↗

Jak často západní levice mluvila o „legitimních bezpečnostních zájmech Ruska“, země, jež disponuje největším jaderným arzenálem? A jak často mluvila o bezpečnostních obavách Ukrajiny, země, které se svého jaderného arzenálu musela pod spojeným tlakem USA a Ruska vzdát? Foto Daniel Leal, AFP

Následující řádky píšu v Kyjevě, který je právě nyní pod dělostřeleckou palbou. Do poslední chvíle jsem doufal, že ruské jednotky totální invazi nepodniknou. Nyní jen mohu děkovat těm, kteří tu informaci pustili americkým tajným službám.

Ještě včera jsem polovinu dne trávil přemýšlením, zda se přidám k domobraně. Během následující noci ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj podepsal výnos o mobilizaci a ruské jednotky zahájily obkličování Kyjeva, což učinilo rozhodnutí za mě.

Antiimperialismus idiotů

Než se ale vydám bránit svěřenou pozici, chtěl bych napsat západní levici, co si myslím o její reakci na ruskou agresi vůči Ukrajině. Nejprve chci poděkovat levicovým přátelům, kteří demonstrují před ruskými ambasádami; ba dokonce i těm, kteří se propracovali k pochopení faktu, že Rusko je v tomto konfliktu agresorem. Děkuji také všem politikům, kteří podporují stupňování tlaku na Rusko ve snaze přimět ho k ukončení invaze a stažení vojsk.

Děkuji rovněž delegaci anglických a velšských poslanců, odborářů a aktivistů, kteří za námi přijeli vyjádřit nám podporu a obeznámit se s naší situací jen několik dní před ruskou invazí. Vděčný jsem rovněž britské Kampani solidarity s Ukrajinou za její neutuchající mnohaletou pomoc.

Mluvit chci nyní ale o jiné části západní levice. O vás, kteří jste psali o „agresi NATO na Ukrajině“, ale přitom jste přehlíželi agresi ruskou — tak jako třeba tahle skupina Demokratických socialistů USA z New Orleans.

Anebo mezinárodní výbor totožné organizace, který vydal ostudné prohlášení, v němž nepadlo jediné kritické slovo o Rusku — a jsem vděčný americkému profesoru a aktivistovi Danu la Botzovi za jeho kritiku. Anebo ti, kdož kritizovali Ukrajinu za to, že neplní Minské dohody, ale přitom ani necekli o jejich porušování ze strany Ruska a takzvaných „lidových republik“ a vyhýbali se kritice Putinovy konzervativní, nacionalistické, autoritářské politiky. Vy všichni také nesete svůj díl odpovědnosti za to, co se právě děje.

Je to součást rozšířenějšího fenoménu v západním „protiválečném“ hnutí, jejž jeho kritici na levici označují jako „tankismus“ s odkazem na ty západní komunisty, kteří schvalovali vpád Sovětů do Maďarska, nebo „campismus“ s odkazem na ty, kdo obhajovali jako nepřekonatelnou danost rozdělení světa do dvou táborů.

↗

Mnozí na západní levici dlouho neviděli to, co je dnes jasné třeba i indickým komunistům. Reálným problémem na Ukrajině nejsou legitimní aspirace Ukrajinců žít si po svém, ale ruský imperialismus. Foto Manjunath Kiran, AFP

Britská autorka a aktivistka Leila Al-Shami to označuje pádnějším termínem „antiimperialismus idiotů“. Přečtěte si její skvělý esej z roku 2018, pokud jste se k němu zatím nedostali.

Tady z něj shrnu jen základní body. Aktivity velké části západní „protiválečné“ levice k válce v Sýrii vůbec nesměřovaly k jejímu ukončení. Směřovaly jen proti vměšování Západu, přičemž současně ignorovaly, nebo dokonce podporovaly, angažmá Ruska a Iránu; a to nemluvíme o jejich postoji k „legitimně zvolenému“ Asadově režimu v Damašku.

„Část protiválečných organizací omlouvala své mlčení k iránské a ruské intervenci argumentem, že ‚hlavního nepřítele máme doma‘,“ píše Al-Shami. „To jim umožňuje vyhnout se jakékoli realistické analýze mocenských vztahů, která by ukázala, kdo jsou ve skutečnosti hlavní aktéři pohánějící válku,“ ukazuje.

Bohužel totožná ideologická klišé se opakovala nyní ve vztahu k Ukrajině. Ještě poté, co Rusko na počátku týdne uznalo nezávislost „lidových republik“, Branko Marcetic v časopise americké levice Jacobin publikoval článek prakticky plně věnovaný kritice USA. Když přišlo na Putina, poznamenal jen, že „projevuje horší než uměřené ambice“. Vážně?

Nejsem žádným fanouškem NATO. Dobře vím, že po konci studené války blok ztratil svou obrannou roli a vedl agresivní politiku. Dobře také vím, že rozšiřování NATO na východ podkopalo snahy o jaderné odzbrojení a zformování mezinárodního systému kolektivní bezpečnosti. NATO se pokoušelo umenšovat roli OSN a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a diskreditovat je jako „neefektivní organizace“.

Jenomže co se stalo, stalo se. Minulost nevrátíme. Jsme v současné situaci a z ní je třeba hledat adekvátní východisko.

Kolikrát jen jsem slyšel západní levici vytahovat neformální sliby Michalu Gorbačovovi o tom, že NATO se neposune „ani o píď na východ“… Ale kolikrát mluvila o Budapešťském memorandu z roku 1994, jež garantuje Ukrajině suverenitu?

Jak často západní levice mluvila o „legitimních bezpečnostních zájmech Ruska“, země, jež disponuje největším jaderným arzenálem? A jak často mluvila o bezpečnostních obavách Ukrajiny, země, které se svého jaderného arzenálu musela pod spojeným tlakem USA a Ruska vzdát, výměnou za kus papíru (Budapešťské memorandum), jejž v roce 2014 Putin definitivně pošlapal? Napadlo západní levici někdy, že největší obětí změn vyvolaných rozšiřováním NATO je právě sama Ukrajina?

Znovu a znovu západní levice odpovídala na kritiku Ruska odkazy na americkou agresi v Iráku či dalších zemích. Jistěže je na místě o uvedených případech mluvit — ale jak přesně? Argumentem levice má být, že v roce 2003 ostatní země nedokázaly kvůli Iráku vyvinout dostatečný tlak na Spojené státy. Argumentem nemělo být, že se teď nemá tlačit na Rusko kvůli Ukrajině.

Zjevná chyba

Jen si na chvilku představme, že v roce 2003, když se Spojené státy připravovaly na vpád do Iráku, Rusko by se chovalo jako Spojené státy v posledních týdnech: hrozbami eskalace. Jakpak by na to asi měla v takové situaci reagovat ruská levice? Podle dogmatu „největší nepřítel je doma“? Měla by tedy v takové hypotetické situaci kritizovat ruskou vládu za „eskalaci“ s argumentem, že není správné podkopávat „inter-imperialistickou rovnováhu sil“?

Je nabíledni, jak absurdní takový příklad je. Proč to není úplně stejně jasné v případě Ukrajiny?

V jiném článku v Jacobinu o měsíc dříve Marcetic zašel ještě dál, když dokonce prohlásil o Tuckerovi Carlsonovi z FoxNews, že o „ukrajinské krizi má beze zbytku pravdu“. Carlsonova pozice spočívá ve zpochybňování „strategické hodnoty Ukrajiny pro Spojené státy“.

Dokonce Tariq Ali v New Left Review souhlasně citoval úvahu německého admirála Kaye-Achima Schönbacha, který řekl, že projevovat Putinovi respekt, jde-li o Ukrajinu, má „jen malé, prakticky žádné“ náklady, uvážíme-li jak cenným spojencem může být Rusko proti Číně. To opravdu myslíte vážně? Pokud by se tedy USA a Rusko dohodly na společném postupu a svorně rozpoutaly novou studenou válku proti Číně, byl by to stav, s nímž bychom měli být spokojeni?

Reforma OSN

Nejsem fanouškem liberálního pohledu na mezinárodní vztahy. Postoj socialistů k němu má jistě zůstat kritický. Ale to neznamená, že máme podporovat rozdělení světa na „sféry vlivu“ mezi imperiálními mocnostmi.

Namísto snahy o nastolení rovnováhy mezi dvěma imperialismy by levice měla usilovat o demokratizaci mezinárodních vztahů a bezpečnostního uspořádání. Nutně potřebujeme globální politiku a globální systém mezinárodní bezpečnosti. A to druhé už máme: je to OSN.

Samozřejmě, že má kvanta nedostatků a často je terčem oprávněné kritiky. Ale věci lze kritizovat buď proto, že je odmítáte, anebo proto, že je chcete zlepšit. Potřebujeme levicovou vizi reformy a demokratizace OSN.

To pochopitelně neznamená, že levice má podporovat všechny rozhodnutí OSN. Ale kladení důrazu na roli OSN v řešení ozbrojených konfliktů by levici umožnilo omezit význam vojensko-politických aliancí a snížit počty obětí.

Před časem jsem publikoval text, v němž v takovémto duchu rozebírám, jakým způsobem mohla OSN přispět k vyřešení konfliktu na Donbase. Bohužel dnes už je to bezpředmětné.

Ale OSN potřebujeme také k řešení klimatické krize a dalších světových problémů. Zdrženlivost mnoha představitelů mezinárodní levice vůči OSN je hrubou chybou.

Poté, co ruské jednotky vtrhly na Ukrajinu, evropský editor Jacobinu David Broder napsal, že „levice by se neměla nijak ošívat při kladení odporu proti americké vojenské odpovědi“. Ale nic takového neměl Biden přece nikdy v úmyslu, což opakovaně zdůraznil. Zato velká část západní levice by si teď měla poctivě přiznat, že formulování své odpovědi na „ukrajinskou krizi“ úplně podělala.

Osobní hledisko

Na závěr se stručně zmíním o svém osobním hledisku. Během posledních osmi let byla válka na Donbase hlavním tématem dělícím ukrajinskou levici. Každý z nás formuloval svou pozici na základě osobních zkušeností i dalších faktorů. Je tedy na místě podotknout, že jiní levicoví Ukrajinci by tak mohli mluvit úplně jinak nežli já.

Sám pocházím z Donbasu, ale z ukrajinsky hovořící nacionalistické rodiny. Můj otec patřil v devadesátých letech ke krajní pravici, kam ho přivedl pohled na ekonomický rozvrat Ukrajiny a bohatnutí bývalé komunistické nomenklatury, proti níž bojoval od poloviny osmdesátých let.

Byl samozřejmě velmi protiruský, ale zastával také protiamerické názory. Dodnes si pamatuju jeho slova z 11. září 2001. Při pohledu na hroutící se dvojčata v televizi řekl, že ti, kdo to provedli, jsou hrdinové. (Dnes už si to nemyslí, dnes je přesvědčen, že si to Američané udělali sami naschvál.)

Když vypukla v roce 2014 válka na Donbase, můj otec se přidal jako dobrovolník ke krajně pravicovému pluku Aidar, má matka uprchla z Luhansku a mí prarodiče zůstali ve své vesnici, jež spadla pod kontrolu „Luhanské lidové republiky“. Můj dědeček odsoudil ukrajinskou „euromajdanskou“ revoluci. Podporuje Putina, o němž tvrdí, že „vrátil do Ruska pořádek“.

Všemu tomu navzdory se spolu snažíme mluvit, jakkoli ne o politice, a navzájem si pomáhat. Snažím se pro ně mít pochopení. Konec konců můj dědeček a babička strávili život prací v kolchozu. Můj otec byl stavební dělník. Život se s nimi nijak nemazlil.

Události roku 2014 — revoluce následovaná válkou — mě posunuly v opačném směru než většinu lidí na Ukrajině. Válka ve mně zahubila nacionalismus a přivedla mě doleva. Chci lepší budoucnost pro lidstvo, nikoli pouze pro svůj národ.

Mí rodiče, se svými post-sovětskými traumaty, nemají pro můj socialistický světonázor porozumění. Otec na můj „pacifismus“ shlíží s posměchem a měli jsme spolu velmi nepříjemnou konverzaci poté, co jsem se zúčastnil antifašistické demonstrace za rozpuštění krajně pravicového pluku Azov.

Když se na jaře 2019 Volodymyr Zelenskyj stal prezidentem Ukrajiny, doufal jsem, že to může odvrátit katastrofu, která se teď rozpoutala. Mysleli jsme, že bude těžké démonizovat prezidenta, který mluví rusky a jehož vtípkům se smáli jak Ukrajinci, tak Rusové.

Bohužel, mýlil jsem se. Ačkoli Zelenského vítězství změnilo postoj mnoha Rusů k Ukrajině, na odvrácení války to nestačilo. Sám jsem posledních několik let psal o potřebě mírového procesu a o civilních obětech na obou stranách války na Donbase. Snažil jsem se propagovat dialog.

To vše nyní zmizelo v prachu. Žádný kompromis nenastane. Putin si může plánovat, co chce, ale i kdyby ruská vojska obsadila Kyjev a instalovala tu okupační vládu, budeme tomu vzdorovat. Náš boj potrvá tak dlouho, dokud Rusko z Ukrajiny neodejde a nezaplatí za všechny oběti a škody.

Proto má poslední slova míří k lidu Ruska: pospěšte si a svrhněte Putina. Je to ve vašem zájmu úplně stejně tak jako v našem.

Z anglického orginálu A Letter to the Western Left from Kyiv publikovaného magazínem Commons přeložil JAKUB PATOČKA. Poznámka — oprava: text v originálu o Rusku tvrdí, že disponuje druhým největším jaderným arzenálem. Tato formulace byla původně i součástí našeho překladu. Ve skutečnosti je ale ruský jaderný arzenál vůbec největší; tvrzení v textu jsme tak uvedli do souladu s realitou.