Summit členských států eurozóny v neděli večer ještě běží. Jisté je, že nepřinese řešení řecké krize. Jednak se nezdá, že by k dohodě byla vůle. Jednak těch několik stamiliard euro stejně nelze nikam poslat a řeckou ekonomiku oživit v noci na pondělí. Je to úkol přinejlepším na řadu let.

Různá média zprávami z jednání dávají obraz, podle kterého se Německo snaží Řecko z eurozóny vytlačit. Lucemburský ministr zahraničních věcí měl říci, že „pokud Německo bude Řecko vytlačovat z eurozóny, způsobí to hluboký konflikt s Francií“, což by „byla pro Evropu katastrofa“. Francouzský prezident měl německé kancléřce podle zdrojů z francouzské vládní delegace říci, „že riskuje, že zůstane v paměti jako kancléřka, která zničila Evropu“.

Online zprávy z vyjednávání explicitně hovoří o důležitější krizi, než je ta řecká. Doma ji můžeme ukázat na skutečnosti, že se včerejšího jednání neúčastnil český premiér. Možná by i chtěl, ale Česká republika neplatí eurem, takže nebyl pozván (čl. 136, odst. 1 Smlouvy o EU).

To, co sledujeme, je krize mezivládního způsobu jednání, který v případě států platících eurem v Evropské unii převážil nad způsobem komunitárním (místo všech členů Evropské unie jednají jen ti z nich, kteří jako svou měnu používají euro).

Smlouvy o Evropské unii předpokládají, že měnou Evropské unie je euro (viz čl. 3, odst. 4 Smlouvy o EU). Pokud se dnes hlasitě uvažuje o odchodu Řecka z eurozóny, nebo ho snad Německo chce vytlačit, je na místě otázka, podle jakého pravidla v rámci smluv o Evropské unii by se to mělo stát.

A pokud si to už představujeme, tak zda je pravděpodobné, že všech osmadvacet států Evropské unie včetně Řecka samotného bude s takovým krokem souhlasit.

Na druhou stranu ale platí, že státy platící eurem mají dnes v Evropské unii dvojí většinu — zastupují minimálně 55 % členských států představujících nejméně 65 % obyvatel. Pokud by chtěly, mohou tedy o chodu Evropské unie rozhodovat i samy.

Že to nedělají, je dobře. Ale pokud sledujeme řeckou krizi, sledujeme ve skutečnosti německý pokus Evropskou unii zaměnit za Unii eurozóny — v té by platila nejen všechna současná pravidla, která platí i pro nás (třeba volný pohyb pracovních sil nebo rozdělování prostředků z „eurofondů“).

↗

Státy platící eurem mají dnes v Evropské unii dvojí většinu — zastupují 55 % členských států a představují 65 % obyvatel: pokud by chtěly, mohou tedy o chodu Evropské unie rozhodovat i samy. Repro DonkeyHotey, flickr.com

Kromě toho by v ní ale rychle došlo k silnější integraci měnové a hospodářské politiky. Co dnes sledujeme, je nejen — v řadě ohledů uměle vyvolaná — finanční krize v jednom členském státu Evropské unie, ale pravděpodobně i počátek federalizace eurozóny. A s tím i krok k odříznutí nečlenských zemí eurozóny nikoli od integračního jádra Evropské unie, ale od Evropské unie samotné.

Což je ovšem debata ne o paternalistickém přístupu k zemi, kam občas jezdíme na dovolenou, ale debata o politické budoucnosti České republiky. Je to otázka ochoty proevropských politických sil dopustit situaci, kdy bude Česká republika časem vstupovat ne do eurozóny, ale znovu do Evropské unie. Pokud znovu vstupovat nechceme, máme německý tlak na řeckou vládu odmítnout.

„Euro není měnou jedné země. Jsou to peníze skupiny volně sjednocených zemí s různými, čas od času protichůdnými zájmy. Posilovat se přitom budou politické struktury podporující euro, protože jinak celý ten projekt zůstane slabý a nedokončený. Nezablokujeme rozdělení Unie. Nezabrzdíme proces integrace eurozóny,“ řekl na podzim 2012 (!) během jedné z debat v polském Sejmu předseda tamní sociální demokracie Leszek Miller. Současné debaty jsou živým dokladem, že měl ve svém hodnocení pravdu.

A k tomu znovu — smlouvy o Evropské unii předpokládají, že společnou měnou Evropské unie je euro. Některé státy mají výjimky, některé, mezi nimi Česká republika, tuto společnou měnu ještě nepřijali. Ale to na obsahu smluv o Evropské unii nic nemění.

Otázka, kterou dnes pomíjím, přestože je také klíčová, zní, jakou hospodářskou, měnovou a sociální Evropskou unii a jakou eurozónu chceme. Jistě má být solidární. Jistě má mít vlastní relativně silný rozpočet. Jistě má mít společnou hospodářskou i sociální politiku.

A to všechno se stane, přestože to může být spojeno ještě s mnohem hlubší krizí, než je ta, kterou dnes zažíváme kvůli ukrajinsko-ruskému konfliktu, rozpadu státních struktur v některých státech v severní Africe a na Blízkém Východě anebo i špatně řešené dluhové krizi v Řecku.

Problém je, že debatu o tom, jak se to stane, můžeme vést mimo Evropskou unii akademicky. V době, kdy do Evropské unie třeba budeme chtít znovu vstoupit, už budou pravidla unijního fungování určená státy, které tuto Unii založily.