Německo je evropská politická velmoc. Jakmile se ukázalo, že koordinovaný islamistický teror bude působit i v Evropě (Madrid, Londýn, Paříž, Brusel…), nikdo ve spolkové republice nepochyboval, že je jen otázka času, kdy udeří i zde. Nyní během několika málo dní proběhlo několik útoků, které vzbudily enormní mediální pozornost. Facebooky jsou plné povzdychů „to bude teď každý den?“, Lubomír Zaorálek tweetuje, že žijeme v nebezpečném světě, Petr Fiala nás ubezpečil, že jsme ve válce, kterou jsme si nevybrali, ve sněmovně vzniká platforma proti multikulturalismu a Andrej Babiš konečně započal ostrou předvolební kampaň a postavil se proti koaličním partnerům; osmdesát syrských uprchlíků z tureckých táborů prý přijmout nemůžeme, on je totiž proti přijímání jakýchkoliv uprchlíků, je to prý bezpečnostní riziko, „když vidíte, co dělají za zvěrstva někteří lidé, kteří nedostali azyl v Německu.“

Angela Merkelová na tiskové konferenci mluví naprosto klidně, možná až nepříjemně věcně a člověka musí fascinovat, že poté, co si za poslední rok vyslechla o své údajné naivitě a spoluzodpovědnosti za evropskou migrační krizi - od hlav nejrůznějších evropských států i od vnitropolitické opozice -, opakuje před kamerami větu, která jednou pro Němce a Němky zřejmě bude charakterizovat celou dnešní epochu: „Wir schaffen das.“ „My to zvládneme. A zachováme si přitom naše nejdůležitější hodnoty, totiž že důstojnost člověka je nedotknutelná a že ti, kdo jsou politicky pronásledováni, u nás azyl dostanou.“ Působí to samozřejmě, říká přece to, co má kancléřka říkat, uklidňuje a nepolevuje z principů, na kterých demokracie stojí. Jak nesamozřejmě to ale zní se znalostí české debaty.

Co tedy poslední dny prodávalo noviny?

• 18. července ve vlaku u Würzburgu - sedmnáctiletý žadatel o azyl (zřejmě z Pákistánu) sekyrou vážně poranil čtyřčlennou hongkongskou rodinu na dovolené. Byl zřejmě napojený na IS, zastřelen policií.
• 22. července v okolí nákupního centra v Mnichově zastřelil osmnáctiletý Němec s íránskými kořeny devět lidí. Považoval se za árijce, obdivoval Hitlera a Breivika a cílil pravděpodobně jen na oběti svého věku, u kterých byl viditelný migrantský původ
• 24. července zabil v Reutlingenu jedenadvacetiletý syrský žadatel o azyl svoji těhotnou kolegyni. Pravděpodobně šlo o čin z nešťastné lásky, který se do mezinárodních zpravodajských agentur dostal jen kvůli národnosti vraha a atmosféře doby.
• Tentýž den, 24. července se před vchodem na festival v Ansbachu, kam ho nepustili, protože neměl lístek (!), odpálil podomácku zhotovenou bombou sedmadvacetiletý Syřan, jemuž byl azyl v Německu zamítnut. Ve videu se přihlásil k IS, výbuch nicméně nezabil nikoho jiného než atentátníka. Jednalo se o první islamistický sebevražedný útok v dějinách SRN.

Co z toho vyplývá? Jen dva z útoků lze označit za islamistické a oba byly až směšně neúspěšné, „rekruti“ Islámského státu se ukázali jako celkem neschopní, navíc prokazatelně se záznamy na psychiatrii, což je v očích případných následovníků jistě znedůvěryhodňuje. I po letošním červenci tak platí, že jedinými smrtelnými obětmi pseudoislámského extremismu na území Německa zůstávají dva američtí vojáci, zabití na Frankfurtském letišti v roce 2011. Sluší se připomenout, že Německo už „přežilo“ několik větších plánovaných útoků. Některé byly včas odhaleny, jindy teroristi nebyli schopni vyrobit bombu, která by opravdu vybuchla.

↗

Bez obětí na životech zatím kupodivu zůstává i nová záliba německé extrémní pravice — zapalování ubytoven pro uprchlíky. Repro DR 

(Nejen) Babišova rétorika navíc naznačuje, že jde o důkazy jakési nepovedené integrace, jako by zkušenost ukazovala, že uprchlíci z blízkého východu jsou z definice neintegrovatelní. Mluví o lidech, kteří „nedostali azyl“ (jako by se mstili), což ale platí jen o činu atentátníka z Ansbachu, používá tedy princip kolektivní viny dokonce na základě jediného případu. Podobné buranské výroky jsou v Bavorsku, kde je dnes z přistěhovalecké rodiny každý pátý, a příklady jejich úspěšné integrace jsou viditelné na každém kroku, naprosto nepředstavitelné. Cyničnost takových vět je znásobena faktem, že útočí i na všechny mrtvé z mnichovské tragédie.

Je zajímavé srovnat bilanci německých obětí islamismu s počtem obětí pravicového násilí - od roku 1990 nejméně 156 mrtvých. Nyní k nim můžeme připočíst i oběti z Mnichova. Bez obětí na životech zatím kupodivu zůstává i nová záliba německé extrémní pravice - zapalování ubytoven pro uprchlíky (přes 1600 případů jen za rok 2015). Ten nepoměr je flagrantní, ale i v Německu slyšíte běžné lidi se strachem mluvit spíše o islamismu. Je strach mainstreamu z neonacistického terorismu menší i proto, že „bílí“ Němci počítají s tím, že zrovna je si extrémní pravice na mušku nevezme?

Zdá se, že jediné, co zřejmě mají nedávné útoky v Německu opravdu všechny společného, je toxická maskulinita dospívajících frustrovaných mužů. To se zdá být ostatně důležitějším a zajímavějším tématem než donekonečna omílané debaty o islámu. Debaty o tom, že bude potřeba více psychologů na středních školách, ukazují, že část německé veřejné debaty míří správným směrem.

Samozřejmě, že veškeré pojmosloví - co už je terorismus a co jen „obyčejná“ vražda? - je diskutabilní. V celé zemi je ročně zavražděno kolem tři sta lidí. Většina zřejmě dost nespektakulárně, takže se o tom nedočteme na Novinkách. I v Německu ale každopádně stále ještě platí, že je pravděpodobnější, že se udusíte prostěradlem ve vlastní posteli, než že vás zabije nějaký zfanatizovaný muslim.