Poslední turbulentní týdny v německé politice znovu ukazují, jak moc se týkají i našeho západního souseda jevy jako politická fragmentarizace, destabilizace a bezradnost vůči strukturálním společenským posunům. Je tomu tak i přesto, že Německo ještě donedávna platilo za výspu politické uvážlivosti a kultivovanosti. Nejvýraznějším projevem spojeným se všemi danými jevy je přitom nástup nové národovecké krajní pravice.

Pomyslný sešup je v Německu o něco pomalejší a ve svých důsledcích zatím o něco mírnější než mnohde jinde. Děkovat za to lze silným institucím a stále poměrně rozsáhlé, vzdělané a blahobytné střední vrstvě. Ani v Německu však dosud nenašli recept, jak nástupu nové krajní pravice čelit. Související problémy tak postupně zesilují.

↗

Mocenský vzestup AfD zavinil nepřímo i konec kancléřských nadějí Anegrett Krampové-Karrenbauerové — dosavadní předsedkyně CDU, jež měla výhledově nahradit Angelu Merkelovou. Foto Sandro Halank, WmC

Mocenský vzmach Alternativy pro Německo (AfD) — národovecky konzervativní, místy takřka fašistické strany — je bezprecedentní. Od posledních voleb do Bundestagu v roce 2017 je zde zastoupena třetím největším klubem a zpráv o tom, jak moc to klima v parlamentu změnilo směrem od věcného politického střetu k zastrašování a výsměchu demokratickým strukturám i procesům, je přehršel.

AfD je zastoupena také už ve všech zemských parlamentech — zatímco v západní části země, kde je zároveň o něco umírněnější, je její podíl pouze jednomístný nebo v nízkém dvoumístném pásmu, na východě má všude podíl přes dvacet procent. Specificky v Sasku pak atakuje zastoupení třicetiprocentní.

Že jev kopíruje celkovou změnu společenského klimatu v zemi, respektive ji to dál legitimizuje a pohání, ukazují dva pravicově extremistické útoky poslední doby — jednak ten z října minulého roku na synagogu v Halle, kde jen náhodou nedošlo k většímu krveprolití Židů shromážděných uvnitř na svátek Jom Kipur, ale oběti byly „pouze“ dvě náhodné; a potom čerstvý útok v Hanau tento týden, kdy zemřelo lidí deset (a sám pachatel).

Podobné akty terorismu, resp. kavziterorismu by vyvolaly zřejmě pozdvižení všude. Avšak Německo, které si donedávna zakládalo na tom, že se ze své historie poučilo tak, že už nikdy nevznikne žádná strana napravo od křesťanských konzervativců, je doslova v hlubokém šoku.

Vzestup AfD samozřejmě doprovázejí další změny v německém politickém spektru. Zdá se, že i v Německu se hlavní konfliktní linie pootočila z levopravé socioekonomické osy k té konzervativně-liberální kulturní. Ztrácejí obě dvě strany, které spolu jako catch-all parties (nebo jak říkají Němci „Volksparteien“, tedy lidové strany) donedávna sváděly zejména první typ souboje, a to ve prospěch partají, které jednoznačněji zaujímají pozice na obou protipólech kulturního střetu.

Tradiční konzervativci z CDU a CSU a sociální demokraté, kteří byli v poválečných dějinách zvyklí na v podstatě automatický podíl minimálně třicet procent hlasů, spadli pod tuto hranici, v případě druhých jmenovaných dokonce hluboko -- SPD se nyní v průzkumech k  volbám do Bundestagu pohybuje kolem patnácti procent a v některých volbách do zemských parlamentů klesla dokonce až pod desetinu odevzdaných hlasů.