Následující řádky píšu v Kyjevě, který je právě nyní pod dělostřeleckou palbou. Do poslední chvíle jsem doufal, že ruské jednotky totální invazi nepodniknou. Nyní jen mohu děkovat těm, kteří tu informaci pustili americkým tajným službám.

Ještě včera jsem polovinu dne trávil přemýšlením, zda se přidám k domobraně. Během následující noci ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj podepsal výnos o mobilizaci a ruské jednotky zahájily obkličování Kyjeva, což učinilo rozhodnutí za mě.

Antiimperialismus idiotů

Než se ale vydám bránit svěřenou pozici, chtěl bych napsat západní levici, co si myslím o její reakci na ruskou agresi vůči Ukrajině. Nejprve chci poděkovat levicovým přátelům, kteří demonstrují před ruskými ambasádami; ba dokonce i těm, kteří se propracovali k pochopení faktu, že Rusko je v tomto konfliktu agresorem. Děkuji také všem politikům, kteří podporují stupňování tlaku na Rusko ve snaze přimět ho k ukončení invaze a stažení vojsk.

Děkuji rovněž delegaci anglických a velšských poslanců, odborářů a aktivistů, kteří za námi přijeli vyjádřit nám podporu a obeznámit se s naší situací jen několik dní před ruskou invazí. Vděčný jsem rovněž britské Kampani solidarity s Ukrajinou za její neutuchající mnohaletou pomoc.

Mluvit chci nyní ale o jiné části západní levice. O vás, kteří jste psali o „agresi NATO na Ukrajině“, ale přitom jste přehlíželi agresi ruskou — tak jako třeba tahle skupina Demokratických socialistů USA z New Orleans.

Anebo mezinárodní výbor totožné organizace, který vydal ostudné prohlášení, v němž nepadlo jediné kritické slovo o Rusku — a jsem vděčný americkému profesoru a aktivistovi Danu la Botzovi za jeho kritiku. Anebo ti, kdož kritizovali Ukrajinu za to, že neplní Minské dohody, ale přitom ani necekli o jejich porušování ze strany Ruska a takzvaných „lidových republik“ a vyhýbali se kritice Putinovy konzervativní, nacionalistické, autoritářské politiky. Vy všichni také nesete svůj díl odpovědnosti za to, co se právě děje.

Je to součást rozšířenějšího fenoménu v západním „protiválečném“ hnutí, jejž jeho kritici na levici označují jako „tankismus“ s odkazem na ty západní komunisty, kteří schvalovali vpád Sovětů do Maďarska, nebo „campismus“ s odkazem na ty, kdo obhajovali jako nepřekonatelnou danost rozdělení světa do dvou táborů.

Britská autorka a aktivistka Leila Al-Shami to označuje pádnějším termínem „antiimperialismus idiotů“. Přečtěte si její skvělý esej z roku 2018, pokud jste se k němu zatím nedostali.

Tady z něj shrnu jen základní body. Aktivity velké části západní „protiválečné“ levice k válce v Sýrii vůbec nesměřovaly k jejímu ukončení. Směřovaly jen proti vměšování Západu, přičemž současně ignorovaly, nebo dokonce podporovaly, angažmá Ruska a Iránu; a to nemluvíme o jejich postoji k „legitimně zvolenému“ Asadově režimu v Damašku.

„Část protiválečných organizací omlouvala své mlčení k iránské a ruské intervenci argumentem, že ‚hlavního nepřítele máme doma‘,“ píše Al-Shami. „To jim umožňuje vyhnout se jakékoli realistické analýze mocenských vztahů, která by ukázala, kdo jsou ve skutečnosti hlavní aktéři pohánějící válku,“ ukazuje.

Bohužel totožná ideologická klišé se opakovala nyní ve vztahu k Ukrajině. Ještě poté, co Rusko na počátku týdne uznalo nezávislost „lidových republik“, Branko Marcetic v časopise americké levice Jacobin publikoval článek prakticky plně věnovaný kritice USA. Když přišlo na Putina, poznamenal jen, že „projevuje horší než uměřené ambice“. Vážně?