Cynici by mohli říct, že Horst Seehofer, kverulantský ministr vnitra a předseda bavorské CSU, dosáhl svého. Jeho kariéra sice bude brzy u konce, ale aspoň s sebou ke dnu stáhl i kancléřku. Po měsících neustálého konfliktu uvnitř velké koalice jsou zbytky trpělivosti se stranami, které se na ní podílejí, vypotřebované. Oběma unijním stranám, CDU a CSU, a sociálním demokratům to při dvojích volbách do zemských parlamentů voliči spočítali. Jako první z toho vyvodila důsledky Angela Merkelová, která odstupuje z pozice předsedkyně CDU. Tím se samozřejmě ocitla na konci svého vládnutí i jako kancléřka.

Pokud se jí nezdaří zázračné zmrtvýchvstání, které by se však skoro rovnalo vzkříšení Lazara, pak je odteď už jen „nemohoucí kachna“. V současnosti není ani jasné, zda má ještě tolik autority a drží věci natolik ve svých rukou, že se jí podaří ošetřit své následovnictví. Že by ještě kdy nastoupila v nějakých volbách, je každopádně vyloučeno. Její éra se blíží ke svému závěru.

Je s podivem, jak rychle velké strany rozkládají samy sebe

Je opravdu s podivem, s jakou rychlostí se ústřední síly tradičního politického systému Německa dostaly do sestupné spirály. Nyní se to má doslova tak, že při střízlivém pohledu na jejich situaci neexistuje žádné dobré řešení. Velká koalice je ve stavu mrtvolné křeče, ale zároveň si žádná ze stran nemůže přát její brzké rozpuštění a s ním spojené předčasné volby.

Pro sociální demokraty je současná situace pravděpodobně ještě nebezpečnější než pro unijní strany. Utrpěli dvě prohry, které ukazují, že se strana nachází ve stavu volného pádu. Méně než deset procent v Bavorsku, méně než dvacet v Hesensku. Stranická členská základna je paralyzována, nervy jsou napjaté k prasknutí, vedoucí kádry oscilují mezi panikou a schováváním hlavy do písku. To proto, že je jasné, že již v zásadě neexistuje žádné jednoduché východisko.

Pokud by sociální demokraté opustili velkou koalici, jsou nevyhnutelné předčasné volby — a provokovat je ve stávající situaci by mělo vskutku sebevražedný nádech. Když zůstanou ve velké koalici, musí, uzavřeni ve velíně berlínské vládní kosmické lodi, zvládnout obrat. Ale jak by se mohl podařit, je ve hvězdách.

Sociální demokracie trpí krizí identity, ke které se schylovalo několik dekád. Jádro jejího voličstva, nižší střední třídy a stará dělnická třída, již stranu nepovažují automaticky za zástupkyni svých zájmů. Že to je ona, kdo se zastává obyčejných lidí, už není, chceme-li to vyjádřit opatrně, bráno za samozřejmé. Progresivní moderní městské střední třídy, tradičně druhé velké prostředí oné historické „sociálně demokratické aliance“, zase nepovažují unavenou stranu za nějak atraktivní. Ve velkém přebíhají k zeleným.

Nadto: když se pohyby voličů stávají volatilními, přesunuje se mnoho lidí od domnělého losera k těm, od kterých se čeká výhra. I to pomáhá zeleným a vhání sociální demokraty stále hlouběji do spirály ke dnu. Pohyb směrem k tomu nejsilnějšímu na středo-levé straně politického spektra, který nedávno ještě alespoň trochu SPD pomáhal, se pomalu obrací ve prospěch zelených.

Co se tedy dá dělat? Obrodit se do podoby rebelské levicové strany, která zavrhne středové pomýlenosti, po vzoru Bernieho Sanderse v USA nebo Jeremyho Corbyna ve Velké Británii? Nebo by se měla strana pohnout spíš doprava, protože jádro vlastního voličstva očividně touží po restriktivní migrační politice a k tomu po upozadění liberálních nesmyslů? To přece doporučují lidé jako bývalý předseda Sigmar Gabriel nebo Nils Heisterhagen. Nebo by se mělo spíš jít směrem nudné seriozity po vzoru ministra financí Olafa Scholze? Shoda je jen na tom, že nejde pokračovat jako dosud. Ale na základě této shody se každý vydává jiným směrem. Brzké vyřešení krize identity je tedy nepravděpodobné.

Kdo by v SPD nyní měl věrohodně ztělesňovat změnu?

A to zejména když se vtírá otázka: Kdo by měli být ti aktéři, kteří toto vyřešení přinesou? Kdo jsou ti podmaniví lídři, kteří dokážou nadchnout a věrohodně ztělesňovat novou linii strany? Buďme upřímní: protagonisté obrody, ať už by byla jakákoli, v současné době neexistují. Kevin Kühnert, předseda Mladých socialistů, je dobrý, ale příliš mladý. Současné vedení strany je ve funkci sice krátce, ale už se v podstatě odrovnalo.

To člověk jistě může považovat při pohledu na předsedkyni Andreu Nahles, která schytává to, na co jiní v posledních letech zadělali, za nespravedlnost. Jenže svět není vždy spravedlivý. A několika chyb se už sama jako předsedkyně SPD dopustila (Maaßen! — Andrea Nahles původně podpořila po skandálu šéfa civilní rozvědky Maaßena, který relativizoval výpady pravicových extremistů v Chemnitz, jeho přesazení do prestižní a dobře placené funkce náměstka ministra vnitra, což vzbudilo velké pohoršení ve straně i mimo ni a donutilo ji postoj přehodnotit — pozn. překl.). A jinak? Pokud někde existuje nějaký talent, neobroušený diamant, pak je skutečně velmi dobře ukrytý.

Co by teď sociální demokraté potřebovali, je samozřejmě možné načrtnout jako na rýsovacím prkně: Měli by se stát rebelštějšími v tom smyslu, že popřou jakýkoli dojem, že se vždycky nějak domluví s ekonomickými elitami. Musí provést „obrat k dělnické třídě“ v tom smyslu, že se stanou zase věrohodnými zástupci těch, kteří se z legitimních důvodů cítí jako „zapomenutí“. Nesmí ale zároveň podlehnout pokušení ubírat se směrem autoritářského nacionalismu. Kdo nyní sociálním demokratům doporučuje hodit své sociálně liberální, demokratické principy přes palubu, ten nic nepochopil.

SPD nepomůže, když teď bude panikařit

Kromě toho potřebuje SPD vůdčí osobnosti, které jsou na jednu stranu neprovařené, ale na druhou známé tím, že si stojí za svými hodnotami, že jim jde o věc, a ne o vlastní prospěch. Osobnosti, které ještě nejsou učesané dohladka profesionální politikou nebo působí dojmem aparátčíků. A všechno to se musí podařit ve velké koalici, protože taková obroda potřebuje čas a nemá smysl teď vše v panice lámat přes koleno. A nakonec je potřeba, aby sociální demokraté stranu udrželi pohromadě a nepozabíjeli se navzájem.

Realisté řeknou, že není zvlášť pravděpodobné, že se to všechno podaří. Optimisté řeknou, že to není zcela vyloučené. Mělo by se to tedy aspoň zkusit.

Text vyšel v německém originále na debatním portále německých odborů Gegenblende. Se svolením autora a redakce Gegenblende přeložila Kateřina Smejkalová.