Šíření SARS-Cov-2 v České republice zřejmě přestává gradovat a v dohledné době se očekává mírné zlepšení. Situace ale zůstává nanejvýš vážná. Podle odborníků a oficiálních předpovědí je pořád ve hře široká škála variant.

Známe ale řadu významných skutečností, o které se již nyní můžeme v přemýšlení o epidemii a jejím dalším vývoji opřít. Přinášíme hlavní z nich.

1. Nejhorší varianta: nic se neděje

V České republice by se zhruba od uplynulého víkendu měla projevovat protipandemická omezení, a to hlavně nižším počtem nových případů covid-19. Po mírném poklesu pozitivně testovaných se ale čísla opět zvedla, nyní hovoříme o stagnaci. Úbytek — je-li jaký — je v úhrnu buď malý, nebo jej nevidíme. Nabízí se několik vysvětlení.

Je bohužel možné, že vládní opatření fungují jen částečně a částečný pokles rizikových mezilidských kontaktů nestačí k účinnému blokování nákazy. V takovém případě sice kulminace už proběhla — či probíhá — a během příštích týdnů se stabilizuje počet lidí nově vyžadujících lékařskou péči, celková situace se ale bude zlepšovat jen zvolna.

Druhou — tristní, leč bohužel realistickou — možností je, že jsme uvízli v katastrofě a zmateně balancujeme s reprodukčním číslem kolem jedné, aniž by se průšvih znatelně zmírňoval. Takový scénář by znamenal, že jsme poslední týdny investovali nemálo energie s očekáváním nereálných výsledků. V daném režimu lze přitom zůstat jen stěží: nynější omezení jsou ničivá pro ekonomiku i duševní zdraví, a pokud nestačí ke skutečnému zlepšení, musíme dělat něco jiného.

Uvolnění není na pořadu dne, nechceme-li vyzkoušet „promoření“ po vzoru Spojených států amerických. Část expertů naopak volá po razantním zpřísnění, které by sice již tak popuzenou populaci rozzuřilo, na druhou stranu by nám ale umožnilo stlouci křivky k zemi, a v důsledku toho doufat v relativně normální Vánoce. Scénář úplné uzávěry země po vládě sice vyžaduje razantní sociální investice, ve výsledku by ale dost možná vyšel levněji než současná varianta lenochodího pokroku.

Z pozice pozorovatele ale zatím nelze vynést rozhodný soud o tom, co se skutečně děje. Je možné, že ještě nemáme relevantní data. Rostoucí počty hospitalizací a zemřelých se vztahují k poměrně hluboké minulosti a na množství pozitivních testů nelze spoléhat. Jednak máme absurdně vysokou míru záchytů viru, jednak podle zjištění Deníku N bylo v posledních dvou měsících zhruba čtrnáct procent testů opakovaných.

Abychom něco brzy skutečně věděli, musela by se vláda odhodlat k ambiciózní akci, jakou bylo plošné testování na Slovensku. Při něm se podařilo otestovat tři miliony lidí a odhalit 26 tisíc nakažených. Jistě je to nejen logisticky náročné a v různých ohledech diskutabilní, objektivně ale s největší pravděpodobností přínosné.

2. Dezinformace nás baví, ale problém je širší

Na základě množství náhodně zaznamenaných příkladů i dřívějších průzkumů veřejného mínění lze předpokládat, že mnoho Čechů protipandemická opatření dodržuje jen částečně. Vyhranění „antirouškaři“ činí poměrně malou skupinu. Reálný vliv dezinformačních webů a konspiračních teorií na míru odpovědného jednání je v širším měřítku sporný.

To ale neznamená, že by se k restrikcím a vládní strategii (je-li jaká) přistupovalo s důvěrou či důsledností. Roli hrají nejen zmatky, kauzy výměn ministrů zdravotnictví či protichůdná vyjádření členů vlády, ale také pocit části lidí, že se jich stále netýká žádná akutní hrozba. Lze očekávat, že velká část nezodpovědného jednání — tedy především ignorování symptomů, bezdůvodné rizikové kontakty a podobně — se neděje z úmyslu, ale jaksi mimoděk.

Obecnou pohotovost a informace o tisících mrtvých může být těžké spojit s vlastní „rýmou“, případně lidé najdou bezpočet důvodů, proč zrovna oni covid-19 nemají. Zda s tím vláda může něco dělat ve chvíli, kdy jí značná část populace už prakticky nic nevěří, je otázkou. Důvěra funguje přesně naopak než čísla nakažených: získává se dlouho, ale ztrácí rychle.