Co se to děje? Tři viníci rozpadu symbolického řádu v České republice

Petr Bittner

Nedělní antiroušková demonstrace byla pouhým teatrálním projevem celospolečenského rozpadu, jímž nyní procházíme. Na vině jsou vláda, média i zvláštní český individualismus.

„Ať se chrání jen ti zranitelní!“ křičelo se na Staroměstském náměstí. Jenomže rouška nechrání svého nositele, nýbrž je projevem solidarity s druhým. Foto Petr Zewlakk Vrabec

Je zbytečné nechat se strhávat pohledem na výbuchy násilí na Staroměstském náměstí — záběry jsou sice šokující a mediálně vděčné, ale uvědomme si, že násilí páchají ti samí chuligáni, kterým je už delší dobu znemožněno stejně řádit na fotbalových stadionech.

Komentátor Petr Bittner dokáže nahlodat přesvědčení i těch nejpřesvědčenějších. Podpořte jeho práci!
×

Na nedělní demonstraci je přesto cosi přesahujícího: její narativ, logika i atmosféra jsou teatrálním projevem celospolečenského rozpadu symbolické reality. Ten má tři hlavní viníky. A jejich řádění už za zkoumání stojí.

Nejhorší vláda v historii

Země s nižšími demokratickými standardy typu asijských tygrů zvládly pandemii lépe — jedním z projevů patronizujícího státu je totiž vysoká míra moderních sledovacích technologií, které se mohly stát oporou „chytrého“ trasování nákazy. To, co je za normálních okolností hrozbou pro individuální soukromí a deficitem demokracie, se v čase pandemie stává funkčním nástrojem.

„Vím, že mě miluješ, protože mě pořád sleduješ,“ zpívá v rozporuplné písni Watch me věnované „kapitalismu dohledu“ britská zpěvačka Anohni. Refrén „Abys mě ochránil před zlem, abys mě ochránil před terorismem“ se v závěru mění na „Co kdybych se náhodou nějak podílela na zlu, co kdybych se náhodou nějak podílela na terorismu“. Až budeme oslavovat malé asijské státy za to, že svými technologiemi přechytračili virus, mějme na paměti i odvrácenou stranu sledovacích technik.

Lepší cestu naznačují země s vysokými demokratickými standardy, nota bene, když nezaostávají ani technologicky. Země jako Německo nebo Švédsko se vyznačují tím, že tamní vlády jednají s občany s otevřenými kartami, jako rovný s rovným, a především jako dospělý s dospělým.

Angela Merkelová už na jaře investovala nemalé prostředky do reálných simulací vývoje a tato data veřejnosti bez příkras představila. Od začátku postavila národ před pravdu — tohle není soutěž o „nejlepšího v Covidu“, ale běh na delší trať, ke kterému se bude muset přidat každý svým dílem, aby se dal zvládnout.

V takovou vládu má základní lidskou a občanskou důvěru i ta část společnosti, která volí opozici, protože i když nesouhlasí s její politikou, věří v její upřímnost a oceňuje základní respekt k občanům jako k dospělým a svéprávným lidem. I Německo zažilo bouřlivé demonstrace proti vládním opatřením — společenská většina však podle čísel přistupuje k situaci zodpovědně.

Důvěra ve vládní opatření — případně v opatření úřadu veřejného zdraví jako ve Švédsku — se projevuje racionálním vztahem mezi státní institucí, která jediná může vydávat plošná opatření, a občany, kteří je jako jediní mohou uvést v platnost.

A pak je tu Česká republika, toho času „nejhorší v Covidu“ na celém světě.

Vláda Andreje Babiše je prvním a největším viníkem stávajícího rozpadu symbolické reality.

Její (ne)komunikace totiž na jednu stranu odpovídá onomu patronizujícímu státu, který považuje své občany za podřadné bytosti, za děti, kterým je třeba pravdu tajit a vymýšlet pohádky jako Guido Orefice svému synovi v koncentračním táboře ve filmu Život je krásný, a pak je příležitostně zavřít do domácího vězení. Zároveň však zrovna tento patronizující stát jaksi postrádá technologické nástroje, které by takový vztah vykoupily inteligentní likvidací viru.

Vždycky si vzpomenu na to, jak se na hygieně v září 2020 začala chystat „pilotní verze systému, který umožní e-mailový kontakt mezi hygieniky a praktickými lékaři“. „Manažer interní spedice“ je pořád skladník, stejně tak „pilotní verze systému, který umožní e-mailový kontakt“ je pořád připojení k internetu.

Zatímco němečtí demonstranti jsou radikálním okrajem společnosti, výtržníci ze Staromáku jsou špičkou ledovce celospolečenské nedůvěry. Nepochopení toho, co se děje, ústící v nedůvěru až lhostejnost, prostupuje v těchto dnech většinou české společnosti. Přehnaný strach se překotně střídá s neadekvátním zlehčováním, přehnané lpění na jednom opatření se zmatečně mísí s ignorováním ostatních, a to všechno třeba v jediném dni. Psychická kondice národa už dávno vykazuje znaky traumatu.

A strůjcem tohoto překotného chaosu je vláda Andreje Babiše. Ta nejprve ignorovala příchod koronaviru do českých zemí a bagatelizovala jeho dopady, pak si to ze dne na den vlastně rozmyslela, vážnost situace začala komunikovat jako hrozící katastrofu a než aby se věnovala faktickým opatřením, transformovala se v seriálový „management katastrofy“ a hrdinné záchranáře v červeném svetru a celý národ za půl bilionu na několik týdnů zavřela doma.

Jakmile se lockdown projevil v křivkách a pozastavená Česká republika vypadala nejlépe v Evropě, vyhlásila vláda v podstatě letní prázdniny, které především Andrej Babiš vydržel předstírat až do krajských voleb.

Dokumenty zveřejněné Hospodářskými novinami naznačují, že si byl premiér vědom vývoje čísel nákazy, ale dal přednost dalšímu předstírání, aby udržel nahoře procenta podpory pro hnutí ANO, které nekazí lidem léto, a přesto je nejlepší v Covidu.

Nouzový stav zpřísňuje sazby pro občanské delikty — jak se asi dívá na podobné prohřešky vlády, které, prokážou-li se, bez přehánění připomínají válečné zločiny?

Místo výhledů a realistických dat vláda dál chaoticky vypouštěla balónky, což je komunikační nástroj na testování veřejného mínění — zkrátka řeknete, že na post ministra zvažujete toho a toho a čekáte dva dny, jak na to budou lidé reagovat, jak o tom budou média psát apod. Když je reakce pozitivní, myšlenku dotáhnete, když negativní, označíte ji za spekulaci, že to byl jen hrubý předvýběr a nikdy jste to vlastně nepovažovali za reálnou variantu.

V době obrovské krize, jakou je ta stávající, může podobnou strategii dál uplatňovat jenom šílenec, a tím Babiš podle všeho je.

Testovací komunikační balónky navíc vláda od začátku vypouští zcela chaoticky, jejich vyznění se mění ze dne na den a prohlášení jednotlivých ministrů si často odporují.

Když Jan Hamáček varoval, že v září bude denně osm tisíc nakažených, měl sice pravdu, ale co si z toho má občan vzít? Vždyť je to vicepremiér! Koho vlastně varoval? Své koaliční kolegy?

Až budou přátelé ze sociální demokracie hledat příčiny toho, proč nesedí ve Sněmovně, měli by si vzpomenout, že byli celou dobu prováděcími a loajálními ministry nejhorší vlády v české historii. Vlády, v níž možná byli těmi kompetentnějšími, ale která v úhrnu svou dechberoucí nekompetencí bude mít tou dobou na svědomí stovky a tisíce zbytečně zmařených životů.

Český individualismus

Druhým viníkem rozpadu symbolické reality v české společnosti je vládnoucí ideologie. Tou není pouhý neoliberalismus, ale hlubší a daleko starší zvláštní druh českého individualismu. Ten je kombinací dvou individualismů: toho republikánského, do něhož si Husákovy děti často projektovaly svou představu svobodného světa, a toho normalizačního, který v lidech pěstoval husákovský režim sám.

Tato dvojitá neschopnost solidarity a lhostejnost k osudu druhých dnes velké části české společnosti stále ještě znemožňuje pochopit například smysl roušek.

„Ať se chrání jen ti zranitelní!“ křičelo se na Staroměstském náměstí a křičí se často v médiích i na sociálních sítích. Jenomže rouška nechrání svého nositele, nýbrž je projevem solidarity s druhým. A zranitelné ochráníme právě tím, že omezujeme vlastní pohodlí.

Bylo by mylné mávnout nad shromážděním rukou jako nad „Darwinovou selekcí“, přítomní svým chováním ohrožují i všechny ostatní. V tom se „virokracie“, jak ji nazývá socioložka Tereza Stöckelová, liší od demokracie — zatímco v demokracii je prostor jak pro přepjatý individualismus, tak pro solidaritu, virokracie se naléhavě dožaduje druhého, zatímco to první trestá bolestí a smrtí viníků i nevinných.

Média jako průtokový ohřívač názorů

Třetím viníkem imploze jednotného vnímání reality v české společnosti jsou média. Nejen ta „dezinformační“, která se pochopitelně s chutí zhostila své role tiskárny svodek ruských dezinformací. Co je horší, pandemie potvrdila, že v České republice neexistuje sdílený novinářský standard, který by udržoval alespoň základní ponětí o realitě nad rámec kulturních a jiných sporů.

Podíváme-li se po půl roce s koronavirem do mediální databáze, budeme si připadat jako Benjaminův „Anděl dějin“ — co my jsme v přítomném čase vnímali jako na sebe navazující řetězec událostí, anděl hledící do minulosti vidí jako jednu strašnou katastrofu, která na sebe kupí trosky a hází mu je pod nohy. Jeden „expert“ za druhým vyslovují týden za týdnem své predikce — bioložka už půl roku tvrdí, že je v podstatě po všem, stomatolog se tváří, že ví o viru víc než všichni ostatní a navrhuje zrušit všechna opatření, v bagatelizaci se střídají onkologové s anesteziology, pak přichází konečně epidemiolog, ale všichni ho mají za blázna, „protože tak vypadá“.

A nakonec ta samá média, která dávala těmto lidem nekritický prostor coby „odborníkům“, jim nyní vystavují účet, jak že se mýlili. Jako by hlavní mediální proud zažíval jakousi paralýzu, která mu znemožňuje stát se tolik potřebným svébytným aktérem v informačním chaosu, a kvůli které se spokojuje s rolí průtokového ohřívače názorů a příležitostného ampliónu nečekaného.

A pak je tu ještě jedna skupina občanů, na kterou od začátku ani nemohla cílit žádná z bohulibých kampaní „Zůstaň doma“, protože tato skupina musela celou dobu dál docházet do závodů a pracovat. Takový člověk ráno vstal a ze všech stran na něj vyskakovaly protichůdné teze o závažnosti situace. Část lidí ho vyzývala, aby zůstal doma, jeho zaměstnavatel očekával, že bude v sedm na značkách. A vláda mu po šichtě ve zprávách oznamovala, že mu de facto ruší volný čas.

Otázka, proč by měl věřit proklamacím o závažnosti viru, když musí dál pracovat, směřuje již ke všem vládám, přičemž žádná nezná odpověď. Klade totiž v pochybnost celý systém.

    Diskuse