V Mnichově v pátek vpodvečer psychicky labilní osmnáctiletý muž postřílel devět lidí, aby o chvíli později zastřelil i sám sebe, zraněných jsou na tři desítky. Několik nepřehledných hodin nebylo jasné, zda není útočníků víc a zda se nejedná o začátek koordinovaných útoků na více místech, jaké se odehrály na podzim loňského roku v Paříži. Policie proto zastavila MHD, vyzvala k vyklizení ulic centra a odkláněla dopravu do města po dálnicích.

Kritická situace naplno ukázala roli sociálních médií jako informačního kanálu číslo jedna. V dobrém i špatném…

Jako první vyslala zprávu o střelbě mnichovská policie přes svůj twitterový a facebookový účet, během krátké doby byly informace sdíleny tisíci uživatelů. Později začala policie důležité informace na sociálních sítích zveřejňovat i v cizích jazycích — angličtině, francouzštině, turečtině.

Zřejmě především díky rychlosti, s jakou se zprávy po sociálních sítích rozšířily, se podařilo centrum dle pokynů policie tak rychle vyklidit. V případě, že by se skutečně bývalo jednalo o rozsáhlejší útoky, mohlo to zachránit lidské životy.

↗

Nepřehledné hodiny po mnichovském útoku ukázaly, že společnost potřebuje reflektovat, jak zásadní pozitivní i negativní roli hrají sociální sítě. Foto ndtv.com

Facebook poprvé v Německu zapnul funkci Safety Check, pomocí které člověk v oblasti nějaké katastrofy může dát svým přátelům vědět, že je v pořádku. To zřejmě přispělo k jistému uklidnění situace a také k tomu, že nedošlo k významnějšímu přetížení telefonních linek, jako se stávalo dříve v podobných situacích.

Podobně jako již při útocích v Paříži nebo Bruselu také Mnichované nabízeli pod hashtagem #opendoor útočiště přespolním nebo těm, kteří se před zastavením MHD již nedostali domů. Svou budovu takto daly k dispozici i zemská vláda a parlament.

Odvrácená strana sociálních sítí

Dlouho na sebe ovšem na sociálních sítích nenechaly čekat ani méně chvályhodné úkazy. Lidé začali v podstatě „živě“ sdílet fotky samotné střelby, útěku útočníka a policejního zásahu — museli dokonce být policií přes Twitter napomenuti, že tím zásah maří.

Někteří začali — jako tomu bylo už u bruselských útoků — postovat pod stejnými hashtagy obrázky zvířat, aby se pro útočníky relevantní informace v jejich záplavě ztratily.

Zároveň se vyrojily i mnohé lživé informace. Především ta o tom, že útočník měl volat „Alláhu Akbar“, se šířila jako oheň v rozjitřené atmosféře jen pár dní po útoku v Nice.

Zveřejňovány byly také falešné fotky z místa činu — obrázky ukazující zakrvavené mrtvoly v nákupním centru v Jižní Africe nebo lidi klečící na zemi s rukama za hlavou při cvičení protiteroristické jednotky ve Velké Británii.

Řada svědků pohybujících se v době útoku po mnichovském centru popisuje, jak v nich při sledování sociálních médií rychle stoupala panika. Zorientovat se v záplavě informací bylo téměř nemožné, teror se zdál být všude: každý si ho nesl ve své kapse.

Nastalé panice lze zřejmě připsat i rychle se šířící nepotvrzené fámy o střelbě na dalších místech ve městě. Lidé popisují, jak jinde docházelo k hysterickým tlačenicím, ve kterých scházelo jen málo k tomu, aby byl někdo ušlapán.

Sociální sítě tak při mnichovském útoku v amoku ukázaly svůj potenciál životy zachraňovat, ale i ohrožovat. Působí sice jako důležitý zdroj informací, zároveň ale pomáhají zesilovat paniku.

Večer strávený neustálou aktualizací newsfeedu s pravdivými i lživými informacemi a dojmy psanými v panice zanechá své stopy i v lidech bezprostředně děním nezasažených.

Teror a násilí mají nad lidmi moc jenom, když se k nim dostanou — sociální sítě jsou proto pro ně ideální kanály. Německý žurnalista Friedemann Karig žádal již minulý rok dodržování etiky sdílení: každý z nás svým chováním na sociálních sítích spolurozhoduje o tom, jak úspěšná snaha o vyvolání strachu bude.

Zároveň se člověku nechce ani nedomýšlet, pro kolik lidí zůstanou šířené hoaxy pravdou, kterou se nyní establishment a Lügenpresse snaží zastřít. A celá věc má nakonec ještě jednu dimenzi: Twitter i Facebook jsou soukromé americké koncerny s kvasimonopolním postavením a především v případě druhého jmenovaného také mesiášskou ambicí měnit svět. Musíme tedy debatovat rovněž o tom, jaká má úskalí, pokud je stát začíná využívat coby strategické infrastruktury v situacích podobně zásadních, jako byly útoky v Mnichově.