Reakční novela zákona o pedagogických pracovnících

Stanislav Štech

Ve Sněmovně postoupil do třetího čtení návrh novely zákona o pedagogických pracovnících, který ohrožuje podstatu učitelské profese a je nejradikálnějším nepříznivým zásahem do pojetí učitelské kvalifikace za posledních sedmdesát let.

Už o rok později začaly platit standardy pro učitelskou profesi, které až vzniku vlády Andreje Babiše, přežily vše. Repro DR

Už to vypadalo, že některé pojmy patří mezi veteš ideologických válek. Označení „reakční“ patří mezi ně. Zdá se však, že některá politická opatření užití takových pojmů rehabilitují. V Poslanecké sněmovně postoupil do třetího čtení návrh novely zákona o pedagogických pracovnících.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Návrh umožňuje, aby na středních školách, ale nově i na druhém stupni základních škol mohli vyučovat jakýkoli i všeobecně vzdělávací předmět vysokoškoláci, kteří nejsou absolventy oborů s pedagogickým zaměřením. Ředitel školy by je mohl v takových případech svým podpisem učinit na dobu tří let kvalifikovanými. Pokusů snížit „zbytečně náročný“ požadavek na vzdělání učitelů však bylo v minulosti víc.

Úplné vysokoškolské učitelské vzdělání bylo v České republice jako tehdy v jedné z mála zemí uzákoněno velmi brzy, v roce 1946. Jednalo se o mimořádně progresivní krok, který po dlouhá desetiletí požadovali nejen učitelé, ale i pedagogický výzkum, a nakonec i politici. V roce 1964 se pak pedagogické fakulty staly i organizačně součástí univerzit.

Spolu s dalšími takzvanými odbornými fakultami, které připravovaly učitele, se potvrdil vysoký status a prestiž učitelství. Alespoň v jednom důležitém parametru se tak začalo podobat uznávaným profesím, jako jsou lékaři nebo právníci. Srovnání je na místě, protože takzvané pravé či plné profese jsou ty, které se zabývají klíčovými potřebami společnosti, jejichž naplnění nelze zajistit jen nadšením a nápodobou zkušenějších.

Mezi tyto potřeby se tradičně řadí například zdraví, nedestruktivní uspořádání vztahů mezi lidmi a k nim přibylo i zajištění mezigeneračního přenosu a soudržnosti společnosti prostřednictvím vzdělávání. Ve zdůvodňování potřeby speciálního vysokoškolského vzdělání učitelů se nejen u nás v letech po II. světové válce objevoval také argument, že nelze plýtvat „nadáním národa“, a proto všechny děti potřebují kvalifikované učitele.

Poctivě je třeba přiznat, že ne všichni byli uvedeným legislativním vývojem vždycky nadšeni. Například v každé dekádě po roce 1989 se alespoň jednou objevil pokus degradovat úplné vysokoškolské vzdělání jako kvalifikační předpoklad učitele. V diskusi kolem Piťhovy koncepce základní školy v letech 1992—1994 se objevil názor, že přece stačí mít rád děti a na škole najít zkušeného mistra, který v adeptovi učitelství ten oheň pro učitelství zapálí. Tento model, který lze označit jako kvalifikaci nápodobou, se neprosadil.

Variací podobného podceňování vysokoškolského učitelského vzdělání byly po roce 2001 pokusy redukovat studium na bakalářské na základě lidové moudrosti: „Čím mladší žáky vyučujete, tím méně toho potřebujete znát“. Diskuse ve společných pracovních skupinách Akreditační komise vlády České republiky také řešily otázku, zda všichni učitelé potřebují tak vysoké vzdělávání po tak dlouhou dobu.

Opakované souboje se vedly o to, zda je didaktika vůbec věda a jestli nestačí umět jen obor. A zda pedagogické a psychologické přípravy není příliš mnoho. Výsledkem byly spory o podíl praxe studentů učitelství na školách a návrhy na omezení „neužitečné“ teorie.

Podobně byl na začátku končící dekády ve hře evergreen „více praxe, méně uvažování“, který tentokrát nevyústil jen v posilování praxe během studia na vysoké škole. Ale také úvahy o hitu dnešní novely — „odborníci z praxe do škol“.

Nic proti většímu podílu dobře analyzované praxe během počáteční učitelské přípravy. Bez ní poznatky oborové, ale i didaktické nebo psychologické, šustí papírem. Požadavek přiblížit školy praxi a nedostatek učitelů odborných předmětů na středních odborných školách a učilištích vedly k výjimkám.

Ty umožnily působit zejména ve středním školství odborníkům z praxe — ovšem jako nekvalifikovaným. Novelou zákona v roce 2014 tak byla tato možnost uzákoněna taxativně vyjmenovaným skupinám nekvalifikovaných učitelů. Měli možnost si takzvanou profesní část kvalifikace doplňkovým studiem zkompletovat. Odborníci do škol tedy mohou již dnes.

Ostatně již dnes i na základních školách existuje zákonná vstřícnost vůči nekvalifikovaným pracovníkům vyučujícím nejen odborné předměty. Od roku 2004 měli dvakrát pět let na doplnění učitelské kvalifikace či na zahájení studia.

S kanónem na mouchy

Ze škol vždycky zaznívaly dva argumenty pro odstranění požadavku absolvování učitelského studia u těchto osob. Jeden byl zcela pragmatický a logický — co má ředitel školy dělat, když opakovaně nemůže sehnat kvalifikovaného — natož aprobovaného — učitele?

Druhý byl ale skrytě hodnotící a neuvědomovaně podřezával větev prestiže učitelství. Nekvalifikovaný působí na škole třeba pět i deset let a jde mu to. Proč ho nutit, aby měl formální glejt, když ta pravá kvalita a učitelská moudrost se stejně nabývá hlavně děláním profese.

Tak se postupně posilovalo logicky chybné přesvědčení, že učitelské studium je u každého „jen pro papír“ a vlastně nepředstavuje žádný přínos. Jádro prvních kontrareformních úvah (viz výše úvahy z let 1992-1994) tedy žilo i po deseti letech. Většina nekvalifikovaných přitom studium zahájila.

Ostatně i z posledních statistik ministerstva školství vyplývá, že na druhém stupni základních škol je výuka zajišťována v sedmi procentech úvazků nekvalifikovanými a jen 2,4 % vyučujících učitelské studium nezahájilo. Na středních školách je nekvalifikovaných úvazků něco přes pět procent a studium dosud nezahájilo 2,3 procenta.

V absolutních číslech se jedná vlastně o přibližně dva tisíce učitelů ze zhruba sedmdesáti tisíc vyučujících na uvedených stupních škol. Problém, který samozřejmě existuje, je tedy regionální — v Karlovarském kraji je podíl nekvalifikovaných úvazků téměř jedna pětina a kvalifikaci si nedoplňuje téměř osm procent učitelů nebo aprobační: v některých předmětech. V osmi krajích jde o zlomky jednoho procenta nebo maximálně do dvou procent nekvalifikovaných. Novela tak naplňuje známé rčení „jít s kanónem na mouchy“.

Nekvalifikovaní vyučující ani v minulosti nezvládli zahájit studium jistě z různých, třeba i lidsky pochopitelných důvodů. Reakcí však byl tlak na státní správu, ať použije „kanón“. Tedy ať ten údajně příliš tvrdý až nesmyslný požadavek v zákoně zmírní. Již současná legislativa přitom umožňuje získat plnohodnotnou učitelskou kvalifikaci různými způsoby, aniž by se muselo sahat ke snižování požadavků na vzdělání vyučujících.

Dosud platná novela zákona totiž umožňuje doplňkovým pedagogickým studiem (DPS — takzvané pedagogické minimum) učitelskou kvalifikaci získat. Tuto cestu využívá zhruba třetina nově kvalifikovaných učitelů na druhém stupni základních škol a na středních školách ročně.

Studium je určeno pro absolventy magisterských neučitelských vysokoškolských programů, tedy kategorie, na niž míří aktuálně navrhovaná novela. Možná by ministerstvo mělo uvažovat o zrušení poplatku za dané studium — zhruba patnáct až pětadvacet tisíc korun a pokrýt náklady akreditovaným institucím, které doplňkové pedagogické studium nabízejí.

A tlačit na jeho vyšší kvalitu. Studium je dvouleté, a tak by se noví učitelé mohli do škol dostat relativně brzy.

Jinou možností ministerstva v roli takzvaného regulátora vázané profese je vyjednat s učitelskými fakultami a Národním akreditačním úřadem nabídku konsekutivního modelu přípravy akcentujícího profesní model. Absolventi neučitelského bakalářského studia by se v navazujícím magisterském studiu mohli věnovat dominantně didaktice oboru, pedagogice a psychologii s posílenou praxí.

Má to řadu problémů a nejde o model ideální. Stále však lepší než uznat absolventa jakéhokoli magisterského studia za kvalifikovaného učitele — byť na tři roky — rozhodnutím jediné osoby, byť jde o ředitele školy.

Reálně hrozí hrubé snížení kvality vzdělávání

Navrhovaná Novela je v původním slova smyslu reakční. Vrací nás zpět. Především, dosud nikdy nebyly zpochybněny základní principy pojetí učitelské profese, stanovené v roce 1946, tak jako navrhovanou novelou.

Kvalifikaci učitele tvoří právě jedinečné propojení obecného univerzitního vzdělání (filozofie, historie, sociologie, rétoriky a tak dále), oborového vědění, způsobů jeho „překladu“ žákům (didaktika) a znalostí pedagogiky a psychologie. Proto také základním požadavkem našich předchůdců bylo, aby se studium odehrávalo symbolicky „pod jednou střechou“. Uplatnění daného principu bylo dosud jen oslabováno, nikdy ale k plné kvalifikaci nestačilo jen — jakékoli — čistě oborové vzdělání.

Kvalifikaci uděluje stát, nikoli ředitel. Ostatně proto je závěrečná zkouška po studiu zkouškou státní. Mimochodem, státní souhlas, tedy aprobace, je stále ještě připomínkou toho, že skutečně kvalifikovaným je učitel jen pro vyučování konkrétního předmětu.

U uznávaných profesí nelze ani uvažovat o jiném potvrzení kvalifikace. O kvalifikaci lékaře také nerozhoduje primář nebo přednosta. V určování profesní kvalifikace má ve všech vyspělých zemích nedělitelnou pravomoc stát.

Dosud nikdy nešli řídící pracovníci (asociace ředitelů, CZESHA) proti své vlastní profesi, aby si ulehčili svou aktuální situaci, jejíž obtížnost uznávám. Takový postoj je manažersky pochopitelný, ve veřejném zájmu však zcela jistě není. Tleskají však něčemu, co se může ukázat být Pyrrhovým vítězstvím pro celou společnost. Rychlé řešení pro ředitele může znamenat opravný běh na dlouhou trať pro žáky a jejich rodiče.

Autonomie škol a jejich ředitelů je u nás bezprecedentně vysoká. Opakovaně nám to říkají zprávy Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. Směřujeme-li k triumfu ředitelského školství, musíme vedle důvěry ve schopnosti ředitelů také vidět mimořádná rizika.

Ředitel má autonomii v hospodaření, odměňování, dalším vzdělávání učitelů. Má volnost v kurikulární oblasti, kde rámcové vzdělávací programy představují jen velmi obecné mantinely.

A nyní k tomu přibude právo udělovat učitelskou kvalifikaci. Prý jen na tři roky. Avšak v novele žádná pojistka proti řetězení takových úvazků, ani proti domluvám o výměnách nekvalifikovaných mezi školami není. Máme spoléhat na morálku ředitelů a zřizovatelů.

Ano, většinu ředitelů z vychytralých kroků obcházejících limit tří let nepodezřívám. Jenže — příležitost dělá zloděje. A zákon by jen na dobrou vůli osob spoléhat neměl. Odpovědnost ředitelů se tak stává téměř absolutní. Mohou školu řídit jako firmu a ministerstvo by si mohlo oddechnout. Zbude mu odpovědnost už jen za rozeslání financí.

Pozoruhodná je také tendence řešit problém rychle bez ohledu na budoucnost. Proč předkladatelé novely pracují jen s věkem odchodu učitelů do důchodu a myslí jen lineárně — tedy protažením současného stavu (spíše stavu z let 2014-2017)?

Nabízí se řada dalších důležitých otázek. Jak bude vypadat situace ve školách v polovině začínající dekády, až základní školy zaplní demograficky slabší ročníky? Lze nějak modelovat zájem o učitelství u těch, kteří nikdy nenastoupili nebo ze školství odešli, například kvůli nízkému platu? A bude situace stejná, pokud bude průměrný plat v polovině dekády i vyšší než 45 tisíc korun? A to v kontextu turbulencí na trhu práce a zvýšené nezaměstnanosti?

Šetření, která byla k dispozici ještě před covidovým zemětřesením, ukazují, že mezi vysokoškoláky roste zájem o kariéru učitele a absolventi jiných oborů by změnu profese za učitelskou za zlepšených podmínek seriózně zvažovali. Dohromady desítky tisíc potenciálních učitelů, z nichž alespoň o část z nich by měla státní správa usilovat.

Co tedy plánujeme dělat, až se všechny uvedené trendy protnou? Zachováme počet tříd a učitelů a snížíme v nich počet žáků? Nebo budeme řešit poloprázdné školy a znovu „optimalizovat“? A plánuje vůbec předkladatel tuto novelu znehodnocující učitelskou profesi v budoucnu zrušit, když pomine současný nedostatek kvalifikovaných učitelů? Nebo je to trvalý alternativní standard profese? Nic z toho nevíme, protože žádná skutečná veřejná debata neproběhla.

Důsledky případného přijetí novely jsou zřejmé: pokles prestiže učitelství, rozpad systému přípravy na profesi, postupné vyřazení učitelství z regulované profese a další snížení kvality vzdělávání. Souvislost mezi vzděláním učitelů a výsledky žáků byla přitom vícekrát výzkumně prokázána.

Všechny klíčové dokumenty od vládního programového prohlášení až po Strategii 2030+ se ohánějí starostí o učitele a jejich kvalitu. Zejména v době, kdy se klíčovými stávají právě didaktické a psychologické dovednosti učitelů vzhledem k proměňující se žákovské populaci.

Navrhovaná novela jako nejradikálnější zásah do pojetí učitelské kvalifikace za posledních sedmdesát let je také v rozporu se zjištěními a doporučeními mezinárodních organizací. A činí ze standardů učitelské profese jen nezávaznou krasořeč.

Diskuse