Novinář britského týdeníku New Statesman Harry Lambert mluvil v uplynulém týdnu telefonicky s Janisem Varoufakisem. Z exkluzivního rozhovoru plyne, že Varoufakis předvídal vývoj, který vedl k uzavření pro Řecko mimořádně nepříznivé dohody. Z vlády odešel, protože neprosadil svou variantu konfrontačního přístupu.

Řecko o víkendu konečně dosáhlo dohody se svými věřiteli. Podepsaná dohoda je krutá a podstatně horší nežli návrhy, kterým se vláda předešlých pět měsíců snažila zoufale vzdorovat.

V pátek večer, kdy se řecký parlament shodl na programu úspor a škrtů, který voliči rezolutně odmítli v referendu jen o pět dní dříve, zdála se být dohoda blízko. Částečný odpis dluhu byl nepravděpodobný, ale možný. Nyní, navzdory kapitulaci vlády, Řecko nečeká odpuštění dluhu, a dokonce stále hrozí, že může být vyhozeno z Eurozóny.

Varoufakis v hodinovém telefonickém rozhovoru s britským časopisem New Statesman nazval návrhy věřitelů, odsouhlasené v pátek Athénami, které se v dnešním světle zdají být ještě vcelku štědré, „naprosto nemožnými, neuskutečnitelnými a toxickými… byly tím typem návrhů, který se předkládá druhé straně ve chvíli, když si nepřejete dohodu“.

V rozhovoru pro New Statesman pokračoval: „Řecko musí přestat předstírat a protahovat současný stav, musíme na sebe přestat brát další dluhy a předstírat, že jsme vyřešili problém, když jsme ho nevyřešili; pokud jsme změnili náš dluh v ještě méně udržitelný s podmínkou pokračující politiky škrtů, která ještě více smršťuje ekonomiku; a břímě nadále přesouvá na záda chudých, čímž vytváří humanitární krizi.“

Zásadním momentem rozhovoru je Varoufakisovo obvinění, že během jeho pěti měsíců v úřadě s ním jeho partneři nikdy nevedli vážně míněná jednání. Tsiprasova vláda byla zvolená, aby znovu jednala o programu škrtů a úspor, který očividně selhal; během pěti let sebral čtvrtině Řeků práci a vytvořil nejhorší krizi ve vyspělém světě od třicátých let minulého století.

Pro New Statesman dále uvedl, že krátkodobá dohoda mohla být na světě brzy po zvolení Syrizy již na konci ledna. „Měli jsme připravené tři nebo čtyři zásadní reformy,“ které mohly být odsouhlaseny a Evropská centrální banka mohla na oplátku uvolnit omezení likvidity.

Stalo se ale úplně něco jiného: „Druhá strana trvala na ‚všeobecné dohodě‘, která znamenala, že chtěli mluvit o všem. Já si to interpretuji tak, že když chcete mluvit o všem, nechcete vlastně mluvit vůbec o ničem.“ Všeobecná dohoda navíc nebyla možná. „Oni nepředložili vůbec žádné nové návrhy.“ Varoufakis si myslí, že věřitelé celých pět měsíců během jednání Řeky vodili za nos.

Eurozónu řídí Němci

Varoufakis pro New Statestman vylíčil, že při jednáních se „za všech okolností konzistentně“ choval německý ministr financí Schäuble, architekt dohod z let 2010 a 2012. „Jeho stanovisko znělo: ‚Já nehodlám diskutovat o programu — ten byl již přijat předchozími vládami a my nemůžeme dovolit, aby volby cokoliv změnily.‘“

Varoufakis popsal svou reakci takto: „V tu chvíli jsem řekl ‚No možná by bylo nejlepší, kdyby se v zadlužených zemích volby nekonaly vůbec,‘ ale nedočkal jsem se žádné odpovědi. Moje jediná interpretace je, že si o tom mysleli: ‚Ano, to je skvělý nápad, ale bylo by těžké to uskutečnit. Tak to buď podepište tady, kde je to vyšrafované místo dole, anebo vás vykopneme.‘“

Varoufakis byl skutečně vyhozen z vyjednávacího týmu krátce po té, co se Syriza ujala vlády, přestože měl stále na starost státní finance. Nikdo dlouho nevěděl proč. V dubnu uvedl velmi vágní důvod: „Snažím se mluvit v Euroskupině o ekonomii, což tu není zvykem.“

Na otázku New Statesman, jak to přijali, odpovídá: „Rezolutně odmítli zabývat se ekonomickými argumenty. Vy předložíte detailně propracovaný argument, propracujete do detailu jeho věcnou stránku, a pak se ocitnete v místnosti, kde na vás civí skupina vašich kolegů, jako by ztratili řeč. Je to jako kdybyste ani nepromluvil. To, co říkáte, se naprosto míjí s tím, co říkají oni. Kdybyste jim zazpíval švédskou hymnu, mělo by to stejný účinek.

Členské státy Eurozóny se rozdělily na dva břehy — jedni chtěli „Grexit“, druzí zase dohodu. Podle Varoufakise je ale spojovalo jedno — odmítnutí vyjednávat.

„Někteří lidé nám v osobní rovině projevovali sympatie, za zavřenými dveřmi, především lidé z Mezinárodního měnového fondu.“ Varoufakis naznačil, že se jednalo o Christine Lagardeovou, šéfku MMF. „Uvnitř Euroskupiny to pak bylo už jen pár vlídných slov a nic víc.“ Varoufakis v New Statesman popisuje mimořádnou zkušenost: „Velmi mocní lidé na vás hledí, mlčí a dávají nepokrytě najevo: ‚Máte pravdu v tom, co říkáte, ale my vás stejně rozdrtíme‘.“

Varoufakis se zdráhal v rozhovoru uvádět konkrétní jména, ale mimo jiné přiznal, že vlády zemí, jejichž situace je podobná jako Řecka, byly ve skutečnosti jeho „nejodhodlanějšími nepřáteli“. „Největší noční můrou“ vlád nejzadluženějších států, jako jsou Portugalsko, Španělsko, Itálie a Irsko, „byl náš úspěch“, uvedl doslova Varoufakis. „My jsme se blížili úspěchu ve vyjednávání lepší dohody, což by pro ně bylo politicky fatální: museli by vysvětlit svým občanům, proč nevyjednávali jako my.“

Varoufakis se domnívá, že věřitelé po celou dobu měli ve vyjednávání jasný plán: udržovali řeckou vládu v nadějích na kompromis, přičemž současně zaškrcovali oprátku finanční nouze. Strategii po celou dobu řídil německý ministr financí Schäuble. Počítal s tím, že nakonec řeckou vládu zažene do kouta, kde mu bude vydána na milost a nemilost. Což se nakonec stalo.

↗

Strategii po celou dobu řídil německý ministr financí Schäuble. Počítal s tím, že nakonec řeckou vládu zažene do kouta, kde mu bude vydána na milost a nemilost. Což se nakonec stalo. Foto The Toc

„Řekli nám, že potřebují všechna data o naší fiskální situaci, všechna data o státních podnicích. Tak jsme strávili spoustu času snahou jim je poskytnout, vyplňovali jsme dotazníky a účastnili se spousty schůzek.“ Varoufakisův závěr byl stručný: „Nachystali si nás.“

Varoufakis očekával diskusi, ale narazil do zdi: „Úplně a bezvýhradně všichni poslouchají ministra financí Německa. Fungují jako skvěle sehraný orchestr a on je dirigent.“

„Pouze francouzský ministr [Michel Sapin] občas něco nesouhlasně zamručel, ale sotva slyšitelně. Bylo cítit, že musel používat velmi uvážlivý jazyk, aby to nevypadalo jako odpor vůči Němcům. Vlastně vždy, když Dr. Schäuble něco prohlásil a stanovil tak oficiální linii, francouzský ministr ustoupil,“ popsal Varoufakis situaci.

Varoufakis si myslí, že nadvláda Merkelové a Schäubleho nad Euroskupinou je absolutní a že sama skupina stojí za hraicemi zákona. Ukázalo se to výmluvně v situaci, kdy vydala prohlášení bez řeckého souhlasu, přestože podle vnitřních pravidel je k jakémukoli veřejnému výstupu nutný konsensus.

Varoufakis navrhoval jiný plán, který neprošel

New Statesman píše, že v souladu s tím, co Schäuble naznačil, to dnes vypadá, jako by se nesmělo v Evropě připustit, aby volby něco změnily. Ale Varoufakis věří, že mohly změnit všechno. V den referenda měl připravený radikální konfrontační plán, který ovšem Alexis Tsipras nepřijal.

Varoufakis konstatuje, že eurozóna může diktovat podmínky Řecku, protože už nemá strach z Grexitu. Je přesvědčená, že její banky jsou zabezpečené pro případ bankrotu řeckých bank. Ale Varoufakis si myslel, že má v rukou ještě jednu páku: jakmile ECB vynutila zavření řeckých bank, dalo to podle něj řecké vládě oprávnění k samostatnému postupu.

Varoufakis se New Statesmanu svěřil, že poslední měsíc soustavně řecký kabinet varoval, že ECB by mohla řecké banky zavřít, aby jeho zemi donutila k uzavření dohody. Když se tak stalo, Varoufakis měl připravené tři kroky: vydat dlužní úpisy denominované v eurech; ořezat obligace, které Řecko vydalo v roce 2012, čímž by snížil řecký dluh; a převzít kontrolu nad řeckou centrální bankou od ECB.

Žádný z těchto kroků by ještě přímo nevedl ke Grexitu. Varoufakis si byl jistý, že Řecko by nemohlo být z Euroskupiny jen tak vytlačeno; neexistuje žádná právní klauzule pro takový případ. Pouze reálná hrozba Grexitu by Řecku umožnila získat lepší dohodu. A Varoufakis byl přesvědčen, že referendum dalo Syrize mandát, který potřebovala k úderu takovými odvážnými kroky — nebo alespoň k jejich ohlášení.

Zatímco davy na náměstí Syntagma v neděli večer slavily vítězství v referendu, šestičlenný nejužší kabinet Syrizy měl zásadní hlasování. V poměru čtyř hlasů ku dvěma Varoufakis neuspěl v získání podpory pro svůj plán, o němž nedokázal Tsiprase přesvědčit.

Původně chtěl odehrát svůj „triptych“ plánovaných opatření už na začátku týdne, kdy ECB poprvé donutila řecké banky zavřít. Nedělní noc byla jeho posledním pokusem. Neúspěch pak znamenal nevyhnutelný odchod.

„Tu noc vláda rozhodla, že vůle lidu, ono hlasité ‚Ne‘, se nemělo využít k ráznému postupu v duchu plánu, který jsem předložil. Naopak se rozhodla využít lidovou podporu k výrazným ústupkům druhé straně: schůze rady předsedů politických stran s naším premiérem dospěla k závěru, že ať se stane cokoliv, ať druhá strana udělá cokoliv, my už neodpovíme konfrontací. A to v podstatě znamená složení zbraní. V tu chvíli de facto přestáváte vyjednávat.“

I přes neúspěšný pokus uzavřít novou dohodu, Varoufakis nevyjádřil v rozhovoru hořkost, uvedl, že Tsipras mu zůstává blízký a stejně tak i nový ministr financí Tsakalotos. V rozhovoru dokonce prohlásil, že je „radostí bez sebe“.

Jeho uvolnění nepřekvapuje. Varoufakis byl přeci jmenován, aby vyjednával s evropskými institucemi, které neměly o rozhovor zájem, přestaly se bát Grexitu a které kontrolovaly bankovní účty řecké státní pokladny.

Rezignací a nepodepsáním dohody, které se děsil, si Varoufakis udržel čisté svědomí a svou reputaci bez poskvrny. Jeho země zůstává chycená v pasti, které roky čelil a proti které měsíce aktivně bojoval, ale on sám nakonec uniknul. Zůstává poslancem a lze očekávat, že v parlamentu bude hlasovat proti bruselským dohodám.