Poslední týdny se i v České republice stále více hovoří o hnutí zpochybňujícím závažnost pandemie nového koronaviru. Je očividné, že část občanů radikálně odmítá preventivní opatření v čele s „rouškami“, a někdy je dokonce systematicky porušuje. Jak a skrze koho se antirouškové teorie rozšířily? Jakou roli v tom hrají dezinformační weby? Nahlédneme také mezi aktivisty bojující proti pandemickým omezením a pokusíme se odhalit jejich politické sympatie.

Kruh prvý: celebrity a odborníci na všechno

Spekulace a rozličná „alternativní vysvětlení“ virus SARS-Cov-2 provázely od počátku, kdy se tématu aktivně chopila dezinformační scéna. Na jaře byl její vliv ale spíše zanedbatelný a tvrzení natolik absurdní, že se jimi v atmosféře obecné pohotovosti málokdo opravdu zabýval.

↗

Boj proti preventivním opatřením naštěstí většinou nepřekračuje hranice facebookových skupin. U nemalé části obsahu je těžké rozeznat vážný záměr od satiry. Repro DR 

Podstatně větší pozornosti se následně dostalo Soně Pekové, molekulární bioložce a vedoucí laboratoře Tilia, kterou ministerstvo zdravotnictví v březnu nepravdivě obvinilo z neprofesionálních pracovních metod. Původní spor se vedl o možnost testovat na covid-19, Peková se ale obratem ocitla v centru pozornosti i jako odbornice sdělující „nepohodlné“ informace.

V prvé řadě naznačovala, že je SARS-Cov-2 uměle vyrobený, a později tak hovořila i o koronavirech SARS či MERS. Předvídala také, že další vlna nákaz nepřijde, což časopis Reflex neváhal otisknout na titulní straně. Prakticky vše, co Peková tvrdila, bylo již v dané době vědecky přinejmenším sporné, případně na hranici hoaxu.

Hnutí STAN i tak koncem března avizovalo, že ji navrhne na státní vyznamenání coby „pravou hrdinku“. Nominaci v červenci potvrdil Senát.

Podstatně výraznějším trendem ve spekulacích o pandemii se obratem stalo nesmyslné přirovnávání covid-19 k chřipce a související (nepravdivé) tvrzení, že nemoc prakticky nikoho nezabíjí, neboť pacienti prý zpravidla umírají na něco jiného. Takové teorie rozvířil například stomatochirurg a odborník v oblasti estetické medicíny Roman Šmucler, toho času člen Ústředního krizového štábu navržený do funkce TOP 09.

Šmucler tvrdil, že by virus měl populací omezeně projít, a zdůrazňuje ekonomické následky preventivních opatření. Covid-19 zlehčuje i nyní. Na twitteru například píše, že „epidemie je stav mysli“: paradoxně ve stejné době, kdy se bývalý předseda TOP 09 Jiří Pospíšil dostal s „covidovým“ zápalem plic do nemocnice. Stejnou linii podporují i další lidé, kteří sice disponují vyšším akademickým titulem, ale zpravidla se zaměřují na něco jiného než viry a epidemie.

Proti aktuálním opatřením se tak v „otevřeném dopise lékařů“ vedle Šmuclera vyjádřil i kardiochirurg Jan Pirk, psychiatr a komentátor všeho možného Radkin Honzák či rehabilitační lékař (a držitel anticeny Bludný balvan 2015 za diskreditaci psychosomatické medicíny) Jan Hnízdil. Vůči „rouškám“ s nemalým úspěchem na vlastní pěst táhne také onkolog a senátor za ČSSD Jan Žaloudík. Protirouškový džihád mu možná vynesl křeslo v krajském zastupitelstvu, když jej voliči vykroužkovali o neobvyklých čtyřiadvacet míst vzhůru.

↗

Odbornost v oblasti onkologie přinesla přednímu kritikovi „roušek“ Janu Žaloudíkovi soustavnou pozornost. A kritika roušek se dost možná proměnila v preferenční hlasy. Repro DR

Specifickým žánrem jsou také komentáře vlivných osob, které jsou sice s to oslovit řádově deseti- až statisíce uživatelů sociálních sítí, jejich odbornost je ale nulová. Covid-19 tak zlehčují někteří herci či hudebníci — nedávno například hudebník Janek Ledecký a zpěvačka Bára Basiková či Lucie Bílá. Společným rysem jejich vyjádření je, že se zakládají na chybném čtení dat, naprostém nepochopení reálných rizik nové nemoci či zákonitostí exponenciálního růstu.

Kruh druhý: dezinformační scéna

Pochybná sdělení celebrit fungují coby spojené nádoby s omezenou, leč neúnavnou činností dezinformačních webů. Ty se snaží vykreslit protipandemická opatření coby samoúčelná omezení občanských svobod.

Jejich reálný dosah je předmětem debaty. Dlouhodobě se má za to, že okruh opravdu přesvědčených čtenářů není velký, ale portálům se daří vnést do veřejné debaty chaos, přičemž jejich tvrzení v širším horizontu šíří lidé, kteří je „pouze“ pokládají za jedno z možných vysvětlení.

Covid-19 je pro dezinformační scénu jedním z dílčích témat, které zapadají do jejího myšlenkového světa. Weby říkají, že média, politici i experti lžou a na pandemii vydělávají, šíří hoaxy o škodlivosti „roušek“ a naznačují, že je covid-19 spiknutím světových elit.

Čtenářům se systematicky sugeruje, že mají přístup k zakázanému vědění, které se kdosi — vláda, masmédia a podobně — snaží cenzurovat a trestat. Co konkrétního se ale dozvídají?

Aeronet v nedávném článku označuje policii vymáhající zakrytí obličeje v metru za „covidové gestapo“, tvrdí, že pandemii plánuje Světová banka a implicitně sděluje, že s covid-19 mají cosi společného Židé. Texty na Protiproudu a tamější bizarní složité koláže pro změnu nákazu spojují s mnoha jevy i lidmi — od stěží rozpoznatelných abstraktních motivů přes mladé gaye po červený svetr ministra vnitra.

AC24 recykluje teorie, podle nichž koronavirus vyrobili Američané. Arfa.cz přetiskuje konspirační teorie bojovníka proti ještěrům z vesmíru Davida Ickeho. A jej označuje za vizionáře.

Cz24news šíří hoaxy o nebezpečnosti „roušek“, česká pobočka Infowars píše o „totalitní covid-19 agendě“ či „covid-fašismu“, Orgo-net hlásá, že roušky jsou k ničemu, ale současně se kvůli nim mohou děti otrávit oxidem uhličitým. Tradičně obskurní Tadesco.org prokládá odpor k „rouškám“ náhodnými vzkazy „madamme Merkel-Hitlerové“ a zcela nesrozumitelnými větami.

A tak dále. Z průběžného průzkumu dezinformačních zdrojů i tématických agregátorů vyplývá, že dezinformační agenda je ve vztahu k pandemii poměrně chaotická a usiluje v prvé řadě o vyvolání zmatku. Všichni lžou a jsou spiknuti, společnost se hroutí.

Neohrožuje ji virus devastující plíce, ale Evropská unie, zednáři, gayové, uprchlíci či Greta Thunbergová. Narativ se liší web od webu, ba článek od článku.

Kupříkladu Skrytá pravda existenci covid-19 respektuje. Činí tak ovšem očividně v prvé řadě proto, aby mohla oslavovat ruskou vakcínu, případně publikovat clickbait, tedy texty s titulky jako „Čtvrtníček na JIPce bojuje o život: pošle ho také Basiková s chřipečkou do pr*ele?“.

Narativ spiknutí či cíleného omezování občanských svobod skrze zakrývání obličeje byl rozšířený především virtuálně, podle řady anekdotických důkazů se ale promítá do nedodržování preventivních opatření ve fyzickém světě. Tím spíše, že někteří lidé považují roušky za nebezpečnější než covid-19 a pokládají — opět chybně — za možné, aby krátkodobé zakrytí nosu a úst poškodilo zdravému člověku plíce.

Nejedná se přitom zdaleka jen o konzumenty pochybných webů, ale o poměrně širokou paletu lidí rozličného vzdělání a sociálního zázemí. Někdy hraje roli nesmiřitelný odpor proti vládě a obecný pocit, že „všichni lžou“, jindy osobité libertariánství či zkrátka skutečnost, že velká část Čechů nemá naštěstí s covid-19 žádnou přímou zkušenost, a omezující opatření tedy působí neúměrně každodenní zkušenosti. Argumenty dotyčných nejsou zdaleka jednotné, spíše vzájemně rezonují.

Podle průzkumu společnosti PPM Factum zveřejněného ČTK pokládalo zaváděná opatření na přelomu srpna a září za adekvátní asi šedesát procent respondentů. „Roušky“ označili za vhodné tři ze čtyř dotázaných. Podobou bilanci má souhlas s označením covid-19 za závažnou nemoc vyžadující úsilí celé společnosti. Nezanedbatelná část populace se hodlá chovat odpovědně, oproti jaru ale nelze hovořit o alespoň relativním konsensu.

Kruh třetí: antirouškoví aktivisté

Protiroušková scéna má jisté společné rysy a zahrnuje množství aktérů, kteří se ve veřejném prostoru objevují již delší dobu. Nedávná demonstrace proti preventivním opatřením, na níž se v Praze sešly vyšší stovky lidí, přilákala různé známé postavy: prezidentem vyznamenaného hudebníka Daniela Hůlku, protiislámského aktivistu Jiřího Černohorského či kandidáta SPD Norberta Naxeru.

Většina kvasu se ovšem odehrává na Facebooku, především ve skupinách čítajících řádově tisíce uživatelů (některé typu „Nebudeme nosit roušky!!! Chceme volně dýchat!!!“ se mohou pochlubit pasivní účastí zhruba osmi tisíc lidí). Kolik z nich vstoupilo ze sympatií, a kolik naopak s úmyslem dění sarkasticky pozorovat, nelze vzhledem k povaze sociální sítě zjistit. Přijetí do skupin je ale často podmíněné zodpovězením otázek, jež testují, zda je uživatel proti „rouškám“ a případné vakcíně, jestli se pokládá za vlastence či zda nesouhlasí s členstvím v Evropské unii.

Deník Referendum v posledním týdnu prozkoumal hned několik podobných skupin, a to od výše zmíněné větší až po ty drobné, jako je „STOP ROUŠKÁM“ či „BRNO bez roušek“ o stovkách členů. Společným rysem obsahu je pocit, že se dotyčnými snaží média či politici manipulovat a že covid-19 není ve skutečnosti tak závažný, aby se kvůli němu musela přijímat razantní opatření. Důkazům prezentovaným médii, politiky či experty, a dokonce i nemocnými, se dostává banalizace či výsměchu.

Lidé v příspěvcích a diskusích kritizují vládu, stěžují si na údajný útlak, přirovnávají situaci k fašismu i komunismu a vzájemně si přinášejí údajné důkazy o pravdivosti společného názoru — kupříkladu o „nebezpečnosti“ roušek či „zmanipulovaných“ statistikách. Občas se objevují příběhy, jež mají ilustrovat, že je pandemie smyšlená či zveličená: typicky uvádějící, že kdosi obdržel zprávu o pozitivním výsledku testu na covid-19, aniž na něj šel.

Přestože většinu příspěvků tvoří názory či zprávy o aktuální dění, někteří se také chlubí, že preventivní opatření porušují — typicky v hromadné dopravě nebo obchodech. V historkách se dotyční často vykreslují jako rebelové, které okolí tajně podporuje, ale neodváží se je následovat.

Příznačný je obrat v příběhu, kdy někdo (například zřízenec v obchodě, kde dotyčný porušuje opatření) tiše vysloví samozvanému vzbouřenci sympatie. „Rouškaři“ v historkách vystupují jako lidé agresivní či zmatení.

Vyprávění kromě selfies nedoprovázejí důkazy. Výjimkou je video ve skupině „Odmítáme roušky a vakcínu covid-19. Rozhodujeme za sebe!!“ vložené Lukášem Kratochvílem hlásícím se k protirouškovému „Hnutí občanské neposlušnosti“. To organizovalo nedávnou demonstraci. Vede jej Ivan Sochor: zřejmě dlouholetý herec vedlejších rolí a podle Facebooku kritik vlády a částečný příznivce Milionu chvilek pro demokracii, který si ještě v březnu vložil na profil heslo „roušky pro všechny“.

Na videu se dva muži porušující opatření hádají v tramvaji s člověkem, který má nasazený respirátor. Spor se táhne, dokud dvojice z tramvaje nezačne vystupovat. V tu chvíli jeden z mužů člověka s respirátorem udeří, zřejmě zezadu. Kratochvíl — přestože není zřejmé, zda video natočil — jej ve skupině okomentoval „lepanec na konec“ a smajlíkem.

Ostatní členové se v hodnocení násilí neshodují. Zatímco někteří ránu odsuzují, uživatel Jiří Lacuch píše „jen škoda že jste mu nedaly víc zm*dovy“ (kopírováno včetně pravopisných chyb).

↗

Internetové skupiny provází od vzniku amerického alt-right zdánlivě banální, ale smrtelně důležitá otázka: kde je hranice mezi vtipem a vážným záměrem? A chápou ji všichni zúčastnění? null DR

Složení skupin není jednotné. Zatímco jedna z předních aktivistek a správkyně skupiny „NEJSME VAŠE LOUTKY“, Lenka Tarabová, šíří i na internetové poměry extrémní konspirační teorie zahrnující spiknutí, satanismus, uprchlíky či George Sorose, správkyně jiné skupiny, Jana Farkašová, má blíže k obecně nacionalistickým postojům. Odpor proti rouškám a sdílení některých dezinformačních webů prokládá Tomiem Okamurou či písněmi skupiny Ortel.

Celkově se nacionalistický étos a příležitostné propojování pandemické krize s nevraživostí k uprchlíkům či liberální politice objevuje, ale nepředstavuje pevný rámec. Pro řadu aktivistů je významnější pocit, že se jim lže, případně převládá obecná averze vůči vládě. Antirouškové skupiny jsou politickým eintopfem, v němž se setkávají lidé se společnou frustrací a nedůvěrou, nikoli ale světonázorem či politickou preferencí.

Kruh čtvrtý: politika

V rámci analýzy protirouškových skupin jsme v největší ze zkoumaných, „Nebudeme nosit roušky!!! Chceme volně dýchat!!!“ o zhruba 8100 členech, vytvořili anketu s dotazem, koho členové o víkendu volili do krajských zastupitelstev. Mezi 126 reakcemi získanými k pondělnímu odpoledni jednoznačně převládají voliči SPD, následovaní nevoliči a — již spíše překvapivě a se skokovým odstupem — příznivci Pirátů.     

↗

Anketa na Facebooku není sociologický průzkum, trend je ale zjevný. Repro DR

Nejedná se o reprezentativní vzorek antirouškového hnutí ani sociologický průzkum. Řada členů skupiny anketu neviděla — ať již kvůli zobrazovacím algoritmům či tomu, že nebyli online. Někteří nemuseli odpovědět z obavy, že jejich politický názor vyvolá odmítavou reakci. V antirouškových skupinách panuje tuhý režim, takže i anketa musela před zveřejněním projít schválením správců.

Pochybnosti vzbuzuje především naprostá absence voličů ANO, u nichž lze — již kvůli jejich zastoupení v populaci — očekávat, že budou protirouškový sentiment v alespoň nějaké míře sdílet navzdory podpoře vlády.

Vrací se tak otázka, kolik lidí je ve skupině z upřímného souhlasu. Zběžné prozkoumání veřejných profilů části protirouškově naladěných voličů ovšem naznačuje, že přinejmenším nezanedbatelná část respondentů opravdu patří současně k příznivcům Pirátů a odpůrcům preventivních opatření. K sympatizantům SPD tón antirouškových skupin charakteristický nedůvěrou k institucím i odbornosti, nejasnou agendou a jednotící frustrací intuitivně pasuje.

Autoritářský předseda SPD Okamura u příležitosti schválení nouzového stavu covid-19 v Poslanecké sněmovně banalizoval, významné téma pro něj ale netvoří. V pravidelném týdenním stanovisku sice SPD odmítalo nouzový stav s tím, že „situace není jednoduchá, ale stále není tak vážná, jak se udává, jelikož nakažený neznamená nemocný,“ a předseda opakoval bludné teorie o tom, že přímo na covid-19 umírá minimum lidí, žádnou kampaň k tématu ale zatím nevede.

Drtivá většina obsahu na Okamurových sociálních sítích, jež pro něj tvoří hlavní komunikační kanál, se týká imigrace a Evropské unie. Na odmítání preventivních opatření se sice profilují jiní politici SPD, ti ovšem se svým lídrem nemohou v dosahu ani zdaleka soupeřit. Vzhledem k internímu fungování hnutí by každopádně mohli jen stěží dělat něco, s čím by Okamura razantně nesouhlasil.

Celkově „roušky“ v českém prostředí nejsou téma, kterého by se někdo zvlášť aktivně chopil. Může za tím stát nejen očividná pochybnost takového jednání, ale i nepřiznaná obava z toho, že další růst hospitalizovaných a zemřelých z tématu učiní horkou půdu. Existují jistější polnice, do nichž lze na sítích dout. I prezident Miloš Zeman, kterého jistě nemalá část okamurovců uznává, hájí ve vztahu k pandemii spíše razantní a restriktivní přístup.

O nosné politické téma se nejedná. Ani název „STOP rouškám a likvidaci ekonomiky“ nepomohl extrémně nacionalistické DSSS a hnutí Čistý kraj na Karlovarsku, kde se jejich koalice neodchýlila od běžného volebního zisku podobných subjektů. Získala 223 hlasů, tedy 0,27 %.

Hledá se někdo schopný komunikace. Zn.: rychle

I ze zahraničních zkušeností s mnohdy až militantními odpůrci preventivních opatření vyplývá, že faktický přínos „roušek“ či narůstající závažnost šíření covid-19 nemusí postoje lidí zvláště ovlivnit. Fakta jsou v porovnání s tím, že si lidé něco chtějí myslet, velmi slabá. Stejně tak je pravděpodobně značně neúčinné ty, kteří i poměrně logické skutečnosti odmítají, ostouzet.

„Pokud by třicet až čtyřicet procent obyvatel země nerespektovalo současná opatření, vláda by zřejmě musela přitvrdit,“ pohrozil v pondělí Prymula. Protirouškové hnutí sice netvoří ani zdaleka takovou část populace, lze ovšem očekávat, že „přitvrzení“ nevraživost vůči omezením u přesvědčených odpůrců výrazně posílí. Jistě se mohou konat i protesty, což v případě faktického anulování shromažďovacího práva povede k další eskalaci.

Zdá se, že Česká republika u lidí odmítajících „roušky“ naráží na podobnou bariéru, jakou již delší dobu znají demokratické strany při snahách oslovit příznivce národoveckých protestních hnutí či dlouhodobě frustrované a nedůvěřivé nevoliče. Je přitom zřejmé, že s dotyčnými lidmi musí někdo začít empaticky hovořit. Odvolávání se na odborníky, fakticitu či cokoli podobného nefunguje a v důsledku v dotyčných utvrzuje přesvědčení, že je nikdo neposlouchá.

V dohledu se nenachází žádná veřejná autorita, jež by něco takového svedla. Problém je nasnadě: zatímco v případě „běžných“ dezinformací může být výsledkem omezený politický zmatek a zvýšená podpora autoritářských či manipulativních politiků, zde jde doslova o život.