↗

„S tím, jak se Vorzel stával čím dál odříznutější od infrastruktury a v našich svítilnách a mobilech docházely poslední zbytky energie, se naše realita stávala stále zlověstnější. Zpřetrhání informačních kanálů jsme prožívali vyloženě živelně, jako by někdo metodicky vyndával součástky přímo z nás.“ Foto Sergei Supinsky, AFP

Šest koček, třicet lidí a čtyři minometné střely. Takto jsme strávili necelé dva týdny od 24. února do 10. března na koleji univerzity v městečku Vorzel, administrativní části Irpinu ležícího nedaleko Kyjeva. Drtivá většina dosavadních obyvatel odtud odešla již v průběhu prvních dvou dnů války, zatímco já jsem zde zůstal v domnění, že někdejší malé lázeňské letovisko mi poslouží jako bezpečný domov.

Víc jsem se však mýlit nemohl. Zakrátko se totiž obce Buča a Hostomel ležící v naší těsné blízkosti staly místem těžkého řinčení zbraní. A jediná cesta do Kyjeva vedla právě skrze ně. Přibližně čtvrtý den jsme se proto ocitli zcela odříznutí a koncem týdne jsme dokonce zjistili, že žijeme pod ruskou okupací.

Prožívání války

Samotné prožívání války může nabývat různých forem, které se přitom nezřídka stupňují. Zatímco si jeden den před spaním čtete o bojích ve zprávách, druhý den vás již probudí vzdálené výbuchy. Poprvé ucítíte vibrace okenních tabulek a pak pochopíte, že město, ve kterém jste žili posledních sedm let, je obklíčeno vojáky.

Potom už z okna ze svého pokoje vidíte kolonu nepřátelských tanků a zanedlouho se dostanete i pod minometnou palbu. Všechno je to válka. Hranice mezi jejími jednotlivými stupni se stále stírají a vše se nakonec stává rutinou. Pod dělostřeleckou palbou si následně můžete i číst, vařit čaj, dělat domácí práce nebo vyspávat.

Budu však konkrétnější. Zpočátku nás bylo osmadvacet. Naši skupinu tvořili zejména doktorandi, studenti a uprchlíci z Donbasu. Odpoledne osmého dne naší izolace před naším útočištěm náhle zaparkovalo jakési auto. Rychle z něj vyběhli čtyři lidé a po ulici běhali sem a tam, až jsme si uvědomili, že jsou to také civilisté a potřebují naši pomoc. A tak jsme je přijali mezi sebe.

Čtveřice tvořená třemi ženami a jedním starcem nám odvyprávěla svůj příběh — tato rodina strávila týden ve sklepě svého domu, než se v den, který vyhodnotila jako nezvykle klidný, odhodlala utéct. Na kruhovém objezdu pouhých čtyři sta metrů od konce města však natrefila na kolonu ruských vojáků, kteří na jejich vůz začali bleskově pálit. Několik kulek prorazilo přední sklo a jen s obrovským štěstím se nikomu z posádky nic nestalo. Vyjma drobného šrámu na obličeji řidiče.

S sebou přivezli také své kočky, rozkošné bílé kotě Cindy a zástupkyni plemene cornish rex se jménem Yasya v dosti pokročilém věku, která svýma ocelovýma očima připomínajícíma vikinga po mrtvici a svým agresivním chováním děsila jak našeho kocoura, tak i mne.

Jak se ukázalo, zvířata se dokáží adaptovat na válečné dění velice rychle. Stačilo pár dní a obě mé kočky se naučily zalézt pod postel, jakmile začalo ostřelování. Později však začaly výbuchy zcela ignorovat, a přestože salva čas od času dopadla i nedaleko nás, kočky nadále chrněly, věnovaly se žrádlu nebo vlastní hygieně.

S lidmi to bylo nakonec obdobné. Zpočátku téměř všichni při prvních ozvěnách války běželi do improvizovaného krytu, zatímco po pár dnech již mnozí zůstávali v noci spát ve svých postelích, přestože nebe nad Kyjevem se barvilo do tmavě oranžové a nad námi se míhala letadla.