Rusové na Ukrajině: naši lidé mě přišli zabít

Meduza

Na Ukrajině v čase invaze žily tisíce ruských občanů. Mnozí z nich se identifikují se svou novou vlastí, ačkoli někteří jsou i terčem ústrků. V překladu přinášíme text ruského exilového magazínu Meduza.

Putinův režim zdůvodňuje agresi mimo jiné obavami o osud ruskojazyčných Ukrajinců. Rusko přitom neprojevilo žádný zájem o osud tisíců svých občanů, kteří na Ukrajině v době invaze už žili. Mnozí z nich ostatně odešli na Ukrajinu za svobodou. Snímek z 1. března ukazuje civilisty přecházející na severním předměstí Kyjeva po troskách mostu. Foto Aris Messinis, AFP

Válka na Ukrajině trvá už šest dní. Vladimir Putin vysvětlil své rozhodnutí provést „speciální vojenskou operaci“ mimo jiné snahou postavit před soud „ty, kteří se dopustili četných krvavých zločinů proti civilistům, včetně občanů Ruské federace“. Přinášíme příběhy pěti Rusů, kteří se v různých dobách vydali na Ukrajinu a pro které se stala domovem. Navzdory válce tam zůstávají dodnes.

Ruská generální prokuratura 27. února uvedla, že během „speciální operace“ prověří „každý skutek pomoci cizímu státu“. Z bezpečnostních důvodů neuvádíme jména Rusů, kteří jsou hrdiny tohoto textu.

Darja: Opouštíte všechno, co bylo vaším domovem

„Vstávej, je válka!“ — první slova, která Darja uslyšela ráno 24. února. Její manžel ji tahal za nohu a snažil se ji probudit, zatímco ona nemohla uvěřit tomu, co se děje.

Krátce předtím Vladimir Putin ve svém projevu oznámil zahájení „speciální vojenské operace“ na Ukrajině. Jejím cílem je podle Putina „chránit lidi, kteří jsou již osm let vystaveni týrání a genocidě ze strany kyjevského režimu,“ včetně ruských občanů.

Následovaly raketové údery na různá ukrajinská města: Charkov, Kramatorsk, Sumy, Dnipro a Mykolajiv. Ruské ministerstvo obrany uvedlo, že jejich cílem byly ukrajinské letecké základny. Bombardování však zasáhlo i civilní objekty a civilisty. Ruská vojska vstoupila na Ukrajinu a začala postupovat směrem ke Kyjevu.

Podle OSN bylo za pět dní války zabito nejméně 102 civilistů, včetně sedmi dětí. Podle vysoké komisařky OSN pro lidská práva Michelle Bacheletové však může být počet obětí mnohem vyšší.

„Když žijete v míru a někdo vám řekne, že zítra bude válka, nemůžete tomu uvěřit, dokud se to nestane. Dokud vás opravdu nezačnou bombardovat,“ říká Darja.

Před čtyřmi lety byla Darja, která pracovala jako šéfkuchařka v Moskvě, požádána, aby přijela na pár měsíců do Kyjeva a sestavila menu pro jeden podnik. „Právě jsem odešla z práce a vůbec jsem nevěděla, co chci. Necítila jsem se svobodná — ve slovech, ve vztazích, v práci, prostě v ničem. Rozhodla jsem se, že nabídku z Kyjeva přijmu a pak se rozhodnu, jak budu pokračovat.“

Po prvních dvou měsících však následovalo několik dalších nabídek a na přelomu let 2017 a 2018 si Darja v Moskvě sbalila kufry a oznámila svému tehdejšímu příteli, že se pravděpodobně vrátí za pár měsíců. Ale už se nevrátila.

„Začala jsem žít nový život, který mě hrozně bavil. Už jsem nepotřebovala žádného psychoterapeuta. Byla jsem šťastná, což jsem o životě v Moskvě říct nemohla,“ vysvětluje Darja. Brzy na to se seznámila se svým budoucím ukrajinským manželem Iljou a před rokem a půl se jim narodil syn.

V den, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, se Darja chystala do lázní, ale místo toho stála v sedm hodin ráno se svým synem ve frontě v lékárně. Koupit potřebné léky jí trvalo čtyři a půl hodiny. Její manžel zatím běžel do obchodu pro jídlo a vodu. Manželé pak vzali do svého domu chůvu svého syna, která žije sama. Další tři hodiny strávili na čerpací stanici. „Museli jsme být poslední, komu se podařilo natankovat plnou nádrž. Myslím, že dnes už nikde žádný benzín není,“ říká Darja.

Všem začaly na telefony přicházet zprávy vyzývající lidi, aby se ukryli v protileteckých krytech. Největší z nich je kyjevské metro. Lidé se však před raketovými útoky ukrývají také ve sklepích a podzemních garážích domů. Darja se spolu s rodinou, chůvou a dvěma psy vydala na jedno z těchto parkovišť.

„Promrzlé parkoviště bylo plné aut, bez větrání, bez vody, bez záchodu. Psi začali panikařit, můj syn byl také vystresovaný. S manželem se oba snažíme vychovávat syna v přátelské atmosféře. A najednou utíkáte z domova, máte studené mléko, které si nemůžete ani ohřát, protože tu nejsou žádné zásuvky. Seděli jsme tam šest hodin.“

Noc se Darja s Iljou rozhodli strávit doma. Sbalili si nejnutnější věci, zalepili všechna okna v bytě, v koupelně si udělali dětský pokoj a šli si lehnout vedle sebe. Darja nedokázala usnout. Sedla si na zem a na Instagram napsala příspěvek o své lásce k Ukrajině. A v tu chvíli si vzpomněla na sen, který se jí zdál před rokem.

„Sedím u dveří, píšu příspěvek a najednou se rozbilo okno,“ vyprávěla Darja svůj sen. „Zasáhly mě střepy, všechny jsem vzbudila a prosila je, abychom šli do krytu. Všichni mně samozřejmě sprostě vynadali, ale nakonec jsme odešli.“ O několik hodin později Darja ležela na studené podlaze parkoviště, když uslyšela výbuchy.

Jakmile nálety skončily, rozhodla se rodina Kyjev opustit. Teplé oblečení rozdali lidem, kteří zůstali v protileteckém krytu. „Silnice byla úplně zablokována. Každé tři kilometry jsme viděli nabouraná auta. Někdo měl nehodu a po někom stříleli. Silnice byly rozbité po průjezdu tanků, nad hlavami přeletěly dvě ruské stíhačky, vybuchovaly rakety. Je to hrůza.“

Vesnice poblíž místa, kde Darja s rodinou přebývala, se brzy ocitla pod palbou. Všichni byli nuceni pokračovat v cestě, která trvala téměř čtyřiadvacet hodin. Nyní je Darja s manželem, synem, chůvou a psy na relativně bezpečném místě. Kde přesně, však nechce prozradit.

„Nikdy jsem si nemyslela, že něco takového přežiju. Bomby jsou něco děsivého. Obrovská tlaková vlna, která letí a všechno ničí. Je hrozné si uvědomit, že ještě před čtrnácti dny jste měli skvělý život a teď o něj můžete přijít. Už jste o něj vlastně přišli, ve skutečnosti už nebude nikdy stejný. Už jen to, že utíkáte, že opouštíte všechno, co jste získali, že berete synovi jeho oblíbené hračky a kupujete mu na benzínce nějaké blbosti... Opouštíte všechno, co bylo vaším domovem, pohodlím a životem.“

Poté, co Darja 25. února opustila Kyjev, bylo místo, kde žila, ostřelováno. Zda střely zasáhly i Darjin dům, neví.

Julia: „Bylo šokující, že někteří lidé jsou za válku rádi.“

„Šla jsem si zakouřit a slyšela jsem výbuchy a sirény,“ říká Julija. Ještě před několika dny žila v Kyjevě, ale po ruském útoku na Ukrajinu se s přáteli přestěhovala na předměstí.

„Moje evakuační zavazadlo je docela malé,“ říká Julija a dodává: „Nějaké doklady, teplé ponožky, mikiny, tři krémy na obličej (ty jsem ještě nepoužila, dodává s úsměvem), nabíječky, notebook, powerbanka, recepty na léky (mám bipolární poruchu), čtečka a nějaké další drobnosti.“

„Chtěla jsem si vzít polštář ve tvaru jednorožce, který mi dala kamarádka, ale do tašky se už nevešel,“ dodává Julija. V posledních dnech si zvykla na zvuk výbuchů a začala se bát letadel. Spát chodí vždy v oblečení a předtím si vždy zabalí nejnutnější věci pro případ útoku.

Julija chtěla na Ukrajině žít vždycky. Narodila se sice v Archangelsku, ale její dědeček z otcovy strany je Ukrajinec. Když v roce 2014 vypukl na východě Ukrajiny ozbrojený konflikt a Rusko anektovalo Krym, začala Julija chodit na protesty a stále více přemýšlet o emigraci.

„Šokovalo mě, že lidé, kteří celou tu dobu chodili kolem, mohou mít z války a ze zabírání cizího území radost. A nechápat důsledky,“ vypráví.

Poté, co se Julija přestěhovala do Kyjeva, začala přemýšlet, že by se mohla přesunout ještě jinam. S prací problém nebyl — v Petrohradě měla malý start-up. Čím více času však ubíhalo, tím méně ji to lákalo jinam. „Kyjev je nejlepší město, ve kterém jsem kdy žila, sama sebe považuji za součást Ukrajiny,“ dodává Julija.

„Tady doslova roste jídlo na stromech, to mě šokovalo, zvlášť když mi poprvé spadla meruňka na hlavu ve chvíli, kdy jsem čekala na kamarády před domem. Lidé jsou tu milí a otevření, slovo ‚kamarád‘ má tady asi širší význam než v Rusku,“ říká o výhodách země. Po začátku války [v Donbasu v roce 2014] mě například v obchodech oslovovali ‚korálek‘. Všechno je tak nějak soudržné a útulné.

V Kyjevě žila Julija nedaleko Kurenivského parku, kde si koupila byt. Tento park je podle ní jejím nejoblíbenějším místem na Ukrajině. „Chodívala jsem tam se svým psem. Jsou tam vysázené sakury, zelené trávníky i v zimě a fontána, u které v létě běhají děti (a já taky). Včera před tímto parkem ležela těla.“

Nikolaj: „Nevím, kam přiletí raketa.“

Kolik Rusů se v současné době nachází na ukrajinském území není bohužel přesně známo. Na webu Ukrajinské státní statistické služby jsou uvedeny pouze informace o počtu migrantů z Ruska pro roky 2019 a 2020 — 5304 a 3691.

Ruské úřady nenabídly pomoc při evakuaci žádnému z našich respondentů, kteří mají ukrajinské povolení k pobytu. Podle zjištění magazínu Meduza takovouto pomoc nedostali ani Rusové bez povolení k pobytu, kteří se na Ukrajině ocitli během „speciální vojenské operace“.

„Někteří Rusové také zůstali bez pasů,“ říká právník Nikolaj z Oděsy. „Na ruském konzulátu v Oděse jsou občané Ruska, kteří koncem prosince podali žádost o vydání nového pasu. Pasy jim měly být vydány koncem února nebo začátkem března, ale 23. února se konzulát sbalil a odjel. A tyto pasy nikdo z nich nedostal,“ říká Nikolaj. „Já se například mohu evakuovat do Moldavska, pokud budu chtít. Jak se to ale podaří jiným, to nevím.“

Nikolaj se do Oděsy přestěhoval z ruské Bělgorodské oblasti v roce 2010 ihned po studiu na univerzitě. Vysvětluje, že si město zamiloval už jako dítě, kdy navštěvoval své příbuzné. „Oděsa je malý Petrohrad. Byla postavena téměř ve stejnou dobu a má velmi podobnou architekturu. Jenže tady je mnohem lepší klima, v létě je tu Černé moře a veselí lidé.“

24. února se Nikolaj probudil ve svém bytě nedaleko letiště a slyšel zvuky výbuchů. „Psal jsem přátelům, známým a ti mi potvrdili, že výbuchy byly slyšet po celém městě,“ vypráví klidně Nikolaj. A dodává: „Už jsme si o tom všem s přáteli popovídali, takže je to pro nás vlastně běžná záležitost. Teď tu také někde byl výbuch, ještě před patnácti minutami houkaly sirény.“

Nikolaj předpokládal, že Rusko na Ukrajinu zaútočí, ale na válku se nijak nepřipravoval. „Doteď nemám evakuační zavazadlo,“ přiznává. Říká, že město je vylidněné, mnozí ho opustili. Nikolaj však nevidí důvod k odchodu. Většinu času tráví doma a jen občas zajde do obchodu a „na čerstvý vzduch“. Sleduje zprávy a čte příspěvky na Telegramu.

„Považuji se za málo emotivního člověka, takže to, co se děje, beru jako fakt, jako děsivé období svého života. S přáteli si povídáme přes chat, podporujeme se, posíláme si novinky, memy, a tak se bavíme, abychom se neustále nenechávali unášet nějakou negativitou,“ říká Nikolaj.

Navzdory vnějšímu klidu se však Nikolaj bezpečně necítí: „Nevím, kdy a odkud přiletí nějaká raketa.“

Darja: „Babička říkala, že Putin udělal správně, když začal bombardovat Ukrajinu.“

„Ve chvíli, kdy jsem se přestěhoval, jsem se i přes určitý ekonomický pokles cítil na Ukrajině o něco lépe. Nedokážu vysvětlit, jaké to bylo, ale cítil jsem jakousi lehkost a svobodu,“ říká Nikolaj. Dodává, že i dnes, navzdory svému ruskému občanství, může například veřejně a bez následků kritizovat ukrajinské úřady.

„Dá se tu volněji dýchat,“ souhlasí Julija s Nikolajem. „A lidé cítí větší zodpovědnost. Například vesnice v regionech vypadají úplně jinak než v Rusku, a není to díky úřadům (nebo nejen díky nim). Lidé dělají spoustu věcí sami — vylepšují své domy a své pozemky. V Rusku jako by všichni čekali, že se za ně někdo postará o jejich dům, budoucnost a jejich demokracii.

„Má to tu ohromného ducha. Uvědomila jsem si, že mi jsou místní lidé blízcí, protože se nebojí cokoli říct. Existuje zde svoboda slova, což je asi to nejcennější,“ myslí si Darja.

O pocitu svobody po přestěhování na Ukrajinu hovořili i další respondenti Meduzy. Většina z nich sice neumí ukrajinsky, ale s žádnými vážnějšími problémy se kvůli tomu, ani kvůli ruskému občanství, nesetkali.

Ruská invaze však vše změnila. V důsledku rozhodnutí Ukrajinské národní banky si Rusové, stejně jako Bělorusové, nemohou vybírat peníze z ukrajinských bankovních účtů. Třem z pěti respondentů Meduzy již zablokovali i platební karty.

„Nenávist se stupňuje každou vteřinu,“ říká Darja a vypráví příběh, který se jí stal v obchodě s potravinami poté, co opustila Kyjev.

„Teď se snažím mluvit ukrajinsky, ale moc mi to nejde a mám přízvuk. Jedna žena to uslyšela, přišla ke mně, strčila do mě a řekla mi, abych po ní zopakovala slovo ‚paljanica‘ (ukrajinský výraz pro chléb, podle výslovnosti slova lze odhalit cizince, pozn. překl.). Jakmile jsem to řekla, vytáhla nůž a zařvala, že jsem okupant a že mě bez mrknutí oka zabije. Manžel vše zachránil, ale sebrali nám telefony, prohledali je a smazali fotky, které jsem cestou pořídila a chtěla je poslat mámě.

Darja se nyní snaží nevycházet z domu. „Lidem rozumím. Jejich manželé umírají rukama našich lidí. Je pro mě těžké agresi ze strany Ukrajinců odsuzovat. Na druhou stranu mám povolení k pobytu, mám plné právo žít v této zemi, platím daně, můj syn i manžel jsou Ukrajinci.

Darja také pociťuje negativní postoj některých příbuzných žijících v Rusku. „Jsem mezi dvěma tábory. Moje matka už chápe, co se skutečně děje, protože jí posílám fotografie a aktuální informace. Ona mi například posílá zprávy o tom, že Ukrajinci se střílejí navzájem nebo že v Kyjevě propustili vězně a rozdávají jim zbraně. Prostě nějaké absurdity.“

„A moje babička,“ pokračuje Darja, „řekla, že Putin udělal dobře, když začal bombardovat Ukrajinu. Odpověděla jsem, že jí v nejbližší době už nezavolám.“

Alexandr: „V těžkých situacích je vždycky komu pomáhat.“

„Pocity, jak se tu teď cítím se svým [ruským] pasem, jsem se ještě nezabývala, to budu řešit později,“ říká Julija. Do Ruska, jak ale naznačuje, se už vracet nechce: „Je mi to moc líto, protože tam mám rodinu a babičku bez pasu. Co přesně budu dělat, to nevím, ale pravděpodobně to bude tady na Ukrajině.“

Stejné pocity sdílí i Alexandr. „Nechci opustit Kyjev. A nemyslím si, že to vůbec udělám. Žiju tady už dlouho a mám toho tady příliš mnoho na to, abych se jen tak otočil a řekl, že nic z toho už nepotřebuji,“ vysvětluje. „Nemyslím teď kvůli penězům, ale protože není kam jinam utéct.“

Alexandr pochází z Permu, ale díky práci kuchaře vystřídal mnoho míst. Žil například v Moskvě, ve Spojených státech a na konci roku 2013 se přestěhoval do Kyjeva.

„Pozvali mě na půl roku na Ukrajinu,“ vzpomíná Alexandr. „Měl jsem bohužel pneumotorax. Celkem jednoduchá záležitost, ale protože bylo těsně před Majdanem a nemocnice byly plné lidí, měl jsem s tím problém. Obvykle to operují půl hodiny, ale mě operovali čtyři. Zažil jsem klinickou smrt.“

Tato událost měla na Alexandra velký vliv. „Úplně cizí lidé, kteří mě pozvali do práce, se ke mně chovali lépe než mnozí moji příbuzní. A já jsem si říkal, že je to důležitý moment k zamyšlení se nad životem,“ říká o tom, jak se rozhodl zůstat na Ukrajině. A dále zmiňuje „velký bonus“ této země: „Je tady velmi příjemná zima bez sněhu.“

Když se Alexandr dozvěděl o ruské invazi, sbalil se během dvou minut („nevzal si s sebou téměř nic“) a opustil svůj byt. Dům, ve kterém bydlí, je v centru a nyní je obklíčen ukrajinskou armádou.

„Je docela nebezpečné tam zůstat, protože v blízkosti jsou bezpečnostní objekty, které jsou cílem ostřelování,“ říká Alexandr. Nyní tráví většinu času v bytě svých přátel. V Kyjevě platí zákaz vycházení od 17:00 do 8:00.

Během hodin, kdy je povoleno vycházet ven, Alexandr a jeho kolegové rozdávají lidem v ulicích jídlo. „Když máte úplně prázdnou restauraci se spoustou jídla, musíte s tím něco udělat. Včera jsme například vařili pro kluky, kteří brání město. V těžkých situacích je vždycky komu pomáhat.“

Totéž dělal během Majdanu, když vařil pro lidi, kteří se sešli na náměstí, aby vyjádřili svou nespokojenost s tím, co se v zemi děje. Práce, kvůli které byl koncem roku 2013 pozván do Kyjeva, šla na druhou kolej: „Prostě jsem se snažil být co nejvíc užitečný.“

„Byla to velmi zvláštní doba. Viděl jsem spoustu věcí, ale když vidíte hlavní ulici posetou odpadky, pneumatikami, hromadu lidí sedících ve stanech... Lidé mají s Majdanem spojených hodně věcí a všechno se točí kolem toho. Stále je tam ulice, kterou dodnes neotevřeli. Pro lidi je to velký milník ukrajinské historie,“ říká Alexandr.

Náhle se zastaví: „Už zase střílejí.“ V pozadí je slyšet zvuk střelby. „Upřímně řečeno, na tohle si člověk rychle zvykne. Na všechno se dá zvyknout, jak jsem už pochopil,“ komentuje střelbu Alexandr.

„Jakákoli válka je naprostá hloupost. A nikam nevede. Sedíte v centru města a víte, že na vaší obvyklé trase, kterou autem ujedete za dvacet minut, se bojuje. Víte, kde se ve městě rozdávají zbraně. Podíváte se na video z okrajových čtvrtí a tam projíždí tank. Sledujete, jak raketa dopadá na dům. A vy víte, že to všechno je kousek od vás. A jistě to nemůžete nazvat mírovou invazí za práva ruskojazyčných občanů.“

„Slyšíte?“ ptá se Alexandr. Je slyšet dlouhá siréna, která se nezastaví až do konce našeho rozhovoru. Ale Alexandr na ni rychle zapomene a do protileteckého krytu nespěchá.

„Vzpomínám si na jednu legrační historku. Když jsem dostal povolení k pobytu [na Ukrajině], zeptal se mě jeden pracovník Ukrajinské bezpečnostní služby, komu budu dávat jídlo, až Rusové obsadí Kyjev. Tenkrát jsem se samozřejmě smál. Teď už mi to tak vtipné nepřipadá.“

Margarita: „Bojím se toho, že se z Ruska stane nová Severní Korea.“

Na konci prvního dne, kdy ruská vojska ještě nebyla v Kyjevě, jsme přenocovali v protileteckém krytu. Už tehdy jsme věděli, že tento šílený tyran je ochoten udělat cokoli, jen aby všem svým sousedům vnutil svůj „ruský mír“.

Náš byt se nachází přímo ve vládní čtvrti, a proto jsme hned odjeli ke známým. Kryt mají hned za rohem. Mohli jsme se alespoň osprchovat a dojít si na záchod (záchod v krytu se ucpal hned první noc). Ale to jen v případě, že nejsou žádné sirény. Pouštějí je často a my se ne vždy stihneme umýt a jdeme rovnou dolů do krytu.

Soudě podle mnoha fotografií, které jsem v těchto dnech viděla, máme opravdu dobrý kryt. Je čistý, máme dostatek prostoru, teplo a ventilaci. Mnoho lidí se schovává ve sklepích nebo v metru, kde je zima a přeplněno.

Máme také štěstí na sousedy. Probíráme nejnovější zprávy, a když je potřeba, podělíme se o nabíječku a o vodu. Zásoby pití a jídla taky máme. Problém je v tom, že jídlo chutná posledních pár dní jako lepenka a musíme se nutit, abychom něco snědli.

Máme auto s plnou nádrží pro případ, že by bylo opravdu zle, ale chceme tu zůstat do poslední chvíle. Všichni doufáme, že nebudeme muset z Ukrajiny odjet. Celou noc jsme slyšeli výbuchy. Chápu, že se musíme zachránit, vzít nohy na ramena a někam utéct. Je však velmi těžké něco takového udělat, když milujete svůj domov.

Margarita vypráví o ruské invazi v textových zprávách. Spojení je nestabilní a signál někdy vypadává. „Právě teď jdeme na střechu zkontrolovat, jestli tam nejsou značky pro zásahy vojenskou technikou, protože se objevují zprávy, že vojáci takové značky dělají.“

Margarita se narodila v Timaševsku, malém městě v Krasnodarském kraji. Když jí bylo patnáct let, začala si psát přes VKontaktě se svými vrstevníky z Ukrajiny. O dva roky později, během Mistrovství Evropy ve fotbale 2012, které se konalo na Ukrajině a v Polsku, poprvé navštívila Kyjev.

„Moc se mi tady líbilo a rozhodla jsem se jít sem studovat. Nikdo mé rozhodnutí samozřejmě nechápal — ani mí přátelé, ani příbuzní. Ukrajina je prý chudá země a není tam co dělat.“ Dostudovat univerzitu v Kyjevě však Margarita nemohla. Po roce studia začal Majdan a kvůli obavám příbuzných odjela do Moskvy, kde začala pracovat jako copywriterka.

„S mámou jsme spolu téměř nemohly komunikovat, vyprávěla mi o banderovcích a nacistech, o tom, co se údajně dělo na Majdanu, ačkoli jsem tam byla a vše viděla na vlastní oči.“ V Moskvě začala Margarita navštěvovat protesty. A stále častěji myslet na to, že se nic nemění.

„Jednoho dne [v létě 2019] jsem vyšla z domu ven — bydlela jsem tehdy nedaleko čínské čtvrti — a když jsem šla do obchodu, všimla jsem si spousty policistů. V obchodě jsem nemohla platit kartou, protože rušili síť. Snažili se tak zabránit vlně protestů. Toho dne jsem si uvědomila, že už mě nebaví zbytečně bojovat, a rozhodla jsem se co nejdříve přestěhovat do Kyjeva.

Krátce po přestěhování se provdala za Ukrajince, s nímž se před devíti lety seznámila na sítí VKontaktě. Přestože se Margarita účastnila ruských protestů proti událostem na Ukrajině, vždy cítila vinu a stud za jednání ruského státu. Stejné pocity má i teď.

„Jako člověk, který žil v Rusku a ví, jaké to je, když někoho táhnou do policejní dodávky, si stále nedokážu ospravedlnit pasivitu lidí. Vím, že mnozí jsou zatýkání, protože neprotestoval dostatek lidí, protože se všichni smířili s takovým životem, a to je do jisté míry souhlas. Putin je u moci už dvacet let, lidé si to nechali líbit,“ vypráví Margarita.

Což dále rozvádí: „Je mi to opravdu líto, ale je to tak. I když poslední, co bych si přála, je, aby se moji příbuzní, kteří žijí v Rusku, cítili špatně. Nyní všem doporučuji, aby co nejdříve opustili zemi, alespoň na měsíc. Bojím se toho, že se z Ruska stane nová Severní Korea.“

Nechci mít občanství země, jejíž lidé mě přišli zabít

Margarita dodává, že se rozhodla vzdát svého ruského občanství. Stejné rozhodnutí učinil v předvečer ruské invaze i Nikolaj z Oděsy. „Už jsem si začal připravovat dokumenty, ale neměl jsem čas, protože bylo vyhlášeno stanné právo a začalo ostřelování. Nechci mít občanství země, ve které nežiji a jejíž politiku nepodporuji. I když jsem v roce 2018 přijel do Ruska, uvědomil jsem si, že už jsou to jiní lidé, s jiným pohledem na věc a já už s nimi bohužel nemám nic společného.“

„Chci se vzdát ruského občanství, protože naši lidé mě přišli zabít,“ říká Darja z Kyjeva. Po skončení války se chce vrátit a podílet se na obnově města, protože Ukrajina, jak vysvětluje, je nyní jejím domovem.

Darja mezitím pomáhá těm, kteří byli stejně jako její rodina nuceni uprchnout a hledají jídlo a přístřeší. „Hrozně se stydím za svou zemi. Je to obludná věc. Ani v duchu si nedokážu říct, že to všechno přeci nedělá moje vlast. Takže ani nevím, jak s tím dál žít. Jediné, co je třeba udělat, je pomoci Ukrajincům, lidem, kteří ztratili své příbuzné, své blízké a své domovy.“

Z ruského originálu Люди из моей страны пришли меня убивать přeložil pro Deník Referendum RENÉ ANDREJS.

advertisment
advertisment