Jednu charitu prosím, zaplatím kartou

Petr Bittner

Babišův zmocněnec pro sport Milan Hnilička se bezděky stal svorníkem mezi záměrem a interpretací. Způsob, jímž se rozhodl zakrýt svůj přešlap, je totiž natolik vzorný, že švejkovsky odhaluje svou divnou podstatu. Hnilička je vlastně Hašek.

Charita je v podání Milana Hniličky buddhistickým modlitebním mlýnkem, do kterého vložíte papírek s textem modlitby a on se modlí za vás, zatímco vy si můžete po náročném dni v práci odpočinout. Foto FB Wannado Festival - Sporťáček
Charita je v podání Milana Hniličky buddhistickým modlitebním mlýnkem, do kterého vložíte papírek s textem modlitby a on se modlí za vás, zatímco vy si můžete po náročném dni v práci odpočinout. Foto FB Wannado Festival - Sporťáček

Vládní zmocněnec pro sport a naganská brankářská trojka Milan Hnilička byl nucen složit poslanecký mandát poté, co se provalilo, že se s přáteli účastnil nelegálního večírku v zavřeném hotelu ústeckého původně sociálního demokrata, posléze fašisty a dnes opět sociálního demokrata Petra Bendy. „Uvědomuju si, že jsem udělal velkou a hloupou chybu, za kterou se moc omlouvám a jsem připraven nést následky. Okamžitě posílám padesát tisíc korun na charitu,“ nechal se slyšet Hnilička.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Zaujal mě zejména způsob, jakým se Hnilička rozhodl formulovat své pokání. „Okamžitě posílám padesát tisíc na charitu,“ je nejlepší dekonstrukce fenoménu charity, jakou jsem kdy viděl — charita tu figuruje jako čistička svědomí a veřejného obrazu pro bohaté.

Nemám rád všemožná přirovnání ke Švejkovi, protože tu postavu chápu jinak, než se o ní běžně mluví. Nikoli jako buclatého prostého čecháčka, ale jako agenta chaosu, který bezděčně odhaluje falešnost bezduchého systému spoléhajícího na sdílená nevyřčená pravidla, jejž rozkládá tím, že jeho požadavky realizuje doslovně. Tímhle mým Švejkem se stal Milan Hnilička.

„Nestřílejte, jsou tady lidi!“ křičel Švejk za války ze zákopu. „Kdyby mě nenačapali, patrně bych na žádnou charitu nic nedával,“ vzkazuje nám nevědomky v pitoreskním příběhu Hnilička. A já k němu skoro nejsem s to cítit zášť. Po většinu času, co jsem na něj myslel, jsem se nemohl přestat smát.

Jenže ona to není jenom vylomenina. Každé provinění jakékoli celebrity, byť by se jednalo jen o trojku z Nagana, vůči opatřením, jejichž dodržování se vyžaduje po běžných lidech, oslabuje ve společnosti vůli brát situaci s vážností, již zasluhuje. To je ve svých důsledcích fatální.

Lánská hostina u Miloše Zemana á la „chlebíčky v rouškách“, „desítka“ Faltýnek, který si byl bez nervů odfrknout na opalovačku do Malagy, plukovník Prymula ve vyšehradské restauraci s interiérem jako vystřiženým ze snímku Playgirls s Jiřím Pomejem, a teď pan mistr světa s vysloveně „vybranou společností“ někde v severočeském hotýlku. To jsou příběhy, které se lidem vybaví, až budou zvažovat, zda letos obětovat Jeseníky či Krkonoše, když už pro ně letos Malaga nepadala do úvahy.

A až si k tomu přidají inovativní statistiku ministra Blatného, že na covid skoro nikdo neumřel, protože se všichni vybourali v autě? Jejich životy, případně životy všech jejich seniorních blízkých, půjdou na svědomí všech těchto skvělých manažerů Andreje Babiše.

Netvrdím, že charita je jen cynický nástroj pro vlivné a zámožné, jak vypadat navenek lépe. Mnohdy je to ale jeden z faktorů, který boháče k charitě motivuje: stal se z toho jistý společenský úzus. Nikdy, opakuji, nikdy ale nikdo nemluví sám o své charitě. Dělá se to tak, že to někdo napíše o vás, třeba v profilovém rozhovoru, ve stylu „…a také je to filantrop — posuďte sami“.

Charitu jako řešení zpravidla nabízí poradce na krizovém štábu bezprostředně po průšvihu. Dotyčný pak fakticky daruje na charitu, ale neroztrubuje to jako blb — někdo z jeho týmu se „postará“, aby to v nadcházejících dnech někde prosáklo a nějak se to rozšířilo. Když je s tím pak dotyčný konfrontován, může se pasovat do role skromného: „Ano, ale nechci o tom mluvit, považuji to za správné, cítil jsem tu povinnost, ale nechci, aby to vypadalo, že si tím chci koupit odpustek.“

Ne tak Hnilička. On se ještě s gustem pochlubí, že si prostě okamžitě koupí odpustek. Jako v krámě — prostě ho vzal z regálu a mrsknul ho do košíku: „Zaplatím kartou.“

Hlavní rozdíl je, že v tomto případě dotyčný ani nepředstírá katarzi. Prostě se jen vyplácí ze situace — exit. Hnilička má charitu jako buddhistický modlitební mlýnek, do kterého vložíte papírek s textem modlitby a on se modlí za vás, zatímco vy si můžete po náročném dni v práci odpočinout. A v klidu spřádat plány, kdy zase zajdete s Petrem Bendou na jedno.