobodnějšího a utopičtějšího světa — tomuto slovu se Graeber ostatně nijak nevyhýbá.

Participace na přežití

Zatímco jsem četl tyto pasáže, naše nepočetná skupina shromáždila veškeré jídlo a zorganizovala komunitní kuchyni. Úkoly jsme si rozdělili samovolně, bez nutnosti o nich hlasovat, tvořit rozpisy či volit organizátora. Lidé jen mlčky převzali zodpovědnost za to, na co právě stačili. Někdo vstal před rozedněním, zapálil oheň a připravil na čaj. Jiní se ujali přípravy jídla a další se dali do uklízení našeho provizorního krytu. Dokonce i ti nejméně praktičtí si nějakou práci našli, byť to třeba bylo nošení vody.

Každý kuriózní koníček či životní zkušenost se v tu chvíli proměnily v něco užitečného. Archeologové zvyklí na život v přírodě si vzali na starost udržování táborového ohně. Uprchlíci z Donbasu nás naučili, jak si správně lehnout a krýt se při bombardování. Stále dokola jsme se navíc bavili o možnosti pravidelného cvičení jógy — přece jen jsme mezi sebou měli profesionální lektorku — nicméně naše plány ztroskotaly jednoduše na tom, že jsme byli příliš líní.

Přemítal jsem nad tím, má-li Graeber nakonec pravdu, zdali se pod nánosem pozdního kapitalismu, který v našem úzkém společenství přestal fungovat, najednou objeví společnost, ve které jsme si všichni rovni. Při pohledu zpět můžu říct, že ne tak docela.

Nakonec se totiž našli tací, kteří z našeho soužití pouze profitovali a do žádných aktivit se nezapojovali, byť šlo jednoznačně o menšinu. Přitom ani nevypadali, že by kvůli tomu měli sebemenších výčitek. U těch aktivních se navíc značně lišila míra toho, kolik své práce do společného úsilí skutečně dávali. Rád bych se mýlil, ale přijde mi, že situace by v delším časovém horizontu bezpochyby vedla ke konfliktu.

Naše rozdělení práce zkrátka nakonec kopírovalo společenské stereotypy, nehledě na zcela jiné podmínky válečného stavu. Přestože naši komunitu tvořili především „progresivně“ uvažující studenti z jedné z nejlepších univerzit v zemi, byly to téměř vždy ženy, kdo umýval nádobí.

Vzájemná pomoc, ale i společenské nešvary byly patrné také v celém městečku Vorzel. Sousedé mezi sebou sdíleli zásoby i informace, další obyvatelé nosili potraviny a oblečení do místní porodnice. Na druhou stranu hned v počátku izolace lidé vyrabovali dva obchody s alkoholem. Další pozoruhodný případ nastal v drogerii, kterou její zaměstnanci (či přímo vedení?) odmítli otevřít, a nenechali se přemluvit ani k prodeji ženských hygienických potřeb. Život pod ruskou okupací ve Vorzelu nám tak ukázal nejen ty nejlepší, ale i ty temnější stránky lidské společnosti.

Předávání informací

S tím, jak se Vorzel stával čím dál odříznutější od infrastruktury a v našich svítilnách a mobilech docházely poslední zbytky energie, se naše realita stávala stále zlověstnější. Zpřetrhání informačních kanálů jsme prožívali vyloženě živelně, jako by někdo metodicky vyndával součástky přímo z nás.

Hladověli jsme po zprávách o válečném dění a spoléhali jsme se jen na značně nespolehlivou šeptandu mezi obyvateli města. Do toho hned druhý den začaly kolovat zvěsti o zavražděných civilistech. Doslechli jsme se také o nepřátelském sniperovi, který měl ostřelovat most vedoucí přes železniční trať. Podle všeho si navíc okupanti měli zřídit velitelství přímo radnici, což se ovšem brzy ukázalo být falešnou informací. U mnohých dalších příběhů si pravdivostí nejsme jisti doposud.

Ve volném čase jsme si mezi sebou na koleji předávali nejrůznější vědomosti, třeba o správném provedení testu na chlamydie a kapavku, o mohylách z pozdní doby železné nebo o tom, jak zakreslit porodnické tabulky. Z cigaret se stalo univerzální platidlo, zatímco peníze ztratily veškerý smysl.

Teplé zimní dny pominuly a vystřídalo je studené jaro s teplotami pod bodem mrazu a překvapivými sněhovými srážkami. Dozvěděli jsme se o příšerné situaci ve vedlejší obci Buča, pokryté těly civilních obětí a troskami ruských tanků. Mezitím do naší kuchyně začali docházet krásní a mohutní psi se smutnýma očima, kteří zde zůstali po svých majitelích.

Život pod okupací dál proudil. V průběhu se k nám přidal nový pár (přestože jsme se již dva týdny nesprchovali) a v porodnici v naší ulici se narodilo patnáct dětí. Předposlední den naší izolace, kdy začínala evakuace Vorzelu, jsem náhodně potkal usmívajícího se Kanaďana, kterého nerozhodilo ani formování značně zmožených obyvatel města do humanitárního koridoru, ani to, že se objevil uprostřed války bez sebemenší znalosti jazyka.

Tento člověk (David?) přijel na Ukrajinu v závěru roku i přes varování jeho vlády a dalších světových lídrů o riziku vypuknutí války. Svého příjezdu však nelitoval. David (nebo se jmenoval Stephen?) mi ukázal svůj zásnubní prsten na levé ruce. „Přišel jsem se oženit. Požádal jsem ji už dvakrát, pokaždé souhlasila. Když jsem se doslechl o možném vypuknutí konfliktu, přijel jsem s tím, že jinak ji už možná neuvidím. A víš, ona je operní pěvkyně!“

Stephen (nebo možná nakonec David) se se svou nastávající ukrýval v kostele ve Vorzelu společně s velkou skupinou místních. Důrazně jsem mu doporučoval, aby v případě, že přijedou Rusové, ze sebe nevydal ani hlásku. „Hraj na ně, že jsi hluchoněmý, a používej jen znakovou řeč.“ Kdyby na to došlo, musel by si ovšem znakování vymyslet zcela vlastní.

Z originálu Six cats, thirty people, four mortar shells. Two weeks in the occupied Kyiv suburb publikovaného ukrajinským magazínem Commons přeložil z angličtiny s přihlédnutím k ukrajinské verzi JAN KULIŠ.

Diskuse
JP
April 5, 2022 v 13.35

Ačkoliv se bezprostředně jedná o líčení zážitků bezmála z frontové linie, zároveň má hluboký význam pro (marxistickou) teorii: ukazuje se znovu, že plnohodnotný komunitarismus je možný jenom za výjimečných okolností, a i to jenom pro značně omezenou dobu.

Jinak řečeno: individuální egoismus se nakonec vždy projeví; a i když třeba jenom u jedné části komunity, přesto je to dostatečně destruktivní potenciál k rozbití komunitního principu jako celku.