Jedenáct bodů inspirovaných řeckou situací

Francouzský filosof publikoval svůj komentář k řecké situaci po výsledcích referenda. Ačkoli vývoj spěje jinou cestou, stále má smysl obohatit i českou debatu názory jednoho z hlavních myslitelů radikální evropské levice.

1. Mohutné NE řeckého lidu neznamená odmítnutí Evropy. Znamená odmítnutí Evropy bankéřů, nesplatitelného dluhu a globalizovaného kapitalismu.

2. Není snad pravdou, že část nacionalistů, či dokonce krajní pravice, rovněž hlasovala NE o požadavcích finančních institucí – o diktátu evropských reakčních vlád? Každý ryze odmítavý hlas je samozřejmě vždy částečně zastřený. Krajní pravice vždycky může odmítat některé z věcí, jež odmítá i krajní levice. Jedinou jasnou věcí je vždy až vyjádření toho, co chceme. A každý přeci ví, že Syriza chce pravý opak toho, co chtějí nacionalisté a fašisté. Takže hlasování v referendu nebylo jen obecným odmítnutím protilidových požadavků globalizovaného kapitalismu a jeho evropských služebníků. Je to rovněž hlas důvěry v Tsiprasovu vládu.

3. Fakt, že se to všechno odehrává jen v Řecku – a nikoli, jak bychom mohli očekávat – i všude jinde v Evropě, ukazuje, že evropská levice upadla do nevratného kómatu. François Hollande? Německá SPD? Španělská PSOE? PASOK v Řecku? Labouristé? Všechny tyto strany jsou dnes otevřeně už jen manažery globalizovaného kapitalismu. Evropská levice neexistuje. Je tu malá naděje, dosud nepříliš jasně definovaná, ve zcela nových politických formacích napojených na masová hnutí proti dluhům a škrtům, jmenovitě Podemos ve Španělsku a Syriza v Řecku. Podemos přitom zavrhují distinkci mezi „levicí“ a „pravicí“. Činím tak i já. Takové členění patří do starého světa parlamentární politiky, jenž musí být zničen.

4. Taktické vítězství Tsiprasovy vlády nabízí povzbuzení pro všechny nové politické projekty. Parlamentní systém a jeho vládní strany zažívaly v posledních dekádách vším prostupující krizi. Úspěchy Syrizy v Řecku – jakkoli dočasné – jsou součástí toho, co jsem nazval „probouzením historie“ v Evropě. Může povzbudit Podemos a všechny další podobné pokusy tvořit něco nového na ruinách klasické parlamentní demokracie, které budoucnost přinese i na jiných místech.

5. Situace v Řecku zůstává nicméně velmi komplikovanou, křehkou. Skutečné obtíže přijdou teprve teď. Je možné, že Mekelové, Hollandové a ostatní vykonavatelé moci evropského kapitálu pozmění své požadavky ve světle taktického úspěchu referenda (hlasu, který z nich činí obžalované před soudem dějin). Je však nezbytné jednat bez toho, aniž by se jim věnovala přílišná pozornost. Klíčové je nyní vědět, zda NE z referenda přeroste v silné lidové hnutí podpory, či v případě potřeby naléhavého tlaku, vůči vládě samé.

Řecké Ne v referendu má smysl jedině jako základ mezinárodního lidového hnutí. Foto Maskmagazine

6. Jak bychom dnes vlastně měli smýšlet o Tsiprasově vládě? Před pěti měsíci začal s vyjednáváním. Chtěl získat čas. Chtěl mít možnost říct, že udělal vše pro to, aby dosáhl dohody. Sám bych si přál, aby začal jinak: okamžitou výzvou k masovém lidovému hnutí milionů lidí s ústředním požadavkem kompletního smazání dluhu. A také intenzivním bojem proti spekulantům, korupci, bohatým, kteří neplatí své daně, proti zbrojařským závodům, církvi… Ale já nejsem Řek. A nechci udílet lekce. Ani nevím, zda by jakákoli akce zaměřená na lidovou mobilizaci – v jistém smyslu téměř diktátorská – vůbec byla možná. V dané chvíli, po pěti měsících Tsiprasovy vlády, má za sebou vítězné referendum, a situace zůstává otevřenou. Už to znamená hodně.

7. Stále si myslím, že největší ideologický otřes, který by mohl zasáhnout současný evropský systém, představuje požadavek na úplné smazání řeckého dluhu – spekulantského dluhu, za nějž nenese řecký lid pražádnou odpovědnost. Smazat řecký dluh je objektivně možné: mnozí ekonomové – a mezi nimi zdaleka ne jen nějací revolucionáři – jsou přesvědčeni, že Evropa může dluh škrtnout. Ale politika je subjektivní, a v tomto smyslu se liší od čisté ekonomie. Evropské vlády jsou absolutně odhodlané nedopřát Syrize takový triumf. Její vítězství by otevřelo cestu pro Podemos, a po nich pravděpodobně i pro další silná lidová hnutí ve větších evropských zemí. Evropské vlády – působící pod masivním tlakem finanční lobby – tudíž chtějí Syrizu i řecký lid spíše potrestat, než aby se pokusili problém dluhu řešit. A nejlepším způsobem, jak potrestat trestající, by bylo prostě zbankrotovat a dluh už vůbec nesplácet, se všemi riziky, jaká by takový krok nesl. Argentina tak před pár lety učinila, a neznamenalo to její zkázu.

8. Odevšad zní vzrušené hlasy o možnosti řeckého „odchodu“ z Evropy. Donekonečna to ovšem omílají pouze evropští reakcionáři. Varují před „Grexitem“ jako před bezprostřední hrozbou. Doufají, že tím lidi vystraší. Správnou linií, která byla až dosud pozicí Syrizy i Podemos, je říct: „Zůstáváme v Evropě. Jen chceme – což je naším právem – změnit její pravidla. Chceme, aby přestala být jen převodovou pákou mezi globalizovaným liberálním kapitalismem a stupňujícím se lidským utrpením. Chceme skutečně svobodnou Evropu sloužící lidem.“ Je na reakcionářích, aby pověděli, co si o tom myslí. Pokud chtějí Řecko vyhnat, ať to zkusí! V tomto punktu je míč na jejich straně.

9. Slýcháme také strašení: co když se Řecko obrátí jinam, než za trestajícími přísnými otci a matkami Evropy? Řekněme si toto: všechny evropské země mají nezávislou zahraniční politiku. V jejím rámci udržují i naprosto cynická přátelství, jako například Hollande se svými vazbami k Saúdské Arábii. Tváří v tvář tlakům, kterým musí čelit, Řecko může a musí mít svobodu v zahraniční politice. Evropští reakcionáři chtějí potrestat řecký lid, za takových okolností mají Řekové právo hledat zahraniční pomoc, aby zmírnili či zneutralizovali to, co jim hrozí. Řecko může a musí hledat pomoc v Rusku, na Balkáně, v Číně, v Brazílii, a dokonce i u svého odvěkého nepřítele v Turecku.

10. Ať už si lze od vnější pomoci slibovat cokoli, situaci v Řecku vyřeší až sami Řekové. Princip prvořadosti vnitřních faktorů platí i zde. Rizika jsou nyní o to výraznější, že Syriza je u moci jen formálně. Víme – cítíme to – že staré politické síly se už v zákulisí seskupují k intrikám. Nad rámec toho, že státní moc velmi rychle korumpuje, jakmile se usadí v běžných nerevolučních podmínkách, musíme klást některé klasické otázky: má Syriza plnou kontrolu nad policií, armádou, justicí, ekonomickou a finanční oligarchií? Jistě ne. Vnitřní nepřítel stále existuje, zatím prakticky beze ztrát, stále je mocný, a užívá si podpory ve stínu zahraničních nepřátel Syrizy, včetně evropské byrokracie a reakčních vlád. Lidové hnutí její zdola budované organizace musí nepřetržitě sledovat aktivity své vlády. Jak bylo řečeno – NE v referendu bude mít skutečnou váhu jedině tehdy, bude-li pokračovat skrze silná nezávislá hnutí.

11. Mezinárodní podpora – neutuchající, manifestační a poutající pozornost médií – musí věnovat všechny své síly řeckému volání k mobilizaci. Dnes, připomeňme si, deset procent světové populace vlastní šestaosmdesát procent bohatství. Světová kapitalistická oligarchie je velmi úzká, koncentrovaná a organizovaná. Lidé jsou naproti tomu rozptýlení, uzavření v národních hranicích, chybí jim společná politická organizace, jsou slabí, téměř bezbranní. Vše podstatné se dnes odehrává na globální úrovni. Proměnit řeckou věc v mezinárodní akci s mimořádnou symbolickou hodnotou je nezbytností, a tedy povinností.

Z textu publikovaného na sránkách VersoBooks.com přeložil Petr Bittner.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.