Volby v Německu 2017: Východ a Západ zase proti sobě
Kateřina SmejkalováKateřina Smejkalová analyzuje a komentuje výsledky německých parlamentních voleb. Obzvláštní pozornost věnuje vzestupu AfD, vysvětluje však třeba také, proč je pro SPD zásadní zůstat tentokrát v opozici.
„Výsledky těchto voleb jsou vyhlášením krachu třicetiletého pokusu o sjednocení Německa“, píše Der Tagesspiegel a další pozorovatelé se k němu v tomto konstatování přidávají. Ačkoli se od nedělních voleb do Bundestagu — dolní a důležitější komory německého parlamentu — nečekala žádná velká překvapení a výsledky se skutečně od posledních odhadů před volbami odchylují jen málo, odchylují se bohužel dál v neprospěch etablovaných stran, zejména obou velkých CDU/CSU (křesťanská demokracie) a SPD (sociální demokracie), zatímco pravicově populistická AfD uspěla ještě o něco výrazněji, než se očekávalo.
V celorepublikovém průměru dělí AfD na jejím třetím místě od čtvrtých liberálů jasné dva procentní body, zatímco v některých průzkumech byla až na čtvrtém místě nebo dokonce ještě níž. Připadne jí tedy zřejmě až stovka mandátů.
Již to samo o sobě je v německých poměrech něco neslýchaného: poprvé od roku 1961, kdy z Bundestagu vypadla nacionalistická Německá strana, v něm opět zasedne otevřeně národovecká strana, mezi jejímiž poslanci budou popírači holocaustu, islamofobové a vyznavači různých spikleneckých teorií — a to hned v takovém početním zastoupení. K prohlášení o nezdaru při sjednocování Německa, které se zdá být centrálním poznatkem těchto voleb, nicméně vede až pohled na výsledky ve východoněmeckých spolkových zemích.
↗
Angela Merkelová na návštěvě u Berlínské zdi. Foto NA, WmC
Zatímco v západním Německu jsou obě velké strany o něco silnější než ve federálním průměru a třetí AfD o něco slabší, pro země bývalé NDR to platí právě naopak. Zde AfD, která tu má zároveň ještě o něco radikálnější tvář než její západoněmecká odnož, dosahuje v průměru 20 procent a odstup k první CDU stahuje na pouhých sedm procentních bodů, zatímco sociální demokracii nechává se čtrnácti procenty daleko za sebou. V Sasku se zřejmě dokonce těsně dostala na špici a celkově vítězí také u východoněmeckých mužů.
Výsledek na jednu stranu není úplně bleskem z čistého nebe. Již zrození a dlouhodobý úspěch PEGIDY právě v tomto regionu nebo vstup AfD do zdejších zemských parlamentů byly jednoznačnými signály, že zde něco není v pořádku a že debaty o ukončení transferů ze Západu na Východ, protože východní ekonomická i společenská transformace se pomalu úspěšně chýlí ke konci, byly zřejmě předčasné. Byly to ovšem signály, které zůstaly omezeny na samotné východní Německo, a daly se tak ještě ze Západu nebo centra opomíjet. Nyní se však vyjevilo s konečnou platností, že Východ má závažné problémy, které mají důsledky pro celou zemi.
Příčiny kulturní i sociální
Antifašistický étos komunistického režimu ve východním Německu vždy — podobně jako u nás — zůstal spíš rovině prázdných deklarací. Ve skutečnosti si tato část země důsledným vyrovnáním s nacismem nikdy neprošla. S bolestnými debatami a mezigeneračními konflikty, které se nejpozději od šedesátých let odehrávaly na Západě, z nichž vzešel nový celospolečenský konsenzus demokracie, plurality a tolerance institucionalizovaný v rozsáhlém systému politického vzdělávání, se uchopení vlastní fašistické minulosti na Východě nedá srovnat. Zároveň byla zdejší společnost dlouho násilně uzavřená a tím si uchovala homogenitu, která je zde nadále normou.
×
Diskuse
JP
Sice všechno pravda; ale - je nutno si uvědomit, v celoněmeckém průměru AfD získala nějakých 12,5 procenta - a v západní části Německa 10 procent!
Takže i když v bývalém východním Německu získala procent 20, přes to není možno v žádném případě říci, že by se jednalo o fenomén pouze frustrovaných východních Němců. Jak vidět, ten celostátní průměr byl vlivem zemí východního Německa pozvednut pouze o 2,5 procenta.
Jedná se tedy o fenomén celoněmecký; a jak už zaznělo v jiné diskusi, je velmi oprávněné konstatování, že se jedná jenom o další akt v procesu postupující fašizace západní společnosti vůbec.
Takže i když v bývalém východním Německu získala procent 20, přes to není možno v žádném případě říci, že by se jednalo o fenomén pouze frustrovaných východních Němců. Jak vidět, ten celostátní průměr byl vlivem zemí východního Německa pozvednut pouze o 2,5 procenta.
Jedná se tedy o fenomén celoněmecký; a jak už zaznělo v jiné diskusi, je velmi oprávněné konstatování, že se jedná jenom o další akt v procesu postupující fašizace západní společnosti vůbec.
MP
a jde jsou vaše předpoklady a teze o "spokojených německých občáncích"?
Německo má velké problémy a ne že ne - a to i vinou Merkelové...
Německo má velké problémy a ne že ne - a to i vinou Merkelové...
a ten první, který musí vyřešit, je s CSU. Bez Merkelové se ale vláda nesestaví.
Nevím ale, jaký má důvod k triumfování pan Pleva, protože na ústupu je v Evropě především levice. V Německu byla vláda SPD, Linke a Zelených možností jen teoretickou, ale teď už ani to ne.
Stejně jako ve Francii i v Německu proti ultrapravici stojí hlavně liberálové a levice je stranou. V Polsku a v Maďarsku levice skoro vyhynula, u nás má také na kahánku.
Nevím ale, jaký má důvod k triumfování pan Pleva, protože na ústupu je v Evropě především levice. V Německu byla vláda SPD, Linke a Zelených možností jen teoretickou, ale teď už ani to ne.
Stejně jako ve Francii i v Německu proti ultrapravici stojí hlavně liberálové a levice je stranou. V Polsku a v Maďarsku levice skoro vyhynula, u nás má také na kahánku.
September 27, 2017 v 9.46
Vypadá to, že lidé levici nepotřebují. A ti, co by ji potřebovali, ji nevolí. Protože nevěří, že by jim nějak pomohla.
JN
September 27, 2017 v 11.38
Lidé levici nepotřebují, protože lidé levici zradili:-)
a nevzali za své její nové priority.
a nevzali za své její nové priority.
JP
September 27, 2017 v 11.52
Ta "spokojenost německého obyvatelstva" - to je prostě výsledek docela nedávného výzkumu veřejného mínění v Německu, pane Plevo. Už si přesně nevzpomínám na procentuální podíl těch spokojených, ale byl opravdu relativně velice vysoký.
Na straně druhé je nutno vidět několik aspektů: za prvé, tato spokojenost se týkala především jejich čistě o s o b n í h o života. Tedy zřejmě v prvé řadě jejich vlastní sociální situace.
Jinak řečeno: je naprosto možné, aby někdo byl ve svém vlastním osobním životě spokojený, a přesto byl na druhé straně velmi nespokojený s určitými veřejnými či politickými trendy.
Za druhé je nutno vzít v potaz skutečnost, že tyto výzkumy bývají mnohdy velice problematické. Především právě co se týče takových "nehmatatelných" záležitostí, jako je pocit osobního štěstí. Je známo, že postačí položenou otázku jenom formulovat jiným způsobem, aby většina respondentů či alespoň jejich velká část dala zcela opačnou odpověď!
V každém případě, v dané záležitosti, i kdyby těch "spokojených" bylo dejme tomu nějakých 80 procent, pak nám zbývá ještě nějakých 10 - 15 procent nespokojených (zbytek nerozhodnutý) - což by dávalo celkem vzato přesně ten podíl voličů AfD.
Na straně druhé je nutno vidět několik aspektů: za prvé, tato spokojenost se týkala především jejich čistě o s o b n í h o života. Tedy zřejmě v prvé řadě jejich vlastní sociální situace.
Jinak řečeno: je naprosto možné, aby někdo byl ve svém vlastním osobním životě spokojený, a přesto byl na druhé straně velmi nespokojený s určitými veřejnými či politickými trendy.
Za druhé je nutno vzít v potaz skutečnost, že tyto výzkumy bývají mnohdy velice problematické. Především právě co se týče takových "nehmatatelných" záležitostí, jako je pocit osobního štěstí. Je známo, že postačí položenou otázku jenom formulovat jiným způsobem, aby většina respondentů či alespoň jejich velká část dala zcela opačnou odpověď!
V každém případě, v dané záležitosti, i kdyby těch "spokojených" bylo dejme tomu nějakých 80 procent, pak nám zbývá ještě nějakých 10 - 15 procent nespokojených (zbytek nerozhodnutý) - což by dávalo celkem vzato přesně ten podíl voličů AfD.
JP
September 27, 2017 v 11.55
P.S. Ostatně, právě u AfD jakožto jediné partaje v posledních volbách u ní nadpoloviční většinu jejich voličů tvoří ne ti, kteří by ji volili proto že by se ztotožňovali s jejím programem, nýbrž ti, kteří ji volí proto že jsou zklamáni a frustrováni stranami jinými! Už z toho je vidět, že AfD je v prvé řadě shromaždištěm těch frustrovaných.
Ach ti nevděční lidé, kteří levici zradili a nevzali si za své její nové priority... A ona jim toho tolik nabízí a neumí to ukázat, prodat!
Mělo by se něco s těmi potenciálními levicovými voliči udělat, protože takhle to dál s jejich nevděčností nejde.
Ve skutečnosti je to však ona "levice", která má za úkol voliče získat. Pokud to nedokáže, získá tyto voliče někdo jiný. Dějiny nekončí. Zvláště když pravice není pravice a levice už vůbec není levice.
Mělo by se něco s těmi potenciálními levicovými voliči udělat, protože takhle to dál s jejich nevděčností nejde.
Ve skutečnosti je to však ona "levice", která má za úkol voliče získat. Pokud to nedokáže, získá tyto voliče někdo jiný. Dějiny nekončí. Zvláště když pravice není pravice a levice už vůbec není levice.
JN
Omlouvám se, myslel jsem to samozřejmě ironicky (stejně jako Vy).
Napsal jsem to tak proto, že někteří levičáci bohužel myslí opravdu úplně vážně, že "lid zradil levici".
Viz např: "Nedalo se popřít, že tím, kdo zklamal, byl lid. Masy nepovstaly a nesvrhly prohnilou starou společnost..."
Napsal jsem to tak proto, že někteří levičáci bohužel myslí opravdu úplně vážně, že "lid zradil levici".
Viz např: "Nedalo se popřít, že tím, kdo zklamal, byl lid. Masy nepovstaly a nesvrhly prohnilou starou společnost..."
Pokud někdy lidé volili podle svých zájmů, tak už to dávno přestalo platit. Dnes volí podle toho, s kým se identifikují. Neidentifikují se ovšem podle nějakých objektivních demografických znaků, ale podle sdílených emocí . Frustrovaní se identifikují se vzteklými, jako je v Německu AfD, spokojenější s klidnými jako Merkelová. Martin Schulz se zkoušel víc rozčilovat, ale moc mu to nepomohlo.
Ani u nás myslím nikdo nemá šanci překonat autentickou pomstychtivost Miloše Zemana či hranou prchlivost Andreje Babiše. Proti jejich vzteku by bylo potřeba postavit přesvědčivou rozumnost, ne vztek ještě větší.
Ani u nás myslím nikdo nemá šanci překonat autentickou pomstychtivost Miloše Zemana či hranou prchlivost Andreje Babiše. Proti jejich vzteku by bylo potřeba postavit přesvědčivou rozumnost, ne vztek ještě větší.
JN
A není tedy nakonec volba podle toho, s kým se identifikuji (podle sdílených emocí) volbou podle mých zájmů?
Pokud to popřeme, chápeme lidi jako nesvéprávné a s demokracií je ámen!
Pokud to popřeme, chápeme lidi jako nesvéprávné a s demokracií je ámen!
JN
September 28, 2017 v 10.42
Zaslechl jsem něco o nějakém údajně objektivním výzkumu xenofobie (mluvil o tom Cyril Höschl). Xenofobie prý (podle toho výzkumu) vůbec není strach?!
JP
To je ovšem veliká otázka, pane Nusharte, koho vůbec chceme/můžeme považovat za "svéprávného voliče".
Je skutečně "svéprávným voličem" ten, kdo hlasuje podle svých zájmů?
Jak známo, společnost je klasicky čistě majetkově a sociálně rozdělena do tří velkých skupin: bohatí, střední třída a chudí. Každá z těchto skupin má své vlastní, svým vlastním postavením v této sociální hierarchii podmíněné zájmy.
Zjednodušeně řečeno: zájmem třídy bohatých je neoliberalismus, zájmem střední třídy je liberalismus, zájmem dolní třídy je socialismus.
To znamená: ty zájmy jsou tady dány předem, zcela objektivně, sociální stratifikací společnosti. Už dávno předtím tedy, nežli jednotlivý občan/volič by mohl začít nějakým opravdu odpovědným, rozumným způsobem začít rozmýšlet, jaká volba by vlastně pro stát a společnost byla ta nejlepší - už dávno předtím je on sám ve své volbě determinován svým sociálním postavením.
Je tím determinován stejně tak, jako je determinován svými - nevědomými a neuvědomělými - emocemi.
Čili: toho "svéprávného voliče" tu nemáme tak jako tak. Buďto se rozhoduje na základě svého sociálního postavení, do kterého je prostě postaven svým životním osudem, anebo na základě svých niterných emocí, jichž si není vědom a které tedy není schopen korigovat na základě autenticky rozumové úvahy.
Jestli je za těchto okolností "s demokracií ámen" - to zase záleží na tom, co si představujeme pod pojmem "demokracie".
Pokud je pod tímto pojmem míněn jenom mechanismus utváření státní moci, která se má nacházet v pokud možno nekonfliktním vztahu k těmto objektivním faktorům u většiny populace - pak tato demokracie podle všeho stále ještě dokáže víceméně fungovat.
Pokud bychom ale demokracii chápali jako způsob vládnutí, kdy člověk osvobozený od všech - externích i interních - determinací rozumně a odpovědně svou volbou rozhoduje o příštích osudech svého státu - pak takovýto způsob demokracie byl od samotného počátku stejně takovou fikcí, jako za socialismu beztřídní společnost a bezprostřední vláda všeho lidu.
Je skutečně "svéprávným voličem" ten, kdo hlasuje podle svých zájmů?
Jak známo, společnost je klasicky čistě majetkově a sociálně rozdělena do tří velkých skupin: bohatí, střední třída a chudí. Každá z těchto skupin má své vlastní, svým vlastním postavením v této sociální hierarchii podmíněné zájmy.
Zjednodušeně řečeno: zájmem třídy bohatých je neoliberalismus, zájmem střední třídy je liberalismus, zájmem dolní třídy je socialismus.
To znamená: ty zájmy jsou tady dány předem, zcela objektivně, sociální stratifikací společnosti. Už dávno předtím tedy, nežli jednotlivý občan/volič by mohl začít nějakým opravdu odpovědným, rozumným způsobem začít rozmýšlet, jaká volba by vlastně pro stát a společnost byla ta nejlepší - už dávno předtím je on sám ve své volbě determinován svým sociálním postavením.
Je tím determinován stejně tak, jako je determinován svými - nevědomými a neuvědomělými - emocemi.
Čili: toho "svéprávného voliče" tu nemáme tak jako tak. Buďto se rozhoduje na základě svého sociálního postavení, do kterého je prostě postaven svým životním osudem, anebo na základě svých niterných emocí, jichž si není vědom a které tedy není schopen korigovat na základě autenticky rozumové úvahy.
Jestli je za těchto okolností "s demokracií ámen" - to zase záleží na tom, co si představujeme pod pojmem "demokracie".
Pokud je pod tímto pojmem míněn jenom mechanismus utváření státní moci, která se má nacházet v pokud možno nekonfliktním vztahu k těmto objektivním faktorům u většiny populace - pak tato demokracie podle všeho stále ještě dokáže víceméně fungovat.
Pokud bychom ale demokracii chápali jako způsob vládnutí, kdy člověk osvobozený od všech - externích i interních - determinací rozumně a odpovědně svou volbou rozhoduje o příštích osudech svého státu - pak takovýto způsob demokracie byl od samotného počátku stejně takovou fikcí, jako za socialismu beztřídní společnost a bezprostřední vláda všeho lidu.
JP
To je zase otázka, jak tu xenofobii definujeme, pane Nusharte.
Ale psychologické výzkumy někdy mohou opravdu přinést nečekané výsledky; například naprostá většina pedofilů prý své činy nepáchá proto, že by byli motivováni skutečně sexuální deviací, nýbrž proto, že chtějí vyžít pocit vlastní moci nad bezmocným protějškem (tedy dítětem).
Takže xenofobie: jestliže ji definujeme doslova, pak to samozřejmě znamená "strach z cizího".
Ale když se podíváme například právě na současné politicko-společenské reálie, kdy je xenofobie daleko více přítomna ve východních částech Německa, nežli v západních: je snad skutečně možno očekávat, že východní Němci jsou z jakýchsi záhadných důvodů mnohem více náchylní k pocitům strachu, nežli jejich soukmenovci na západě? Asi sotva.
Takže ten pojem "xenofobie" i tady zřejmě pod sebou ukrývá nějakou značně jinou skutečnost. A "xenofobie" v dané souvislosti zřejmě znamená především nikoli strach, nýbrž a v e r z i vůči cizímu.
Averzi, vycházející z nesnášenlivosti; z principiální neschopnosti respektive neochoty chovat se vstřícně vůči někomu, kdo je jiný nežli já sám.
Ano, strach tu dozajista také hraje svou roli - ale strach čistě atavistický, je to prapůvodní pocit ohrožení příslušníka nějaké zvířecí smečky, když narazí na někoho, kdo členem této smečky není. A kdo tedy - automaticky - představuje potenciální nebezpečí.
V tomto smyslu tedy ten strach tady zřejmě nějak přítomen je; ale v bezprostřední rovině se pak daleko více nežli o "fobii" ve vlastním slova smyslu jedná o agresi.
Cizinec, příslušník "cizí smečky" je preventivně atakován, ještě než by se vůbec mohlo nějak vyjevit, jestli je a může být vůbec aktuálně jakýmkoli způsobem nebezpečný.
Je možno například závažně věřit tomu, že český xenofob skutečně pociťuje pocit existenciální hrůzy při pohledu na prchající syrské ženy s nemluvňaty v náručí? - Asi sotva; ale on už při prvním pohledu na ně pociťuje nepřekonatelný odpor. A je připraven a ochoten je raději nechat se utopit v moři, nežli aby s nimi musel sdílet svůj vlastní životní prostor.
Ale psychologické výzkumy někdy mohou opravdu přinést nečekané výsledky; například naprostá většina pedofilů prý své činy nepáchá proto, že by byli motivováni skutečně sexuální deviací, nýbrž proto, že chtějí vyžít pocit vlastní moci nad bezmocným protějškem (tedy dítětem).
Takže xenofobie: jestliže ji definujeme doslova, pak to samozřejmě znamená "strach z cizího".
Ale když se podíváme například právě na současné politicko-společenské reálie, kdy je xenofobie daleko více přítomna ve východních částech Německa, nežli v západních: je snad skutečně možno očekávat, že východní Němci jsou z jakýchsi záhadných důvodů mnohem více náchylní k pocitům strachu, nežli jejich soukmenovci na západě? Asi sotva.
Takže ten pojem "xenofobie" i tady zřejmě pod sebou ukrývá nějakou značně jinou skutečnost. A "xenofobie" v dané souvislosti zřejmě znamená především nikoli strach, nýbrž a v e r z i vůči cizímu.
Averzi, vycházející z nesnášenlivosti; z principiální neschopnosti respektive neochoty chovat se vstřícně vůči někomu, kdo je jiný nežli já sám.
Ano, strach tu dozajista také hraje svou roli - ale strach čistě atavistický, je to prapůvodní pocit ohrožení příslušníka nějaké zvířecí smečky, když narazí na někoho, kdo členem této smečky není. A kdo tedy - automaticky - představuje potenciální nebezpečí.
V tomto smyslu tedy ten strach tady zřejmě nějak přítomen je; ale v bezprostřední rovině se pak daleko více nežli o "fobii" ve vlastním slova smyslu jedná o agresi.
Cizinec, příslušník "cizí smečky" je preventivně atakován, ještě než by se vůbec mohlo nějak vyjevit, jestli je a může být vůbec aktuálně jakýmkoli způsobem nebezpečný.
Je možno například závažně věřit tomu, že český xenofob skutečně pociťuje pocit existenciální hrůzy při pohledu na prchající syrské ženy s nemluvňaty v náručí? - Asi sotva; ale on už při prvním pohledu na ně pociťuje nepřekonatelný odpor. A je připraven a ochoten je raději nechat se utopit v moři, nežli aby s nimi musel sdílet svůj vlastní životní prostor.
MP
by měl už přestat s tou skrytou obhajobou xenofobie apod. a měl by otevřeně říci, že sdílí názory (minimálně) AfD, ne-li českého xenofobního mainstreamu.
MP
co myslíte větou: střední vrstvy chtějí liberalismus? V jakém významu jste to slovo v tomto kontextu použil?
JN
Rád bych upozornil na to, že i ti, kteří se domnívají, že jednají v souladu se svými zájmy a podle objektivních kritérií, i ti nakonec jednají na základě emocí. V tomto smyslu jsme "nesvéprávní" úplně všichni (ovšemže někteří z nás budou protestovat, že oni k nám nepatří).
JN
Chtěl jsem upozornit, že je patrně možné vyhledat, co Cyril Höschl o té zmíněné studii řekl, časem pak bude snad možné vyhledat i tu samotnou studii. Skutečně nechci spekulovat, co v ní je. Pokud v ní ale bude něco, co se panu Plevovi nebude líbit, pak to samozřejmě z mé strany nemůže znamenat vůbec nic (ani skrytou obhajobu xenofobie, ani sdílení názorů AfD...). Abych zjistil, v čem se s názory AfD shoduji a v čem se s nimi naopak neshoduji, musel bych si je nejprve podrobně prostudovat.
MP
tak to konečně udělejte.
JN
Vy mě pořád chcete napasovat do nějaké krabičky se svými nepřáteli, ale já v té krabičce s Vašimi nepřáteli být nechci, přestože se s Vámi v mnoha věcech neshodnu.
Program AfD mě nezajímá. Nemyslím si, že by bylo vůbec správné kohokoliv odsuzovat z důvodu uplatnění jeho práva na účast ve volbách, ať už volil úplně kteroukoliv stranu. Účelem demokracie je vytváření společenského konsenzu, nikoliv vytváření bojových linií.
Program AfD mě nezajímá. Nemyslím si, že by bylo vůbec správné kohokoliv odsuzovat z důvodu uplatnění jeho práva na účast ve volbách, ať už volil úplně kteroukoliv stranu. Účelem demokracie je vytváření společenského konsenzu, nikoliv vytváření bojových linií.
PM
Díky Merkel mistrně zprostředkované neoliberální politice ku prospěchu nejbohatších, došlo k přesunu nejtvrdších krizových následků excesů neoliberální ekonomiky na periferní oblasti.
Ostatní měkčí krizové situace však zůstaly a vyvolaly nutnost politických alternativ.
V nejlákavější naci podobě ji doposud nabízí pouze AfD .... s úspěchem i v Bavorském ráji.
Jsem moc zvědav jak a zda se Merkel vypořádá s nutnou revizí své politiky.
Příkladně i okrajově jako Sparpolitik ap ...bych dodal.
Ostatní měkčí krizové situace však zůstaly a vyvolaly nutnost politických alternativ.
V nejlákavější naci podobě ji doposud nabízí pouze AfD .... s úspěchem i v Bavorském ráji.
Jsem moc zvědav jak a zda se Merkel vypořádá s nutnou revizí své politiky.
Příkladně i okrajově jako Sparpolitik ap ...bych dodal.
JP
To je samozřejmě dost složitá záležitost, pane Plevo. V prvé řadě je nutno si uvědomit: v dané souvislosti jsem psal výhradně o tom, jaká je o b j e k t i v n í determinace určitých sociálních vrstev jejich materiálními zájmy. To ovšem neznamená, že by tato determinace byla naprostá; v konkrétních případech mohou nad sociálním postavením převážit ty "emoce", čili vlastní osobní názor. Jak poznamenal pan Kubička, v minulosti tomu bylo podstatně jinak: například dělnická třída volila v drtivé míře "nalevo", tedy socialisty. Tomu je dnes už značně jinak; už proto, že nemalá část těch "modrých límečků" je dnes sociálně prakticky součást té střední třídy.
Takže, tu souvislost té střední třídy s liberalismem je nutno chápat nejlépe právě jako střed mezi oběma krajními polohami: bude asi nesporné, že objektivním zájmem těch (super)bohatých vrstev bude neoliberalismus: lassez-faire, každý ať si dělá co chce a užívá si svého bohatství jak chce, minimální daně.
Stejně tak protipól bude asi nesporný: příjmově a sociálně prekarizovaná vrstva má objektivní zájem na prosazení socialistických prvků do konceptu státu: pokud možno vysokou míru přerozdělování, od těch bohatých k těch méně majetným.
Ta "střední třída" - ta je ovšem sama o sobě velice obtížně definovatelná, klasicky sem patří "diplomové" profese: lékaři, učitelé, technici (programátoři), také úředníci atd.atd. Jenže jak už zmíněno, dnes už do této střední skupiny mohou naprosto náležet i kvalifikovaní příslušníci tradičně dělnických profesí.
Takže tato střední skupina se pohybuje opravdu někde uprostřed, na jednu stranu jí záleží na uchování její individuální a profesní volnosti, s nepříliš vysokým daňovým zatížením, nicméně zase s dostatečně silným státem, aby tento dokázal zabezpečit fungující sociální systém. (Kromě jiného pro případ nějaké jejich vlastní životní kolize, kdy by oni náhle z té relativně zabezpečené střední třídy spadli do té spodní.) V jejich případě se - na rozdíl od "tvrdého" neoliberalismu těch superbohatých - jedná o liberalismus umírněný, nezřídka dosti levicového zbarvení.
Takže, tu souvislost té střední třídy s liberalismem je nutno chápat nejlépe právě jako střed mezi oběma krajními polohami: bude asi nesporné, že objektivním zájmem těch (super)bohatých vrstev bude neoliberalismus: lassez-faire, každý ať si dělá co chce a užívá si svého bohatství jak chce, minimální daně.
Stejně tak protipól bude asi nesporný: příjmově a sociálně prekarizovaná vrstva má objektivní zájem na prosazení socialistických prvků do konceptu státu: pokud možno vysokou míru přerozdělování, od těch bohatých k těch méně majetným.
Ta "střední třída" - ta je ovšem sama o sobě velice obtížně definovatelná, klasicky sem patří "diplomové" profese: lékaři, učitelé, technici (programátoři), také úředníci atd.atd. Jenže jak už zmíněno, dnes už do této střední skupiny mohou naprosto náležet i kvalifikovaní příslušníci tradičně dělnických profesí.
Takže tato střední skupina se pohybuje opravdu někde uprostřed, na jednu stranu jí záleží na uchování její individuální a profesní volnosti, s nepříliš vysokým daňovým zatížením, nicméně zase s dostatečně silným státem, aby tento dokázal zabezpečit fungující sociální systém. (Kromě jiného pro případ nějaké jejich vlastní životní kolize, kdy by oni náhle z té relativně zabezpečené střední třídy spadli do té spodní.) V jejich případě se - na rozdíl od "tvrdého" neoliberalismu těch superbohatých - jedná o liberalismus umírněný, nezřídka dosti levicového zbarvení.
JP
Shodou okolností zrovna v dnešní "Süddeutsche Zeitung" vyšel rozhovor s jednou americkou socioložkou, která provedla interview s několika stovkami newyorských milionářů.
A výsledek jejího zkoumání byl skutečně nemálo překvapivý: tito boháči mají skutečně nemalé morální problémy se svým bohatstvím! Jen velice málo z nich se - jako Donald Trump - veřejně vychloubá zlatými kohoutky ve svých vanách; naopak, velká většina z nich svůj luxus spíše skrývá či bagetelizuje. Sice by se asi sotva kdo z nich dobrovolně vzdal svého bohatství; ale jen málokdo se z nich proto dívá svrchu na méně majetné. Kromě jiného, jedna drobnost, ale opravdu symptomatická: to obvyklé klišé o namyšleném milionáři arogantně komandujícím hotelovou pokojskou naprosto neodpovídá realitě, ve skutečnosti naprostá většina z nich se k hotelovému personálu chová nejen korektně a zdvořile, nýbrž dokonce i s vyslovenou vstřícností a vlídností.
A jejich většina klade velký důraz na to, že své bohatství si vypracovali sami, svou vlastní tvrdou prací.
A co se jejich politického smýšlení týče, pak podle tvrzení oné socioložky dokonce většina z nich zaujímá spíše středo l e v é pozice!
Ona sama (ta socioložka) tyto opravdu nečekané postoje amerických boháčů vysvětluje alespoň do jisté míry tím, že americká společnost je ve své nejvlastnější tradici naprosto egalitářská. Že zde stále ještě vládne ten duch, že jeden každý Američan se svou vlastní houževnatou prací může dobrat ke svému vlastnímu štěstí (rozuměj: bohatství).
Zatímco to enormní rozpolcení americké společnosti na (super)bohaté na straně jedné, a na chudé a prekarizované na straně druhé, ke kterému dochází v současné době, že toto natolik příkře odporuje té americké tradici, že i těm samotným boháčům se to jeví být nemálo suspektním. A tak jak řečeno se svým bohatstvím nechlubí, spíše ho skrývají, a alespoň jeho část pravidelně dávají na charitu.
Takže, jak vidno, ty objektivní zájmy se někdy mohou značně lišit od těch "emocí" - ta emoční stránka bude sice sotva natolik silná, aby někoho přinutila se svého privilegovaného postavení vzdát, ale na straně druhé její reálnou účinnost také není možno zcela bagatelizovat či popírat.
A výsledek jejího zkoumání byl skutečně nemálo překvapivý: tito boháči mají skutečně nemalé morální problémy se svým bohatstvím! Jen velice málo z nich se - jako Donald Trump - veřejně vychloubá zlatými kohoutky ve svých vanách; naopak, velká většina z nich svůj luxus spíše skrývá či bagetelizuje. Sice by se asi sotva kdo z nich dobrovolně vzdal svého bohatství; ale jen málokdo se z nich proto dívá svrchu na méně majetné. Kromě jiného, jedna drobnost, ale opravdu symptomatická: to obvyklé klišé o namyšleném milionáři arogantně komandujícím hotelovou pokojskou naprosto neodpovídá realitě, ve skutečnosti naprostá většina z nich se k hotelovému personálu chová nejen korektně a zdvořile, nýbrž dokonce i s vyslovenou vstřícností a vlídností.
A jejich většina klade velký důraz na to, že své bohatství si vypracovali sami, svou vlastní tvrdou prací.
A co se jejich politického smýšlení týče, pak podle tvrzení oné socioložky dokonce většina z nich zaujímá spíše středo l e v é pozice!
Ona sama (ta socioložka) tyto opravdu nečekané postoje amerických boháčů vysvětluje alespoň do jisté míry tím, že americká společnost je ve své nejvlastnější tradici naprosto egalitářská. Že zde stále ještě vládne ten duch, že jeden každý Američan se svou vlastní houževnatou prací může dobrat ke svému vlastnímu štěstí (rozuměj: bohatství).
Zatímco to enormní rozpolcení americké společnosti na (super)bohaté na straně jedné, a na chudé a prekarizované na straně druhé, ke kterému dochází v současné době, že toto natolik příkře odporuje té americké tradici, že i těm samotným boháčům se to jeví být nemálo suspektním. A tak jak řečeno se svým bohatstvím nechlubí, spíše ho skrývají, a alespoň jeho část pravidelně dávají na charitu.
Takže, jak vidno, ty objektivní zájmy se někdy mohou značně lišit od těch "emocí" - ta emoční stránka bude sice sotva natolik silná, aby někoho přinutila se svého privilegovaného postavení vzdát, ale na straně druhé její reálnou účinnost také není možno zcela bagatelizovat či popírat.
JP
Ano, pane Nusharte, právě o to se jedná: politický systém občanské demokracie je založen na představě rozumně uvažujícího, racionálního, odpovědného, tedy plně "svéprávného" občana - ale ve skutečnosti naprostá většina těchto občanů jsou "nesvéprávní", protože jsou řízeni a manipulováni nevědomou, iracionální, emocionální složkou své osobnosti.
Naprosto názorně je to možno vidět ve všech předvolebních kampaních: které z nich operují skutečně racionálními úvahami? - Všechno je zaměřeno jenom na ty emoce, na naprosto bezprostřední emocionální účinek. Jinak řečeno, tyto volební spoty už dávno nepočítají s tím "svéprávným občanem", neboť jejich tvůrci naprosto přesně vědí, že tento je pouhou fikcí. Jsou zaměřeny na toho voliče "nesvéprávného", neboť jedině ten je pravý a skutečný.
Z tohoto stavu počáteční "nesvéprávnosti" je možno se dostat jediným způsobem: uvědomit a přiznat si toto své vlastní emoční zatížení, a vypracovat si schopnost racionálního a objektivního posouzení věcí veřejných n a v z d o r y (ná)tlaku svých vlastních emocí.
Naprosto názorně je to možno vidět ve všech předvolebních kampaních: které z nich operují skutečně racionálními úvahami? - Všechno je zaměřeno jenom na ty emoce, na naprosto bezprostřední emocionální účinek. Jinak řečeno, tyto volební spoty už dávno nepočítají s tím "svéprávným občanem", neboť jejich tvůrci naprosto přesně vědí, že tento je pouhou fikcí. Jsou zaměřeny na toho voliče "nesvéprávného", neboť jedině ten je pravý a skutečný.
Z tohoto stavu počáteční "nesvéprávnosti" je možno se dostat jediným způsobem: uvědomit a přiznat si toto své vlastní emoční zatížení, a vypracovat si schopnost racionálního a objektivního posouzení věcí veřejných n a v z d o r y (ná)tlaku svých vlastních emocí.
JN
September 29, 2017 v 16.13
Svéprávní a nesvéprávní (ámen s demokracií)
Já, pane Poláčku, nechci být přidělen do žádné ze tří velkých skupin (bohatí, střední třída, chudí). Chvíli se cítím bohatý, chvíli chudý, a někdy zas tak akorát. Patrně stejně jako existuje fluidní pohlaví, jsem zase já příslušníkem fluidní společenské třídy, respektive ta otázka, do které z těch tří velkých skupin vlastně patřím, mě vůbec nezajímá, je pro mě zcela irelevantní a mé skutečné zájmy nejsou podmíněny postavením v žádné z těchto tří skupin a rovněž se podle údajně nutné příslušnosti k některé z nich nehodlám chovat. Podle mě jsou důležité úplně jiné věci než majetkové postavení. Přikládáním nemístné důležitosti tomuto hledisku je společenský systém (na tomto hledisku založený) udržován vlastně při životě. Lidé, kteří jsou v zajetí této perspektivy, pak nutně musí mít pocit, že ti, kdo tomuto hledisku význam nepřikládají, volí proti svým zájmům. Toto "vězení perspektivy" někdy dokonce vede k tvrdým a zcela na hlavu postaveným odsudkům: Poměrně dobře materiálně zabezpečený lid (ve srovnání s dobou Marxovou) prý "zradil" levici, levice si tedy musí hledat nové revoluční subjekty a pokouší se přitom rozmazávat hranici mezi emancipací a revoluční radikalizací. Podle Nancy Fraserové se progresivní levice tak vlastně staví na stranu progresivního neoliberalismu opentleného emancipačními idejemi.
-------------------------------------------
Samotná myšlenka, že někdo volí proti svým vlastním zájmům, předpokládá, že někdo druhý, který je více schopný identifikovat zájmy toho prvního (který naopak své zájmy schopen identifikovat není) si tuto skutečnost musí uvědomit, jinak by nám totiž zůstala skryta. Podle tohoto pohledu jsou zájmy něco objektivně daného, něco, co lze určit zvenčí, aniž by bylo vůbec nutné, aby subjekt své zájmy sám formuloval. Ten chytrý druhý pak tedy musí říct tomu hloupému prvnímu, co je pro něj nejlepší.
Možný je ještě i druhý výklad. Hloupý první dokáže v prvním kroku svůj zájem správně identifikovat, ale selhává ve volbě správné cesty k naplnění svého zájmu:
Hloupý první: "Zájem, zájem... Že by třeba: Chci se mít dobře?"
Chytrý druhý: "Výborně, to je ta správná identifikace tvého zájmu."
Problém nastává ve druhém kroku, při volbě jediné:-) správné:-) cesty k naplnění bezchybně:-) identifikovaného vlastního:-) zájmu:
Hloupý první: "Takže mám volit sociální demokracii?"
Chytrý druhý: "Ale kdepak, aby ses měl dobře, musíš volit ANO! ANO bude řídit stát jako firmu, firma bude prosperovat a ty se budeš mít dobře. Je to už trochu jasnější?"
Hloupý první: "ANO, teď už vím, koho mám volit, abych se měl dobře! Je to vlastně tak jednoduché, divím se, že mě to nenapadlo hned."
-------------------
Levicový konstrukt nesvéprávných lidí, kteří volí proti svým zájmům, tedy slouží k sobeckému podsunutí mých vlastních zájmů druhým lidem tak, aby jednali v mém vlastním zájmu, přičemž samozřejmě musím hlasitě deklarovat, že to s nimi myslím dobře (nejlépe, když tomu i sám věřím).
-------------------------------------------
Samotná myšlenka, že někdo volí proti svým vlastním zájmům, předpokládá, že někdo druhý, který je více schopný identifikovat zájmy toho prvního (který naopak své zájmy schopen identifikovat není) si tuto skutečnost musí uvědomit, jinak by nám totiž zůstala skryta. Podle tohoto pohledu jsou zájmy něco objektivně daného, něco, co lze určit zvenčí, aniž by bylo vůbec nutné, aby subjekt své zájmy sám formuloval. Ten chytrý druhý pak tedy musí říct tomu hloupému prvnímu, co je pro něj nejlepší.
Možný je ještě i druhý výklad. Hloupý první dokáže v prvním kroku svůj zájem správně identifikovat, ale selhává ve volbě správné cesty k naplnění svého zájmu:
Hloupý první: "Zájem, zájem... Že by třeba: Chci se mít dobře?"
Chytrý druhý: "Výborně, to je ta správná identifikace tvého zájmu."
Problém nastává ve druhém kroku, při volbě jediné:-) správné:-) cesty k naplnění bezchybně:-) identifikovaného vlastního:-) zájmu:
Hloupý první: "Takže mám volit sociální demokracii?"
Chytrý druhý: "Ale kdepak, aby ses měl dobře, musíš volit ANO! ANO bude řídit stát jako firmu, firma bude prosperovat a ty se budeš mít dobře. Je to už trochu jasnější?"
Hloupý první: "ANO, teď už vím, koho mám volit, abych se měl dobře! Je to vlastně tak jednoduché, divím se, že mě to nenapadlo hned."
-------------------
Levicový konstrukt nesvéprávných lidí, kteří volí proti svým zájmům, tedy slouží k sobeckému podsunutí mých vlastních zájmů druhým lidem tak, aby jednali v mém vlastním zájmu, přičemž samozřejmě musím hlasitě deklarovat, že to s nimi myslím dobře (nejlépe, když tomu i sám věřím).
September 29, 2017 v 16.36
A co třeba přestat se přít o svéprávnost voličů a místo toho si přiznat, že samotné volby na systému nic podstatného nemohou změnit.
JN
Mám zkušenosti, že situace v menším městě (tedy v ohraničené komunitě propojené osobními vztahy) se v půběhu let a mnoha volebních období skutečně významně mění. Vývoj k lepšímu je patrný a volby (byť s ne zcela ideálním volebním systémem) v tom hrají významnou roli.
Optimisticky bych něco podobného (v řádu desítek let) očekával i na té úrovni státu.
Optimisticky bych něco podobného (v řádu desítek let) očekával i na té úrovni státu.
JN
Je možné, že v důsledku rozšiřujícího se mínění o údajné bezvýznamnosti voleb se z nich skutečně časem stane jenom takový formální "svátek demokracie", něco na způsob komunistických 1. májů či komunistických formálních voleb.
Zajímalo by mě, jak by se k takovému hypotetickému vývoji pak stavěla progresivní levice. Vítala by ho, nebo by ho kritizovala?
Zajímalo by mě, jak by se k takovému hypotetickému vývoji pak stavěla progresivní levice. Vítala by ho, nebo by ho kritizovala?
September 29, 2017 v 20.48
Progresivní levice (co to vlastně je?) určitě nemá jednotný názor, pane Nusharte.
Já jsem před chvílí našla nějaký citát, který se mi moc líbí:
"Trpělivost je umění žít s tím, co je ještě nehotové, žít v přítomnosti, která je neúplná, aniž by si člověk zoufal."
Je to vlastně křesťanské, ale připadá mi to zároveň marxistické.
A dá se to aplikovat i na volby - prostě nevkládat do nich žádná přehnaná očekávání.
Já jsem před chvílí našla nějaký citát, který se mi moc líbí:
"Trpělivost je umění žít s tím, co je ještě nehotové, žít v přítomnosti, která je neúplná, aniž by si člověk zoufal."
Je to vlastně křesťanské, ale připadá mi to zároveň marxistické.
A dá se to aplikovat i na volby - prostě nevkládat do nich žádná přehnaná očekávání.
September 30, 2017 v 10.47
A ještě to pokračuje:
"Trpělivost znamená podpořit i ostatní, snášet je, přijmout je s jejich omezeními, sdílet je spolu s nimi."
Ale zároveň to neznamená ani pasivitu.
"Trpělivost znamená podpořit i ostatní, snášet je, přijmout je s jejich omezeními, sdílet je spolu s nimi."
Ale zároveň to neznamená ani pasivitu.
JP
Pane Nusharte, kdyby se stalo a Vy se stal dejme tomu nemajetným bezdomovcem - vsaďme se že byste sám velice rychle přišel na to, že jak Váš objektivní, tak i subjektivní zájem je na přítomnosti velice vyspělého sociálního (vulgo: "socialistického") státu, který by Vám skýtal reálnou naději na obnovení důstojného občanského života.
A naopak, kdybyste se stal milionářem, a postavil si dejme tomu nějakou docela normální vilu, a teď přišel někdo s tím že v zájmu rovnosti všech lidí je nutno všechny milionáře znárodnit a do jejich vil nastěhovat bezdomovce - i tady se dá s nemalou pravděpodobností očekávat, že byste velice rychle objevil svůj objektivní třídní zájem.
Zkrátka, ty materiální "třídní" zájmy jsou tady dané objektivně; a s tím nic nenaděláte, i kdybyste se stavěl na hlavu.
Opakuji ještě jednou: je samozřejmě kdykoli v tom či onom individuálním případě možné, že vlastní emoce zvítězí nad tou ryze materiální determinací; a že tedy dejme tomu nějaký milionář rozdá veškerý svůj majetek chudým.
Možné to je; nicméně pokud tu projednáváme společnost jako celek, pak reálně platí a funguje ta objektivní determinace, a nikoli tyto individuální psychologické excesy.
A naopak, kdybyste se stal milionářem, a postavil si dejme tomu nějakou docela normální vilu, a teď přišel někdo s tím že v zájmu rovnosti všech lidí je nutno všechny milionáře znárodnit a do jejich vil nastěhovat bezdomovce - i tady se dá s nemalou pravděpodobností očekávat, že byste velice rychle objevil svůj objektivní třídní zájem.
Zkrátka, ty materiální "třídní" zájmy jsou tady dané objektivně; a s tím nic nenaděláte, i kdybyste se stavěl na hlavu.
Opakuji ještě jednou: je samozřejmě kdykoli v tom či onom individuálním případě možné, že vlastní emoce zvítězí nad tou ryze materiální determinací; a že tedy dejme tomu nějaký milionář rozdá veškerý svůj majetek chudým.
Možné to je; nicméně pokud tu projednáváme společnost jako celek, pak reálně platí a funguje ta objektivní determinace, a nikoli tyto individuální psychologické excesy.
JP
Ale vždyť to spolu právě souvisí, paní Hájková.
Naprostá většina lidí je plně ovládána svými jak materiálními, tak i osobnostními determinacemi. A tak "volí" stále stejně - a proto se také nic podstatného nezmění.
Veškeré ty iluze o tom, že tyto takzvané "volby" mohou něco podstatného změnit, vznikají do značné míry proto, že se z nich uměle dělá cirkusové klání jednotlivých postav.
Například se postaví Trump proti Clintonové: v bezprostřední, osobní rovině je to samozřejmě velmi viditelný rozdíl, jestli v tom americkém prezidentském křesle sedí afektovaná, ale přece jenom relativně uměřeně vystupující technokratka, anebo ale ze řetězu utržený neotesanec.
Ale za tímto bojem o osobnosti se pak plně skryje fakt, že na samotném systému fungování (kapitalistického) systému se nezmění naprosto nic, ať je "tam nahoře" Clintonová nebo Trump.
Naprostá většina lidí je plně ovládána svými jak materiálními, tak i osobnostními determinacemi. A tak "volí" stále stejně - a proto se také nic podstatného nezmění.
Veškeré ty iluze o tom, že tyto takzvané "volby" mohou něco podstatného změnit, vznikají do značné míry proto, že se z nich uměle dělá cirkusové klání jednotlivých postav.
Například se postaví Trump proti Clintonové: v bezprostřední, osobní rovině je to samozřejmě velmi viditelný rozdíl, jestli v tom americkém prezidentském křesle sedí afektovaná, ale přece jenom relativně uměřeně vystupující technokratka, anebo ale ze řetězu utržený neotesanec.
Ale za tímto bojem o osobnosti se pak plně skryje fakt, že na samotném systému fungování (kapitalistického) systému se nezmění naprosto nic, ať je "tam nahoře" Clintonová nebo Trump.
October 1, 2017 v 19.11
Politický systém je totiž ten způsob, jakým si společnosti vládnou, zatímco ekonomický systém je způsob, jakým se živí.
+ Další komentáře