Na zvláštním sjezdu německých sociálních demokratů (SPD) ve Wiesbadenu byla včera odpoledne poprvé v dějinách strany zvolena předsedkyní žena. Stala se jí předsedkyně klubu poslanců SPD v Bundestagu Andrea Nahlesová. Volba však byla historicky ojedinělá ještě z jiného důvodu — o pozici soupeřila ještě další uchazečka. To v německé sociální demokracii není zvykem a předtím se to stalo v jejích poválečných dějinách pouze jednou (to když v roce 1995 vyzval Rudolfa Scharpinga Oskar Lafontaine).

Do boje o předsednický post se tentokrát přihlásila ještě starostka města Flensburg Simone Langeová a Andree Nahlesová poněkud nečekaně ukrojila celých 27,6 procenta hlasů. Favoritka tak dosáhla pouhých 66,35 procent hlasů, přičemž i při vědomí aktuální rozpolcenosti partaje se očekávalo o dobrých deset procentních bodů více. Za hranici mezi úspěšným a neúspěšným výsledkem se obecně považuje získání sedmdesát procent hlasů.

Volební skóre Andrey Nahlesové ne náhodou přesně kopíruje výsledek vnitrostranického referenda ze začátku letošního března. Týkalo se účasti strany ve velké koalici pod vedením Angely Merkelové a její zastánci a zastánkyně ho také vyhráli s podílem pouhých šestašedesáti procent z celkového počtu odevzdaných hlasů. Jednalo se o rozhodnutí velmi kontroverzní, v mnoha ohledech ne nepodobné současnému dilematu české sociální demokracie.

SPD pod vedením svého bývalého předsedy, přechodné sociálnědemokratické popstar Martina Schulze, utrpěla v parlamentních volbách loni v září s pouhými 20 procenty voličských hlasů historickou porážku a bez okolků ohlásila odchod do opozice, aby se mohla personálně i programově zkonsolidovat. Krach vyjednávání Angely Merkelové se Zelenými a liberály, jejími preferovanými koaličními partnery, však o několik týdnů později donutil sociální demokraty ze svých rezolutních pozic slevit. Jiná početně možná vládní konstelace než velká koalice totiž už v tom okamžiku Německu nezbývala, takže se ocitli pod tlakem zachovat se státotvorně.

Za bolestných a místy vyhrocených vnitřních debat — otevřenou kampaň proti velké koalici vedli kupříkladu mladí socialisté JuSos se svým předsedou Kevinem Kühnertem, Andrea Nahlesová byla naopak tváří kampaně za účast ve vládě — se strana propracovala až k vyjednání konkrétní koaliční smlouvy, kterou si nechala v průběhu února schválit ve zmíněném korespondenčním referendu všemi členy a členkami.

Rozpory ve straně

Tento půlrok zanechal stranu značně rozpolcenou. Mnozí členové a mnohé členky jsou nadále přesvědčení, že účast strany ve velké koalici je navzdory vysokému počtu získaných resortů osudovou chybou, která zpečetí úpadek sociální demokracie, zvláště když se do koaliční smlouvy nepodařilo prosadit žádné opravdu velké, rozpoznatelné sociálně demokratické téma. Mají za to, že kvůli koaliční disciplíně pod taktovkou Angely Merkelové nebudou mít prostor více se obsahově vyprofilovat a kvůli vládnutí nezbude kapacita na důkladnou modernizaci strany.

Část členské základny také nelibě nese, že na fázi proklamované obrody se do čela strany tlačí lidé, kteří patří ke stranickému establishmentu již hezkou řádku let, a jednoznačně tak spoluodpovídají za její úpadek v posledních letech. Tuto nelibost dále zesílilo, když se výrazně neúspěšně vnímaný bývalý šéf strany Martin Schulz přesto pokusil získat funkci ministra zahraničí a na předsednický post, který byl nucen ještě před vnitrostranickým hlasováním o vládě uvolnit, bez širší debaty prosadit právě Andreu Nahlesovou.

Tento krok mnozí považovali za aroganci moci: dva lidé spoluodpovědní za aktuální mizérii strany nemají jiné starosti než si mezi sebou rozdělovat lukrativní posty. Navíc nejspíš zcela ztratili kontakt s náladou v členské základně, protože zřejmě ani neočekávali vůči tomuto svému plánu žádný odpor. Následkem tohoto odporu i kvůli formálním důvodům nebyla v únoru Andrea Nahlesová pověřena dočasným vedením strany. Ukázalo se, že přechodné vedení bez mandátu sjezdu lze svěřit pouze někomu z předsednictva strany, kde Nahles dosud nefigurovala.

Stranu tak prozatímně vedl Olaf Scholz, dlouholetý ministerský předseda městské spolkové země Hamburg, později jmenovaný ministrem financí a vicekancléřem ve velké koalici, jež se ustavila v březnu. Snad s výjimkou nešťastníka Martina Schulze tak nikdo neztělesňuje veškerý vývoj strany, který v posledních měsících odmítá tolik členů a členek, tak jako Andrea Nahlesová.

Vše uvedené vysvětluje, proč se jinak na celoněmecké úrovni poměrně neznámé Simone Langeové podařilo přebrat Andree Nahlesové takovou část delegátských hlasů. Ve straně se v malém vlastně odehrál konflikt, který se nejen v Německu odehrává na celospolečenské úrovni. Totiž konflikt mezi těmi, kteří se považují za řadový lid, jemuž se vládnoucí třída vzdálila tak, že už mu nerozumí a nereprezentuje ho, a vrstvou považovanou za právě tento odtržený, arogantní a za všechnu stávající mizérii odpovědný establishment.

Přesně s takovým narativem totiž Langeová do boje o předsednické křeslo šla, a jak je na jejím výsledku vidět, celkem dobře se do nálady ve straně trefila. A tyto pocity se včerejším sjezdem rozhodně jako mávnutím kouzelného proutku ze světa nezmizí.

Náročné úkoly na obzoru

Andrea Nahlesová má tak jako nová předsedkyně strany náročný úkol stranu znovu sjednotit, obrodit a co nejlépe připravit na postmerkelovskou éru. V roce 2021 by to mohla být ona, kdo jako první žena povede SPD do voleb, a bude tak první sociálně demokratickou kandidátkou na kancléřský úřad. To je však zatím hudba vzdálené budoucnosti. Přesný plán obnovy a větší programové profilace, která by straně dávala naději na vítězství v příštích volbách, totiž zatím neexistuje.

Nahles se pro jeho uskutečnění snažila vydobýt alespoň trochu manévrovacího prostoru tím, že ponechala post zastupujícího kancléře a koordinátora sociálně demokratických členů a členek vlády v rukou Olafa Scholze. Sama tak má k vládě jako poslankyně a předsedkyně poslaneckého klubu alespoň jakýs takýs odstup, díky kterému by se mohla místy vymezovat proti krokům koaličního partnera a mimo vládní úroveň stranu aspoň trochu profilovat.

Co se týká modernizace vnitrostranických struktur a procesů, hodně se debatuje o větším zastoupení žen a mladých lidí na všech úrovních a při veškerém rozhodování, o digitalizaci vnitrostranických debat a procesů a také o rekonstrukci struktur tak, aby vedle místně příslušných základních organizací vznikla jako možnost participace tematická fóra. Programaticky se v SPD v posledních týdnech hodně mluvilo o potřebě revize neoliberálních reforem trhu práce a sociálního zajištění z éry Gerharda Schrödera, známých pod názvem Hartz IV.

V jejich důsledku ovládl společnost všudypřítomný strach před sociálním státem, který by měl být přitom vnímán jako záchranná síť. To už otevřeně popisuje i think tank německé sociální demokracie Friedrich-Ebert-Stiftung.

Zmíněné výzvy bude muset Andrea Nahlesová navíc zvládnout v době systémového úpadku a oslabení sociální demokracie ve všech západních zemích, v situaci, kdy digitalizovaná globalizace bere národním státům obecně a levici pak zejména nástroje pro uplatňování svých politických cílů. Kdy je na vzestupu národovecké autoritářství, v německém případě v podobě tabu bořící AfD v Bundestagu, kdy postupuje klimatická změna a stárnutí evropských společností, kdy nerovnosti dosahují závratných výší, kdy se vyhrocují různé geopolitické konflikty, eroduje společenství Evropské unie a rozpadá transatlantické partnerství.

V jiných podobně dramatických dobách by se řeklo, že tak zkušená politička jako Andrea Nahlesová má nejlepší předpoklady tyto výzvy zvládnout. Jenže v situaci, kdy vzrůstá všeobecný odpor proti establishmentu, a ten je zároveň mnohdy skutečně nejvíc slepý vůči tomu, co se reálně děje, a neschopný na to nalézt adekvátní odpovědi, je otázka, zda ještě tato jistota platí. Po jejím včerejším zvolení je nicméně jasné, že budeme mít v příštích měsících a snad i letech možnost Andreu Nahlesovou při zodpovídání této otázky sledovat, ať již dopadne jakkoli.