Na hamburském sjezdu CDU, křesťanských demokratů kancléřky Angely Merkelové, se budou v pátek 7. prosince psát dějiny Německa. Angela Merkelová totiž na postu předsedkyně strany po bezmála devatenácti letech skončí — už nekandiduje, delegáti sjezdu budou vybírat jejího nástupce či nástupkyni. Na tom, pro koho se rozhodnou, závisí nejen budoucí směřování strany, ale i osud vládnoucí velké koalice a v posledku i politický vývoj Německa jako takového.

Angela Merkelová, dcera evangelického faráře z východního Německa, vzděláním fyzička, se do Bundestagu dostala hned v roce 1990 a jako chráněnkyně tehdejšího předsedy strany Helmuta Kohla prošla během devadesátých let dvěma ministerskými pozicemi. Na přelomu tisíciletí obratně využila situace, kdy se část stranického establishmentu včetně jejího politického mentora namočila do aféry s nelegálním partajním financováním, a vyhoupla se do jejího čela.

Kancléřkou je od roku 2005, vedla dvě velké koalice se sociálními demokraty proložené vládou s liberály, od jara tohoto roku stojí v čele celkově již třetí velké koalice.

Za dobu svého vládnutí výrazně proměnila tvář strany: konzervativní, mužsky dominovanou stranu nakloněnou byznysu, nepřátelskou vůči emancipaci žen a jiným liberálním tématům modernizovala a posunula do středu tak, že jí jednoznačně ideologicky rozpoznatelných znaků už zbylo jen velmi málo.

Tomu je v kombinaci s jejím nekonfliktním, pragmatickým stylem, kterým politiku vedla, připisován podíl na vzestupu národovecky konzervativní AfD, které údajně uvolnila místo vpravo v politickém spektru a jejíž radikalitu, se kterou se vložila do politického konfliktu, prý podnítila.

Angela Merkelová zvažovala vhodný okamžik pro odchod z vrcholné německé politiky dlouho, protože na příkladu podobně dlouho vládnoucího Helmuta Kohla věděla, jak těžké je zvolit ho správně, aby vleklým úpadkem moci či koncem z donucení neutrpěl vlastní politický odkaz.

↗

Friedrich Merz je čirým ztělesněním tradičního konzervativismu. Foto Wikipedia

Proslýchá se, že kdyby nedošlo k migrační krizi v létě roku 2015, už by možná ani předchozí volební období neukončila a odešla na vrcholu své politické kariéry do vysoké pozice v některé mezinárodní organizaci. Vlivem nastalé situace se však nejen neodhodlala odstoupit, ale cítila se povinována také vést svou stranu v září 2017 ještě do jedněch parlamentních voleb.

Ty ještě se slušným výsledkem vyhrála. Pak se jí ale zhroutila povolební vyjednávání o trojkoalici s liberály a zelenými a jako jediné řešení slibující jakous takous stabilitu jí zbyla jen další z principu nevýhodná velká koalice se sociálními demokraty. Od tohoto okamžiku její podpora znatelně eroduje.

Koncem září jí její poslanecký klub vypověděl poslušnost, když si za svého předsedu zvolil někoho jiného, než si Angela Merkelová přála. Následovaly volby do zemského parlamentu v Bavorsku v půlce října, ve kterých utrpěla historickou porážku sesterská strana CSU, zčásti připsatelnou právě nespokojenosti bavorských voličů s její spoluúčastí na centrální vládě s unylou CDU. O dva týdny později pak zemské volby v Hesensku, které přinesly shodný propad o více než deset procentních bodů přímo CDU.