Německo vyhrálo krizi

I kdyby Řekové nesplatili Německu jediné euro ze svého dluhu, vyšlo by Německo z krize v plusu. Příčinou je nerovné postavení přebytkových a deficitních zemí v Eurozóně.

Německý Institut pro ekonomický výzkum v Halle (IWH) zveřejnil studii, ve které zkoumal vývoj nákladů německé vlády na veřejný dluh. Ze srovnání vývoje krátkodobých úrokových sazeb z vládních dluhopisů a jejich hypotetickým vývojem „bez dluhové krize v Evropě“ vychází německé dluhové břemeno jako vítěz.

Od vzniku Evropské měnové unie bylo Německo spolu například s Nizozemím, Rakouskem nebo Belgií ve velmi výhodné pozici přebytkové země. Zafixováním směnných kurzů byl zafixován i obchodní vztah mezi přebytkovými zeměmi a jejich nutnou protiváhou – zeměmi schodkovými. Měnová unie usnadnila pohyb zboží z Německa na jih Evropy s velkou finanční odměnou v opačném směru, která se pak obratem vracela jako zahraniční investice zpět na jih.

Finanční, hospodářská, bankovní, dluhová a „bůhvíjaká“ krize zamíchala s obchodními a investičními vztahy, ale vestavěnou nespravedlnost nezměnila. Němečtí investoři se začali obávat řeckého prostředí a pochopitelně zareagovali útěkem z Řecka do bezpečí. V dobách paniky je to samozřejmé chování – umožněné je pouhým stisknutím tlačítka. Naneštěstí ale ovlivňuje veřejné rozpočty. Zatímco se řecká správa dluhu hroutila pod skokově rostoucími úrokovými sazbami, které zapříčinily postupnou neschopnost refinancování dluhu, německá vláda z této situace těžila.

Za německé vládní dluhopisy se z 3 % během pár let platilo jenom procento, a v dobách největšího strachu se úrokové sazby dostaly dokonce až do záporných čísel. Na tom postavil institut IWH svůj výpočet. Německo „uspořilo“ od roku 2010 na úrokách 109 miliard eur, což bylo podle studie neúměrně více, než ušetřily ostatní přebytkové země Eurozóny.

Čím hůře se dýchalo Řekům, tím lépe bylo Němcům. Němečtí investoři sice přicházeli o do té doby vysoké výnosy z investic na jihu Evropy, návratem „domů“ si však zajistili v té době nedostatkové „bezpečí“. Německá vláda byla přílivem kapitálu do země ochráněna před dluhovými problémy a mohla si tak zachovat roli vzoru zodpovědnosti. A nakonec je tu německý soukromý sektor: ten sice z recese v Evropě nijak netěžil, oslabování eura však vytvořilo prostor pro export mimo Eurozónu, který vyvážil skomírající vývoz vyprahlým zákazníkům z evropské periferie.

Německo spolu například s Nizozemím, Rakouskem nebo Belgií bylo od vzniku Eurozóny ve výhodné pozici přebytkové země. Zafixováním směnných kurzů byl zafixován i obchodní vztah mezi přebytkovými zeměmi a jejich nutnou protiváhou – zeměmi schodkovými. Foto eunews.it

V čí prospěch se budeme integrovat?
Německo poskytlo Řecku v rámci pomoci asi 90 miliard eur. Zmíněná studie shrnuje dosažené výsledky jednoduchým počtem – kdyby kancléřka Merkelová odpustila Řecku celý dluh, Německo by bylo stále ještě v plusu.

Někdo může namítnout, že nelze porovnávat řecký dluh a úspory německé vlády, minimálně vzhledem k hypotetičnosti situace. Proč by výhody z příznivé situace na kapitálových trzích měly nutit Němce k odpouštění dluhů? Odpověď je stále stejná – Eurozóna. Právě nastavení měnové unie bez mechanismu, který by dokázal recyklovat trvalé přebytky jádra a spravedlivě rozděloval prostředky chronicky deficitním zemím, vytvořilo trvalé obchodní nerovnováhy. Zvýhodněná skupina států přirozeně těží z konjunktury, i v momentech krize jsou však tyto státy díky svému postavení chráněny před špatným koncem. Ignorování této skutečnosti přivedla celou Evropu do éry nejhlubší nedůvěry v Eurozónu.

Na Eurozóně je dnes terčem kritiky snad všechno: od ekonomicky nesmyslné architektury měnové unie, přes kritiku německé germanizující snahy uprostřed společenství, až k vytrácení perspektivy další integrace, které může ohrozit celý evropský projekt. Německá zatvrzelost vtělená do ministra Schäubleho kazí obraz sjednocené solidární Evropy. Schäuble se zastává současného statu quo, aniž by jej dokázal jediným argumentem obhájit. A když už má nastínit budoucnost integrace, vidí ji v prohlubování nedemokratičnosti a v pevnějším zakořenění německé převahy.

Od počátku dluhové krize v Evropě se dovídáme, jakými všemi způsoby přebytkové země „vysávají” periferii. Nejnovější studie IWH se jen přidává to dlouhé řady takových upozornění. Před námi jsou dvě možné verze budoucnosti – buď budeme dál měřit rozevírání nůžek mezi jádrem a periferií, nebo těmi nůžkami konečně přestřihneme národní mocenské a finanční zájmy a začneme Evropu skutečně integrovat.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Aleš Morbicer - invalidní důchodce a audiofil, Ostrava

Středa, 12.Srpna 2015, 15:27:58

Varufakis to popsal v článku

Schäubleho evropský plán: souhlasí s ním Evropané?

http://a2larm.cz/2015/08/schaubleho-evropsky-plan-souhlasi-s-nim-evropane/

Rozlišuje v něm "alianci států", kterou razí Schauble, a "federaci", kterou razí on.
Federace vyžaduje jednotné politické vedení Evropy s plně demokratickým mandátem. Toto vedení by umožňovalo kontrolovat a kompenzovat některé ekonomické zákonitosti, které pan Bittner v článku označuje jako samozřejmé chování, ale zároveň vnímá jako nespravedlnost.
Je fakt, že dopady světové krize na Řecko a na Německo jsou nesrovnatelné.

Aliance států, jak ji prosazuje Schauble, by pak měla stát na Parlamentu eurozóny a na vytvoření samostatného evropského komisaře pro rozpočty, tj. představa, že se evropské státy zavážou k plus minus vyrovnaným rozpočtům výměnou za ničím neomezený přístup na evropský trh a stabilní měnu.

Varufakis Schaubleho plán kritizuje jednak slovy: "Vezměte si události, které se staly před vypuknutím krize eura v roce 2010. Pokud by tenkrát Schäubleho finanční dozorce existoval, pak by mohl vetovat rozhazovačnost řecké vlády, ale nebyl by v takové pozici, aby zamezil přívalům půjček ze soukromých bank ve Frankfurtu a Paříži do bank na jihu Evropy. Tyto odtoky kapitálu jen podtrhly neudržitelný dluh, který byl nevyhnutelně převeden na bedra veřejnosti ve chvíli, kdy se zhroutil finanční trh. A v době po krizi by bylo Schäubleho rozpočtové monstrum také bezmocné – tváří v tvář potenciální zadluženosti několika států jako následek toho, že (přímo či nepřímo) poskytly nouzovou finanční pomoc soukromým bankám."
Toto nejsem schopen posoudit, nicméně se mi zdá, že se "příval půjček" až příliš snadno v další větě přetransformoval na "odtoky kapitálu" ,,,,,,,,,,,,,,,,,,,, nedokážu vidět tu vazbu.

Navíc ovšem dodává, že "federace smí vytvořit politickou autoritu, kdežto aliance nikoliv".
Říká:: "„Aliance států“ samozřejmě může dospět ke vzájemně prospěšným dohodám proti společnému nepříteli (třeba v případě obranné vojenské aliance), dále v dohodách o společných průmyslových standardech nebo při budování obchodních zón. Ale taková aliance suverénních států nebude nikdy schopná stvořit funkcionáře s pravomocí svrhnout suverenitu celých států. Jednoduše k takovému kroku nemá dostatečnou politickou autoritu."
A prohlašuje alianci států v rozporu se základními liberálními principy.

O tom bych si ovšem dovolil pochybovat. Od nějaké skupiny států propojené bilaterálními smlouvami se aliance států přece liší právě tím, že se v určitých oblastech demokraticky vzdávají suverenity na základě jednoho z posvátných pravidel liberalismu a tím je smlouva. A smlova přece může být i politická. Jen to nemůže být smlouva typu "chceme, aby byli všichni šťastní", musí se týkat konkrétních věcí.

Varufakis sdílenou suverenitu předvádí (hezké slovo) jako popření suverenity.
Jenže pokud by byly domluvená pravidla taková, že vznikne sdílený politický orgán, ve kterém budou mít všechny alianční státy své zástupce s plným slovem i s plnou a ničím neomezovanou kontrolou jeho činnosti, a dohodly by se na podmínce plus mínus vyrovnaných rozpočtů, a všechno by to demokraticky schválily národní parlamenty, tak nevidím důvod, proč by takový orgán nemohl fungovat -- komu by se to nelíbilo, mohl by přece z aliance jako suverén vystoupit, kdo by podmínky nesplňoval nebo by fixloval, byl by ze suverénní vůle ostatních států "vystoupen".

Jako omezení suverenity by asi spíš vypadalo, pokud by byl federální politický orgán svou silou nadřazen národním parlamentům úplně ve všem.

Nu, Evropu asi čeká období nových rozhodnutí a nových cest.
U něčeho takového bývává pěkný zmatek.

Vojtěch Klusáček - Brno

Středa, 12.Srpna 2015, 16:18:57

Zůstává otevřená a kupodivu stranou zájmu otázka, zda je německá představa reálná. Zda je možné provozovat moderní ekonomický celek (za který lze považovat EU, nikoli izolovaně Německo) bez deficitního financování, bez rostoucího sumárního soukromého a veřejného zadlužení, a při tom s nezaměstnaností na nějaké přijatelně nízké úrovni. Příklad Japonska ukazuje, že spíš nikoli.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.