Německá zkušenost s integrací Ukrajinců: klíčová je péče o děti

Fatima Rahimi

V rozhovoru s pracovníkem charity AWO v Sasku se ukazuje jak propracovaný systém integrace masivního množství uprchlíků náš západní soused díky svým bohatým zkušenostem má — německé poznatky by nám mohly sloužit jako inspirace.

Anastasia je jednou ze statisíců ukrajinských uprchlic v Německu. Se svou maminkou a babičkou dorazila už v březnu. Německo klade zvláštní důraz na péči o kolektivy, do nichž se mohou děti ihned zapojit, poněvadž to je také předpokladem integrace rodičů. Foto Andre Pain, AFP

Během prvních dvou měsíců ruské agrese proti Ukrajině dorazilo do Německa bezmála čtyři sta tisíc Ukrajinců, což je více než dvojnásobek počtu Syřanů, kteří byli v Německu registrováni v září a říjnu roku 2015, kdy byl počet uprchlíků přicházející hlavně po Balkánské cestě nejvyšší. Jen do Saska přišlo zhruba sedmdesát tisíc uprchlíků. Jak tato spolková země řeší problém s ubytováním a kapacitou škol? Na zkušenosti s prací s uprchlíky v Sasku jsme se ptali koordinátora pro migraci Ilka Kesslera z dělnické charity Arbeiterwohlfahrt.

Německo má s přijímáním uprchlíků dlouhodobé zkušenosti. Jak zvládá Sasko příchod lidí z Ukrajiny?

Hned na začátku musím podotknout, že aktuální situace není srovnatelná s rokem 2015. V roce 2016 jsme měli v Sasku zhruba třicet tisíc uprchlíků, teď se však počítá, že budeme řešit příchod sedmdesáti až osmdesáti tisíc osob. Lidé také přicházejí v mnohem kratším rozmezí. Geografická blízkost Saska k Ukrajině je další rozměr. Ukrajinci přes Sasko zpravidla směřují dál na sever a na západ. Musíme je ubytovávat, než budou putovat dál.

Ilko Kassler — migrační koordinátor charity AWO v Sasku

Arbeiterwohlfahrt (zkráceně AWO, v češtině Organizace na podporu pracujících) je decentralizovaně organizovaná instituce, která má přibližně 230 tisíc zaměstnanců, a je tak jednou z největších organizací v Německu vůbec. Podporuje sociálně znevýhodněné občany, stará se o lidi se zdravotním postižením a o seniory. Provozuje školky, školy, kurzy a prázdninové tábory pro migranty, žadatelé o azyl a lidi v nouzi.

Nejvíce uprchlíků ze začátku války mířilo do větších měst, v případě České republiky je to především Praha či Brno. Byli ubytování v tělocvičnách a různých halách, což však neřeší dlouhodobý problém. Města pro desítky tisíc lidí nemají ubytovací kapacity. Jak to řešilo Německo a konkrétně pak Sasko během tak zvané uprchlické krize v roce 2015?

V Německu funguje přerozdělování do spolkových republik podle ekonomických, kapacitních a jiných důležitých parametrů. Podle tohoto systému Sasku přináleží 4,98 procenta všech uprchlíků, kteří se dostanou do Německa. V Sasku pak podle podobného systému funguje další přerozdělování do okresů. To znamená, že například Budyšínu připadne kolem sedmi tisíc lidí, ale do měst jako jsou Lipsko či Drážďany půjde větší počet lidi.

Podíváme-li se na konkrétní potřeby uprchlíků, v prvé řadě jde o důstojné bydlení. Kde Sasko ubytovací kapacity hledá?

V Německu existuje takzvaná „rezidenční povinnost“, která fungovala už v roce 2015 a může být opět aktivována. Z ní by plynulo, že uprchlíci mají půl roku povinnost zůstat v místě, kde jim bylo poskytnuto nějaké bydlení. Nemohou se zkrátka během tohoto období přestěhovat do jiných oblastí.

Hned při registraci se navíc zjišťuje, zda má jedinec v Německu nějaké rodinné vazby, zda chce cestovat dál na západ, protože má blízkou rodinu právě tam. Ti, kdo zůstávají v Sasku, se pak rozdělují do okresů a měst, podle klíče, o němž jsem se už zmiňoval. V každé spolkové zemi je zároveň v provozu takzvaná první instituce pro přijímaní uprchlíků. Tam kromě registrace probíhají také lékařské prohlídky, zjišťuje se, zda bude potřeba registrovat děti do škol a školek, zda jsou očkované a tak dále.

Potom jsou lidé rozdělování do okresů a měst, kde jsou nejprve ubytovaní v tělocvičnách, halách nebo hotelích. To trvá přibližně dva dny a pak jsou umístění do bytů. Větší města i okresy zavedly databáze bytů, kam mohou lidé či starostové napsat, že mají volné bydlení. Stát má pak povinnost uhradit jim nájemné i vedlejší náklady.

My jako charitativní organizace máme za úkol lidi ubytovat a pořídit jim nábytek. Všichni uprchlicí od nás také dostávají letáky, v nichž jsou uvedeny důležité kontakty. Uprchlíci také hned na počátku mají nárok na školku či školu a také například na zdravotní pojištění. Dospělí pak mohou ihned navštěvovat kurzy němčiny.

Přidělení dalších prostředků jsme vyjednávali se zemskými ministerstvy sociálních věcí a školství. Finance jsou v Německu samozřejmě velkým tématem. Jen v případě Saska bude integrace Ukrajinců stát odhadem čtyři až pět miliard eur. Nemyslím si ale, že to budou vyhozené peníze. Jde o investice, budou se stavět nové byty, nové domy.

Také Česká republika řeší nedostatek míst ve školách a školkách. Teď se sice blíží letní prázdniny, v září nás ale škola opět čeká. Jak Sasko řeší vzdělávání uprchlických dětí?

S hledáním škol a školek, s chozením na úřady a podobně pomáhají uprchlíkům různé sociálně zaměřené organizace. V Německu ovšem tyto organizace už dnes nemají kapacitu, sociálních pracovníků je jednoduše málo. Zvlášť velký nedostatek je pak pedagogických asistentů, kteří pracují s dětmi s odlišným mateřským jazykem.

Budu se možná opakovat, ale je důležité zmínit se o tom, že velká města, jako jsou u nás Lipsko či Drážďany nebo ve vašem případě Praha, to nemohou sama zvládnout. Nemají kapacity. Při takových počtech uprchlíků je třeba účinně spolupracovat s menšími městy a také s venkovem. Řešit to plošně, jinak se integrace nepodaří a v dlouhodobém horizontu mohou vznikat problémy.

U nás v Sasku fungují třídy pro dětí s jiným mateřským jazykem odděleně. Peníze od státu nám pomůžou získat více pedagogických asistentů právě do takových tříd. Už nyní nabíráme ukrajinsky a rusky mluvící učitele a učitelky do školek.

Pedagogičtí asistenti jsou jak lidé z řad takzvaných ruských Němců, mezi nimiž je velká ochota pomoci, tak z okruhu nově příchozích učitelů a učitelek z Ukrajiny. Snažíme se také nabírat učitelky a učitele, kteří jsou krátce v důchodu. Obáváme se ale, že ani tohle stačit nebude.

Péče o děti je pro nás v tuto chvíli klíčová. Je nutné, aby děti měly přístup do škol a do školek a aby měly program i po škole. Jen tehdy se totiž jejich rodiče mohou skutečně věnovat jazykovým kurzům a dalšímu vzdělávání a mohou také chodit do práce.

Jak třídy pro děti s odlišným jazykem vypadají a co se v nich vyučuje?

V tuhle chvíli je nejdůležitější, aby děti měly nějaké sociální zakotvení. Není pro nás proto důležité, zda výuka probíhá podle ukrajinské či německé školní osnovy, a jde nám spíše skutečně o to, aby se děti socializovaly.

V Německu máme zkušenosti s třídami s němčinou coby druhým jazykem. Cílem těchto tříd je postupná integrace dětí s jinou mateřštinou do běžného německého školního systému. Prioritou je naučit se německy, následně se zapojit do standardních německých tříd, a nakonec školu úspěšně dokončit. Jde o nezbytnou podmínku pro další integraci, nalezení práce a dosažení lepších životních podmínek.

Rozdíl mezi velkými a menšími městy je také v přístupu k sociální infrastruktuře. V České republice například většina občanských organizací pomáhajících uprchlíkům sídlí v centrech. Jak to vypadá v Německu?

V Německu samozřejmě řešíme stejné problémy. Domnívám se, že důležité je zajistit především základní fungující struktury a uprchlíky ubytovat v jejich dosahu. Musí mít v blízkosti aspoň lékaře, školu a školku. Ubytovávat uprchlíky na odlehlých místech mimo majoritní společnost je zkrátka nepřípustné.

Ke konci dubna bylo podle úřadů práce v České republice zaevidováno přes 340 tisíc volných pracovních míst. Pro kvalifikovanější práci například ve zdravotnictví je však v České republice zapotřebí nostrifikace — uznání vzdělání dosaženého v jiném nežli českém systému. Jak probíhá zaměstnávání uprchlíků v Německu?

Integrace prací je stejně důležitá jako integrace prostřednictvím jazyka. Německo provozuje takzvaný pozitivní seznam povolání. Jde o soupis veškerých atestací, které jsou plně nebo částečně uznané. A právě nyní se tento seznam upravuje.

V případě částečně uznané atestace je třeba další vzdělávání, jež může probíhat v teoretické ale i praktické rovině. Jako příklad mohu uvést školky, do nichž teď nabíráme lidi, kteří nemají atestaci. Při práci ve školkách se však budou moct dále vzdělávat, což jim zajistí lepší perspektivu. Získají například možnost dlouhodobě pracovat ve školství.

Jak vypadá praxe zapojování uprchlíků do německého pracovního systému? Kdo jim s hledáním práce pomáhá? V České republice jsou úřady práce dlouhodobě přetížené…

Roku 2015 v Sasku a jiných spolkových zemích vznikl institut „asistenční služby pro migranty“ (ASM). Tato služba plní úlohu podpory pro stávající instituce, ať jsou to sociální správy či úřady práce. Hlavním účelem Asistenční služby je pomoct lidem zapojit se do běžných struktur.

Asistenční služba má například v Sasku osmdesát kontaktních bodů, kde probíhá konzultace a pomoc. Co se pracovních míst týče, máme v rámci Asistenční služby čtyři oddělení — jde o oddělení pro mládež, poradenství pro dospělé, oddělení sociální pomoci a vlastní oddělení pro pracovní pozice.

S uprchlíky pak v rámci Asistenční služby spolupracují mentoři, kteří je do práce doprovázejí a řeší případné problémy se zaměstnavatelem. V Sasku má také každý okres deset interkulturních pracovníků. A máme také silné zázemí v dobrovolnících.

Dobrovolníci jsou při práci s uprchlíky klíčoví také v České republice. Jejích možnosti ovšem nejsou nekonečné. Jaká je situace v Německu?

Podle mě je v první řadě důležité říct, kdo má jaký úkol. Problémem totiž je především to, když vznikají dobrovolnické struktury a nahrazují státní služby. Proto jsme si stanovili, že rozhodující jsou okresy a města a dobrovolnické služby profesionální struktury pouze podporují a doplňují. A tak to funguje.

FATIMA RAHIMI

advertisment
Diskuse
JH
May 29, 2022 v 17.33
Ještě další lekce z Německa,

konkrétně z Mnichova: zákony nestačí, zejména nárokové. V Německu existuje od roku 2013 _nárok_ dětí od jednoho(!) roku na předškolní vzdělávání. Jenže zákon je jedna věc, a implementace druhá, a přes teoretický zákonný nárok se dosud v Mnichově řada dětí do školky nedostane, protože kapacity se nepodařilo dostatečně navýšit.

Město pro tuhle problematiku provozuje speciální poradnu s milými poradkyněmi, které vás odborně politují, pomohou vám dostat se na několik dalších čekacích listin, a pak vám doporučí čekat a mezitím s dítětem chodit do nějakých skupin a setkání. Řada dětí v této situaci prostě zůstane do nástupu na ZŠ. ZŠ je povinnost, nikoliv nárok, a tímpádem se kapacity najdou.

Na Německo nezvyklý rozpor mezi zákonem a realitou je široce znám a prakticky nikdo z postižených se nepokouší o nárok dítěte soudit, třebaže by to teoreticky šlo. Během pandemie problém pozbyl na relevanci, ale teď téma začíná zase více rezonovat, tak třeba se to změní.

Ve Švýcarsku to měli pořešené přímočařeji. Dva roky (bezplatné) školky před ZŠ jsou povinné, a kapacity se prostě najdou, tak jako se najdou pro ZŠ. Pro mladší děti jsou naopak školky pouze placené a soukromé (sem tam nějakou provozuje obec či město, ale taky jakou placenou soukromou).