Sněmovna odhlasovala třaskavou novelu zákona o pedagogických pracovnících a posunula ji Senátu. Tato novela přináší mnoho všeobecně pozitivně přijímaného, jako je zvýšení mezd na 130 % mzdy průměrné, vyšší příplatky nebo specifikaci třídnictví či kritické role uvádějícího učitele. To, co ovšem vzbuzuje vášně napříč státní i nestátní částí vzdělávacího sektoru, je zdánlivé zpřístupnění učitelské profese absolventům jiných než pedagogických vysokoškolských oborů.

Divoká veřejná debata formou apelů na poslance, tiskových zpráv nebo komentářů z jednotlivých asociací a organizací ukazuje, o jak silné a důležité téma se jedná. Debata se nicméně smršťuje na konflikt vyhraněných extrémních pohledů na věc: buď jste jasně pro, nebo jasně proti, jako by existovala jen možnost poslat učit buď jen učitele po pětiletém magisterském studiu, nebo experty bez jakékoliv pedagogické přípravy.

Komu patří pedagogické kvalifikace

Podíváme—li se na věc bez emocí, kritická část novely umožňuje na 2. stupních ZŠ nebo na SŠ učit absolventům vysokých škol bez pedagogického vzdělání — ředitel školy může takového zaměstnance uznat za „pedagogicky kvalifikovaného“ na dobu tří let od momentu, kdy začne učit. Takovéto rozvolnění pak funguje i u nižších kvalifikačních požadavků u učitelů středoškolských odborných či praktických předmětů, ve všech případech však platí, že se povinnost získání pedagogické kvalifikace jednou z dosud platných cest neruší, ale pouze odkládá.

Ohniskem názorového konfliktu je zde role ředitele, který novelou získává ještě větší autonomii a stává se tím, kdo o přidělení kvalifikace rozhoduje. Dosud to byl v maximální míře stát skrze zákon. Zastánci novely však poukazují na to, že právní odpovědnost za kvalitu vzdělávání dětí má právě ředitel školy, a proto by měl mít co nejširší možnosti pro výběr učitelů do svého pedagogického sboru.

Obavy z přenechání této pravomoci ředitelům jsou částečně pochopitelné: dovedeme si jistě představit ředitele, který přijme na místo učitele svého neschopného a nekvalifikovaného známého místo šikovného kvalifikovaného odborníka. Představa ředitelů, kteří si mezi sebou takovéto nekompetentní učitele vyměňují a uměle je v systému udržují, je ale už docela absurdní. Pojistkou proti ředitelské svévoli budiž nám tedy i nadále Česká školní inspekce.

Ředitelé se vždy budou snažit přijímat ty nejlepší uchazeče a schválení novely neznamená, že najednou přestanou nabírat absolventy pedagogických fakult. Pokud ano, pouze nám to znovu poukáže na problém selhávající kvalifikační přípravy. Faktem navíc je, že v současné době ředitelé dobré zkušenosti s pedagogy bez pedagogické kvalifikace potvrzují. Ideální by byla samozřejmě situace, ve které budeme mít převis kvalifikovaných a kvalitně připravených učitelů. Aktuálně ale nemáme převis žádných učitelů.

Řešení nedostatku učitelů nestačí

Novela zákona o pedagogických pracovnících je často ospravedlňována jako řešení nedostatku učitelů v českých školách. Právě teď jich chybí asi deset tisíc a věkové rozložení současných učitelů ve školách navíc napovídá, že do budoucna toto číslo jen poroste. Jde však pouze o řešení důsledku problému, nikoliv jeho příčin. Přestože usnadnění vstupu do profese pro absolventy nepedagogických oborů může zájem o učitelská místa zvýšit, jediným opodstatněním tohoto rozvolnění být nemůže — kritiky poukazují na to, že problém není plošný a má i docela jiná řešení. A nutno uznat, že některá z nich by systému rozhodně neuškodila.

Stanislav Štech například ve svém komentáři jako jednu z cest k navýšení kvalifikovaných zájemců o učitelská místa navrhuje zrušení poplatků za tzv. doplňující pedagogické studium (DPS, lidově stále považované za „pedagogické minimum“), které je u magistrů a inženýrů neučitelských oborů nejčastější cestou k legálnímu učitelství. Ročně jím získává způsobilost zhruba třetina nově kvalifikovaných učitelů na 2. stupni ZŠ a SŠ.