AfD, Durynsko, útok v Hanau. Problém s krajní pravicí v Německu zesiluje

Kateřina Smejkalová

Rok a půl před dalšími spolkovými volbami se podpora nové krajní pravice šplhá v některých částech země až k třiceti procentům. Politicky na to doplácí zejména CDU, v praktických důsledcích ale celá společnost.

Poslední turbulentní týdny v německé politice znovu ukazují, jak moc se týkají i našeho západního souseda jevy jako politická fragmentarizace, destabilizace a bezradnost vůči strukturálním společenským posunům. Je tomu tak i přesto, že Německo ještě donedávna platilo za výspu politické uvážlivosti a kultivovanosti. Nejvýraznějším projevem spojeným se všemi danými jevy je přitom nástup nové národovecké krajní pravice.

Pomyslný sešup je v Německu o něco pomalejší a ve svých důsledcích zatím o něco mírnější než mnohde jinde. Děkovat za to lze silným institucím a stále poměrně rozsáhlé, vzdělané a blahobytné střední vrstvě. Ani v Německu však dosud nenašli recept, jak nástupu nové krajní pravice čelit. Související problémy tak postupně zesilují.

Mocenský vzestup AfD zavinil nepřímo i konec kancléřských nadějí Anegrett Krampové-Karrenbauerové — dosavadní předsedkyně CDU, jež měla výhledově nahradit Angelu Merkelovou. Foto Sandro Halank, WmC

Mocenský vzmach Alternativy pro Německo (AfD) — národovecky konzervativní, místy takřka fašistické strany — je bezprecedentní. Od posledních voleb do Bundestagu v roce 2017 je zde zastoupena třetím největším klubem a zpráv o tom, jak moc to klima v parlamentu změnilo směrem od věcného politického střetu k zastrašování a výsměchu demokratickým strukturám i procesům, je přehršel.

AfD je zastoupena také už ve všech zemských parlamentech — zatímco v západní části země, kde je zároveň o něco umírněnější, je její podíl pouze jednomístný nebo v nízkém dvoumístném pásmu, na východě má všude podíl přes dvacet procent. Specificky v Sasku pak atakuje zastoupení třicetiprocentní.

Že jev kopíruje celkovou změnu společenského klimatu v zemi, respektive ji to dál legitimizuje a pohání, ukazují dva pravicově extremistické útoky poslední doby — jednak ten z října minulého roku na synagogu v Halle, kde jen náhodou nedošlo k většímu krveprolití Židů shromážděných uvnitř na svátek Jom Kipur, ale oběti byly „pouze“ dvě náhodné; a potom čerstvý útok v Hanau tento týden, kdy zemřelo lidí deset (a sám pachatel).

Podobné akty terorismu, resp. kavziterorismu by vyvolaly zřejmě pozdvižení všude. Avšak Německo, které si donedávna zakládalo na tom, že se ze své historie poučilo tak, že už nikdy nevznikne žádná strana napravo od křesťanských konzervativců, je doslova v hlubokém šoku.

Vzestup AfD samozřejmě doprovázejí další změny v německém politickém spektru. Zdá se, že i v Německu se hlavní konfliktní linie pootočila z levopravé socioekonomické osy k té konzervativně-liberální kulturní. Ztrácejí obě dvě strany, které spolu jako catch-all parties (nebo jak říkají Němci „Volksparteien“, tedy lidové strany) donedávna sváděly zejména první typ souboje, a to ve prospěch partají, které jednoznačněji zaujímají pozice na obou protipólech kulturního střetu.

Tradiční konzervativci z CDU a CSU a sociální demokraté, kteří byli v poválečných dějinách zvyklí na v podstatě automatický podíl minimálně třicet procent hlasů, spadli pod tuto hranici, v případě druhých jmenovaných dokonce hluboko -- SPD se nyní v průzkumech k  volbám do Bundestagu pohybuje kolem patnácti procent a v některých volbách do zemských parlamentů klesla dokonce až pod desetinu odevzdaných hlasů.

Vedle toho má AfD, ještě poslední volební období v Bundestagu vůbec nezastoupená, stabilně kolem patnácti procent hlasů a — jak už zaznělo — na východě země spíš mezi dvaceti a třiceti procenty. Profitují také Zelení — a němečtí Zelení jsou skutečně zejména kulturní liberálové, kteří cílí hlavně na vzdělané a ekonomicky zajištěné dřívější voliče SPD. V celostátních průzkumech dosahují dnes pětiny hlasů, což je už opravdu podstatě více než sociální demokracie.

To samozřejmě dramaticky mění poměr sil a komplikuje vládnutí. Již po posledních volbách do Bundestagu na podzim 2017 vznikla obtížná situace, kdy v úvahu připadala trojkoalice CDU/CSU, Zelených a (neo)liberálů z FDP. Už to však bylo v Německu uvyklému stabilitě dvojkoalic vnímáno jako vláda příliš rozkročená a nestabilní, a tak z ní rychle sešlo, právě i z důvodu komplikovanosti shody se na společném vládním programu.

Představa zbývající alternativy ve formě dosud na centrální úrovni zcela neozkoušené menšinové vlády nakonec zahnala do další velké koalice s CDU/CSU sociální demokracii, ačkoli bylo od začátku jasné, že to je pro skomírající stranu možná poslední hřebíček do rakve. Jako juniorní partner v koalici se stranou z druhé části spektra se totiž dost těžko pracuje na čitelnějším politickém profilu, což se po bezmála dvou letech tohoto vládnutí bohužel skutečně potvrzuje.

Důsledky krize v Durynsku

Ještě dramatičtějším dilematům jsou mnohdy vystaveny demokratické strany na úrovni spolkových zemí, a to zejména na východě, kde si AfD místy ukousne až čtvrtinu voličských hlasů. To pak při dodržení pravidla, že se AfD se v žádném případě nevládne, přicházejí v úvahu často už jen ještě krkolomnější koalice.

Naposledy takový povolební pat vedl před dvěma týdny k politické katastrofě v Durynsku, kde se překvapivě stal hlasy CDU, AfD a FPD zemským ministerským předsedou Thomas Kemmerich. Napříč zemí se v reakci na to strhlo obrovské antifašistické pozdvižení. Kemmerich jako reprezentant FPD, tedy strany, která se do Landtagu dostala jen s odřenýma ušima, a přesto zvolený ministerským předsedou prostřednictvím politického manévru, o kterém je doteď nejasné, zda šlo o diletantismus nebo úmysl, oznámil svůj záměr z funkce zase odstoupit.

Ačkoli to zřejmě vypadá, že v Durynsku povládne nakonec původně smluvená menšinová vláda, způsobila celá věc daleko závažnější otřesy a je součástí širšího problému. Poukázala totiž na to, jak se všem demokratickým stranám zužuje manévrovací prostor.

Durynská CDU si stěžuje, že v okamžiku, kdy v žádném případě nechce do koalice s Die Linke a je jí kategoricky z centra zakázáno sblížit se s AfD, nemá v podstatě žádnou možnost se kdy dostat k vládě. Výrazně antikomunisticky ladění a zároveň méně vůči AfD předpojatí politici z východního křídla CDU to považují za problém a zdá se, že přinejmenším z jejich strany paktování s AfD bylo spíš provokativním úmyslem než politickou nedůvtipností.

Celá durynská eskapáda vyústila navíc ještě v další politický otřes: Počátkem minulého týdne v reakci na to, že očividně nemá ve straně takovou autoritu, aby se regionální politici řídili jejím zadáním, ohlásila odstoupení sama předsedkyně CDU Anegrett Krampová-Karrenbauerová známá též pod zkratkou AKK. Ve funkci přitom byla teprve od prosince 2018 a dlouho platila za korunní princeznu kancléřky Angely Merkelové.

Merkelová AKK v boji o pozici jednoznačně podpořila, ale již před durynskou katastrofou se množila znamení toho, že tato žena, zastávající též funkci ministryně obrany, zřejmě žádnou silnou kandidátkou na příští kancléřku nebude. Stejně jako u odstoupivší předsedkyně německých sociálních demokratů Andrei Nahlesové se přitom ozývají hlasy, které říkají, že částečně byla vystavena v mimořádně obtížné politické situaci daleko přísnějším měřítkům, než by byl na jejím místě muž.

V každém případě se tím — vedle sociálních demokratů, kteří si nové vedení po poměrně dlouhém vnitrostranickém demokratickém procesu zvolili teprve na podzim a dojmy z něhož jsou zatím smíšené — ocitá ve značně nejistém postavení v turbulentní době celá CDU.

Kdo místo AKK a co dále

Anegrett Krampová-Karrenbauerová má vést CDU prozatím provizorně dále. Strana si zřejmě chce dát s hledáním nového vedení načas  — vypadá to, že by si nástupce či nástupkyni AKK mohla zvolit až na podzim či dokonce koncem roku. Hlavními tvářemi strany tím budou na dlouhé měsíce dvě ženy na odchodu, neboť je v podstatě jisté, že i Angela Merkelová už pouze doslouží svůj aktuální mandát jako kancléřka a dále už kandidovat nebude.

Na post nového vůdce si brousí zuby především několik starých známých stranických bardů, jako například neoliberál a milionář Friedrich Merz či mladší ambiciózní konzervativní ministr zdravotnictví Jens Spahn. Oba dva AKK při poslední volbě porazila, přičemž prvního v druhém kole a jen těsně. Ani oni, ani jejich podporovatelé mezi straníky se očividně nenechali odradit.

Zejména Friedrich Merz zažívá poměrně dramatické vstání z mrtvých, při kterém se zřejmě jedná o určitou formu revolty členské základny vůči stranickému establishmentu, jak ho zažili při přímé volbě svého vedení na podzim už sociální demokraté.

Oba muži (a i tento fakt, tedy že se do boje o post šikují v podstatě výhradně muži je v německé debatě hodně pod drobnohledem stran toho, zda u zvolení Angely Merkelové a AKK skutečně šlo o jasný a trvalý pokrok v zastoupení žen ve vysokých politických funkcích) každopádně nastupují se záměrem vrátit stranu zpět na konzervativní pozice. Odklon od nich v éře Angely Merkelové je totiž mnohými vnímán jako hlavní důvod pro vzestup AfD.

Vyhlídky na úspěch strategie „návratu“ doprava jsou ale sporné. AfD se od určitých snad ještě „legitimně konzervativních“ postojů, které byly přítomny v jejích začátcích, velmi zradikalizovala a přetahování jejích voličů zpět by znamenalo nutnost posunout se doprava skutečně velmi výrazně.

Existuje velké nebezpečí, že se tím jen dál zradikalizuje celá veřejná diskuze, jen aby si nakonec bývalí voliči CDU a CSU zase radši zvolili „místo kováříčka kováře“. Kromě toho je zřejmé, že pokud se strana bude nadále držet pravidla nespolupracovat ani s Die Linke, ani s AfD, bude v blízké budoucnosti jediná možná koalice na spolkové úrovni ta s kulturně liberálními Zelenými. Při obratu konzervativním směrem tak bude zároveň nutné si držet otevřená liberálnější dvířka, která by takovou spolupráci vůbec umožnila.

Dále eskalovat zřejmě také bude — a to se týká v určité podobě všech německých partají — západovýchodní střet: východoněmečtí straníci budou zřejmě čím dál tím víc zpochybňovat principiální zákaz kooperace s AfD. To by bylo opravdové prolomení tabu a v CDU, pro jejíž západoněmecké křídlo toto dogma nadále platí, by to způsobilo jednak těžko odhadnutelné vnitřní rozkladné tendence a jednak politický problém pro část dosavadních voličů.

Klade se také otázka, jaké důsledky to vše bude mít pro vládnoucí velkou koalici na spolkové úrovni. Pro CDU i SPD nyní platí, že v ní není zastoupeno jejich politické vedení — CDU teď prakticky žádné nemá a předseda a předsedkyně SPD se mohou chlubit pouze poslaneckým mandátem druhé jmenované, jinak jsou stranickým establishmentem vnímáni spíše s rezervou, protože ve vnitrostranickém klání o předsednictví porazili jím preferovaného kandidáta, vicekancléře Olafa Scholze.

To může dál k všemožnému rozkladu obou stran výrazně přispět. Zároveň platí, že není nepravděpodobné, že jedna ze stran koalici položí před dalšími regulérními volbami na podzim 2021. Důvodů je myslitelných celá řada — SPD kupříkladu prohlašuje, že setrvá ve vládě pouze s Angelou Merkelovou na její špici. Kdyby se CDU měla před volbami strategicky snažit ji nahradit svým budoucím kandidátem na kancléře (tedy pokud to vůbec ještě bude časově realistické), sociální demokraté by tedy pravděpodobně vládu opustili. Jakkoli to pro ně není příliš výhodné, protože od posledních voleb posílila leda AfD a Zelení, zatímco oni oslabili. Chytřejší by tak bylo držet si moc, jak dlouho to půjde — protože v blízké budoucnost se k ní zřejmě jen tak nedostanou.

Zkrátka platí — a znaménko si k tomu lze přidat libovolně podle toho, zda se na to člověk spíš dívá prizmatem občana starajícího se o politickou stabilitu Evropy, či sociálního vědce se spíše výzkumným zájmem o nové společenské dynamiky — že sledovat detailněji německou politickou scénu je nadále vysoce napínavé.

    Diskuse (12 příspěvků)
    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    February 23, 2020 v 9.55
    President Mitterand zahájil proces definitivního historického znemožnění francouzských komunistů tím, že jim v koaliční vládě v roce 1981 svěřil 4 ministerstva. Kdyby byli v Německu skuteční politici a nikoli figurky na špagátkách korporací hlídané navíc americkými tajnými službami, pokusili by se o něco podobného v případě AfD - zatím na zemské úrovni, třeba zrovna v tom Durynsku nebo ještě lépe v Sasku. U nás totéž platí přiměřeně o KSČM a SPD.

    Voliči zkrátka potřebují, aby se o ta kamna spálili.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    February 23, 2020 v 11.16
    Existují nějaká kamna, o která se nelze spálit?
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    February 23, 2020 v 11.18
    Třeba kamna pirátská?
    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    February 23, 2020 v 12.22
    Jiřímu Nushartovi
    "Existují nějaká kamna, o která se nelze spálit?"

    To ovšem není problém těch kamen, ale problém těch, kdo se o ně potřebují spálit, aby se přesvědčili, že jsou horká.
    JN
    Jiří Nushart, maloměšťácký usmiřovač
    February 23, 2020 v 13.39
    Problém horkých kamen
    řeší demokracie: Podle ní se sice každá kamna časem rozpálí, ale je možné zatopit v jiných a ta rozpálená nechat v klidu vyhasnout.

    Ideologie ovšem tvrdí, že (třeba) o ta kamna vlevo (popřípadě klidně vpravo) se nikdy spálit nemůžete a když by lid (ve volbách) chtěl ta kamna nechat vyhasnout, je třeba vyměnit lid a nikoliv ta kamna.
    IH
    Ivo Horák
    February 23, 2020 v 14.23
    K tomu úspěchu znemožňovací strategie F. Mitteranda vůči komunistům je třeba podotknout, že mu bylo hodně nakloněno dobové směřování. Právě začala poslední dekáda existence komunistického tábora. Nevím, jestli lze doporučit třeba Macronovi v té samé Francii opakovat dnes pokus s NF Le Penové. A že by právě v Německu měli jít touto cestou, s odkazem na 40 let staré události? Neřekl bych.
    MP
    Martin Profant
    February 23, 2020 v 17.0
    JIndřichu Kalousovi
    Jednak ani my, ani Němci nemáme poloprezidentský systém. A pak, máme tu politickou stranu, které po volbách 2014 dala ČSSD šest křesel ve vládě a ona se sice naprosto znemožnila, nicméně důsledkem toho znemožnění je, že po volbách 2014 stavěla vládu.
    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    February 23, 2020 v 18.33
    Ivo Horákovi
    "Právě začala poslední dekáda existence komunistického tábora."

    To ale tenkrát ještě nikdo nemohl vědět.
    JK
    Jindřich Kalous, důchodce
    February 23, 2020 v 18.43
    Martinu Profantovi
    Mimořádné poměry vyžadují mimořádnou invenci. Tu lze ovšem od mainstreamových politiků jen těžko čekat. Jejich maximální ambice jsou být údržbáři toho "byznysu as usual". Proto dopadne špatně nejen Německo, ale celá Evropa.
    A s polopresidentským systémem to nemá nic společného.

    "...důsledkem toho znemožnění je, že po volbách 2014 stavěla vládu."

    No tak když ji tolik lidí volilo, tak se v jejich očích asi tak moc neznemožnila... Na rozdíl od ČSSD, která se znemožňuje už asi 25 let a spousta lidí ji na to riziko celou dobu upozorňovala.
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    February 23, 2020 v 19.40
    Z Hamburku špatná zpráva pro Kalouse: AfD 4,7 %.

    Vyhrála SPD, ale ne ta Okamurova.
    + Další komentáře