Šest věcí, jež se vyplatí znát při kulminaci koronavirové vlny
Jan KašpárekVlna nového koronaviru u nás pravděpodobně dosahuje maxima. Máme před sebou nejisté dny, které napoví, zda jsou nynější epidemiologická opatření dostatečná. Již nyní ovšem známe hlavní perspektivy a možná úskalí dalšího vývoje.
Šíření SARS-Cov-2 v České republice zřejmě přestává gradovat a v dohledné době se očekává mírné zlepšení. Situace ale zůstává nanejvýš vážná. Podle odborníků a oficiálních předpovědí je pořád ve hře široká škála variant.
Známe ale řadu významných skutečností, o které se již nyní můžeme v přemýšlení o epidemii a jejím dalším vývoji opřít. Přinášíme hlavní z nich.
1. Nejhorší varianta: nic se neděje
V České republice by se zhruba od uplynulého víkendu měla projevovat protipandemická omezení, a to hlavně nižším počtem nových případů covid-19. Po mírném poklesu pozitivně testovaných se ale čísla opět zvedla, nyní hovoříme o stagnaci. Úbytek — je-li jaký — je v úhrnu buď malý, nebo jej nevidíme. Nabízí se několik vysvětlení.
Je bohužel možné, že vládní opatření fungují jen částečně a částečný pokles rizikových mezilidských kontaktů nestačí k účinnému blokování nákazy. V takovém případě sice kulminace už proběhla — či probíhá — a během příštích týdnů se stabilizuje počet lidí nově vyžadujících lékařskou péči, celková situace se ale bude zlepšovat jen zvolna.
Druhou — tristní, leč bohužel realistickou — možností je, že jsme uvízli v katastrofě a zmateně balancujeme s reprodukčním číslem kolem jedné, aniž by se průšvih znatelně zmírňoval. Takový scénář by znamenal, že jsme poslední týdny investovali nemálo energie s očekáváním nereálných výsledků. V daném režimu lze přitom zůstat jen stěží: nynější omezení jsou ničivá pro ekonomiku i duševní zdraví, a pokud nestačí ke skutečnému zlepšení, musíme dělat něco jiného.
Uvolnění není na pořadu dne, nechceme-li vyzkoušet „promoření“ po vzoru Spojených států amerických. Část expertů naopak volá po razantním zpřísnění, které by sice již tak popuzenou populaci rozzuřilo, na druhou stranu by nám ale umožnilo stlouci křivky k zemi, a v důsledku toho doufat v relativně normální Vánoce. Scénář úplné uzávěry země po vládě sice vyžaduje razantní sociální investice, ve výsledku by ale dost možná vyšel levněji než současná varianta lenochodího pokroku.
Z pozice pozorovatele ale zatím nelze vynést rozhodný soud o tom, co se skutečně děje. Je možné, že ještě nemáme relevantní data. Rostoucí počty hospitalizací a zemřelých se vztahují k poměrně hluboké minulosti a na množství pozitivních testů nelze spoléhat. Jednak máme absurdně vysokou míru záchytů viru, jednak podle zjištění Deníku N bylo v posledních dvou měsících zhruba čtrnáct procent testů opakovaných.
Abychom něco brzy skutečně věděli, musela by se vláda odhodlat k ambiciózní akci, jakou bylo plošné testování na Slovensku. Při něm se podařilo otestovat tři miliony lidí a odhalit 26 tisíc nakažených. Jistě je to nejen logisticky náročné a v různých ohledech diskutabilní, objektivně ale s největší pravděpodobností přínosné.
2. Dezinformace nás baví, ale problém je širší
Na základě množství náhodně zaznamenaných příkladů i dřívějších průzkumů veřejného mínění lze předpokládat, že mnoho Čechů protipandemická opatření dodržuje jen částečně. Vyhranění „antirouškaři“ činí poměrně malou skupinu. Reálný vliv dezinformačních webů a konspiračních teorií na míru odpovědného jednání je v širším měřítku sporný.
To ale neznamená, že by se k restrikcím a vládní strategii (je-li jaká) přistupovalo s důvěrou či důsledností. Roli hrají nejen zmatky, kauzy výměn ministrů zdravotnictví či protichůdná vyjádření členů vlády, ale také pocit části lidí, že se jich stále netýká žádná akutní hrozba. Lze očekávat, že velká část nezodpovědného jednání — tedy především ignorování symptomů, bezdůvodné rizikové kontakty a podobně — se neděje z úmyslu, ale jaksi mimoděk.
Obecnou pohotovost a informace o tisících mrtvých může být těžké spojit s vlastní „rýmou“, případně lidé najdou bezpočet důvodů, proč zrovna oni covid-19 nemají. Zda s tím vláda může něco dělat ve chvíli, kdy jí značná část populace už prakticky nic nevěří, je otázkou. Důvěra funguje přesně naopak než čísla nakažených: získává se dlouho, ale ztrácí rychle.
Bývalý ministr Roman Prymula (nestr. za ANO) sice avizoval, že rezort bude bojovat proti dezinformacím. Reálně ale protipandemická opatření neohrožují ani tak falešné zprávy či konspirační teorie, ale spíše obecná rezervovanost vůči čemukoli, co přichází od vlády, malý zájem o fakticitu, neschopnost propojit obecné s osobním a únava. Omezení v různé podobě trvají dlouho a zůstávat ve střehu proti hrozbě, kterou ani nevidíme, je obtížné.
3. Selský rozum neposlouží, jde o „zrychlení zpomalení“
Přestože některá média avizují „zpomalování“ viru, kdykoli se na pár dní propadnou nové přírůstky, je to ve své podstatě nesmyslné sdělení. V epidemii se lze orientovat jen z širšího odstupu, který zahrnuje všechny časové posuny, jak jsme už vysvětlili dříve.
Stručně: Pozitivní testy odrážejí fyzické šíření nákazy před pěti dny či týdnem. Nová epidemiologická opatření se projevují po zhruba deseti dnech. Lidé se dostávají do intenzivní lékařské péče i tři týdny od nakažení. A úmrtí se registrují s ještě o několik dní větším časovým odstupem.
Většina proměnných není sama o sobě extrémně složitá, ale vytvářet si představy o vývoji je velmi neintuitivní. Pokud budeme hovořit v oblíbených fyzikálních přirovnáních, zjistíme, že jsme celou dobu mateni: to, co hraje roli, není ani tak neustále skloňované zrychlení (tedy druhá derivace polohy podle času), ale ryv (třetí derivace, v podstatě zrychlení zrychlení).
Ano, je to obtížně představitelný děj. Ryv se anglicky nazývá příznačně jerk, což znamená jednak „cuknutí“, ale také „blbec“ či „vůl“.
Stručně řečeno: pokud se máme dostat do zásadně jiného stavu, nestačí zpomalovat zrychlení. Reprodukční číslo funguje tak, že i pokud jej dostaneme pod jedna, stále nám může umírat nesmírné množství lidí a do normálu se budeme vracet klidně do Nového roku. Potřebujeme zpomalit rychle — pokud tedy nemá během příštích tří měsíců část Čechů vyhlásit bankrot, část pobíhat s fotbalovými chuligány po náměstích a část ležet v depresi z mnohaměsíční izolace.
Data i strategie pro sražení nynější vlny se kvůli uvedeným nejasnostem obtížně studují a vysvětlují. Často — jako kupříkladu nyní — navíc přesně nevíme, co se děje. Také kvůli tomu měla vláda kromě epidemiologů zaměstnat i odborníky na veřejnou komunikaci a důvěryhodné popularizátory vědy.
Je zapotřebí, aby se pravidelně vysvětlovalo, jaký je trend a co přibližně znamená. Srozumitelně, ale bez uchylování se k přílišným zkratkám či zmítání se mezi extrémy.
Prezentace Ústavu zdravotnických informací a statistiky, zprávy Centra pro modelovaní biologických a společenských procesů či tiskové konference ministerstva zdravotnictví jsou cenné. Jejich hlubší interpretace je ale záležitostí uzoučké skupiny expertů a poněkud neurotických koronavirových nadšenců či specializovaných novinářů.
4. Práce vše komplikuje…
„V první realitě, která začíná večerními zprávami, člověku státní autorita vysvětluje, že pro své bezpečí nesmí po deváté vyrazit ven na cigárko a procházku. Probouzí se však do reality druhé, ve které se státní autorita vytrácí a nahrazuje ji autorita podniková — a ta velí být v sedm na pracovišti spolu s ostatními,“ psal před časem Petr Bittner. Sociolog Daniel Prokop uvedl, že „po zavření škol, hospod a společenských akcí zůstávají pracoviště problémem číslo jedna“.
Ano, z epidemiologických i sociologických dat je zřejmé, že práce představuje v nynější situaci problém, který nikdo neumí rozlousknout. Dokud budou lidé trávit nejméně třetinu času činností mezi jinými lidmi mimo domov, v jakékoli pozitivní prognóze nám tím vyvstává zásadní překážka.
Řešení nenabízí ani hojně skloňovaný home office. Část zaměstnavatelů jej z různých důvodů odmítá, asi dvě třetiny zaměstnanců na něj z logiky jejich práce ani přesunout nelze. Z hlediska zaměstnaneckých práv navíc zůstává otázkou, jak si vymoci kupříkladu příspěvek na energie, adekvátní vybavení či právo nebýt k zastižení po konci oficiální pracovní doby.
Vidíme každopádně, že by lidé měli chodit do práce co nejméně. Vláda ale nedávno avizovala, že nehodlá zavírat průmyslové podniky. Vzhledem k ekonomickým důsledkům takového kroku se nelze příliš divit.
S uzavřením velkých provozů by totiž vytanula například otázka, zda také například nezmrazit platby nájmů, jak žádala iniciativa Korona bez nájmu. Bez ohledu na politiku je zřejmé, že logika volnotržní ekonomiky boji proti viru příliš neprospívá.
5. A školy komplikované již jsou
Továrny se nezavřou, to víme takřka jistě — ale otevřou se školy? Dřívější vyjádření vlády vnesla do věci pouze chaos. Podle původních Prymulových slibů se měly děti již normálně učit. Přesnější plán, co s nimi nyní provést, má vláda připravit během pátku.
Všichni na něj netrpělivě čekají. U již tak vystresovaných rodičů vzbuzuje naděje na ulehčení jejich situace, na straně druhé ale vyvolává obavy z další proměnné přidané do české „best in covid“ rovnice.
Otevření škol, byť v omezené míře, je dvojsečné. Na jednu stranu mnohým pomůže, na druhou stranu jde o experiment — a slovy ekonoma Daniela Münicha z CERGE-EI experiment nebezpečný.
Mladí lidé totiž SARS-Cov-2 často nosí bezpříznakově. Vzhledem k tomu, že zvlášť poslední dobou testujeme na základě symptomů a na děti od září platí metodika, kvůli které se netestují takřka vůbec, netušíme, kolik školáků koronavirus mělo či má.
O jak velkou hrozbu se jedná, nevíme jistě. Odborníci se v důsledcích otevření škol zcela neshodují a je možné, že by promyšlený a omezený provoz žádnou katastrofu nezpůsobil.
Školy tedy jistě lze otevřít — co by nešlo! — ve stávající situaci ale nemůžeme školáky jen tak plošně vhodit do víru dění a doufat, že to dobře dopadne. Rizika je zapotřebí zmapovat a následně někde kompenzovat.
Nabízí se testování či omezení pobytu rodičů na pracovištích. Nové kapacity pro zpracování testů ale není příliš kde brát a práci, jak jsme si řekli, není vůle řešit.
6. Nemocnice vydrží. Raději ale nezkoušejme, co všechno
Nemocniční zařízení napříč republikou omezila neakutní péči, část z nich směřuje koronavirové pacienty do rezervních kapacit po okolí. Personál pracuje vytrvale a obětavě, přestože se už téměř čtrnáct tisíc jeho příslušníků nakazilo.
Zde nadále leží hlavní úskalí toho, co se poněkud neurčitě označuje za „kapacity systému“. Nemocnice proto shánějí dobrovolníky. K pomoci — ať již materiální či fyzické — se lze hlásit na centrálním portálu.
Ruku k dílu přiložila — a ještě přiloží — armáda i lékaři ze zahraničí. Dostáváme navíc množství vybavení včetně stovek plicních ventilátorů.
To ale neznamená, že nic nehrozí: ventilátor není fén a jeho použití je invazivní zákrok následující obvykle až po méně drastických metodách. Mnoha lidem ani nasazení umělé plicní ventilace navíc už nepomůže. Zdravotníci dělají, co je v jejich silách, péče o pacienty s vážným průběhem covid-19 je ale nesmírně složitá.
Nemocnice se nemění v morové peklo, kde by lidé umírali bez pomoci na chodbách. Přesto je ale situace nanejvýš vážná a zdravotnický personál v ní nemůže fungovat donekonečna.
Navíc je zapotřebí výhledově obnovit neakutní zákroky. Nemocnicím musíme odlehčit, přičemž nejsnazším způsobem je stále prevence. Pověstná první linie je teď všude.