Mé první intenzivnější setkání s fenoménem Angely Merkelové se odehrálo v tutoriu uvádějícím čerstvě zapsané studující do témat a výzkumných metod politologie. Zimní semestr 2005/2006, kdy jsem v německé Bochumi nastoupila do prvního univerzitního ročníku, začínal jen několik dní po volbách do Spolkového sněmu, ve kterých jen o několik procent před sociálními demokraty zvítězili demokraté křesťanští pod vedením Angely Merkelové, a v tutoriu se pravidelně nejpozději po půl hodině věnované plánovanému tématu stočila diskuze právě k čelné křesťanské demokratce a velké koalici, kterou poprvé po skoro 40 letech od listopadu toho roku vedla, a k tomu, co od toho čekat.

Diskuze to byly vášnivé, nicméně poněkud jednostranné: z většinou levicově smýšlejících nastávajících sociálních vědců na mé univerzitě jí ani velké koalici příliš nefandil a nepředpovídal dlouhou kariéru v podstatě nikdo.

Je o jedenáct let později, já stihla v mezičase vystudovat, začít a přerušit doktorát, ukončit první vážný vztah, přestěhovat se zpět do České republiky, nastoupit do první práce, poprvé dát výpověď a práci změnit a i v nové práci už jsem třetím rokem - a Angela Merkel je u moci pořád.

Do jisté míry se tak cítím patřit k takzvané „Generaci Merkel“ — tímto pojmem označil německý týdeník Der Spiegel před dvěma lety mladé lidi, kteří od okamžiku, kdy vědomě vnímají politické dění, nezažili v čele státu nikoho jiného, než právě kancléřku.

Čím se tedy vyznačuje tahle generace, na které lze do jisté míry jako v inkubátoru sledovat kancléřčin vliv na německou politiku a společnost?

Zaprvé se zdá, že vyrůstat s ženou v nejvyšší politické funkci jako samozřejmostí pozitivním způsobem ovlivnilo sebevědomí mladých žen ohledně toho, co ve společnosti mohou dokázat a na jaké funkce mohou aspirovat. Na druhou stranu to však zároveň zřejmě vedlo k tomu, že tyto ženy podceňují i v německé společnosti nadále přetrvávající strukturální překážky rovnoprávnosti žen a mužů. A mohou jimi být o to více zaskočeny, až se s nimi setkají.

Vzhledem k tomu, že Generace Merkel zažila jako samozřejmost, že se kancléřka postavila v průběhu času do čela při řešení řady evropských i globálních problémů, dívá se taky tato generace na Německo a jeho roli v evropské a světové politice o něco sebevědoměji než generace předchozí. Navzdory převládajícímu českému dojmu Německa jako po moci lačnícího hegemona se v Německu zároveň i nadále vedou velice intenzivní společenské debaty o tom, jaká je a má být role Německa ve světě.

Historická zkušenost nacismu společností ještě stále velmi silně rezonuje a tak se má za to, že právě v generaci Merkel mohlo uzrát sebevědomí zdravé — takové, které vnímá německou odpovědnost za řešení problémů překračujících jeho hranice a jeho schopnosti a kapacity se toho zhostit, ale které je v tom zároveň usměrňováno předanou historickou zkušeností.

Nejméně lichotivá hypotéza Spiegelu ohledně důsledků působení Angely Merkelové v čele státu byla ta, že přicházející generace jsou jejím vlivem významně méně politické než generace předcházející. Je to jistě obecný fenomén, který se netýká jen Německa, ale osobnostní profil kancléřky a jejích chápaní politiky v kombinaci s faktem, že dvě ze tří funkčních období vládne ve velké koalici, jejíž fungování si vynucuje více nevyhraněných kompromisů a utlumuje ideologické debaty, k tomu nepochybně významně přispěly.

Politika vsedě