Německo se vzpamatovává z víkendu, který zemi poskytl výjevy v jeho poválečné historii vysoce ojedinělé — a otřásly jím o to více, čím zároveň místy připomínaly dění vedoucí právě k vládě nacistů a rozpoutání války. Ty donedávna platily v německé společnosti za tak dramatický a pozdější politickou kulturu formující předěl, že bylo považováno za v podstatě vyloučené, že země ještě kdy bude svědkem podobných výjevů.

Jenže i dlouho stabilní německá společnost je v současnosti sužována poměrně fundamentálním a neustále postupujícím rozklížením, jehož důvody ještě nebyly dostatečně analyzovány, natož aby pro ně někdo našel fungující politické řešení.

Poprvé radikalizace nezanedbatelných částí společnosti vyhřezla před přesně pěti lety při uprchlické krizi a rychle vyústila ve vznik konzervativně národovecké AfD. Ta se od té doby upevnila v německém politickém spektru jako politická síla, kterou na základě jejích preferencí a volebních výsledků mezi deseti a pětadvaceti procenty voličské podpory v závislosti na regionu nelze ignorovat.

V současnosti se vypovězení základního společenského konsenzu, nedůvěra v jakékoli elity, oficiální instituce a jejich stanoviska a ztráta jakýchkoli zábran při formulování nespokojenosti týká pak především koronaviru a otázky, jak na rizika s jeho šířením spjatá adekvátně reagovat.

Atmosféra před demonstrací

S odpovídajícím způsobem laděnými protestními demonstracemi, při kterých docházelo k potyčkám s policií, byla napadána média, stavěny na odiv podezřelé, problematické nebo přímo zakázané symboly či nedodržována hygienická pravidla proti šíření nákazy, se Německo potýkalo už před létem. Paralelně s tím bujela i konspirátorská scéna na sociálních médiích.

V tomto ohledu je zajímavé zmínit, že v Německu se používají zejména různé messengerové služby jako Whatsapp nebo Telegram nejen ke komunikaci mezi lidmi, co se osobně znají, ale i jako obecné kanály pro přísun informací, kde se právě konspirátorům daří ještě lépe než třeba na Facebooku. Tento fenomén právě za koronavirové krize výjimečně posílil a v Německu se už vzrušeně debatuje o tom, co si s ním počít, přičemž je odpověď podobně jako u kanálů, které lze již označit za „klasické“, samozřejmě v nedohlednu.

Na uplynulý víkend byly znovu nahlášeny demonstrace v Berlíně, a to již z jara nechvalně proslulým stuttgartským spolkem Querdenken 711 (sloveso znamená něco jako „přemýšlet jinak než ostatní“). Shromáždění nejprve v polovině minulého týdne odpovídající složka berlínské policie zakázala s odkazem na demonstraci v hlavním německém městě 1. srpna, kde musela policie rozpustit asi patnáctitisícový dav, protože nebyly dodrženy hygienické podmínky. Na základě toho se v zemi rozhořela debata, jak s právem k hromadnému vyjádření politického názoru vlastně v době pandemie zacházet, obrací-li se demonstrativně právě i proti protipandemickým opatřením.

Zákaz ze strany berlínské policie minulý týden byl kontroverzním vyústěním této debaty. Proti němu se nicméně organizátoři ihned odvolali, načež jim hned dvě instance správního soudnictví daly za pravdu s odůvodněním, že chování účastníků demonstrací v budoucnu nelze jen tak dovozovat z chování na podobně tematicky laděných shromážděních v minulosti a ani z tématu demonstrace samotného.

V realitě se nicméně potvrdily obavy, že za „ svobodu“, kterou se shromáždění oficiálně zaštiťovalo, se nebude demonstrovat spořádaně v rouškách a za dodržení předepsaných rozestupů. Část programu tak musela být z těchto důvodů v poledne zrušena, což se však ukázalo při vysokých tisícových počtech účastníků a účastnic neochotných ke spolupráci v úzkých ulicích berlínského centra jako komplikovaná záležitost, která za více či méně vážných potyček policii reálně zabrala stejně skoro celé odpoledne.

Podle odhadů se až čtyřicet tisíc lidí sešlo pak odpoledne na dva kilometry dlouhém bulváru vedoucímu od Braniborské brány až k Vítěznému sloupu Siegessäule. Zde podle některých svědectví policie na vynucování epidemiologických opatření v podstatě rezignovala.

Kdo protestuje a „útok na Bundestag“

Jako v podstatě všude, kde se v Německu v posledních týdnech a měsících demonstrovalo v souvislosti s koronou, byla i u Sigessäule k natrefení pestrá směsice lidí, u které je v podstatě nemožné identifikovat nějaké bližší společné pohnutky a cíle. Jisté je, že se zde sešlo mnoho militantně naladěných a že se v davu znepokojivě často objevovaly transparenty odkazující na spiklenecké teorie či přímo slogany a znaky pravicově extremistické.

Jednou z bizarních složek německého pravicově extremistického spektra jsou například i zde četně zastoupení tzv. Reichsbürger, kteří nevěří v to, že současná Spolková republika vznikla právem. Mají tedy za to, že formálně dále trvá Německá říše, a tak současnou politickou reprezentaci odmítají uznávat.

Odpor vůči vládnoucím elitám vyjadřuje i další evergreen německých protestních demonstrací, provolání „Wir sind das Volk“, tedy „Lid jsme my“. Původně pochází z protirežimních demonstrací ve východním Německu v roce 1989, které jím vyjadřovaly, že domněle lidová vláda vůli lidu ve skutečnosti nereprezentuje. V mezičase si úderné heslo nicméně bohužel osvojilo protestní hnutí kolem PEGIDY a AfD, které se jím snaží zpochybňovat legitimitu současné, demokraticky zvolené vlády.

Je to právě tato symbióza nejrůznějších protestních, ezoterických a spikleneckých milieu s obyčejnými občany a občankami, která dělá německé politice starost. Hovoří se o tom, že se tato nebezpečná koalice očividně za poslední měsíce upevnila a normalizovala.

Přímo pozdvižení pak ale vyvolaly o víkendu ještě dva konkrétní incidenty: jednak potyčky násilnických pravicových radikálů s policií před ruskou ambasádou v centru města na slavném bulváru Unter den Linden, kde jich byly hned celé dvě stovky pozatýkány. Především ale pak násilné proniknutí několika stovek demonstrantů přes ohrazení na schody budovy německého parlamentu Reichstag.

Nešlo sice o incident, který by představoval bezprostřední bezpečnostní riziko — museli by překonat ještě ochranku uvnitř, k vniknutí dovnitř se ale stejně nijak zvlášť neměli.

O to větší měl ale symbolický význam, a právě tak byl zřejmě i zamýšlen — vznikl obrázek otevřeně stát napadající a zpochybňující násilné bojůvky dobývající parlament. A to je právě něco, co je z hlediska nedávné německé historie konotováno velmi citlivě. Celé věci pak příliš nepomohlo, když policie střežící budovu nebyla sto adekvátně zareagovat a místy se davu v ráži snažila bránit dokonce jen trojice policistů.

Reakce a co čekat dále

Jestliže některé části německé politiky ještě chovají jakous takous trpělivost a pochopení přinejmenším pro očividně spíše zmatené účastníky koronademonstrací, tomuto incidentu se dostalo odsouzení snad z každého kouta politického spektra. Spolkový prezident Frank-Walter Steinmeier kupříkladu hovořil o „nesnesitelném útoku na srdce naší demokracie“. Celkově tedy víkendové dění německou politiku a většinovou veřejnost zanechává hluboce otřesené.

Na jednu stranu se argumentuje, že jde stále o menšinu občanů a občanek. Na druhou stranu je jasné, že desetitisícové demonstrace jsou nesporným projevem šířeji, a tedy již zdaleka ne zanedbatelně zastoupených přesvědčení a nálad.

Jak si s nimi Německo poradí na podzim, který spíše než rozvolnění opatření slibuje přituhování epidemiologické situace, zůstává otevřené. Na místě je zmínit, že německá opatření nikdy nebyla skutečně drakonická, mnohde v Evropě byla zavedena daleko přísnější. Nikdy například neplatilo tak přísné omezení vycházení jako v Itálii, Francii nebo Belgii, kde se skutečně kontrolovalo, jak dlouho a za jakým účelem se člověk pohybuje po venku.

Německo naopak od začátku sázelo spíše na apely na zodpovědnost a ohleduplnost, omezen je nyní už jen určitý komfort, když v Německu nepřestala ani přes léto platit povinnost roušek kupříkladu v dopravních prostředcích. Že stěžování si na tyto „náhubky“, podobně jako u nás sugerující, že by s nimi snad docházelo k vážným omezením občanských práv, je nesmysl, koneckonců více než přesvědčivě dokazuje, že soud dal o víkendu ohledně konání shromáždění za pravdu demonstrantům a ne policii.

To na druhou stranu však bohužel také značí, že frustrace a protest má jen málo společného se zrovna aktuálním podnětem pro jejich vyhřeznutí a že bude k jejich účinnému ošetření potřeba daleko víc než „jen“ dobře proplout pandemií.