AfD a CDU. V Německu se řeší budoucnost pravice
Marek BendaNárůst popularity nacionálně populistické formace nutí tradičního hegemona na pravici reagovat. Velká část CDU chce i nadále držet pomyslnou „protipožární zeď“. Zvláště na východě je tím však tlačena do nepopulárních širokých koalic.
Výšvih radikálně pravicové a nacionálně-populistické strany Alternativa pro Německo (AfD) na podporu kolem dvaceti procent se stal v posledních týdnech velkým tématem. A není divu: tradičně ostrakizovaná strana vystoupala od voleb 2021 o deset procentních bodů; vysokou podporu jí přisuzují už všechny průzkumy a u většiny agentur předstihla i sociální demokraty (SPD) kancléře Scholze.
Navíc se AfD podařilo několik dílčích, ale i tak přelomových hmatatelných úspěchů. Za prvé, v durynském okrese Sonnenberg uspěla poprvé v přímých volbách zemského rady (Landrat). Zemští radové jsou do značné míry ekvivalentem našich již neexistujících přednostů okresních úřadů, přičemž však v Německu mají dvě velké role. Jednak stojí v čele úřadu, který vyřizuje agendu v přenesené působnosti státu. Zároveň ale též — a to je zde důležitější — předsedají okresním parlamentům ‒ Kreistagům ‒ a připravují agendu jejich jednání.
Úspěch kandidáta AfD Roberta Sesselmanna lze proto právem vnímat jako překročení další mety v etablování strany na politické scéně — byť zatím stále regionálněpolitického charakteru.
Za druhé, týden po Sonnenbergu AfD uspěla také v obecních volbách v městečku Raguhn-Jessnitz v Sasku-Anhaltsku, kde její kandidát Hannes Loth získal post uvolněného starosty. Raguhn-Jeßnitz s necelými devíti tisíci obyvateli je první obcí, kde bude AfD tuto pozici držet. Dosud se totiž mohla chlubit jen několika funkcemi neuvolněných starostů v malých sídlech v bývalé NDR.
Nu a za třetí, v závěru července se straně podařilo upoutat svým sjezdem. Lídrem kandidátky pro blížící se volby do Evropského parlamentu byl na něm zvolen představitel radikálnějšího křídla strany, dosavadní europoslanec a právník Maximilian Krah ze Saska. Krah se ostentativně označuje nikoliv za „konzervativce“, ale za „pravičáka“, což je v německém jazykovém kontextu pokládáno za téměř synonymní s fašistickým názorovým postojem.
Také další kandidáti na předních místech evropské kandidátky ‒ včetně českého rodáka a poslance Bundestagu Petra Bystroně ‒ se řadí spíše k radikálům. Jsou poměrně blízcí neformálnímu vůdci tohoto vnitrostranického křídla, předsedovi durynské buňky Björnu Höckemu, jenž ve veřejnoprávní televizi deklaroval, že „Evropská unie musí zemřít, aby skutečná Evropa mohla žít“.
S tím rezonovala stanoviska delegátů či kandidátů strany do Evropského parlamentu, která vyzývala například k „pushbacku“ migrantů na vnějších hranicích Evropské unie bez ohledu na judikaturu Soudního dvora EU, k zastavení vojenské podpory napadené Ukrajině a uzavření dohody s Ruskem na obnovení dodávek surovin, k návratu evropské integrace „před Maastricht“ či obsahovala tradiční výpady proti „globalistům“, místy s antisemitskými přídechy.
Rezoluci k vystoupení Německa z Evropské unie sjezd sice neschválil, potvrdil ale zapojení AfD do europarlamentní frakce Identita a Demokracie (ID), ve které se nachází Národní sdružení (RN) Marine Le Penové, rakouští Svobodní (FPÖ) či Okamurova SPD. Zastánci „dexitu“ jsou přitom ve straně stále výrazně přítomni.
CDU tápe
Z popsané kombinace úspěchů, rostoucí podpory a nenávistné rétoriky staronových hvězd AfD zavládlo ve zbývající části německého politického spektra neskrývané zděšení. Ozvaly se všechny strany, nejvýrazněji — protože nečekaným způsobem — však CDU. Řeč je samozřejmě o kontroverzních výrocích předsedy křesťanské demokracie a stále ještě lídra parlamentní opozice Friedricha Merze ve smyslu, že si spolupráci mezi CDU a AfD dovede představit.
Merz se pochopitelně vyjádřil trochu jinak. Nejprve na tiskové konferenci, jež byla svolána po programovém jednání se sesterskou CSU, uvedl, že CDU/CSU je „AfD se substancí“, a kdo hlasuje pro AfD, a nikoliv pro CDU, hlasuje pro Scholzovu vládní koalici.
A teprve v návaznosti na to v letním profilovém interview pro veřejnoprávní ZDF připustil, že na komunální úrovni se je zapotřebí primárně snažit o rozvoj spravovaného celku, a proto si tam spolupráci CDU a AfD představit dovede.
Jak v nastalé veřejné polemice poznamenaly střízlivější hlasy, křesťanskodemokratický lídr hovořil o kontextu existence zemského rady v Sonnenbergu či přímo volených starostů za AfD. S těmi bude muset CDU a případně i další strany chtě nechtě spolupracovat. Pomyslná jiskra byla nicméně na střeše.
Nakonec se strhla obří smršť, a to i uvnitř CDU. Merz musel vzít všechna svá slova zpátky a spolupráci i na komunální úrovni explicitně vyloučit. Vzato celkově ovšem příslušná debata pokračuje. A neběží v ní o nic menšího, než jak bude vypadat, fungovat a koexistovat v Německu opozice, respektive celá pravice.
Totiž: CDU/CSU byla v Německu na pravici vždycky dominantní. Už v roce 2021 ale její preference klesly pod 35 procent a dnes se pohybují kolem 26. To je o pouhých pět procentních bodů více, než vykazuje v posledních průzkumech AfD.
Je zřejmé, že CDU v nejbližší době pravou část spektra neovládne. Musí si tak klást otázky — jednak co s tradiční „protipožární stěnou“ vůči spolupráci s AfD na všech úrovních a jednak, a to je dnes aktuálnější, zda se aktivně snažit i o současné voliče AfD.
Pro CDU/CSU není tato otázka nová. Dlouho v ní platila neformální doktrína někdejšího předsedy CSU a bavorského premiéra Franze-Josefa Strausse, že napravo od CDU/CSU se „nesmí nacházet žádná demokraticky legitimovaná strana“, zlidověle, že „napravo od CDU/CSU má být jen zeď“.
Jak sám Strauss později vysvětloval, tímto vyjádřením bylo míněno, že CDU/CSU si musí zachovat všeobjímající styl, neodvracet se od žádných potenciálních konzervativních voličů, a to ani od nacionalistů, které je třeba také pro CDU/CSU získat.
Ve Straussově éře ve druhé půli osmdesátých let byl problém zejména v Bavorsku s uskupením Republikáni, dnes je s AfD. Řeší se zejména ve stranických buňkách CDU v bývalé NDR. Právě ty přitom podpořily v posledních volbách stranického předsedu Friedricha Merze a dnes vyhlížejí, s jakou odpovědí přijde.
Nadbíhání nacionalistům v minulosti
Z posledních dekád má CDU/CSU se Straußovou maximou dvě hlavní zkušenosti. První je ještě z konce 90. let, kdy strana sklízela velmi pozitivní odezvu za svou kampaň proti zákonu o dvojím občanství navrženým tehdejší Schröderovou rudo-zelenou vládou. Kampaň spolurealizovala z pozice generální tajemnice CDU Angela Merkelová (mimochodem Merzova odvěká rivalka) a byla nepokrytě namířena proti přistěhovalcům, zejména vůči příslušníkům rostoucí turecké menšiny.
Jak ukazují unikátní nahrávky z rozhlasového seriálu německého rozhlasu u příležitosti odchodu Angely Merkelové z aktivní politiky, byly názory návštěvníků tehdejších mítinků CDU ostře xenofobní. V tomto kontextu je třeba chápat Merkelové dlouholetý odpor ke členství Turecka v Evropské unii i její s gustem veřejně deklarovanou „nevíru“ v multikulturní společnost.
Recepty z přelomu tisíciletí nicméně přestaly křesťanským demokratům posléze fungovat, a to navzdory migračním krizím z let 2015 a 2016 ‒ či možná právě kvůli nim. O tom se nejviditelněji přesvědčil — a to je ona druhá zkušenost — aktuální šéf CSU a bavorský premiér Markus Söder.
Právě Markus Söder zahájil v roce 2018 kampaň k převzetí témat a rétoriky již etablované AfD zprava, aby napravo od CSU byla opět příslovečná zeď. Vzápětí byl ale konfrontován s početnými demonstracemi proti xenofobii. Účastníky byly přitom zejména skupiny, na které CSU v Bavorsku tradičně sází: od kněží a řádových sester přes učitele, zemědělce, činovníky spolků až po některé spolustraníky CSU.
Tito lidé se často angažovali v dobrovolnických skupinách na pomoc uprchlíkům ve svých bydlištích a odmítali lacinou rétoriku xenofobie. Söder si to uvědomil a na poslední chvíli svou kampaň zcela chladnokrevně přeorientoval na mobilizaci proti AfD a ekologická témata. S tím získal 35 procent hlasů a zemské volby nakonec vyhrál.
Dnešní hra Marcuse Södera
Dnes má na pravici Söder rozehránu novou hru a řeší trochu jiné problémy. V Bavorsku ho sice čekají už 8. října další zemské volby, v porovnání s minulými má ale snazší pozici. Bavorská AfD má totiž pro voliče na „protestní pravici“ silného konkurenta v podobě lokální strany Svobodní voliči ‒ Freie Wähler.
Předseda tohoto uskupení Hubert Aiwanger si pro mnohé takové voliče nese auru rebela proti očkování za covidové éry, byť je se svou stranou zároveň součástí bavorské vládní koalice se Söderovou CSU.
Aiwanger se také mnohem přesvědčivěji než Söder postavil proti chystanému zákonu o topení a zateplení, na kterém se Scholzova vláda málem rozložila a ještě otřesněji jej s veřejností komunikovala. Aiwanger se svou ostrou protivládní rétorikou bere bavorské AfD vítr z plachet. A sám Söder patrně již znovu váží své šance na proniknutí do celostátní politiky: usiluje o post spolkového kancléře pro další období, a rád by tak vedl CDU/CSU do voleb 2025.
V této hře je už nyní také silný liberální premiér Severního Porýní-Vestfálska Hendrik Wüst. Söderovi se ovšem bude na každý pád hodit, bude-li předseda CDU Merz ve své vlastní straně i na veřejnosti oslaben.
Hlavní dilema
Vraťme se nyní zpět k dilematu CDU ‒ tedy nyní již bez Bavorů z CSU ‒ a jejího předsedy Merze o míře spolupráce s AfD. Popravdě toto dilema není ani po posledních událostech zcela smeteno ze stolu, a to i přes riziko, že si sbližováním s AfD v obcích či regionech CDU odradí své dosavadní voliče a zadělá na vnitřní pnutí.
CDU je totiž nejen omezena směrem napravo, kde se usadila AfD, ale ubývá jí prostor pro vlastní profilaci i do středu ‒ a především jí schází přirození koaliční partneři.
To je patrné obzvláště ve spolkových zemích na území bývalé NDR, kde kvůli vysokým volebním výsledkům AfD je CDU nucena vstupovat do různorodých koalic a spolupráce se svými přirozenými politickými rivaly: v Sasku a Braniborsku vládne „keňská koalice“ CDU, SPD a Zelených; v Sasku-Anhaltsku zase „německá koalice“ CDU, SPD a liberální FDP; v Durynsku po známém fiasku s jednodenním premiérem Kemmerichem z února 2020 je u moci dokonce menšinová vláda premiéra Ramelowa z levicové Die Linke v koalici s SPD a Zelenými a s podporou CDU z opozice.
Nemožnost pohodlné konzervativní většiny, protože „s AfD se nemluví“, značně omezuje prostor pro CDU se v těchto regionech účinně vymezit a profilovat vůči stranám vládní koalice na spolkové úrovni, když s těmi samými stranami v těchto regionech vládne. AfD si zde k frustraci regionálních činovníků CDU může snadno pěstovat image „konzervativního originálu“ a lákat k sobě další nespokojené voliče.
Ovšem s tím se v nastalé situaci, kdy by pro hypotetický zisk na východě bylo ztraceno vše ostatní, nedá asi nic dělat. CDU se zkrátka bude muset smířit s tím, že pryč jsou časy, kdy dosahovala čtyřicetiprocentních výsledků a k vládnutí potřebovala jen jednoho menšího partnera.
Nakonec, i kdyby se CDU dovnitř i navenek podařil případný obrat ke spolupráci na pravici s AfD včetně celostátní úrovně, kupříkladu přes různé koncese ze strany pravicových populistů, byla by taková spolupráce velice riskantní jízdou na tygru.
To ostatně ukazuje příběh partnerských rakouských lidovců z ÖVP a jejich koalic s posthaiderovskými Svobodnými z FPÖ. V obou případech tato spolupráce skončila naprostým kolapsem, rozvalem Svobodných a předčasnými volbami v roce 2002, respektive 2019. Z nich sice zatím v obou případech ÖVP profitovala jako volební vítěz se 42 procenty či 37 procenty hlasů.
Avšak zpětně viděno, stalo se tak s notnou dávkou šťastných okolností, kdy v čele tradičního sociálnědemokratického rivala SPÖ stála nevýrazná postava, která nastalou situaci nebyla schopna v kampani nijak zúročit ve svůj prospěch.
Stále radikálněji vystupující AfD by navíc byla zřejmě ještě toxičtějším partnerem než někdejší Haiderova či Stracheho FPÖ.
CDU to tedy má bezpochyby těžké. Ač ji mnozí podezírají, že chce rozbořit „protipožární stěnu“ proti AfD, je sama celá jaksi „zazděná“. A její aktuální předseda hledá zatím metodou pokus-omyl cestu ven. Zdali CDU cestu z pociťovaného sevření najde a dokáže přetáhnout AfD voliče, z nichž mnozí CDU i v minulosti volili, je zcela otevřené.
Možná by naopak pomohl frontální útok. A to i ze skutečně konzervativních pozic, jak doporučuje výrazně konzervativní komentátor Nikolaus Blome v týdeníku Der Spiegel. Je-li dle Blomeho hnacím motorem velké části voličů AfD, aby svět byl idylický „jako dříve“, mělo by prvořadým úkolem CDU/CSU ‒ ale i dalších stran ‒ jim ukazovat, že při naplnění programových cílů AfD v zahraniční a bezpečnostní politice či evropské integraci se takovému světu Německo na hony vzdálí a naopak nic „jako dříve“ nebude, a to ještě ani pro další generaci.
Tato rada se samozřejmě snáze řekne, než s úspěchem realizuje. Zeď lze ale nakonec prorazit pouze ráznou akcí, a nikoliv nekončícím taktizováním.
K zajímavým a kompetentním analýzám M. Bendy k současné situaci německé pravice je záhodno připojit ještě dvě připomínky:
Za prvé, to že koalice CDU/CSU ztratila přízeň voličů na vyhraněné pravici souvisí do značné míry s obecným trendem několika posledních desetiletí, kdy obě velké strany (tedy včetně SPD) nastoupily - dalo by se říci - "dlouhý pochod směrem ke středu". Jinak řečeno: poté co se přežily dřívější ostře vyhraněné ideové/ideologické spory, a spolu s tím kdy zmizela dělnická třída jako masová základna SPD, oba velké politické subjekty spolu zahájily zápas o středového voliče. Neboť právě ten rozhodoval volby. Ale to ovšem znamenalo nutnost zmírnit vlastní, doposud vyhrocené ideové postoje.
Pro CDU/CSU tento posun ke středu pak ovšem znamenal, že vyhraněná pravice v ní čím dál tím více přestávala vidět svůj politický domov; a hledala si tedy nějakou náhradu.
A za druhé - na to upozorňuji znovu a znovu - je vždy nutno hledět i na reálný ekonomicko-sociální vývoj. V dobách kdy se daří ekonomice a je nízká nezaměstnanost, obvykle zároveň klesá obecná hladina politického extrémismu. A naopak v dobách kdy se ekonomika dostává do potíží, kdy lidé trpí existenční nejistotou, si hledají ztracené jistoty u partají se silně zjednodušujícími, chytlavými politickými a ideovými hesly. A to jak na pravici, tak i na levici.