Válka na Ukrajině trvá už šest dní. Vladimir Putin vysvětlil své rozhodnutí provést „speciální vojenskou operaci“ mimo jiné snahou postavit před soud „ty, kteří se dopustili četných krvavých zločinů proti civilistům, včetně občanů Ruské federace“. Přinášíme příběhy pěti Rusů, kteří se v různých dobách vydali na Ukrajinu a pro které se stala domovem. Navzdory válce tam zůstávají dodnes.

Ruská generální prokuratura 27. února uvedla, že během „speciální operace“ prověří „každý skutek pomoci cizímu státu“. Z bezpečnostních důvodů neuvádíme jména Rusů, kteří jsou hrdiny tohoto textu.

Darja: Opouštíte všechno, co bylo vaším domovem

„Vstávej, je válka!“ — první slova, která Darja uslyšela ráno 24. února. Její manžel ji tahal za nohu a snažil se ji probudit, zatímco ona nemohla uvěřit tomu, co se děje.

Krátce předtím Vladimir Putin ve svém projevu oznámil zahájení „speciální vojenské operace“ na Ukrajině. Jejím cílem je podle Putina „chránit lidi, kteří jsou již osm let vystaveni týrání a genocidě ze strany kyjevského režimu,“ včetně ruských občanů.

Následovaly raketové údery na různá ukrajinská města: Charkov, Kramatorsk, Sumy, Dnipro a Mykolajiv. Ruské ministerstvo obrany uvedlo, že jejich cílem byly ukrajinské letecké základny. Bombardování však zasáhlo i civilní objekty a civilisty. Ruská vojska vstoupila na Ukrajinu a začala postupovat směrem ke Kyjevu.

Podle OSN bylo za pět dní války zabito nejméně 102 civilistů, včetně sedmi dětí. Podle vysoké komisařky OSN pro lidská práva Michelle Bacheletové však může být počet obětí mnohem vyšší.

„Když žijete v míru a někdo vám řekne, že zítra bude válka, nemůžete tomu uvěřit, dokud se to nestane. Dokud vás opravdu nezačnou bombardovat,“ říká Darja.

Před čtyřmi lety byla Darja, která pracovala jako šéfkuchařka v Moskvě, požádána, aby přijela na pár měsíců do Kyjeva a sestavila menu pro jeden podnik. „Právě jsem odešla z práce a vůbec jsem nevěděla, co chci. Necítila jsem se svobodná — ve slovech, ve vztazích, v práci, prostě v ničem. Rozhodla jsem se, že nabídku z Kyjeva přijmu a pak se rozhodnu, jak budu pokračovat.“

Po prvních dvou měsících však následovalo několik dalších nabídek a na přelomu let 2017 a 2018 si Darja v Moskvě sbalila kufry a oznámila svému tehdejšímu příteli, že se pravděpodobně vrátí za pár měsíců. Ale už se nevrátila.

„Začala jsem žít nový život, který mě hrozně bavil. Už jsem nepotřebovala žádného psychoterapeuta. Byla jsem šťastná, což jsem o životě v Moskvě říct nemohla,“ vysvětluje Darja. Brzy na to se seznámila se svým budoucím ukrajinským manželem Iljou a před rokem a půl se jim narodil syn.

V den, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, se Darja chystala do lázní, ale místo toho stála v sedm hodin ráno se svým synem ve frontě v lékárně. Koupit potřebné léky jí trvalo čtyři a půl hodiny. Její manžel zatím běžel do obchodu pro jídlo a vodu. Manželé pak vzali do svého domu chůvu svého syna, která žije sama. Další tři hodiny strávili na čerpací stanici. „Museli jsme být poslední, komu se podařilo natankovat plnou nádrž. Myslím, že dnes už nikde žádný benzín není,“ říká Darja.

Všem začaly na telefony přicházet zprávy vyzývající lidi, aby se ukryli v protileteckých krytech. Největší z nich je kyjevské metro. Lidé se však před raketovými útoky ukrývají také ve sklepích a podzemních garážích domů. Darja se spolu s rodinou, chůvou a dvěma psy vydala na jedno z těchto parkovišť.

„Promrzlé parkoviště bylo plné aut, bez větrání, bez vody, bez záchodu. Psi začali panikařit, můj syn byl také vystresovaný. S manželem se oba snažíme vychovávat syna v přátelské atmosféře. A najednou utíkáte z domova, máte studené mléko, které si nemůžete ani ohřát, protože tu nejsou žádné zásuvky. Seděli jsme tam šest hodin.“

Noc se Darja s Iljou rozhodli strávit doma. Sbalili si nejnutnější věci, zalepili všechna okna v bytě, v koupelně si udělali dětský pokoj a šli si lehnout vedle sebe. Darja nedokázala usnout. Sedla si na zem a na Instagram napsala příspěvek o své lásce k Ukrajině. A v tu chvíli si vzpomněla na sen, který se jí zdál před rokem.

„Sedím u dveří, píšu příspěvek a najednou se rozbilo okno,“ vyprávěla Darja svůj sen. „Zasáhly mě střepy, všechny jsem vzbudila a prosila je, abychom šli do krytu. Všichni mně samozřejmě sprostě vynadali, ale nakonec jsme odešli.“ O několik hodin později Darja ležela na studené podlaze parkoviště, když uslyšela výbuchy.

Jakmile nálety skončily, rozhodla se rodina Kyjev opustit. Teplé oblečení rozdali lidem, kteří zůstali v protileteckém krytu. „Silnice byla úplně zablokována. Každé tři kilometry jsme viděli nabouraná auta. Někdo měl nehodu a po někom stříleli. Silnice byly rozbité po průjezdu tanků, nad hlavami přeletěly dvě ruské stíhačky, vybuchovaly rakety. Je to hrůza.“

Vesnice poblíž místa, kde Darja s rodinou přebývala, se brzy ocitla pod palbou. Všichni byli nuceni pokračovat v cestě, která trvala téměř čtyřiadvacet hodin. Nyní je Darja s manželem, synem, chůvou a psy na relativně bezpečném místě. Kde přesně, však nechce prozradit.

„Nikdy jsem si nemyslela, že něco takového přežiju. Bomby jsou něco děsivého. Obrovská tlaková vlna, která letí a všechno ničí. Je hrozné si uvědomit, že ještě před čtrnácti dny jste měli skvělý život a teď o něj můžete přijít. Už jste o něj vlastně přišli, ve skutečnosti už nebude nikdy stejný. Už jen to, že utíkáte, že opouštíte všechno, co jste získali, že berete synovi jeho oblíbené hračky a kupujete mu na benzínce nějaké blbosti... Opouštíte všechno, co bylo vaším domovem, pohodlím a životem.“

Poté, co Darja 25. února opustila Kyjev, bylo místo, kde žila, ostřelováno. Zda střely zasáhly i Darjin dům, neví.

Julia: „Bylo šokující, že někteří lidé jsou za válku rádi.“

„Šla jsem si zakouřit a slyšela jsem výbuchy a sirény,“ říká Julija. Ještě před několika dny žila v Kyjevě, ale po ruském útoku na Ukrajinu se s přáteli přestěhovala na předměstí.

„Moje evakuační zavazadlo je docela malé,“ říká Julija a dodává: „Nějaké doklady, teplé ponožky, mikiny, tři krémy na obličej (ty jsem ještě nepoužila, dodává s úsměvem), nabíječky, notebook, powerbanka, recepty na léky (mám bipolární poruchu), čtečka a nějaké další drobnosti.“

„Chtěla jsem si vzít polštář ve tvaru jednorožce, který mi dala kamarádka, ale do tašky se už nevešel,“ dodává Julija. V posledních dnech si zvykla na zvuk výbuchů a začala se bát letadel. Spát chodí vždy v oblečení a předtím si vždy zabalí nejnutnější věci pro případ útoku.

Julija chtěla na Ukrajině žít vždycky. Narodila se sice v Archangelsku, ale její dědeček z otcovy strany je Ukrajinec. Když v roce 2014 vypukl na východě Ukrajiny ozbrojený konflikt a Rusko anektovalo Krym, začala Julija chodit na protesty a stále více přemýšlet o emigraci.