Už ani nevěříme vlastním očím. Německá Unie křesťanskodemokratických stran (CDU/CSU) se hádá do krve kvůli detailům azylové politiky. Pravicové křídlo CDU se s CSU předhání ve štvavých heslech jako „azylová turistika“ takovým způsobem, že ani AfD s nimi neudrží krok, škodolibě se ale směje, jak se krásně všeobecně rozšířil její rasistický slovník.

To vše s sebou nese následky: noviny a talkshow už znají jen jedno téma a všechno to mediální bití na poplach nemá již žádný vztah k reálné důležitosti problému. Už jen přehnané zastoupení tématu ve veřejném prostoru vnucuje představu „přetížení“ migrací, které ráda maluje na zeď radikální pravice.

Dalším vedlejším efektem je, že progresivní strany se v tom dění už ani nevyskytují. Sociálnědemokratická SPD nebo Zelení? Nemají šanci zaujmout jinými tématy. A k dominujícímu tématu migrace netuší, co přesně mají říct.

Konzervativci a pravicoví populisté se předhánějí kdo s koho

To vše je příznačné pro problémy progresivních evropských stran obecně a pro sociální demokracii zvlášť. V Rakousku se v minulém předvolebním boji předháněli lidovci (ÖVP), kteří se přeorientovali z konzervativní na pravicově populistickou stranu, s radikálně pravicovými Svobodnými (FPÖ) a nyní vládnou společně — pod vedením kancléře Sebastiana Kurze, kterého Financial Times označuje za „far right“.

Sociální demokraté se v porovnání se svými evropskými sesterskými stranami v Rakousku ještě jakž takž udrželi. Ale se sedmadvaceti procenty hlasů ale výrazně zaostali za ÖVP.

Je zjevné, že sociální demokraté se v Evropě potýkají s mnoha problémy. Ze všeho nejvíc s dominancí tématu migrace, pak se ztrátou věrohodnosti při zastupování nižší střední vrstvy a dělnické třídy.

Navíc i se všeobecnou ztrátou důvěry, protože v řadě otázek už není jasné, jaké zájmy sociální demokracie vlastně zastupuje. K tomu se přidružuje příliš dlouhé podlézání neoliberálnímu duchu doby, nedostatek jasných cílů, a nakonec vystupování jako „státotvorná strana“, což může být příležitostně k užitku, často ale vede k tomu, že sociální demokracie působí zbaběle nebo zkrátka nerozhodně.

Jak z toho tedy ven?

Za prvé: sociální demokracie se musí silně postavit za migraci

Zkušenost sice ukazuje, že se to nemůže skoro nikdy povést, ale spin doktoři už kvůli vlastnímu byznysu nikdy nepřipustí, že se mýlí. Razí tedy místo toho interpretaci, že jsou jejich rady správné, ale že se jimi jejich okolí dostatečně neřídí.

Jenže každému, kdo ještě zcela nepodlehl profesionální deformaci, musí být jasné: Pokud má protistrana hegemonii u dominantního tématu, je třeba bojovat právě na této straně hřiště. Musíme se alespoň pokusit vyprávět jiný příběh a vytvořit vlastní progresivní koncepty.

Koneckonců pro to existuje dostatek důvodů: moderní, rozmanitá společnost znamená úspěch, ale nejen to — je to prostě naše realita. Pokud jsme včera v integraci mířili vedle, tak musíme být zítra lepší. Třeba tak, že přistěhovalcům a jejich dětem od začátku vysvětlíme, že patří k nám, a nebudeme jim od školky dávat najevo, že sem nikdy patřit nebudou.

Válečným uprchlíkům se musí pomáhat, to vyplývá už z humanitárních zásad. Navíc je ale třeba organizovat přistěhovalectví — a to tak, aby společnost nepřetěžovalo. K tomu všemu potřebujeme koncepty, za které je nutné bojovat.

„Pevnost Evropa“ a „všechny vyhostit“ — to není koncept, to jsou hesla, která odporují našim principům otevřené společnosti. Problémy jen zvětšují, protože vytvářejí klima, které ztěžuje integraci. Sociální demokraté se nemají proč a kam schovávat — naopak, musejí bojovat za rozum a přesvědčovat o něm.

Za druhé: sociální politika se musí vrátit k lidem

Už se rozneslo, že sociální demokracie má problém s věrohodností mezi nižší střední vrstvou a dělnickou třídou. To je dobrá zpráva. Sociální demokracie dneška jsou často stranami pro střední vrstvu a na jejich vedení je něco aparátčíkovského — jsou to politici z povolání, kteří se pohybují hlavně ve svých kruzích.

Často se také přizpůsobili politicko-ekonomickému duchu doby. Mnozí lidé, kteří si stojí ekonomicky špatně, pak mají pocit: Vy už se nestaráte o naše problémy.

To jasně ukázala jak velká studie think thanku Progressive Zentrum (Návrat k těm, které politika opustila — Rückkehr zu den politisch Verlassenen), tak debata o knize Retour à Reims Didiera Eribona. Progresivní strany obecně mají v tomto prostředí obrovský problém s důvěrou, který jen tak nezmizí.

Opětovné získání důvěry jednak trvá a jednak pro ně nestačí, když se rychle vyjmenují tři čtyři požadavky, které upozorňují na zájmy sociálně slabších skupin obyvatel. Navíc by se sociálně-demokratické strany musely začít zase ukazovat v terénu, k čemuž jim ale dnes většinou chybí aktivisté a organizační sítě. Ačkoli to tedy není snadné — sociální demokraté se musí zase stát věrohodným hlasem této skupiny obyvatel.

Za třetí: Liberální požadavky nejsou přítěží, ale součástí úspěchu