↗

Smršťovat předpoklad pro kvalitní výkon učitelské profese na předcházející vysokoškolskou přípravu je liché — učitelství vyžaduje neustálou reflexi praxe a celoživotní učení. Foto FB Učitel naživo

Sněmovna odhlasovala třaskavou novelu zákona o pedagogických pracovnících a posunula ji Senátu. Tato novela přináší mnoho všeobecně pozitivně přijímaného, jako je zvýšení mezd na 130 % mzdy průměrné, vyšší příplatky nebo specifikaci třídnictví či kritické role uvádějícího učitele. To, co ovšem vzbuzuje vášně napříč státní i nestátní částí vzdělávacího sektoru, je zdánlivé zpřístupnění učitelské profese absolventům jiných než pedagogických vysokoškolských oborů.

Divoká veřejná debata formou apelů na poslance, tiskových zpráv nebo komentářů z jednotlivých asociací a organizací ukazuje, o jak silné a důležité téma se jedná. Debata se nicméně smršťuje na konflikt vyhraněných extrémních pohledů na věc: buď jste jasně pro, nebo jasně proti, jako by existovala jen možnost poslat učit buď jen učitele po pětiletém magisterském studiu, nebo experty bez jakékoliv pedagogické přípravy.

Komu patří pedagogické kvalifikace

Podíváme—li se na věc bez emocí, kritická část novely umožňuje na 2. stupních ZŠ nebo na SŠ učit absolventům vysokých škol bez pedagogického vzdělání — ředitel školy může takového zaměstnance uznat za „pedagogicky kvalifikovaného“ na dobu tří let od momentu, kdy začne učit. Takovéto rozvolnění pak funguje i u nižších kvalifikačních požadavků u učitelů středoškolských odborných či praktických předmětů, ve všech případech však platí, že se povinnost získání pedagogické kvalifikace jednou z dosud platných cest neruší, ale pouze odkládá.

Ohniskem názorového konfliktu je zde role ředitele, který novelou získává ještě větší autonomii a stává se tím, kdo o přidělení kvalifikace rozhoduje. Dosud to byl v maximální míře stát skrze zákon. Zastánci novely však poukazují na to, že právní odpovědnost za kvalitu vzdělávání dětí má právě ředitel školy, a proto by měl mít co nejširší možnosti pro výběr učitelů do svého pedagogického sboru.

Obavy z přenechání této pravomoci ředitelům jsou částečně pochopitelné: dovedeme si jistě představit ředitele, který přijme na místo učitele svého neschopného a nekvalifikovaného známého místo šikovného kvalifikovaného odborníka. Představa ředitelů, kteří si mezi sebou takovéto nekompetentní učitele vyměňují a uměle je v systému udržují, je ale už docela absurdní. Pojistkou proti ředitelské svévoli budiž nám tedy i nadále Česká školní inspekce.

Ředitelé se vždy budou snažit přijímat ty nejlepší uchazeče a schválení novely neznamená, že najednou přestanou nabírat absolventy pedagogických fakult. Pokud ano, pouze nám to znovu poukáže na problém selhávající kvalifikační přípravy. Faktem navíc je, že v současné době ředitelé dobré zkušenosti s pedagogy bez pedagogické kvalifikace potvrzují. Ideální by byla samozřejmě situace, ve které budeme mít převis kvalifikovaných a kvalitně připravených učitelů. Aktuálně ale nemáme převis žádných učitelů.

Řešení nedostatku učitelů nestačí

Novela zákona o pedagogických pracovnících je často ospravedlňována jako řešení nedostatku učitelů v českých školách. Právě teď jich chybí asi deset tisíc a věkové rozložení současných učitelů ve školách navíc napovídá, že do budoucna toto číslo jen poroste. Jde však pouze o řešení důsledku problému, nikoliv jeho příčin. Přestože usnadnění vstupu do profese pro absolventy nepedagogických oborů může zájem o učitelská místa zvýšit, jediným opodstatněním tohoto rozvolnění být nemůže — kritiky poukazují na to, že problém není plošný a má i docela jiná řešení. A nutno uznat, že některá z nich by systému rozhodně neuškodila.

Stanislav Štech například ve svém komentáři jako jednu z cest k navýšení kvalifikovaných zájemců o učitelská místa navrhuje zrušení poplatků za tzv. doplňující pedagogické studium (DPS, lidově stále považované za „pedagogické minimum“), které je u magistrů a inženýrů neučitelských oborů nejčastější cestou k legálnímu učitelství. Ročně jím získává způsobilost zhruba třetina nově kvalifikovaných učitelů na 2. stupni ZŠ a SŠ.

Jako další možnost, jak zvýšit množství učitelů bez snížení kvalifikačních požadavků, Štech nabízí tzv. konsekutivní model učitelské přípravy — v něm by absolventi odborných neučitelských bakalářských programů mohli pokračovat v pedagogickém magisterském studiu, kde by se již nemuseli věnovat oboru samotnému, ale pouze jeho didaktice a zejména pedagogicko—psychologickým disciplínám. Právě takové studium mohl mimochodem nabízet vzdělávací program organizace Učitel naživo a Univerzity Pardubice, jehož žádost o akreditaci byla v loňském roce ostudně zamítnuta.

Novela je ale důležitá hlavně z jiného důvodu — je snad největším z možných tlaků na pedagogické fakulty, aby zlepšovaly své programy, které často neodpovídají nárokům kladeným na dnešní učitele. Některé učitelské programy si tak díky této novele budou muset obhájit své místo v systému.

Co opravdu snižuje prestiž učitelské profese

Nejhlasitějšími odpůrci novely tohoto zákona jsou kromě Stanislava Štecha pravděpodobně školské odbory a pedagogické fakulty. Je to logické — z dobrých důvodů se obávají o svá místa, která jim dosud zajišťoval právě zákon o pedagogických pracovnících, který kvalifikovaným učitelům prakticky garantoval pracovní místa a pedagogickým fakultám zajišťoval studenty. To novela mění.

Kritici se zaštiťují strachem z přívalu pedagogicky nekompetentních expertů, který ale není na místě. Už před novelou totiž nastupovali do škol spíše historici než učitelé dějepisu, natožpak učitelé dětí — aktuálně totiž pedagogické obory připravují zejména odborníky, a to v oboru, nikoliv ve vzdělávání dětí. Absolventi pedagogických oborů jsou podle šetření TALIS 2018 v kategoriích „obsah vyučovaných předmětů“ a rovněž v oborové didaktice připravováni velmi dobře (obě hodnoceny více než 90 %).

Celoživotní učitelé, kteří vyšli z pedagogických fakult, ale mohou ztrácet kontakt s „reálným světem“. Proto je důležité zajistit, aby měli do školství přístup i odborníci z jiných odvětví. Takto bychom se ale dostali do situace, kdy budeme mít ve školách pouze odborníky — jen někteří budou mít navíc zkušenost z oborové praxe. Zároveň s nimi se proto musíme zaměřit na osvojování pedagogicko-psychologických zkušeností tak, aby naši učitelé nejen zvládali svůj obor, ale uměli i učit děti.

Výzvou pro přípravu i celoživotní vzdělávání učitelů je tedy zajistit vyšší prostupnost školství, do kterého nebude těžké z odborné praxe vstoupit a pedagogicko-psychologické vzdělání získat, a z něhož bude možné po čase (vzhledem k neexistujícímu institutu sabatiklu) na chvíli odejít, v oboru se dovzdělat a za čas se k učitelství zase vrátit.

Odpůrci novely dále oponují degradací prestiže učitelské profese. Není to ovšem novela, co snižuje prestiž učitelství — ta je již dávno nízko. Kromě jiného i kvůli úrovni a kvalitě programů připravujících pedagogy nebo minimálně kvůli jejich renomé: mezi kvalifikovanými absolventy a těmi, co kvalifikaci nemají, dnes opravdu nemusí být příliš velký rozdíl.

To, že si nekvalifikovaní učitelé ve většině případů kvalifikační studium doplňují, neříká nic o úrovni vzdělání, které tím získávají, ale pouze o jejich motivaci a nadšení pro svou práci. Tento fakt navíc spíše podporuje směr, jímž se novela vydává — totiž dát zájemci o učitelství hned v začátku prostor si profesi osahat a vyzkoušet, což je cesta, která se ukázala jako správná i nám ve Výluce.

Více než polovina účastníků našeho programu Zkus učit! — učitelem na týden, který běžel v letech 2016—2018 a který budeme letos na podzim opět spouštět, začala působit v některé z pedagogických profesí v českém školství. Úspěchem jsou v tomto případě i ti ostatní, kteří se pro učitelství na základě této praktické zkušenosti nakonec nerozhodli — české školství má tak díky tomu o pár nešťastných učitelů, a tím pádem i o dost nešťastných dětí méně.

Současné přípravě českých učitelů přitom zoufale chybí právě praxe — ačkoliv se toho tímto způsobem učitel nejvíc naučí, podle šetření TALIS 2018 jsme na tom — na rozdíl od odborné oborové přípravy — s praxemi budoucích učitelů nejhůře ze zemí OECD. Jediným českým učitelským programem, který prakticky stojí na reflektovaných praxích, je unikátní výcvikový program Učitel naživo. Ten se již před dvěma lety přidal na stranu odborů a pedagogických fakult s tím, že místo rezignace na požadování kvalitní přípravy by pomohla její podpora.

Lpění na přípravě, která nepřipravuje

S voláním po podpoře nelze nesouhlasit — novela by však neměla znamenat rezignaci na požadavek kvalitní přípravy pedagogů, ale naopak nastartování její podpory a prostor pro její resuscitaci. Jak psal Tomáš Feřtek, debata není o tom, zda má mít učitel pedagogické znalosti a zkušenosti, ale o tom, kdy, kde a jak je získá.

Aktuálně požadavek „kvalifikovaných pedagogů“ nedává smysl: jak jsem popsala výše, současná akreditovaná příprava pedagogů (a tedy ona požadovaná kvalifikace) většinou neodpovídá reálným požadavkům učitelské praxe — začínající učitelé jsou skvěle připraveni teoreticky, ale na praktické problémy, na které každodenně narážejí, je nepřipravil nikdo. Je to tak i kvůli nešťastnému nastavení financování fakult za vědecké publikace a výzkumný vývoj — ten má i na fakultách připravujících učitele své místo, ale v profesní přípravě budoucích pedagogů rozhodně nemůže být tím, k čemu studium směřuje.

Argument proti novele, že dnes jsou výjimky již přece možné a větší uvolňování je zbytečné, by mohl platit v případě, kdy by současný systém fungoval a z pedagogických fakult by vyráželi do školství sebevědomí, kvalitně připravení učitelé. To se ale často neděje.

Ve Výluce doprovázíme zájemce o učitelství na jejich cestě do školství. Pomáháme vysokoškolákům, matkám po mateřské i expertům na vrcholu kariéry, kteří se rozhodli, že chtějí začít učit. Proto máme z novely radost, a to i přesto, že přípravu pedagogů považujeme za klíčový moment pro úspěšnou učitelskou kariéru. Kdybychom nebyli přesvědčeni o tom, že příprava pedagogů je důležitá, nevytvářeli bychom web ZačniUČIT.cz, který zájemcům o učitelství kromě jiného pomáhá vybrat si studium pro doplnění pedagogické kvalifikace. Dokud však pedagogická příprava nebude skutečně odpovídat nárokům kladeným na tuto profesi, rádi budeme i nadále nadšeným a motivovaným lidem pomáhat dostat se do systému oklikou.

Rozvolnění systému jako čas a prostor pro jeho resuscitaci

Novela je příležitost systém reformovat. Toto „zkratkovité a krátkozraké“ řešení může být skvělou berličkou, která systému může poskytnout čas na zlepšení přípravy pedagogů tak, aby požadavek na její absolvování v budoucnu dával smysl — bude-li ho vůbec v takovém případě zapotřebí.

Novela zákona o pedagogických pracovnících totiž reálně způsobí, že na trhu práce ve školství začne převyšovat nabídka pedagogů poptávku po nich a ředitelé si budou moct začít vybírat podle kompetentnosti učitelů. (I proto se, na rozdíl od dalších profesních organizací, za novelu postavila Učitelská platforma.)

Ano, pravděpodobně se na učitelská místa začne hlásit mnohem více lidí než dosud, a ano, budou to lidé bez pedagogické kvalifikace a s oborovou praxí, pro něž byla kvalifikace dosud překážkou. A bude mezi nimi pravděpodobně spousta kompetentních a talentovaných učitelů, pro které mohlo být doplnění kvalifikace bariérou — třeba z důvodu neslučitelnosti kvalifikačního studia s dosavadním zaměstnáním.

Pedagogické obory zároveň budou muset začít opravdu znatelně zvyšovat svou kvalitu a prestiž (Učitel naživo a Otevřeno v tomto už teď odvádějí skvělou práci), a to nejen proto, že si to žádá Strategie 2030+, ale taky proto, aby lidé opět začali mít důvod jejich obory absolvovat.

V případě, že zájemce o učitelství k vysněné profesi nebude potřebovat „papír“, si totiž opravdu dobře rozmyslí, jestli chce kvalifikačnímu studiu věnovat svůj čas. To se stane pouze v případě, že mu studium skutečně pomůže ve výkonu jeho profese. V momentě, kdy bude pregraduální příprava odpovídat požadavkům praxe, navíc začnou mít sami ředitelé konečně důvod upřednostňovat spíše ty kvalitně připravené učitele s kvalifikací.

Až se tyto dva trendy vyplývající ze současné verze novely zákona o pedagogických pracovnících potkají, budeme tam, kde chceme všichni být — v situaci, v níž máme dostatek zájemců o učitelství, a kde je přitom pedagogická kvalifikace konkurenční výhodou vůči dalším zájemcům, neboť zaručuje kvalitu a kompetentnost daného učitele.

Není to tak, že trh problém vyřeší. Nevyřeší, ale toto rozvolnění může fungovat jako dočasné, podpůrné řešení, než se nastaví a projeví dopady řešení dlouhodobého a koncepčního. Tento čas, který pro nás novela získává, ovšem musíme využít právě k nastavení a implementaci koncepčního řešení s dlouhodobým dopadem — a nutno říct, že Strategická linie 3: Podpora pedagogických pracovníků Strategie 2030+ již možné řešení nabízí.

A co dál?

Může být užitečné uvědomit si, že toto řešení není ideální, ale v aktuální situaci se bohužel žádné jiné se stejně rychlým a potřebným dopadem nenabízí. O to důležitější je zaměřit se na možné problémy a rizika, která s sebou toto krizové řešení přináší.

Smršťovat předpoklad pro kvalitní výkon učitelské profese na předcházející vysokoškolskou přípravu je liché — učitelství vyžaduje neustálou reflexi praxe a celoživotní učení. Již teď jsme totiž v situaci, kdy každý třetí začínající učitel zvažuje do třech let od svého nástupu odchod ze školství. Pokud tedy zásadně nezapracujeme na podpoře začínajících učitelů, míra tzv. drop-outu se bude jen zvyšovat. K prvnímu kroku už se naštěstí přistupuje přímo v novele zavedením dvouletého adaptačního období začínajících učitelů, po které bude škola učiteli poskytovat zvýšenou podporu, a to zejména skrze uvádějícího učitele, který by konečně měl být adekvátně ohodnocen.

Stejně důležitá je ale i podpora a péče o stávající učitele a jejich wellbeing (který se stal mimochodem klíčovým tématem projektu Partnerství pro vzdělávání 2030+ SKAV). Strategii 2030+ konečně máme a je skvělým základem — nyní bychom si tedy měli nejprve jasně nadefinovat kompetenční profil učitele, podle něj nastavit přípravu budoucích pedagogů a až pak ji začít vyžadovat.

Přála bych si, aby nejen vzdělavatelé učitelů místo pláče nad degradací učitelské profese věnovali svůj čas tomu, aby z pedagogických disciplín udělali prestižní obor studia, který si bude chtít každý legálně zaměstnaný učitel bez kvalifikace doplnit ne „pro papír“, ale proto, že mu v přijetí do profese i jejím výkonu reálně pomůže.