Vzdělávání je klíčem ke spravedlivé společnosti — vytváří příležitosti k učení, poznávání a změně. Veřejné školství má zaručit, že stejné příležitosti jsou dostupné všem. Síť novinářských organizací European Data Journalism Network zkoumala stav veřejného školství v Evropě — vztah mezi výší investic do vzdělávání a stupněm dosaženého vzdělání v populaci, ale také dopad na rovnost příležitostí ve vztahu k ošemetnému pojmu sociální mobility.

Na uvedené mapě lze pozorovat, že všechny země, které nejvíc investují do vzdělávání, se s výjimkou Kypru nacházejí v severní Evropě. Nejvyšší podíl HDP na vzdělávání vynakládá Švédsko, a to 5,91 %. Hned za ním jsou Dánsko, Belgie, Finsko, Nizozemsko a Velká Británie.

Největší objem finančních prostředků obecně připadá terciárnímu vzdělávání, po něm následuje vzdělávání primární. Důraz na základní vzdělání dokazuje, že si vlády uvědomují, jaký význam mají školy v útlém věku.

Jak znázorňuje grafika níže, existuje téměř dokonalá spojitost mezi investicemi do vzdělání a nejvyšším stupněm dosaženého vzdělání. Česká republika a Itálie jsou země s nejnižším počtem absolventů — obě do vzdělání investují o více než dvě procenta svého HDP méně nežli Švédsko: 3,67 % v českém případě, resp. 3,78 % v italském.

Vzdělávání by zároveň nemělo končit případným absolvováním univerzity. Celoživotní učení umožňuje všem bez ohledu na věk rozvíjet zájmy či měnit povolání. Míra celoživotního vzdělávání — grafika výše — se však samozřejmě odvíjí od podpory z veřejných financí, sociální politiky, ale i společenských norem.

I v tomto ohledu vedou státy, jako je Finsko či Dánsko. Jejich veřejné investice otevírají přístup ke vzdělání lidem všech věkových kategorií.

Jak přesně se investice do vzdělávání promítají do rovnosti napříč společností? Takzvaný Giniho koeficient měří nerovnosti na škále od nuly do sta, přičemž nula značí perfektní rovnost a stovka představuje absolutní nerovnost.

Data od Eurostatu (mapa níže) srovnávají disponibilní příjem, tedy tu část příjmu, kterou mohou domácnosti utratit nebo ušetřit.

Ukazuje se, že až na pár výjimek jsou země, které více investují do vzdělání, i více rovnostářské. Zároveň je ale veřejné školství pouze jedním z nástrojů sociálního státu, bylo by proto přehnané tvrdit, že samo o sobě vede k rovnosti. I přesto je zjevné, že štědré investice do vzdělání pomáhají společnostem k větší rovnosti a prosperitě.

Od finanční krize z roku 2008 je v popředí veřejné debaty řady zemí osud mladých absolventů. V mnoha případech krize nejtvrději dopadla právě na státy, jež zanedbávají investice do vzdělávání — například na Itálii či Španělsko. Naopak mladí lidé v zemích převážně severní Evropy, které na vzdělávání vynakládají více prostředků, zaznamenali menší pokles příjmů i příležitostí.

Z veškerých zjištění lze vyvodit závěr, že pokud jde o investice do vzdělávání a dosažené vzdělání, severozápadní Evropu odděluje od jižní a východní Evropy zřetelná čára. Vzdělání je ku prospěchu společnosti nejen coby zdroj vyšších příjmů a hnací síla sociální mobility, ale také jako faktor odolnosti země vůči recesi a stagnaci. Investice do vzdělávání jsou tedy skutečně investicí do budoucnosti.

Článek původně vyšel v Green European Journal, jehož redakce je u anglického originálu textu uvedena jako autor spolu s European Data Journalism Network. Novinář Daniele Ruzza je zde uveden jako osoba odpovědná za shromáždění a analýzu dat. V souladu s územ DR uvádíme jako autora právě jeho. Z anglického originálu The Fault Lines of Education in Europe s podporou partnerů Deníku Referendum Voxeurop a European Data Journalism Network přeložil a připravil ADAM REKTOR-POLÁNEK.