Válka na Ukrajině trvá už šest dní. Vladimir Putin vysvětlil své rozhodnutí provést „speciální vojenskou operaci“ mimo jiné snahou postavit před soud „ty, kteří se dopustili četných krvavých zločinů proti civilistům, včetně občanů Ruské federace“. Přinášíme příběhy pěti Rusů, kteří se v různých dobách vydali na Ukrajinu a pro které se stala domovem. Navzdory válce tam zůstávají dodnes.

Ruská generální prokuratura 27. února uvedla, že během „speciální operace“ prověří „každý skutek pomoci cizímu státu“. Z bezpečnostních důvodů neuvádíme jména Rusů, kteří jsou hrdiny tohoto textu.

Darja: Opouštíte všechno, co bylo vaším domovem

„Vstávej, je válka!“ — první slova, která Darja uslyšela ráno 24. února. Její manžel ji tahal za nohu a snažil se ji probudit, zatímco ona nemohla uvěřit tomu, co se děje.

Krátce předtím Vladimir Putin ve svém projevu oznámil zahájení „speciální vojenské operace“ na Ukrajině. Jejím cílem je podle Putina „chránit lidi, kteří jsou již osm let vystaveni týrání a genocidě ze strany kyjevského režimu,“ včetně ruských občanů.

Následovaly raketové údery na různá ukrajinská města: Charkov, Kramatorsk, Sumy, Dnipro a Mykolajiv. Ruské ministerstvo obrany uvedlo, že jejich cílem byly ukrajinské letecké základny. Bombardování však zasáhlo i civilní objekty a civilisty. Ruská vojska vstoupila na Ukrajinu a začala postupovat směrem ke Kyjevu.

Podle OSN bylo za pět dní války zabito nejméně 102 civilistů, včetně sedmi dětí. Podle vysoké komisařky OSN pro lidská práva Michelle Bacheletové však může být počet obětí mnohem vyšší.

„Když žijete v míru a někdo vám řekne, že zítra bude válka, nemůžete tomu uvěřit, dokud se to nestane. Dokud vás opravdu nezačnou bombardovat,“ říká Darja.

Před čtyřmi lety byla Darja, která pracovala jako šéfkuchařka v Moskvě, požádána, aby přijela na pár měsíců do Kyjeva a sestavila menu pro jeden podnik. „Právě jsem odešla z práce a vůbec jsem nevěděla, co chci. Necítila jsem se svobodná — ve slovech, ve vztazích, v práci, prostě v ničem. Rozhodla jsem se, že nabídku z Kyjeva přijmu a pak se rozhodnu, jak budu pokračovat.“

Po prvních dvou měsících však následovalo několik dalších nabídek a na přelomu let 2017 a 2018 si Darja v Moskvě sbalila kufry a oznámila svému tehdejšímu příteli, že se pravděpodobně vrátí za pár měsíců. Ale už se nevrátila.

„Začala jsem žít nový život, který mě hrozně bavil. Už jsem nepotřebovala žádného psychoterapeuta. Byla jsem šťastná, což jsem o životě v Moskvě říct nemohla,“ vysvětluje Darja. Brzy na to se seznámila se svým budoucím ukrajinským manželem Iljou a před rokem a půl se jim narodil syn.

V den, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, se Darja chystala do lázní, ale místo toho stála v sedm hodin ráno se svým synem ve frontě v lékárně. Koupit potřebné léky jí trvalo čtyři a půl hodiny. Její manžel zatím běžel do obchodu pro jídlo a vodu. Manželé pak vzali do svého domu chůvu svého syna, která žije sama. Další tři hodiny strávili na čerpací stanici. „Museli jsme být poslední, komu se podařilo natankovat plnou nádrž. Myslím, že dnes už nikde žádný benzín není,“ říká Darja.

Všem začaly na telefony přicházet zprávy vyzývající lidi, aby se ukryli v protileteckých krytech. Největší z nich je kyjevské metro. Lidé se však před raketovými útoky ukrývají také ve sklepích a podzemních garážích domů. Darja se spolu s rodinou, chůvou a dvěma psy vydala na jedno z těchto parkovišť.

„Promrzlé parkoviště bylo plné aut, bez větrání, bez vody, bez záchodu. Psi začali panikařit, můj syn byl také vystresovaný. S manželem se oba snažíme vychovávat syna v přátelské atmosféře. A najednou utíkáte z domova, máte studené mléko, které si nemůžete ani ohřát, protože tu nejsou žádné zásuvky. Seděli jsme tam šest hodin.“

Noc se Darja s Iljou rozhodli strávit doma. Sbalili si nejnutnější věci, zalepili všechna okna v bytě, v koupelně si udělali dětský pokoj a šli si lehnout vedle sebe. Darja nedokázala usnout. Sedla si na zem a na Instagram napsala příspěvek o své lásce k Ukrajině. A v tu chvíli si vzpomněla na sen, který se jí zdál před rokem.

„Sedím u dveří, píšu příspěvek a najednou se rozbilo okno,“ vyprávěla Darja svůj sen. „Zasáhly mě střepy, všechny jsem vzbudila a prosila je, abychom šli do krytu. Všichni mně samozřejmě sprostě vynadali, ale nakonec jsme odešli.“ O několik hodin později Darja ležela na studené podlaze parkoviště, když uslyšela výbuchy.

Jakmile nálety skončily, rozhodla se rodina Kyjev opustit. Teplé oblečení rozdali lidem, kteří zůstali v protileteckém krytu. „Silnice byla úplně zablokována. Každé tři kilometry jsme viděli nabouraná auta. Někdo měl nehodu a po někom stříleli. Silnice byly rozbité po průjezdu tanků, nad hlavami přeletěly dvě ruské stíhačky, vybuchovaly rakety. Je to hrůza.“

Vesnice poblíž místa, kde Darja s rodinou přebývala, se brzy ocitla pod palbou. Všichni byli nuceni pokračovat v cestě, která trvala téměř čtyřiadvacet hodin. Nyní je Darja s manželem, synem, chůvou a psy na relativně bezpečném místě. Kde přesně, však nechce prozradit.

„Nikdy jsem si nemyslela, že něco takového přežiju. Bomby jsou něco děsivého. Obrovská tlaková vlna, která letí a všechno ničí. Je hrozné si uvědomit, že ještě před čtrnácti dny jste měli skvělý život a teď o něj můžete přijít. Už jste o něj vlastně přišli, ve skutečnosti už nebude nikdy stejný. Už jen to, že utíkáte, že opouštíte všechno, co jste získali, že berete synovi jeho oblíbené hračky a kupujete mu na benzínce nějaké blbosti... Opouštíte všechno, co bylo vaším domovem, pohodlím a životem.“

Poté, co Darja 25. února opustila Kyjev, bylo místo, kde žila, ostřelováno. Zda střely zasáhly i Darjin dům, neví.

Julia: „Bylo šokující, že někteří lidé jsou za válku rádi.“

„Šla jsem si zakouřit a slyšela jsem výbuchy a sirény,“ říká Julija. Ještě před několika dny žila v Kyjevě, ale po ruském útoku na Ukrajinu se s přáteli přestěhovala na předměstí.

„Moje evakuační zavazadlo je docela malé,“ říká Julija a dodává: „Nějaké doklady, teplé ponožky, mikiny, tři krémy na obličej (ty jsem ještě nepoužila, dodává s úsměvem), nabíječky, notebook, powerbanka, recepty na léky (mám bipolární poruchu), čtečka a nějaké další drobnosti.“

„Chtěla jsem si vzít polštář ve tvaru jednorožce, který mi dala kamarádka, ale do tašky se už nevešel,“ dodává Julija. V posledních dnech si zvykla na zvuk výbuchů a začala se bát letadel. Spát chodí vždy v oblečení a předtím si vždy zabalí nejnutnější věci pro případ útoku.

Julija chtěla na Ukrajině žít vždycky. Narodila se sice v Archangelsku, ale její dědeček z otcovy strany je Ukrajinec. Když v roce 2014 vypukl na východě Ukrajiny ozbrojený konflikt a Rusko anektovalo Krym, začala Julija chodit na protesty a stále více přemýšlet o emigraci.

„Šokovalo mě, že lidé, kteří celou tu dobu chodili kolem, mohou mít z války a ze zabírání cizího území radost. A nechápat důsledky,“ vypráví.

Poté, co se Julija přestěhovala do Kyjeva, začala přemýšlet, že by se mohla přesunout ještě jinam. S prací problém nebyl — v Petrohradě měla malý start-up. Čím více času však ubíhalo, tím méně ji to lákalo jinam. „Kyjev je nejlepší město, ve kterém jsem kdy žila, sama sebe považuji za součást Ukrajiny,“ dodává Julija.

„Tady doslova roste jídlo na stromech, to mě šokovalo, zvlášť když mi poprvé spadla meruňka na hlavu ve chvíli, kdy jsem čekala na kamarády před domem. Lidé jsou tu milí a otevření, slovo ‚kamarád‘ má tady asi širší význam než v Rusku,“ říká o výhodách země. Po začátku války [v Donbasu v roce 2014] mě například v obchodech oslovovali ‚korálek‘. Všechno je tak nějak soudržné a útulné.

V Kyjevě žila Julija nedaleko Kurenivského parku, kde si koupila byt. Tento park je podle ní jejím nejoblíbenějším místem na Ukrajině. „Chodívala jsem tam se svým psem. Jsou tam vysázené sakury, zelené trávníky i v zimě a fontána, u které v létě běhají děti (a já taky). Včera před tímto parkem ležela těla.“

Nikolaj: „Nevím, kam přiletí raketa.“

Kolik Rusů se v současné době nachází na ukrajinském území není bohužel přesně známo. Na webu Ukrajinské státní statistické služby jsou uvedeny pouze informace o počtu migrantů z Ruska pro roky 2019 a 2020 — 5304 a 3691.

Ruské úřady nenabídly pomoc při evakuaci žádnému z našich respondentů, kteří mají ukrajinské povolení k pobytu. Podle zjištění magazínu Meduza takovouto pomoc nedostali ani Rusové bez povolení k pobytu, kteří se na Ukrajině ocitli během „speciální vojenské operace“.

„Někteří Rusové také zůstali bez pasů,“ říká právník Nikolaj z Oděsy. „Na ruském konzulátu v Oděse jsou občané Ruska, kteří koncem prosince podali žádost o vydání nového pasu. Pasy jim měly být vydány koncem února nebo začátkem března, ale 23. února se konzulát sbalil a odjel. A tyto pasy nikdo z nich nedostal,“ říká Nikolaj. „Já se například mohu evakuovat do Moldavska, pokud budu chtít. Jak se to ale podaří jiným, to nevím.“

Nikolaj se do Oděsy přestěhoval z ruské Bělgorodské oblasti v roce 2010 ihned po studiu na univerzitě. Vysvětluje, že si město zamiloval už jako dítě, kdy navštěvoval své příbuzné. „Oděsa je malý Petrohrad. Byla postavena téměř ve stejnou dobu a má velmi podobnou architekturu. Jenže tady je mnohem lepší klima, v létě je tu Černé moře a veselí lidé.“

24. února se Nikolaj probudil ve svém bytě nedaleko letiště a slyšel zvuky výbuchů. „Psal jsem přátelům, známým a ti mi potvrdili, že výbuchy byly slyšet po celém městě,“ vypráví klidně Nikolaj. A dodává: „Už jsme si o tom všem s přáteli popovídali, takže je to pro nás vlastně běžná záležitost. Teď tu také někde byl výbuch, ještě před patnácti minutami houkaly sirény.“

Nikolaj předpokládal, že Rusko na Ukrajinu zaútočí, ale na válku se nijak nepřipravoval. „Doteď nemám evakuační zavazadlo,“ přiznává. Říká, že město je vylidněné, mnozí ho opustili. Nikolaj však nevidí důvod k odchodu. Většinu času tráví doma a jen občas zajde do obchodu a „na čerstvý vzduch“. Sleduje zprávy a čte příspěvky na Telegramu.

„Považuji se za málo emotivního člověka, takže to, co se děje, beru jako fakt, jako děsivé období svého života. S přáteli si povídáme přes chat, podporujeme se, posíláme si novinky, memy, a tak se bavíme, abychom se neustále nenechávali unášet nějakou negativitou,“ říká Nikolaj.

Navzdory vnějšímu klidu se však Nikolaj bezpečně necítí: „Nevím, kdy a odkud přiletí nějaká raketa.“

Darja: „Babička říkala, že Putin udělal správně, když začal bombardovat Ukrajinu.“

„Ve chvíli, kdy jsem se přestěhoval, jsem se i přes určitý ekonomický pokles cítil na Ukrajině o něco lépe. Nedokážu vysvětlit, jaké to bylo, ale cítil jsem jakousi lehkost a svobodu,“ říká Nikolaj. Dodává, že i dnes, navzdory svému ruskému občanství, může například veřejně a bez následků kritizovat ukrajinské úřady.

„Dá se tu volněji dýchat,“ souhlasí Julija s Nikolajem. „A lidé cítí větší zodpovědnost. Například vesnice v regionech vypadají úplně jinak než v Rusku, a není to díky úřadům (nebo nejen díky nim). Lidé dělají spoustu věcí sami — vylepšují své domy a své pozemky. V Rusku jako by všichni čekali, že se za ně někdo postará o jejich dům, budoucnost a jejich demokracii.

„Má to tu ohromného ducha. Uvědomila jsem si, že mi jsou místní lidé blízcí, protože se nebojí cokoli říct. Existuje zde svoboda slova, což je asi to nejcennější,“ myslí si Darja.

O pocitu svobody po přestěhování na Ukrajinu hovořili i další respondenti Meduzy. Většina z nich sice neumí ukrajinsky, ale s žádnými vážnějšími problémy se kvůli tomu, ani kvůli ruskému občanství, nesetkali.

Ruská invaze však vše změnila. V důsledku rozhodnutí Ukrajinské národní banky si Rusové, stejně jako Bělorusové, nemohou vybírat peníze z ukrajinských bankovních účtů. Třem z pěti respondentů Meduzy již zablokovali i platební karty.

„Nenávist se stupňuje každou vteřinu,“ říká Darja a vypráví příběh, který se jí stal v obchodě s potravinami poté, co opustila Kyjev.

„Teď se snažím mluvit ukrajinsky, ale moc mi to nejde a mám přízvuk. Jedna žena to uslyšela, přišla ke mně, strčila do mě a řekla mi, abych po ní zopakovala slovo ‚paljanica‘ (ukrajinský výraz pro chléb, podle výslovnosti slova lze odhalit cizince, pozn. překl.). Jakmile jsem to řekla, vytáhla nůž a zařvala, že jsem okupant a že mě bez mrknutí oka zabije. Manžel vše zachránil, ale sebrali nám telefony, prohledali je a smazali fotky, které jsem cestou pořídila a chtěla je poslat mámě.

Darja se nyní snaží nevycházet z domu. „Lidem rozumím. Jejich manželé umírají rukama našich lidí. Je pro mě těžké agresi ze strany Ukrajinců odsuzovat. Na druhou stranu mám povolení k pobytu, mám plné právo žít v této zemi, platím daně, můj syn i manžel jsou Ukrajinci.

Darja také pociťuje negativní postoj některých příbuzných žijících v Rusku. „Jsem mezi dvěma tábory. Moje matka už chápe, co se skutečně děje, protože jí posílám fotografie a aktuální informace. Ona mi například posílá zprávy o tom, že Ukrajinci se střílejí navzájem nebo že v Kyjevě propustili vězně a rozdávají jim zbraně. Prostě nějaké absurdity.“

„A moje babička,“ pokračuje Darja, „řekla, že Putin udělal dobře, když začal bombardovat Ukrajinu. Odpověděla jsem, že jí v nejbližší době už nezavolám.“

Alexandr: „V těžkých situacích je vždycky komu pomáhat.“

„Pocity, jak se tu teď cítím se svým [ruským] pasem, jsem se ještě nezabývala, to budu řešit později,“ říká Julija. Do Ruska, jak ale naznačuje, se už vracet nechce: „Je mi to moc líto, protože tam mám rodinu a babičku bez pasu. Co přesně budu dělat, to nevím, ale pravděpodobně to bude tady na Ukrajině.“

Stejné pocity sdílí i Alexandr. „Nechci opustit Kyjev. A nemyslím si, že to vůbec udělám. Žiju tady už dlouho a mám toho tady příliš mnoho na to, abych se jen tak otočil a řekl, že nic z toho už nepotřebuji,“ vysvětluje. „Nemyslím teď kvůli penězům, ale protože není kam jinam utéct.“

Alexandr pochází z Permu, ale díky práci kuchaře vystřídal mnoho míst. Žil například v Moskvě, ve Spojených státech a na konci roku 2013 se přestěhoval do Kyjeva.