Pracovala jste s uprchlíky v Jordánsku a v Řecku, převážně s dětmi. Lišily se situace v uprchlických táborech v obou zemích? A pokud ano, v čem?

Situace v Jordánsku byla myslím jiná než v řeckém uprchlickém táboře Moria. V Jordánsku jsem pracovala především s dětmi syrských uprchlíků. Byly to děti, které se dostaly z nebezpečné situace v Sýrii, do relativně bezpečného prostředí v Jordánsku. Ani tam sice podmínky nebyly ideální, ale panovala tu nějaká stabilita.

Děti v Morii byly z různých koutů světa, z Afghánistánu, ze Sýrie, z afrických zemí. Moria pro ně byla přestupní stanice, často nevěděly, co je čeká, a jestli vůbec mohou doufat v to, že se dostanou někam dál. Žili pod hrozbou deportace, v dlouhodobé nejistotě.

Syrské dětí v Jordánsku měly tendenci vracet se k tomu, co se dělo v jejich zemi, co zažily, čím prošly, zatímco děti v Řecku mnohem více řešily aktuální situaci a s ní spjaté obavy. I s nimi jsme se často dostali k tomu, co zažily v minulosti, ale jejích vzpomínky byly překryté nejistou přítomností a strachem z toho, co s nimi bude.

S čím se vám děti svěřovaly?

Obecně to bylo velké množství úzkostí a strachů. Hodně často trpěly různými nočními můrami. Měly špatné spaní. Měly potíže s jídlem a každodenními aktivitami. Měly panické ataky ze zvuků, hlasů, vůní. Děti v Morii i v Jordánsku měly strach z obyčejných zvuků aut, spojovaly si s ním příchod vojáků, obrovskou hrůzu měly také ze zvuků letadel.

V Morii jsem pracovala převážně s dětmi bez doprovodu. Velká většina z nich prošla i nějakým sexuálním násilím. Ať už v zemi původu, nebo velmi často na cestě ze strany překupníků nebo ze strany lidí, kteří se tvářili, že jim chtějí pomoct. Oběti sexuálního násilí měly tendence si to dávat za vinu. Pracovala jsem s patnáctiletým hubeňoučkým klukem, který mluvil o tom, že měl více bojovat, že se neměl vzdát. Měl pocit viny. Opakovaně jsem jim vysvětlovala, že vinu nenesou oni.

Rodiče u mladších dětí pozorovali agresivní chování k druhým, starší děti se pak se svými sklony k agresivitě svěřovaly samy. Častěji ji obracely vůči sobě, takže se jednalo o sebepoškozování, sebevražedné myšlenky. Některé děti měly za sebou pokusy o sebevraždu. Další věc, která mě upřímně překvapila, a to svou četností, bylo pomočování. To jsem zaznamenala u starších dětí, zejména chlapců, v Jordánsku.

Dokázaly děti samy o svých problémech a traumatech mluvit, nebo jste častěji musela spoléhat na jejich rodiče?

Děti zpravidla o tom, co je trápilo, mluvily samy. Pouze o jejich agresivním chování mluvili spíše rodiče. Děti byly vystaveny situaci, které nerozuměly a s níž nemohly nic dělat. To v člověku vyvolává velké pnutí. Menší dětí to uvolňují prostřednictví agrese vůči druhým. Děti své problémy popisovaly buď verbálně, nebo neverbálně při nějakých aktivitách.

O jaké aktivity se jednalo? Jaké techniky jste v terapií používala?

Velkou částí terapie je rozhovor. S menšími i většími dětmi jsem se tedy snažila mluvit. Jsou však děti, které na rozhovor reagují opatrněji, nebo z nějakých důvodů s nimi mluvit nebylo možné. Obecně platí, že čím menší je dítě, tím častěji jsem používala neverbální techniky. Ve velké míře se jedná o kresbu, hru s panenkami, se zvířátky nebo jsme používali různé stavebnice. Ve hře se dá odvyprávět velmi mnoho, aniž by to dítě muselo verbálně popisovat.