Postmateriální přístup ke klimatické krizi nabádá jedince k uvědomělé spotřebě a třídění odpadu, zatímco korporace vyrábějí stále více spotřebního zboží a mají stále větší zisky, uhelné elektrárny dostávají emisní výjimky a limity těžby uhlí jsou prolamovány. Samozřejmě že ekologicky uvědomělé chování je na místě, ale… Vládní boj s epidemií koronaviru ve své druhé vlně začíná připomínat to samé.

Nemáme lockdown — to se jen část střední třídy schovává, zatímco jim pracující vyrábějí a dovážejí zboží, říká jeden tweet. „Moje holka si užívá chatu na Šumavě, zatímco já tady nasazuju krk v první linii,“ řekl mi ve dveřích s nadsázkou kamarád pracující u dovážkové služby, když mi předával jídlo. S nadsázkou proto, že on, na vzduchu, na kole, s maskou a s rukavicemi bez přímého kontaktu s lidmi není v bezprostředním ohrožení.

Naráží ale na přeci jen na pozapomenutou „první linii“, která je i při současných přísných opatřeních — v čele se zákazem nočního vycházení — v plném provozu: jsou to firmy, závody a pracoviště, jejichž práci nelze přesunout domů. Co by muselo narušit business as usual, když to nedokáže pandemie? Jak se pracující octli mezi mlýnskými kameny dvou autorit, jejichž pokyny si protiřečí?

Čí prospěch je víc než zdraví občanů?

Vlády se ve svých protipandemických opatřeních soustředí z velké části na ty aspekty našich životů, které nemají vliv na produktivitu, zejména na naši spotřebu a volný čas. Každé nepracovní setkání je vnímáno jako rizikové a zpřísňování opatření znamená především eliminaci takových setkání. V kavárně, v hospodě, v obchodě, ale nakonec i venku, na zahrádkách, na procházce s přáteli, v parku. V čase komunitního šíření jsou taková setkání skutečně určitým rizikem a důsledný program eliminace nákazy vůči nim zkrátka musí být nějak restriktivní.

Problém je, že všichni lidé musí dál hrát svou roli pracujícího — a pokud jejich práce neumožňuje home office, pak ji musejí dál provádět na pracovišti v kolektivu.

Bez důkladného argumentu tyto dvě věci vůbec nejdou dohromady. Lidé jsou v nouzovém stavu nuceni žít vlastně dvě různé neslučitelné reality. V té první realitě, která začíná večerními zprávami, takovému člověku státní autorita vysvětluje, že pro své bezpečí nesmí po deváté vyrazit ven na cigárko a procházku. Probouzí se však do reality druhé, ve které se státní autorita vytrácí a nahrazuje ji autorita podniková — a ta velí být v sedm na pracovišti spolu s ostatními.

Pokud jsme někdy mohli spatřit to, čemu psychoanalýza říká rozštěpený subjekt, je to právě dnes.

Dostupná data označují právě pracoviště za jedna z hlavních ohnisek šíření nákazy. V hierarchii zpřísňování opatření se na ně dostane až úplně nakonec. Taková logika vychází z předpokladu, že práce, respektive produkce, je nějak „důležitější“ než zbytek našeho života. Jenže pro koho? A proč to lidé tak snadno přijímají?

Pracující člověk bez možnosti práce z domova je v této fázi nouzového stavu rukojmím soukromé a veřejné moci. Jejich požadavky jsou protichůdné — dostojí-li člověk jednomu, nenaplní požadavek druhého. Pokud budu chodit dál na směny, jak se pak můžu izolovat, abych nešířil nákazu dál do rodiny? A pokud se budu izolovat, jak bych mohl zítra jít do práce?

„Buďte opatrní, ať ochráníte sebe i své blízké!“ dovolává se vláda každý večer osobní odpovědnosti na lidech, které nechá za pár hodin ve větších i menších kolektivech trávit celý den společně v uzavřených prostorách. „Přijali jsme všechna hygienická opatření!“ dušuje se zaměstnavatel, který nechá deset lidí pracovat v jedné místnosti.

Co když je právě tato neslučitelnost dvou autorit hlavní příčinou nedůvěry v epidemická opatření — daleko větší příčinou, než by kdy mohla být důvěryhodnost samotných vládních mluvčích? Víc než „dobrý vzor“ v podobě ministrů dodržujících vlastní pravidla lidé potřebují vůbec možnost těmto pravidlům dostát. Pokud jsou na člověka kladeny dvě povinnosti, z nichž jedna odporuje druhé, pak je zlehčování situace dost možná jedinou cestou, jak si zachovat vlastní integritu.

Soudě dle čísel na tento skutečný „lockdown“ při druhé vlně dříve či později dojde. Vzhledem k vývoji nákazy a nevratným škodám na lidských životech to však bude až příliš, příliš pozdě. Proto potřebujeme přestat hrát obligátní hru na postmateriální boj s covidem a začít bojovat s nákazou, jejíž následky jsou bolestně materiální.

Co by se stalo, kdybychom poslechli varování a přestali konečně chodit do práce? Část zaměstnavatelů by musela začít vymýšlet alternativní pracovní podmínky a rozšiřovat home office, část výroby by se musela proměnit nebo automatizovat. Musí-li ale lidé hromadně chodit na nějaké pracoviště a vyrábět i v době, kdy jim tam hrozí bezprostřední životní nebezpečí, pak takový podnik možná potřebuje změnu jako sůl.

Zvládneme o tom společně aspoň přemýšlet?