Na hamburském sjezdu CDU, křesťanských demokratů kancléřky Angely Merkelové, se budou v pátek 7. prosince psát dějiny Německa. Angela Merkelová totiž na postu předsedkyně strany po bezmála devatenácti letech skončí — už nekandiduje, delegáti sjezdu budou vybírat jejího nástupce či nástupkyni. Na tom, pro koho se rozhodnou, závisí nejen budoucí směřování strany, ale i osud vládnoucí velké koalice a v posledku i politický vývoj Německa jako takového.

Angela Merkelová, dcera evangelického faráře z východního Německa, vzděláním fyzička, se do Bundestagu dostala hned v roce 1990 a jako chráněnkyně tehdejšího předsedy strany Helmuta Kohla prošla během devadesátých let dvěma ministerskými pozicemi. Na přelomu tisíciletí obratně využila situace, kdy se část stranického establishmentu včetně jejího politického mentora namočila do aféry s nelegálním partajním financováním, a vyhoupla se do jejího čela.

Kancléřkou je od roku 2005, vedla dvě velké koalice se sociálními demokraty proložené vládou s liberály, od jara tohoto roku stojí v čele celkově již třetí velké koalice.

Za dobu svého vládnutí výrazně proměnila tvář strany: konzervativní, mužsky dominovanou stranu nakloněnou byznysu, nepřátelskou vůči emancipaci žen a jiným liberálním tématům modernizovala a posunula do středu tak, že jí jednoznačně ideologicky rozpoznatelných znaků už zbylo jen velmi málo.

Tomu je v kombinaci s jejím nekonfliktním, pragmatickým stylem, kterým politiku vedla, připisován podíl na vzestupu národovecky konzervativní AfD, které údajně uvolnila místo vpravo v politickém spektru a jejíž radikalitu, se kterou se vložila do politického konfliktu, prý podnítila.

Angela Merkelová zvažovala vhodný okamžik pro odchod z vrcholné německé politiky dlouho, protože na příkladu podobně dlouho vládnoucího Helmuta Kohla věděla, jak těžké je zvolit ho správně, aby vleklým úpadkem moci či koncem z donucení neutrpěl vlastní politický odkaz.

↗

Friedrich Merz je čirým ztělesněním tradičního konzervativismu. Foto Wikipedia

Proslýchá se, že kdyby nedošlo k migrační krizi v létě roku 2015, už by možná ani předchozí volební období neukončila a odešla na vrcholu své politické kariéry do vysoké pozice v některé mezinárodní organizaci. Vlivem nastalé situace se však nejen neodhodlala odstoupit, ale cítila se povinována také vést svou stranu v září 2017 ještě do jedněch parlamentních voleb.

Ty ještě se slušným výsledkem vyhrála. Pak se jí ale zhroutila povolební vyjednávání o trojkoalici s liberály a zelenými a jako jediné řešení slibující jakous takous stabilitu jí zbyla jen další z principu nevýhodná velká koalice se sociálními demokraty. Od tohoto okamžiku její podpora znatelně eroduje.

Koncem září jí její poslanecký klub vypověděl poslušnost, když si za svého předsedu zvolil někoho jiného, než si Angela Merkelová přála. Následovaly volby do zemského parlamentu v Bavorsku v půlce října, ve kterých utrpěla historickou porážku sesterská strana CSU, zčásti připsatelnou právě nespokojenosti bavorských voličů s její spoluúčastí na centrální vládě s unylou CDU. O dva týdny později pak zemské volby v Hesensku, které přinesly shodný propad o více než deset procentních bodů přímo CDU.

Bylo by chybou svádět postupnou ztrátu moci Angely Merkelové pouze na její počínání během migrační krize. Z velké části jde po době, kterou ve vrcholné politice odsloužila, o zcela přirozený jev. Politický kontext se v průběhu dekád mění, žádá si nové přístupy a schopnost jednotlivých politických osobností se přizpůsobit je přirozeně omezená.

Politici a političky stárnou a mohou se unavit, mohou za dobu ve vrcholných funkcích postupně ztrácet pro změněný politický kontext cit. Vedle toho jistě hraje svou roli také nespokojenost s obsahy i stylem politiky Angely Merkelové, její přístup k migrační otázce je ale určitě pouze jedním jejich výrazem. Zároveň je třeba říct, že si v německé společnosti i CDU Angela Merkelová se vším, co k ní patří a co udělala, udržuje stále poměrně solidní podporu.

Nouzový plán

Angela Merkelová se každopádně den po vyhlášení hesenských výsledků rozhodla přistoupit ke svému nouzovému plánu, zřejmě vymyšlenému o letošní letní dovolené, a ohlásit na nadcházejícím sjezdu strany, že se vzdává postu předsedkyně. Kandidaturu promptně ohlásili hned dva zájemci a jedna zájemkyně, dva z nich logičtí, jeden minimálně pro širší veřejnost spíše překvapivý.

První očekávatelnou kandidátkou o předsednictví CDU je šestapadesátiletá Annegret Kramp-Karrenbauerová. Poté, co ve svém rodném Sársku zastávala po sobě posty ministryně zemské vlády pro vnitro, školství a sociální záležitosti, se v roce 2011 stala předsedkyní zemské vlády. Tento post obhájila dvakrát, naposledy nad očekávání přesvědčivě na jaře 2017. O rok později jí Angela Merkelová svěřila post ústřední tajemnice strany a naznačila tak, že by si za svou následovnici přála právě ji.

Annegret Kramp-Karrenbauerová se sice od té doby lehce snaží od své mentorky vzdálit, nicméně ve srovnání s oběma protikandidáty jak konsenzuálním, nevzrušeným stylem politiky, tak — minimálně na poměry nominálně konzervativní strany — bude bezesporu ve volbách právě ona jistou liberálností ztělesňovat kontinuitu s érou předsedkyně Angely Merkelové. A to určitě i tím, že je žena.

Druhým očekávaným kandidátem je aktuální ministr zdravotnictví, teprve osmatřicetiletý Jens Spahn. Ten se snaží do role konzervativního protivníka Angely Merkelové stylizovat již delší dobu, původně ne zcela neúspěšně. Koneckonců mu to vyneslo právě post ministra ve stávající vládě: vydobyl si pozici tváře jednoho ze stranických křídel, které nešlo při sestavování vlády ignorovat.

Kromě toho, že je na předsednický post velmi mladý, mluví však v jeho nepřízeň také to, že jeho snahy o konzervativní agenda setting nepůsobí příliš autenticky, ale spíš takticky. Mnohým z konzervativního křídla CDU se také, byť ne otevřeně, zřejmě přece jen úplně nezdá, s jakou přímočarostí žije svou homosexualitu — byl jednou z prvních osobností veřejného života, která využila nového německého práva stejnopohlavních párů na sňatek.

Konzervativní popstar

Do role favorita konzervativního křídla se tak rychle vyšvihl onen třetí, pro veřejnost poněkud překvapivý kandidát Friedrich Merz, na jehož přesvědčování a budování pozice však o to vydatněji pracoval v zákulisí neformální mocenský spolek „andský pakt“. Ten sdružuje především konzervativní muže, kteří si dělali naděje na vrcholnou politickou kariéru na přelomu tisíciletí, které jim zhatila právě Angela Merkelová.

Jejich angažmá, včetně Friedricha Merze, je tak zčásti hnáno ambicí vrátit stranu programaticky ke starému dobrému (mužskému) hodnotovému konzervatismu a ekonomickému (neo)liberalismu, zčásti určitě ale i osobní a politickou pomstou a touhou po pozdním zadostiučinění vůči Angele Merkelové.

Friedrich Merz je čirým ztělesněním tradičního konzervativismu, včetně jeho projevů dnes již považovaných za extrémně problematické ─ často bývá například připomínáno, že v devadesátých letech patřil k těm poslancům, kteří hlasovali proti tomu, aby bylo znásilnění v manželství trestné.

Kontroverze způsobuje také tím, že po mocenské prohře s Angelou Merkelovou odešel do byznysu a působil v konzultantských společnostech, právnických kancelářích a dozorčích radách, které jsou nyní zčásti podezřívány z minimálně amorální, ne-li trestné činnosti zejména v daňové oblasti. V této době si také vydělal velký majetek, je hrdým majitelem osobního letadla.

Ekonomicky liberální část podporovatelů CDU ho právě za to nicméně slaví — CDU bývala před nástupem Angely Merkelové výrazně přátelštější vůči byznysu, zejména malému a střednímu podnikání, které je páteří německé ekonomiky, a i z jeho řad se postupem času rekrutovali Merkelové odpůrci.

Friedrich Merz je nyní každopádně konzervativní popstar, zřejmě dokonale ztělesňuje touhu části členů a voličů CDU po starých dobrých časech, kdy byl svět ještě v pořádku a CDU stabilně nad 40 procenty. Jens Spahn, který má podobný politický profil, ale daleko nižší přesvědčivost, je tedy zřejmě z kola ven. Merz svede bitvu o předsednictví pravděpodobně s Annegret Kramp-Karrenbauerovou, která má taky velmi slušnou podporu.

Na rozdíl od Merze, který byl pouze krátkou dobu předsedou poslaneckého klubu v Bundestagu, se pyšní daleko hlubší zkušeností z vrcholné politiky, a to jak konkrétně věcně, tak symbolicky: snaží se zdiskreditovat Merze tím, že v případě prvního neúspěchu se otočil ke straně a politice zády, zatímco ona je k ní již po bezmála 40 let svého členství loajální.

Na rozcestí

Rozhodnutí mezi Merzem a Kramp-Karrenbauerovou je důležitým rozhodnutím o směřování německé křesťanské demokracie. Pod vedením prvního jmenovaného se zřejmě vrátí ke svým konzervativním kořenům, což by mohlo na jednu stranu odlákat část voličstva AfD, na druhou stranu ale znamenat ztrátu liberálů, které posbírala Merkelové, a to směrem k tak jako tak sílícím Zeleným.

CDU vedená Merzem by mohla posílit pravolevý politický konflikt, což by mohlo prospět churavějící SPD, která ve vládě se středovou kancléřkou marně hledá, čím se programaticky výrazněji odlišit a zviditelnit. Annegret Kramp-Karrenbauerová by zřejmě v nějaké formě pokračovala v politickém odkazu kancléřky, a to stylem i obsahy. To by bylo signálem, že modernizace CDU nebyla žádnou chybou, kterou je třeba napravovat návratem do minulosti, ale že odrážela trvalé změny ve společnosti.

Zároveň by bylo její zvolení předsedkyní také důkazem, že obsazení nejvyššího německého politického úřadu ženou nebylo žádnou anomálií, jak ho zřejmě chápe mužský kroužek kolem Merze, ale stalo se skutečně trvalou normalitou. V obou případech však strana zůstane výrazně ideově rozpolcená, a ať už se předsednictví ujme kdokoli, bude muset intenzivně zapracovat na integraci obou proudů.

Angela Merkelová bude zřejmě schopna udržet si ještě nějakou dobu pozici kancléřky jen v případě zvolení Annegret Kramp-Karrenbauerové. Friedrich Merz se od Merkelové natolik odlišuje programaticky, ale jsou mezi nimi i takové osobní animozity, že je jakákoli produktivní součinnost vedoucího dua Merz-Merkelová nemyslitelná.

Ovšem že by se Merz bez jakékoli vládní zkušenosti, byť i jen na zemské úrovni, ujal hned kancléřského postu, je podobně těžko představitelné. Spekuluje se o tom, že by post mohl připadnout jeho dlouholetému mentorovi a spojenci Wolfgangu Schäublemu.

S takovou přestavbou vlády by však museli souhlasit sociální demokraté, což je také nejisté, protože by nutně znamenala i programové změny. U nich navíc také již notnou dobu sílí hlasy, že účast ve velké koalici jim škodí, možná se tedy spíš přikloní k možnosti nových voleb, ze kterých by ovšem dle aktuálních průzkumů vyšli výrazně hůře než z těch minulých.

Volbou předsedy či předsedkyně CDU tedy v každém případě německá politika, jako již víckrát za poslední měsíce a roky, než v ní bylo vždy zvykem, vplouvá do velmi nejistých vod.