Česká republika kvůli zhoršení epidemické situace směřuje do improvizovaně vytvořeného „stupně tři a půl“ stále ještě nového systému PES. Souběžně s tím ale volnější stupeň tři teprve dosáhl na školy. Ministerstvo školství pracuje s jakýmsi vlastním PES, a zatímco se tedy opatření ve zbytku země zpřísňují, do škol v pondělí zamířili středoškoláci, učni, studenti vyšších odborných škol či vysokoškolští prváci.

Samozřejmě jsou zde různé výjimky a podopatření. Na středních školách, učilištích, konzervatořích a vyšších odborných školách se mají poloviny osazenstva střídat vždy po týdnu. Vysokoškoláci smí do školy, pokud jich nebude v jedné skupině více než dvacet. Jazykové a základní umělecké školy mohou poskytovat lekce deseti lidem najednou. Nadále se nemá provozovat tělocvik ani hudební výchova — tedy kromě škol, jež ji mají jako hlavní náplň.

V praxi se tak učitelé nově věnují současně prezenční i distanční výuce. Vysoké školy situaci řeší po svém a mnohdy obnovují pouze praktické semináře. Celkově jsou pravidla složitá a výsledné nastavení se mění prakticky každý týden. Jediná zařízení, jichž se omezení nedotkla, jsou školky. Vyjma těch lesních.

Řada rodičů i učitelů je s vývojem nespokojená. Tím spíše, že není zcela jisté, zda všechny školy vydrží otevřené, nebo se komplikovaný proces restrikcí a uvolňování bude opakovat. Leckdo se ptá, zda má omezování výuky vůbec smysl — a to zvláště u základních škol či nižších stupňů škol středních. Když se zavíralo na jaře, panovaly obecné obavy. Následně se ale ukázalo, že dětem nový koronavirus působí zdaleka nejméně potíží. Nasnadě je shrnout, jaké poznatky máme nyní.

Ohrožené děti? Snad ne. Ohrožující zřejmě ano

Jak je to tedy s dětmi a přenosem SARS-Cov-2? Stále složité. Platí, že děti v případě nákazy zpravidla vykazují minimální či neznatelné symptomy, které lze zaměnit s běžným „nachlazením“. Zdá se, že v případě vystavení viru mají nižší — pro orientaci můžeme velmi zhruba uvést poloviční — riziko nákazy. Možná jsou i méně infekční, s jistotou to ale říci nelze.

Testy na přítomnost nového koronaviru mezi školáky napříč světem zjistily různé výsledky. Některé studie odhalily i u asymptomatických dětí virovou nálož srovnatelnou s nakaženým dospělým. Podle jiných vědců je obvykle nižší, stejně jako riziko přenosu. V úhrnu víme, že školáci infekční nějakým způsobem jsou. Data ale mají několik úskalí.

V prvé řadě jich není až tak mnoho. Řada materiálů zahrnuje děti jen částečně — jejich počty při průřezových studiích jsou mnohdy malé, tedy náchylné k extrémnějším výsledkům. Lze také očekávat, že zcela asymptomatické případy nákazy, jakých je v nižších věkových skupinách až polovina, jsou testované méně. Z toho logicky vyplývá, že pokud budeme zkoumat děti se symptomy, bude se jednat spíše o nadprůměrně zasažené, nikoli o reprezentativní průřez.

Děti navíc nelze statisticky hodnotit jako dospělé, a to ze zcela prostého důvodu. Zatímco dospělý se většinou může izolovat a když se dozví o kontaktu s nakaženým člověkem, bude (snad) dávat bedlivý pozor na ostatní, s dětmi je okolí stále v mnohem bližším kontaktu. I pokud budou méně infekční fyzicky, stále jsou — odpusťte necitelnou formulaci — infekčnější sociálně.

Závěry také komplikuje to, že v případě komunitního šíření je principiálně obtížné děti coby zdroj přenosu vysledovat, případně zhodnotit, kdo nakazil koho. A i kdybychom se obecně platný závěr pokusili vytyčit, narazíme na definiční potíž: už jen to, co znamená označení „dítě“, je poněkud diskutabilní.

České ministerstvo zdravotnictví — respektive hygienické stanice — ve statistikách nakažených pracuje s věkovou kategorií nula až čtrnáct let, jež je z hlediska vývoje nesmírně široká. Fyzicky, psychicky a do jisté míry zřejmě i průběhem onemocnění covid-19 zde lze jen stěží hledat jeden jmenovatel. Tím spíše, že lidé se po všech stránkách vyvíjejí velmi individuálně.

Víme pouze to, že daná věková skupina ve statistikách příliš nefiguruje. Osoby do čtrnácti let představují podle dat Českého statistického úřadu zhruba šestnáct procent populace. V úhrnu ale představují jen 8,5 procenta pozitivně testovaných. Setrvale naštěstí platí, že v České republice podle dostupných údajů nikdo mladší čtrnácti let na covid-19 nezemřel.

Omezení škol má svůj smysl…

Pouštět se do obsáhlejších spekulací o tom, proč máme o dětech méně dat, případně díky čemu jsou covidem-19 méně ohrožené, je bez patřičné odbornosti nemístné. Podívejme se proto raději na údaje o epidemiologických opatřeních namířených na nezletilou populaci, tedy především uzavírání škol. K tomu se řada zemí uchýlila již na jaře, celková strategie se ale napříč světem zásadně liší.

Obecně se od počátku předpokládá, že se školy na šíření nového koronaviru podílejí, jejich priorita v rámci takzvaných NPI (non-pharmaceutical interventions / nefarmaceutických intervencí — zásahů proti nemoci nezahrnujících léčiva, ale všemožná omezení, testovací programy a další záležitosti, jež tak důvěrně známe) je různá. Například teď, kdy Česká republika otevírá střední školy, je Švédsko naopak zavírá, čímž kompenzuje větší volnost v jiných oblastech života.

I mezi odborníky se pohled na uzavírání škol liší a proměňuje se i napříč časem. „Zatímco v předchozích studiích založených na menších počtech zemí byl uzavírání škol přisuzován jen malý efekt na šíření covidu-19, pozdější důkazy svědčí ve prospěch daného opatření,“ píše skupina vědců v odborném časopise Nature, kde předkládá závěry obsáhlého průzkumu šesti tisíc „NPI“ z osmdesáti různých regionů.

Při užití různých hodnotících parametrů a poměrně složitého třídění jednotlivých restrikcí došli k tomu, že uzavření vzdělávacích zařízení se do zpomalení viru promítá jednoznačně a příznivě. Odborníci odkazují i na příklady konkrétních zemí, kde výzkumy stanovily vcelku jasnou souvislost mezi uzavíráním škol a vývojem epidemické situace v následujících týdnech.

Podobně hovoří například i modelační studie zveřejněné vědeckým žurnálem Lancet. „Uzavírání škol se již dříve široce užívalo ke zvládnutí chřipky a ukázalo se, že vrcholy epidemií snižuje a oddaluje,“ předesílá tým odborníků, který se zaměřil na sledování odstupu a příčinné souvislosti mezi zaváděním protipandemických omezení a vývojem následujících čtyř týdnů. Analogie s chřipkou se týká čistě šíření viru, nikoli průběhu nemoci u dětí.

Výstupy studie ukazují, že zavírání školských zařízení patří do balíčku prvořadých restrikcí. Podobně jako u jiných omezení se ale příznivý výsledek projeví až s časovým odstupem od zavedení.

„Role dětí u SARS-Cov-2 a jeho přenosu je stále nejasná. Modelová studie z Číny [publikovaná časopisem Science, pozn. red.] ale ukázala, že uzavření škol samo o sobě nedokázalo zabránit přenosu, nicméně potenciálně mohlo [v důsledku] omezit maximální výskyt nemoci o čtyřicet až šedesát procent a epidemii oddálit. V naší práci jsme ukázali, že samotná uzávěra může k osmadvacátému dni snížit přenos o 15 procent, zatímco znovuotevření o 24 procent zvýšit,“ uvádějí odborníci.

Vědci zdůrazňují, že nehodnotili opatření, jako je „fyzický odstup ve třídách (omezení velikosti tříd, umisťování bariér mezi studenty) a mimo ně (na obědech, přestávkách či v dopravě), vliv posílené hygieny (intenzivní čistění prostoru, mytí rukou, „roušky“) a dalších (jako měření teploty při vstupu)“.

V diskusní části článku ale naznačují, že právě podobná dílčí pravidla tvoří zásadní nuanci mezi relativně bezpečným a riskantním provozem škol. Ukázkový příklad druhého představuje propuknutí nákazy mezi izraelskými středoškoláky jen deset dní po obnovení výuky: roli mohly sehrát plně obsazené učebny spolu k nenošením ústenek.

…ale má bezpočet problémů

Nelze sice vyvodit, že by otevření škol bez „roušek“ nutně vedlo k naprosté tragédii, rizika a epidemiologický přínos uzávěry ale také nemůžeme jen tak pominout. Přímou zkušenost jsme zatím neprodělali. Jak jsme popisovali v září, první plošný návrat školáků do tříd v České republice přišel přesně v době, kdy jsme již měli na virovou exponenciálu zaděláno.

Dramatičtější přírůstky nově nakažených zde nastaly souběžně se začátkem školního roku: nemocní se tedy nenakazili od dětí, nýbrž ještě v srpnu nezávisle na školách. Jak psal ekonom Daniel Münich z CERGE-EI, otevření škol spolu s návraty z dovolených do práce bylo zřejmě spíše pověstným „škrtnutím v prachárně“.

Panuje obecná shoda, že školy nelze zavírat jen tak. Jednak je nutné něco dělat s dětmi, které nemohou zůstat samy doma — a uzavřít s nimi i jednoho rodiče na ošetřovném je poněkud kostrbaté řešení — jednak nelze školákům stále trhat zaběhnutou rutinu, socializaci se spolužáky a vlastní vzdělávací proces.

To píší i vědci v Nature: „takto radikální opatření mají nežádoucí následky. Uzávěra škol přerušuje učení a může vést i ke špatnému stravování, stresu a sociální izolaci“. Postupnou normalizaci distanční výuky ponechme tentokrát stranou. Víme, že zavřít školy je závažný krok spojený s opravdu nouzovou situací.

Vyzkoušel se proto i provoz s dílčími preventivními pravidly. To se stalo příležitostí pro rozhořčené debaty. Nemalé části rodičů pochopitelně vadilo zavádění „roušek“ mezi školáky, někteří lidé psali, že se dětem špatně dýchá, dělají se jim opary a podobně.

Objevily se i fámy o údajné škodlivosti ústenek u dětí, v čele s pavědeckými příspěvky na sociálních sítích, podle nichž látka přes obličej povede k otravě či takzvané respirační acidóze. Je zřejmé, že nařízení týkající se přímo dětí představují způsob, jak obratem dokonale popudit rodiče a rozvířit bezpočet apokalyptických představ.

Proti zarouškování škol se postavila i část učitelů, ovšem z věcnějších důvodů. „Setkáváme se u učitelů s odezvou, že v rouškách a respirátorech je pro ně velmi složité udržet pozornost žáků i nezbytnou kázeň při výuce,“ shrnul v polovině září předseda Českomoravského odborového svazu pracovníků školství František Dobšík. Odbory tou dobou apelovaly na vládu a hygieniky, aby v kritických okresech školy raději rovnou zavírali, respektive přesouvali na distanční výuku.

Otevřené školy musí někdo vyvažovat. Někdo kompetentní

Vidíme, že při větším výskytu SARS-Cov-2 je ponechání škol v normálním režimu mírně řečeno hazardní, pragmaticky nemožné. Co ale s tím, když je jakékoli opatření složité, v některém aspektu sporné či nepopulární?

Bohužel platí totéž, co u většiny hlavních protipandemických restrikcí: stoprocentně dobré řešení neexistuje. Nastavení čehokoli od škol přes volný pohyb, provoz restaurací či obchodů až po pravidla přechodu státních hranic představuje rovnici s mnoha proměnnými, z nichž některé v danou chvíli ani nemusíme znát.

Zda mohou být školy otevřené za všech okolností? Jistě. Jen je nutné, aby se předem, důkladně a na základě maxima dostupných dat odhadlo, čím je nejlepší vyplývající rizika vyvážit. Analogicky bychom se mohli rozhodnout, že chceme za jakýchkoli okolností udržet i ledacos jiného: továrny, hospody, návštěvy v sociálních zařízeních, cestování, fotbal či operu. Aby ale nenastalo neštěstí, zatížení jedné strany pandemických vah musíme vyrovnat na straně druhé.

Úměra je málokdy přímá. Otevření škol nemusí znamenat uzavření ostatního života. Lze například navyšovat dostupnost i kapacity testů a robustním sociálním systémem motivovat k jejich využívání. Příkladem takové snahy je nedávno zpřístupněné bezplatné testování učitelů, jež se má koncem příštího týdne rozšířit na celou populaci.

Zde se ale zatím zdá, že pokulhává komunikace i logistika. Ředitelé škol prý dostali kompletní informace až ve čtvrtek — den předtím, než měli na testy vyrazit první učitelé. Ministerstvo zdravotnictví počítá nejméně s jedním odběrovým místem na okres, pro některé pedagogy to ale nestačí. Testovat se sice teoreticky mohou v pracovní době, musí se ale obstarat suplování.

V českých poměrech jde o typickou situaci, kdy probíhá cosi v základu logického, ale část dotčených o tom neví včas a provedení má limity. Podobný proces zažíváme prakticky neustále — mnohdy ve výrazně horších variantách — a platí i pro otevírání či zavírání škol obecně. Mnoho lidí pravděpodobně vůbec neví, kdy se jaké ročníky do výuky vrátí, případně za jakých podmínek se může provoz opět přerušit.

Výše popsaná teorie otevřených škol vyvažovaných jinými opatřeními zní logicky, v praxi se jí ale spíše nedočkáme. I když se seznámíme s maximem odborných dat, je velmi pravděpodobné, že nakonec rizikovost vzdělávacích zařízení či účinnost dílčích preventivních pravidel vyzkoušíme podobně, jako jsme v posledních měsících zkoušeli takzvané promořování — tedy nechtěným experimentem.