Dětská psycholožka K. Šrahůlková: Uprchlické děti potřebují soustředěnou péči

Fatima Rahimi

S dětskou psycholožkou Kateřinou Šrahůlkovou, která má zkušenosti z práce s dětmi uprchlíků v Řecku a Jordánsku, jsme mluvili o traumatech a potřebách uprchlických dětí i o tom, jak mluvit o válce s dětmi tady.

Ukrajinské děti uprchlé před válkou v provizorním útočišti ve lvovském loutkovém divadle. Foto Daniel Leal, AFP

Pracovala jste s uprchlíky v Jordánsku a v Řecku, převážně s dětmi. Lišily se situace v uprchlických táborech v obou zemích? A pokud ano, v čem?

Situace v Jordánsku byla myslím jiná než v řeckém uprchlickém táboře Moria. V Jordánsku jsem pracovala především s dětmi syrských uprchlíků. Byly to děti, které se dostaly z nebezpečné situace v Sýrii, do relativně bezpečného prostředí v Jordánsku. Ani tam sice podmínky nebyly ideální, ale panovala tu nějaká stabilita.

Děti v Morii byly z různých koutů světa, z Afghánistánu, ze Sýrie, z afrických zemí. Moria pro ně byla přestupní stanice, často nevěděly, co je čeká, a jestli vůbec mohou doufat v to, že se dostanou někam dál. Žili pod hrozbou deportace, v dlouhodobé nejistotě.

Syrské dětí v Jordánsku měly tendenci vracet se k tomu, co se dělo v jejich zemi, co zažily, čím prošly, zatímco děti v Řecku mnohem více řešily aktuální situaci a s ní spjaté obavy. I s nimi jsme se často dostali k tomu, co zažily v minulosti, ale jejích vzpomínky byly překryté nejistou přítomností a strachem z toho, co s nimi bude.

S čím se vám děti svěřovaly?

Obecně to bylo velké množství úzkostí a strachů. Hodně často trpěly různými nočními můrami. Měly špatné spaní. Měly potíže s jídlem a každodenními aktivitami. Měly panické ataky ze zvuků, hlasů, vůní. Děti v Morii i v Jordánsku měly strach z obyčejných zvuků aut, spojovaly si s ním příchod vojáků, obrovskou hrůzu měly také ze zvuků letadel.

V Morii jsem pracovala převážně s dětmi bez doprovodu. Velká většina z nich prošla i nějakým sexuálním násilím. Ať už v zemi původu, nebo velmi často na cestě ze strany překupníků nebo ze strany lidí, kteří se tvářili, že jim chtějí pomoct. Oběti sexuálního násilí měly tendence si to dávat za vinu. Pracovala jsem s patnáctiletým hubeňoučkým klukem, který mluvil o tom, že měl více bojovat, že se neměl vzdát. Měl pocit viny. Opakovaně jsem jim vysvětlovala, že vinu nenesou oni.

Rodiče u mladších dětí pozorovali agresivní chování k druhým, starší děti se pak se svými sklony k agresivitě svěřovaly samy. Častěji ji obracely vůči sobě, takže se jednalo o sebepoškozování, sebevražedné myšlenky. Některé děti měly za sebou pokusy o sebevraždu. Další věc, která mě upřímně překvapila, a to svou četností, bylo pomočování. To jsem zaznamenala u starších dětí, zejména chlapců, v Jordánsku.

Dokázaly děti samy o svých problémech a traumatech mluvit, nebo jste častěji musela spoléhat na jejich rodiče?

Děti zpravidla o tom, co je trápilo, mluvily samy. Pouze o jejich agresivním chování mluvili spíše rodiče. Děti byly vystaveny situaci, které nerozuměly a s níž nemohly nic dělat. To v člověku vyvolává velké pnutí. Menší dětí to uvolňují prostřednictví agrese vůči druhým. Děti své problémy popisovaly buď verbálně, nebo neverbálně při nějakých aktivitách.

O jaké aktivity se jednalo? Jaké techniky jste v terapií používala?

Velkou částí terapie je rozhovor. S menšími i většími dětmi jsem se tedy snažila mluvit. Jsou však děti, které na rozhovor reagují opatrněji, nebo z nějakých důvodů s nimi mluvit nebylo možné. Obecně platí, že čím menší je dítě, tím častěji jsem používala neverbální techniky. Ve velké míře se jedná o kresbu, hru s panenkami, se zvířátky nebo jsme používali různé stavebnice. Ve hře se dá odvyprávět velmi mnoho, aniž by to dítě muselo verbálně popisovat.

Mluvily děti o válce a o tom, co na cestách prožily?

Některé děti s tím přicházely samy, chtěly se o tom, co zažily, bavit a vyprávět, jak to zvládaly. Nikdy to nebylo na můj popud, nevyptávala jsem se. Hledali jsme spolu spíše, co by jim mohlo být k užitku. Obecně je dobré dětem dávat možnost volby. Dala jsem jim nabídku, čemu se můžeme věnovat. Vždy opatrně, aby to vůči nim nebylo invazivní.

Vyskytovaly se ale i děti, které to, že se mnou mohou otevřeně mluvit, vyloženě vítaly. Že jsme se spolu mohli věnovat něčemu, co například v rodině bylo tabu. Potkala jsem se také s dětmi, které o některých traumatizujících situacích mluvit prostě nemohly. V Morii k tomu ostatně nebyl příliš ani prostor.

Když dítě nežije v bezpečném prostředí, těžko se můžeme věnovat něčemu hlubokému. Řešili jsme tedy spíše to, co by jim pomohlo jejich situaci zvládnout, co by jim zlepšilo život. V terapii bylo také důležité koncentrovat se na situace, které ukazovaly, že děti něco zvládly, že jejich situace není jenom bezútěšná.

Na cestách uprchlíků do Evropy se poměrně často rodiny rozdělí. Části rodiny uvíznou na jiných místech a navzájem o sobě nevědí. Setkala jste se s tím v terapii?

Setkala a děti to strašně těžce snášely. Obzvláště tehdy, když o svých blízkých nic nevěděly. V Morii jsem měla chlapce, který ke mně chodil dlouho. Vyprávěl mi, jak jednou v Afghánistánu přišel domů a nikdo tam nebyl. Dům byl prázdný. Hrozně dlouho čekal a nikdo se nevracel. Po zhruba roce ho sousedé a příbuzní poslali do Evropy.

Šel přes Írán a dostal se do Morie. Po dvou letech v táboře od známých pak zjistil, že rodina byla zavražděná. Bylo to samozřejmě strašné, ale potvrdilo se něco, o čem chlapec uvažoval a co si myslel. Zkoušeli jsme se společně s rodinou rozloučit.

V Jordánsku jsem pak měla děti, které měly v Sýrii otce. Ti byli zajatí, věznění, možná zabití. Ony to ale nevěděly. Pro děti to bylo samozřejmě mimořádně náročné.

Jaký byl přístup dětí k terapii?

Většina dětí byla mimořádně vstřícných. Byla jsem k nim hned od počátku velmi otevřená. Vysvětlovala jsem jim, čemu se můžeme v terapii věnovat, k čemu to může být. Přestože jsem pracovala s překladatelem, děti na terapie zpravidla reagovaly velmi dobře. Myslím, že pro ně bylo velmi cenné, že se jim někdo věnuje se zaměřenou upřímnou pozorností, že se o ně snaží pečovat a naslouchá jim.

U chlapců z Afghánistánu se mi občas stávalo, že dorazili s velmi důrazným požadavkem. Chtěli ode mě léky na zklidnění a nechtěli se o ničem bavit.

Pamatuji si jednoho hocha, který si poměrně agresivně vyžadoval medikaci. Klidným hlasem jsem mu vysvětlovala, že tohle nejsem schopná nabídnout, ale že se zde můžeme setkávat a hovořit o tom, co ho trápí, co je pro něj v táboře těžké. On se velmi zlobil a říkal, že povídání je mu k ničemu. Nakonec to ale bylo dítě, se kterým jsem pracovala velmi intenzivně. Když jsme překonali jeho požadavek na medikaci, byl mimořádně a hluboce sdílný.

V terapeutickém rozhovoru je velmi důležitá důvěra, jak rychle se vám ji dařilo získat?

Myslím si právě, že na počátku si děti potřebovaly ozkoušet, zda jsem člověk, kterému lze důvěřovat. Někdy jsme se dostali do hloubky rychle, někdy nám to trvalo. V některých případech bylo pro děti tak těžké mluvit o svých prožitcích, že jsme zůstávali — řekněme — na povrchu. Myslím, že je to pochopitelné. Když mluvíte o citlivých věcech, musí panovat vzájemná důvěra. S některými dětmi vlastně celá naše terapie spočívala v hledání důvěry. Myslím si, že i to bylo velmi cenné.

Co plyne z vašich zkušenosti pro současnou situaci na Ukrajině?

Určitě je třeba myslet na to, že lidé, kteří se ocitli v situaci, jaká teď panuje na Ukrajině, musí být svíráni obrovským pocitem strachu, pro děti i dospělé to musí být zoufalé a náročné okamžiky. Jsem velmi ráda, že lidé pomáhají, jak finančně, tak materiálně, je třeba ale také myslet na to, že budou potřebovat právě psychologickou péči.

Zcela objektivně zkušenost z války je traumatizující. Či řečeno přesněji, má potenciál způsobit velké trauma. Vždy záleží také na stabilitě a osobnosti jedince, v jakém se pohybuje prostředí, kdy a jaké se mu dostane pomoci, jaké má zázemí. Bezpochyby ovšem lidé pociťují intenzivní emoce: strach, vztek, naštvání, nenávist, zoufalost, bezmoc...

Na sociálních sítích kolovaly fotky z různých protileteckých bunkrů, sklepů, lidé se také schovávali pod mostem, v metru... Máme mluvit s dětmi o válce?

S dětmi rozhodně o válce mluvit máme. Myslím, že i my tady, relativně daleko od válečné zóny, cítíme, že taky na nás události na Ukrajině velmi emočně působí. Slyším to od svých klientů tady v České republice. Mají strach z války, soucítí s lidmi na Ukrajině, zároveň mají pocit bezmoci, že nemohou nic dělat, mají také obavy o budoucnost celé Evropy, o budoucnost své rodiny.

Co se situace na Ukrajině týče, děti mají obrovské „radary“ a vycítí, že se něco děje. Že rodič něco intenzivního prožívá. Když se o tom nehovoří, je to pro dítě prostor si vytvářet nějaké fantazie. Jejich představy pak bývají mnohem hrůznější. Mluvení je tedy velmi k užitku.

Zároveň bychom měli myslet na to, že dítě nesmí být zahlcené. Výstupem by tedy mělo být nějaké sdílení, že jde o složitou situaci, ale že jsme teď spolu, podržíme se, máme tady jeden druhého, můžeme se na sebe spolehnout. Naše strachy na děti nepřenášejme. Také pomáhá v nenormálních podmínkách se věnovat normálním věcem. Například kresbám, čtení, povídání o jiných věcech, než je válka.

Mluvila jste o tom, že v Jordánsku a v Morii rodiče pozorovali, že jejích děti jsou agresivnější. Jak jinak se dá zjistit, že dítě zažívá traumata a potřebuje psychologickou pomoc?

Spousta příznaků je opravdu pozorovatelných. Jejich chování je velkým indikátorem toho, co se s nimi děje. Jde například o různé změny v chování, které se mohou vyjevit i při různých aktivitách a hrách. Zároveň menší i starší děti o tom někdy samy mluví, mají-li s rodiči navázány dobré vztahy.

Náhle změny chování mohou být příznakem, že se děje něco neblahého. Nemusí se jednat o výraznější aktivitu, ale naopak o stažení se do sebe, o depresivní naladění a uzavřenost. Stane-li se z hovorného, veselého dítěte najednou člověk tichý a zamyšlený, nebo naopak začne-li být agresivní, něco se zřejmě děje.

Ve svých textech a rozhovorech jste také mluvila o tom, že děti s uprchlickou zkušeností často trpí jakousi formou diskriminace v hostitelských zemích. Jak to děti popisovaly? A jak předejit podobným scénářům ve vztahu k cizincům v České republice?

Je to něco, co děti popisovaly poměrně hojně. Ač dospělí i děti popisovali i situace, kdy jim někdo pomohl, byl k nim milý a vstřícný, opravdu často o sobě mluvili jako o občanech druhé kategorie.

Je dobré myslet na to, aby děti měly dobrý přístup ke vzdělání, k pomoci a péči. Napadá mě taková maličkost, s níž měly například syrské děti zkušenost: dostaly z nějaké občanské organizace školní pomůcky, které však měly na sobě její logo. Každý tedy hned viděl, že jde o dítě sociálně slabé.

Dětí jako dospívající se zkrátka velmi srovnávají s ostatními. Jde o to, abychom tím, co děláme, nezdůrazňovali nerovnosti, abychom na ně nějak — třebas i nechtěně — neupozorňovali. Pomoc je třeba promyslet tak, aby děti nestigmatizovala.

FATIMA RAHIMI

advertisment
advertisment