Německá AfD a historická perspektiva
Jaroslav ŠonkaOč jsou politické strany typu AfD hlasitější a plné vášní, o to méně skutečných politických řešení a činů za nimi zůstává. Směřuje AfD do zapomnění tak jako její předchůdkyně, nebo jí pomohou evropské volby?
Je to dnešní evropský trend: vznikají politické strany a hnutí, které nabízejí zjednodušené vize světa a tyjí z faktu, že voličstvo moc nechce tyto vize namáhavě analyzovat a kritizovat. V České republice tak vlastně více než polovina voliček a voličů reaguje na heslovité argumenty, které uspokojují určité pocity, ale nepobízejí k přemýšlení ani neobstojí ve zkoušce praxí.
Podobné zjednodušené argumenty prezentuje v Německu strana Alternative für Deutschland (AfD — Alternativa pro Německo), ovšem v Německu jsou fanoušci takové zjednodušené vize světa mnohem menším sektorem veřejnosti, potažmo voličstva, než na české scéně. Je to dané historickým vývojem.
Pozorovatel tohoto politického subjektu rychle zjistí, že existuje východo-západní gradient — v nových spolkových zemích je tato strana silnější. V západních okupačních zónách vítězné mocnosti brzy po válce přišly na to, že perioda nacismu zjednodušila chápání věcí veřejných. Z podnětu mocností se do hry dostalo občanské vzdělávání, a to na školách i pro dospělé.
Někteří čeští politici to dnes označují za politickou propagandu, ale Spolková centrála pro politické vzdělávání, založená v roce 1956, existuje dodnes a její materiály nepřesvědčují nikoho o tom, koho má volit, ale poskytují širokou základnu informací ke kompetentnímu výběru možného politického směřování.
Opakuje se historie?
V Německu po válce v několika vlnách vznikaly politické subjekty, které nehodnotily nacistickou minulost kriticky, hovořily o hrdinství vojáků a o sociálních snahách nacistů. Začalo to Deutsche Partei (Německá strana), která byla dokonce v padesátých letech ve vládnoucí koalici. Ta například odsuzovala Norimberské procesy s válečnými zločinci jako projev „nenávisti a pomstychtivosti“, označovala protihitlerovské odbojáře za zrádce a relativizovala vraždění Židů.
Později se do několika zemských parlamentů dostaly strany NPD (zkratkou lehce připomínající zkratku Hitlerovy strany) a Die Republikaner. Tyto strany také usilovaly o revizi válečné historie.
Strana AfD, která vznikla roku 2013, v oblasti reflexe historie připomíná řadu aspektů, které známe z této historie. Alexander Gaulandt, jeden za zakladatelů strany, například k památníku zavražděných Židů v Berlíně poznamenal, že se jedná o „ostudný památník“ (Schandmal). A řada dalších prominentů AfD prosazuje historicky revizionistické pozice.
Se zmíněnými předchůdci má AfD jednu věc společnou: vášně a hlasitost bojů, které využívají zjednodušené argumenty, zakrývají fakt, že věcná schopnost politicky opravdu něco způsobit, vytvořit, dojednat, je téměř nulová.
Z historických příkladů je vidět, že tyto strany do politiky vstoupí (AfD je nyní ve všech zemských parlamentech), ale brzy předvedou, že jejich působení nemá pro zemi jako takovou prakticky žádný užitek. Volební preference se opět sníží. Odbourat jejich impulsy a podněty k násilí a šovinistickému vidění světa pak stojí hodně úsilí.
Co je jiné než v historii
Je možné očekávat, že tuto stranu očekává totéž, co její zmíněné předchůdce. Řada kauz většinu Němců odstrašuje. Poslankyně Alice Weidelová například straně opatřila 130 tisíc eur ze Švýcarska. Peněžité příspěvky stranám jsou ovšem omezené jak sumou, tak i původem dárce. Přispívat mohou jen Němci. Weidelová měla dlouho problémy s vysvětlením, jak to s těmi penězi opravdu bylo. Prý to byly příspěvky několika Němců žijících v zahraničí — tak byla snížena částka osobního příspěvku a následovalo vysvětlení, které danou sumu interpretovalo podle platných pravidel. Vysvětlením však ještě kauza zdaleka neskončila.
Je ovšem nutné podotknout, že v některých aspektech se toto hnutí vyvíjí jinak, než bychom na pozadí německé historie očekávali. Alice Weidelová žije v lesbickém partnerství a se svou partnerkou vychovává děti. AfD akceptovala také Petra Bystroně, který je dnes členem Spolkového sněmu, a nemá problém s jeho českým původem.
Bystroň je ovšem pro pozorovatele se znalostí obou jazyků zajímavým případem. Jeho příspěvky do médií se na české a na německé straně různí. Bystroň totiž dobře ví, jaké jsou preference obou publik. Na české straně by nemohl argumentovat historickým revizionismem.
V podobném rozporu se nachází bývalý český prezident Václav Klaus, který je u AfD oblíbeným řečníkem a užívá si to. Jen ještě neřekl, co s touto stranou dohodl ohledně německo-českých vztahů. Některé politické impulzy AfD odporují tomu, co on sám s Německem v devadesátých letech vyjednal.
Evropské spektrum
Velmi zajímavé bude, jak se po volbách do Evropského parlamentu vyvine mozaika politických směrů a přeshraničních partnerství. Po tom, co Evropská lidová strana vyloučila Orbánovu stranu Fidesz, se hodně hovoří o tom, zda po volbách bude možné vytvořit již tradiční koalici křesťanských demokratů, kteří do volebního boje poslali Manfreda Webera, se socialisty a sociálními demokraty.
Někteří komentátoři očekávají, že pestrost mozaiky barev a politických směrů v Evropském parlamentě vzroste. V této nové situaci bude AfD muset hledat partnery. Možná najde Nigela Farage, který podle posledních informací bude kandidovat, aby pojistil brexit, nebo právě Viktora Orbána.