„Nijak. Prostě jsem spal, nudil jsem se,“ říká hubený vysoký chlapec Ivan. Ptala jsem se ho, jak trávil víkend. Sedí vedle mě na dřevěné židli ve velké tělocvičně v Jablonci nad Nisou. Je chladno, oba se zahříváme ovocným čajem.

Ivan chodí na základní školu. Do České republiky se přestěhoval z Charkova krátce po začátku ruské invaze na Ukrajinu. Zanedlouho se naučil česky tak, aby se domluvil. S maminkou bydlí na ubytovně a čas tráví buď přípravou do školy a učením češtiny, nebo spánkem. Nemá tady přátele, na pokoji nemá televizi a nevlastní ani mobil. Většinu času se nudí a pak usne. Domnívá se ale, že se to bude zlepšovat, teď to musí vydržet. Až se naučí lépe česky, určitě si najde kamarády. Rád by nastoupil na střední průmyslovku, ale neví, zda se tam dostane.

Složitá situace i věk

Z březnového průzkumu nevládní organizace META, která podporuje cizince v rovném přístupu ke vzdělání a pracovní integraci, vyplývá, že mezi ukrajinskou mládeží ve věkové kategorii 15+ pouze třicet procent tráví svůj volný čas stejně aktivně jako na Ukrajině. Kromě jazykové bariéry je nejvíce trápí osamělost a nedostatek kamarádů. „Chybí jim neorganizovaná forma trávení volného času, jednoduše jakýkoliv pobyt s přáteli, ať už venku nebo doma,“ vysvětluje Martina Škrdlantová, projektová manažerka organizace META. Také Ivan mluví o osamělosti, kterou řeší — opět spánkem.

Náctiletí, kterým se průzkum věnoval, jsou většinou ve velmi obtížné situaci. Přicházejí do České republiky, ačkoliv sem jít nechtěli, navíc jsou ve složitém věku. „Místo, aby si řešili své osamostatňování, dospívání, svůj život, plánovali si svou budoucnost podle svých přání, ocitli se ze dne na den v situaci, kterou si nevybrali. Často doufají, že to prostě přečkají, než se budou moci vrátit k tomu, co bylo dřív,“ popisuje vnitřní rozpoložení uprchlických dětí Škrdlantová.

„Já nic nedělám, moji kamarádi jsou zaneprázdnění, tak nevím, co mám dělat,“ říká patnáctiletý Michal. Od září chodí na střední technickou školu v Olomouci. Obor si nevybral, na školu šel, protože ho vzali. Čas tráví buď ve škole, nebo doma hlídá mladšího bratra. A občas chodí s kamarády k jezeru a do posilovny. Jenže tam jeden vstup stojí 80 korun, na což nemá vždy peníze. Rád by měl více kamarádů, protože se cítí osamělý.

S kamarády by chtěl dělat box. „Jasně, že bych chodil na box, kdyby mi to někdo nabízel zadarmo,“ odpoví mi s nadšením. Uvítal by, kdyby volnočasové aktivity zahrnovaly i takové nabídky. Teď ho ale trápí škola. Má stále problémy s češtinou a ani další předměty mu moc nejdou, většině učitelů nerozumí a stydí se to přiznat.

Nehledí se na talent, ale na volná místa

Rok a půl je krátká doba. Protože hodně teenagerů nezvládá excelentně jazyk, volba budoucího studijního oboru nebo práce se neřídí primárně kritériem zájmů, silných stránek či dovedností. Hledají spíše, na které škole je vůbec vezmou. Dostávají se tak na obory, o které není velký zájem, a už v prvním nebo druhém ročníku to vzdávají. Potřebovali by totiž, aby je někdo průběžně jazykově podporoval.

Mladí Ukrajinci přicházejí do České republiky ve věku, kdy mají podle tuzemského systému dokončenou povinnou školní docházku. „Pokud přicházejí ve věku kolem patnácti let a mají odchozených devět let školní docházky, český stát nemá povinnost jim další školní docházku zajistit. Cesta na střední školy je pak pro ně velmi trnitá,“ domnívá se Martina Škrdlantová.

Dosáhnout takové znalosti češtiny, aby dokázali na střední škole bez problémů fungovat, zatím takřka neměli šanci. Osvojit si cizí jazyk na akademické úrovni totiž může trvat až sedm let. „Ve chvíli, kdy tito mladí lidé stojí na prahu svého dospívání, je pro ně cesta na střední školu velice těžká,“ říká.

Na střední školy se budou letos hlásit také tisíce ukrajinských dětí. Podle Škrdlantové bude letošní školní rok možná ještě složitější než ten loňský. Jde totiž stále o silné populační ročníky, a tak se do škol bude hlásit ohromné množství dětí. Kromě letošních absolventů základních škol to budou i ti, kteří se na střední školu nedostali loni a letos se o to pokusí znovu. V takové konkurenci to budou mít děti z Ukrajiny mnohem složitější, přestože v češtině mezitím udělaly velké pokroky. Jejich situaci neusnadňuje ani to, že školní systém na Ukrajině funguje jinak než tady.

Jazykový kurz otevírá cestu. Kapacita ale nestačí

V České republice existuje několik programů, které se snaží situaci ukrajinské mládeže zlepšit. Největší bariéru představuje jazyk. Ve zlepšení znalosti češtiny mladým cizincům může pomoct například komplexní roční jazykový kurz organizace META, který se koná již osmým rokem.

„Češtinu učíme bez zprostředkujícího jazyka, zjednodušeně řečeno, učíme rovnou v češtině bez pomoci dalšího jazyka,“ popisuje metodu Škrdlantová. Důležitou roli hraje věk: děti musí mít ukončenou devítiletou základní školní docházku a mají zájem nastoupit na střední školu. Kurz trvá celý školní rok.

Studenti v této „škole“ tráví zhruba devetadvacet hodin týdně. Neučí se pouze gramatiku a mluvnici, ale také matematiku, získávají základní povědomí o českých dějinách, zeměpisu či základech společenských věd. „Poskytujeme jim komplexní podporu. Děti absolvují různé výlety, společenské akce, kariérní poradenství. Snažíme se, aby to na střední škole měli jednodušší,“ vysvětluje Škrdlantová. Minulý roční přípravný kurz v červnu dokončilo mimo jiné několik dětí z Ukrajiny, jedna Arménka a jedna Afghánka. Větší část z nich se dostala na střední školy — uměleckou, chemickou nebo na obchodní akademii.

Každý rok je o kurz značný zájem. Možnost učit se takto intenzivně česky však dostane jen malá skupina dětí. Podle Škrdlantové by mohl být řešením nultý ročník na středních školách, kam by mohly docházet děti, které ještě neumí plynule česky, ale zároveň mají o studium střední školy velký zájem. „Tak by se děti nejen snáze dostávaly na střední školy, ale také by se zvýšila pravděpodobnost, že je dokončí,“ vysvětluje. Velká část dětí se totiž na střední školu dostane, jenže bez dostatečné jazykové podpory školu nedokončí.

Kromě přípravného kurzu META nabízí také zdokonalovací kurzy, především pak bývalým studentům, kteří prošli ročním intenzivním kurzem. Tyto „hodiny navíc“ pomáhají dále zlepšovat znalost češtiny a podporují studenty, aby lépe zvládli nával nových podnětů na střední škole.

Ani pro školy samotné situace není snadná. Podle Škrdlantové často podpora a příprava dětí s nedostatečnou češtinou padne na bedra češtinářů. „Ale češtinář je učitel češtiny jako mateřského jazyka, což je něco úplně jiného než učitel češtiny pro cizince,“ vysvětluje.

META svůj roční přípravný kurz češtiny rozšířila do Plzně a do Brna. „Během celého loňského roku jsme se věnovali přípravě, jak náš know-how, zkušenosti a model celoročního připraveného kurzu předat do dalších krajů,“ popisuje Škrdlantová. V Plzeňském kraji organizace spolupracuje s Krajským centrem vzdělávání, v Jihomoravském s Jihomoravským centrem pro mezinárodní mobilitu.

Nyní běží v Brně a Plzni stejné kurzy, jako nabízí Praha, a je o ně také velký zájem. Jenom v Praze se jich přihlásilo přes 150 zájemců a zájemkyň, ale z kapacitních důvodů mohou organizace naplnit maximálně dvě třídy po dvanácti studentech. V tuto chvíli roční přípravný kurz navštěvuje pětašedesát studentů celkem ve všech třech regionech.

Necítila jsem se přijatá

Úspěšným přijetím na střední školu obtížná cesta nekončí, ale naopak začíná. Hodně náctiletých krátce po začátku školy zjistí, že nestíhají nové učivo, a školu opouštějí. Ne vždy je ale na vině jazyková bariéra.

Aničce je šestnáct a do České republiky se přestěhovala s maminkou a bratrem po začátku války na Ukrajině. Nastoupila tu na základní školu do deváté třídy, ale její spolužáci se k ní nechovali vždy hezky. „Ptali se mě, proč nic nedělám, proč nepíšu testy.“ Snažila se jim vysvětlit, že je tu krátce a češtinu ještě pořádně nezvládá.

Spolužákům to ale nestačilo. Chtěli, aby se na škole otevřela oddělená třída pro ukrajinské děti nebo aby Anička přešla jinam. „Říkala jsem jim, že s tímto požadavkem musejí jít za vyučujícími, ne to vyčítat mně,“ vysvětluje Anička. Oni s ní však přestali komunikovat úplně a už si jí nevšímali.

Školní rok skončil a Anička nastoupila na střední školu v Teplicích. Tam byla situace jiná, spolužáci s ní sice komunikovali, ale čas s ní trávit odmítali. Pochopení nenašla ani u kantorů. Pro učitele bylo těžké pracovat s dětmi, které nezvládají dobře jazyk. Anička se proto rozhodla školu opustit a začít pracovat. Chodila pracovat do baru a zároveň navštěvovala kurzy češtiny.

Spolu mluvíme česky a ona je po roce a půl schopná na moje otázky odpovídat a všemu rozumí. Jen už se kvůli prožitým zkušenostem nechce vrátit do školy. Kdyby se prý k ní učitelé chovali lépe a spolužáci by ji víc přijali, na střední škole by zůstala a pokusila se ji dokončit. Teď se však rozhodla dodělat dálkově ukrajinskou školu a přitom pracovat, aby mohla finančně pomáhat i rodině. Po dokončení školy by chtěla studovat na univerzitě. „Ráda bych se přihlásila na Pedagogickou fakultu v Olomouci, v Ústí nad Labem nebo v Pardubicích,“ říká mi odhodlaně.

Scházejí se na půl cesty

Na území České republiky žije v současnosti něco málo přes dvaadvacet tisíc osob ve věku patnácti až sedmnácti let s udělenou dočasnou ochranou v souvislosti s válkou na Ukrajině. Z toho 12 159 jich pobývá na území Prahy. V minulém školním roce bylo pouze tři a půl tisíce Ukrajinců v tomto věku zapsáno ke studiu na střední škole. Kde jsou ti ostatní?

Integrační centrum Praha ve spolupráci s UNICEF vytvořilo projekt na podporu uprchlické mládeže, dětí a rodičů. Organizace poskytuje také sociální poradenství, doprovody a tlumočení. Konkrétně pro uprchlickou mládež má klub, kde se konají různé programy a workshopy.

Jednou z hlavních projektových aktivit je terénní práce. Dvě interkulturní pracovnice chodí dvakrát týdně po pražských parcích a jiných veřejných místech, kde mohou mladí lidé trávit svůj volný čas. Místa vytipovaly ve spolupráci s nízkoprahovým centrem Beztíže. „Naše kolegyně například jezdí na Prahu 10, kde ukrajinští teenageři tráví čas v podchodu do metra. Také chodí do parku Čelakovského u Národního muzea,“ popisuje terén Julie Horová, která v projektu vede přímou práci s klienty.

Mladí lidé si zřejmě tuto lokalitu vybírají proto, že se nachází na „půli cesty“. Václavské náměstí, které se nachází poblíž parku, leží na průsečíku všech linek metra. Náctiletí to tak mají z různých pražských sídlišť, kde většinou bydlí, zhruba stejně daleko. Domlouvají se přes Telegram, v parku se baví, někdy popíjejí. Nic, co by nedělali jejich místní vrstevníci. Ostatně jak vzpomíná Horová, „v jejich věku jsme to dělali také“.

Pro terénní práci je podle Horové velmi důležité navázat dlouhodobější kontakt a především pracovat na budování důvěry. „Hodně záleží, jaké vztahy s nimi terénní pracovníci mají. Podle toho se rozhoduje, co o sobě prozradí. Nebo zda si řeknou o pomoc,“ vysvětluje.

Aby věděli, že tu pro ně někdo je

Podle Horové jde o velice různorodou skupinu. Část z nich dodělává školu na Ukrajině, jiná do školy nechodí vůbec. Mnohé z nich však tíží finanční nejistota. Pociťují potřebu přispívat do rodinného rozpočtu a pomáhat svým rodinám. Někteří si proto hledají práci, avšak naráží na to, že je zaměstnavatelé a agentury zneužívají. Nabízejí jim práci na černo nebo jim nevyplácí odměnu. „Mladí dospělí“ jezdí za prací i do zahraničí, například do Německa. Pracují na stavbách nebo jako automechanici.

„Někteří by se samozřejmě chtěli dále vzdělávat, jít na vysokou školu, ale pokud nemají zajištěné finanční prostředky pro důstojný život, dost dobře to nejde,“ popisuje složitou situaci Horová.

„Holky z terénu nám například popisovaly, že se setkávají s třináctiletými dětmi, které by chtěly pracovat,“ vysvětluje hlavní koordinátorka projektu Ivana Vaňková. Terénní práce představuje jeden z prostředků, jak se o těchto aspiracích a s tím souvisejících problémech dozvědět. Důležité podle Vaňkové je, aby mladí Ukrajinci věděli, že se mohou obrátit na různé organizace — že je tu někdo, kdo je vyslechne.

„Narážíme na to, že mladí lidé nemají o naše služby zájem nebo k nám nemají důvěru. Radši jsou mezi svými kamarády v parku,“ popisuje Vaňková. Podle Horové je to však především otázka vztahu, který si s dětmi interkulturní pracovníci vytvářejí. „Když je nemůžeme dostat do klubu, snažíme se s nimi komunikovat přímo v terénu. Potýkají se s různými traumaty. Nejsou to jen útrapy spojené přímo s válkou. Všechny děti zažily ohromnou ztrátu, ať už jde o kamarády, domov, to známé a bezpečné. Navíc se musí sžít s novým prostředím,“ dodává Horová.

Mladí náctiletí jsou jednou z nejzranitelnějších skupin. Stejně jako jiné skupiny je i tato velmi různorodá. Část z nich je o to zranitelnější, že v České republice žije bez doprovodu staršího člověka, neboť rodiče a příbuzní zůstali na Ukrajině. Občanské organizace se snaží na tuto skupinu náctiletých nezapomenout. Musí však najít jiné mechanismy, jak s ní komunikovat a dostat ji na svou stranu. Jak ve škole, tak i na ulici mladí Ukrajinci potřebují podporu. A to nejen jazykovou. Jinak se z nich stane „ztracená generace“.

Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.