Německé lekce: potírat krajní pravici je úkol pro celou společnost

Německo má s bojem proti krajní pravicí dlouhé a mnohem bohatší zkušenosti než Česká republika. Tamější pravicová scéna je ve svých metodách také mnohem vynalézavější než česká. Přesto jsou v Německu v boji s ní úspěšnější. Jak je to možné?

Fatimacropwb

Fatima Rahimi

12.12.2018 12:07

Normalizace nenávisti

Zarkojovanovic_tvraptor

Investigativní projekt DR

Česká společnost se během pouhých pár let sesunula do stavu, kdy se tu najednou stalo novou normou projevovat nenávist k lidem jiných kultur, vyznání či barvy pleti. Postoje, které si tu lidé dříve šeptali s pocitem studu, dnes vydávají za hrdinství: na sociálních sítích, v médiích i v parlamentu. Jak se to mohlo stát?

Reportérky DR Petra Dvořáková a Fatima Rahimi se přes půl roku snažily na tuto otázku najít odpověď. Ve svých reportážích popisují, jak se česká scéna nenávisti vyvinula, jak získala ve společnosti převahu, jak dnes vypadá její politická reprezentace, jak fungují její média, jaké v ní mají postavení ženy, jak působí v sociálních sítích.

Poslední část souboru textů se věnuje možnostem řešení: zkušenostem ze světa i možnostem jejich aplikace u nás. Projekt podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky. Texty Fatimy Rahimi přibližující německé zkušenosti podpořila nadace Friedrich Ebert Stiftung Prag.

Pravicový populismus a extremismus je na vzestupu i v západních společnostech. Není to pouze problém střední Evropy.

V Německu před několika lety vznikla pravicová populistická Alternativa pro Německo, zkráceně AfD, spojená bezprecedentní mobilizací pravicově extremistických protestních skupin, jako je hnutí PEGIDA (Vlastenečtí Evropané proti islamizaci západu) nebo Třetí cesta, tedy radikální, neonacistické hnutí, které bylo dosud ve volbách jako samostatný subjekt neúspěšné.

V devadesátých letech panovala představa, že extremismus – myšleno jakýkoliv extremismus – má na společnost jen minimální vliv. Zastával se názor, že extrémisté nejsou součástí běžných skupin společnosti, nemají práci a žijí mimo společenské normy.

Franziska Schröterová z politické nadace Friedricha Eberta v Berlíně se věnuje studiu „společenského středu“. Středem se tu myslí ohnisko společnosti nezávislé na ideologií a politických názorech.

Ke středu může patřit dělnická pracující třída, vědecká elita i nezaměstnaní. Jde o základ, který tvoří páteř každé, tedy i německé, společnosti.

Franziska Schröterová ve svých studiích ukazuje, že extrémně pravicové a populistické názory dnes už nejsou odkázány na bezvlivný okraj společnosti. Bohužel si je osvojuje už i sám střed, srdce německé společnosti.

Její studie vyvolaly velkou debatu. Dnes, o dvanáct let později, už nikdo nepochybuje o tom, že vůči působení krajně pravicového populismu není imunní ani většinová německá společnost. A také už neplatí, že se k pravicovému extremismu hlásí jen lidé ze špatných sociálních vrstev nebo lidé méně vzdělaní.

Občanská společnost v Německu je však velmi aktivní, fungují různé preventivní programy a stát financuje protiextremistické organizace. „V současně době se však klade hlavní důraz na projekty deradikalizace islamistů. Vláda má v tuto chvíli pocit, že prevence šíření islamismu je důležitější, a proto má více prostředků. Na pravicový extremismus se zapomíná,“ říká Thomas Mucke z berlínské organizace Violence Prevention Network, která pomáhá lidem opustit extrémistickou scénu.

Není to přitom tak dávno, co byl undergroundový neonacismus natolik silný, že dokázal naplánovat sérií vražd, a přesto pachatelé unikali policii po několik let. Policie totiž vycházela z přesvědčení, že se jedná o organizovanou mafii a vraždy se dějí v rámci přistěhovaleckých skupin.

Deset vražd, dva bombové útoky, několik pokusů o vraždu, loupež – a doživotí. Beate Zschäpeová. Foto Dw

Vraždili přitom neonacisté z teroristické buňky Národních socialistů, zkráceně NSU. Jeden z nejdelších a nejdražších soudních procesů v německé poválečné historie skončil až letos v červenci doživotním trestem pro Beate Zschäpeovou. Byla odsouzena za vraždu deseti osob, dva bombové útoky, několik pokusů o vraždu a loupež v letech 2000 až 2007.  

Německo, dodnes rozdělené
Když se po druhé světové válce Německo rozdělilo mezi východní a západní blok, rozdělila se také společnost. Vývoj v obou částech Německa byl odlišný. Důsledky tohoto rozdělení jsou patrné dodnes. Rozdílnými cestami se vydala také jedna z nejtemnějších částí německé společnosti, krajní pravice.

Ve východním Německu po roce 1945 vznikl zcela nový systém. Německá demokratická republika, tedy NDR, byla od základu antifašistická a snažila se odstranit bývalé nacistické funkcionáře z vysokých společenských pozic a dostat je před soud.

„Je třeba si ale uvědomit, že pokud by propustili všechny lidi, kteří byli nějakým způsobem zapojení do nacismu a nacistického režimu, nemohl by vzniknout úplně funkční stát. Jejich odstranění z veřejných postů bylo možné jen do určité míry,“ zdůrazňuje Franziska Schröterová. Lze však říct, že v NDR se žádný pravicový extremismus nesměl vyskytovat.

Na školách byly pravicový extremismus a nacismus propírány ze všech stran jako největší zlo. Východní Německo na tom stavělo svou totožnost.

Samozřejmě se nedá říct, že by vymizely xenofobie a rasismus. Vyskytovaly se dokonce i vraždy s rasistickým motivem, všechny tyto případy se ale zametaly pod koberec. Oficiálně bylo východní Německo od pravicového extremismu očištěné. Antifašistická pozice byla nadiktovaná shora a tehdejší společnost to brala jako fakt.

V západním Německu měla extrémní pravice jiný vývoj. S podporou spojenců se země začala rychle a mohutně obnovovat, zároveň celá západní populace prošla intenzivním občanským vzděláváním. V padesátých letech se díky hospodářskému zázraku a růstu ekonomiky rychle zlepšovala životní úroveň. Společnost nechtěla mluvit o minulosti a nějakým způsobem ji reflektovat.

Nacismus nebyl populárním tématem, protože sahal společnosti do svědomí. Svého bývalého aktivního nacistu měla prakticky každá rodina. Lidé chtěli na minulost prostě zapomenout, udělat za ní tlustou čáru a nemluvit o ní. Mlčení ale vedlo k tomu, že na vysokých postech ve státní správě, na soudech, v policii nebo na politické scéně zůstali mnozí nacisté, kteří sami neměli zájem na tom, aby se o historii diskutovalo.

Do šedesátých let tedy diskuse o minulosti stagnovala. Přežívaly i hardcore nacistické skupiny. Pomalu se rozvíjely, vytvořily si stabilní strukturu a začaly se zasazovat za své politické cíle. Zvrat nastal až v osmašedesátém, kdy se tématu začala věnovat nová mladá generace a žádala konec starých elit. Až tehdy se naplno rozproudila debata o hrozných věcech, které se za války odehrávaly.

Doba naděje a zklamání
Po pádu železné opony zavládla v západním i východním Německu povznesená nálada a naděje na lepší budoucnost. Spočívala v neurčitém očekávání, že celá společnost se změní a všechno bude lepší. Vystřízlivění přišlo docela rychle.

Západní Německo už počátkem devadesátých let zjistilo, že má dva miliony „vnitřních německých uprchlíků“, se kterým se musí nějak vyrovnat. Ve společnosti zavládl strach, že lidé z východního Německa budou krást západním Němcům práci. Ve východním Německu zkolaboval průmysl a mnoho lidí přišlo o zaměstnání a živobytí.

„Po získání ztracené svobody si východoněmečtí neonacisté, kteří se dříve schovávali před režimem, mysleli, že konečně mohou začít mluvit nahlas,“ poznamenává Franziska Schröterová. Ze západu na východ se vyvážela nejenom věda, průmysl a celkové know-how, součástí vývozu byl také neonacismus, který na východě padl na úrodnou půdu.

Lidé neměli perspektivu, ztratili práci a zažívali obrovské zklamání z revoluce, kterou vybojovali, ale která jim nepřinesla zlepšení v každodenních životech. Pravicovému extremismu na východě nastaly zlaté časy.

Najednou se začala objevovat místa, například celé ulice, která byla pod kontrolou pravicových extremistů. Ti také zakládali spolky pro mládež nebo sportovní kluby, čímž získávali na svou stranu nejenom mládež, ale také jejich rodiče. Rasistické útoky se ale odehrávaly i v západním Německu.

Německo bylo tehdy mnohem homogennější, než je dnes, přesto se neonacistické názory šířily jako stepní požár. Živil je pocit zklamání, beznaděje a nedůvěra v establishment. Na východě žili přistěhovalci z Vietnamu a z Afriky. Nebyli integrovaní, žili odděleně. Vcelku zákonitě se stali terčem pravicových extremistů.

Neonacisté tehdy věděli přesně, kde tito lidé žijí. Opakovaly se tak velké žhářské útoky na ubytovny. Po rozpadu Jugoslávie pak přišla do Německa velká skupina uprchlíků z Balkánu. Také jejich přítomnost přiživila xenofobní tendence v celé společnosti. Na západě i východě už sjednoceného Německa zažily ubytovny příchozích uprchlíků drsné útoky neonacistů.

V osmdesátých a devadesátých letech v Německu existovaly a působily extrémně pravicové strany a spolky, které si kladly za cíl propagovat neonacismus a neonacistické myšlení. Po roce 2000 se pak etablovala jako jediná výrazná extrémně pravicová politická strana NPD, která ale postupně ztratila na významu a dnes je zcela irelevantní. V současné době její místo vyplnila Alternativa pro Německo.

Spolky se pod tlakem státu roztříštily do různých skupin a postupně se je vcelku podařilo potlačit. Dnes jsou ale znovu aktivní a získávají ve společnosti slovo. Jsou to lidé, kteří mají pocit, že jejich názory byly potlačeny a dnes konečně dostávají za pravdu. Jejich prostředí je přirozeným zázemím pro krajně pravicový politický populismus.

Po velkém úsilí se podařilo neonacismus potlačit a vytěsnit ho na okraj. Devadesátá léta byla velmi radikální a otevřeně nacistická scéna měla velký vliv. Až na začátku nového milénia se situace začala uklidňovat. „Snažil se o to stát, ale také civilní obyvatelstvo, vyvíjely se programy proti pravicovému extremismus a jeho potlačení se stalo důležitým společenským tématem,“ dodává Schröterová.

Mají možná neonacistické názory, ale pěstují dobrá jablka
Nadace Amadea Antonia vznikla v roce 1998 v Heidelbergu, dnes ale sídlí v Berlíně. Nese název po jedné z prvních zavražděných obětí pravicových extrémistů v devadesátých letech v Německu, po angolském přistěhovalci Amadeu Antoniovi.

Zakladatelé této nadace, Anetta Kahaneová a Karl Konrad von der Groeben, zjistili, že většina podobných projektů, které se v Německu zaměřují na extrémní pravici, řeší práci s pachateli a opomíjejí práci s oběťmi. Chyběla navíc podpora mládeže nebo programy, které extremismus odmítají. Právě proto se základem Nadace Amadea Antonia stala práce s oběťmi násilí z nenávisti a boj proti antisemitismu.

Nadace Amadea Antonia se také věnuje pravicově extremistickým rodinám. „Ve společnosti převládá mylný názor, že když si muž založí rodinu, extremistickou minulost opustí. Žijí mezi námi extremistické rodiny, páry, které své radikální názory dále přenášejí na děti a také se snaží skrze děti působit na další jedince, a šířit tak své nenávistné ideologie dál do prostředí, kde by je nikdo nečekal. Například do školek nebo ve školách,“ vypráví novinářka Simone Rafaelová z Nadace Amadea Antonia.

„Mají možná podivné názory, ale v podstatě jsou normální a jejich jablka jsou dobrá,“ říká neonacistech infiltrovaných na venkov Simone Rafaelová. Foto Fatima Rahimi, DR

Pravicově extremistická scéna se odklání od klasických znaků a symbolů neonacismu, jako jsou vyholené hlavy. Naopak se otevírá moderní mladé kultuře. Extrémní pravice dnes nachází různé metody, jak se šířit. V Německu třeba působí takzvaně Národnostní osidlovací hnutí, které si klade za cíl šířit svou ideologií zdola.

Neonacistická rodina se nastěhuje na malou vesnici a snaží se místo ovládnout tak, aby zde všichni žili podle jejích názorů a představ. Na první pohled sympatická rodina, muž řemeslník, zemědělec, bio-zemědělec, žena například porodní asistentka, homeopatička… Nejsou nápadní.

Ze začátku se snaží získat sympatie a důvěru místních lidí. Teprve v momentě, kdy v místě opravdu zakotví a naváží přátelské vazby, začnou šířit své rasistické, antisemitské, neonacistické názory. V takové situaci je pro sousedy velmi těžké ohradit se a postavit se propagandě.

„Mají možná podivné názory, ale v podstatě jsou normální a jejich jablka jsou dobrá,“ objasňuje Rafaelová. Rodina dále začne dětem ve vesnici vyprávět, že dnešní německé hranice nejsou správné, že dnešní německá vlajka má špatné barvy, že správná německá vlajka pochází z třetí říše a podobně.

Jak opustit pravicovou scénu? EXIT znamená odejít
V Německu pracují také organizace, které se snaží o prevenci. Violence Prevention Network je berlínská nadace, která se zaměřuje na boj proti extremismu a deradikalizaci extrémistů. „K případu se dostaneme třeba tak, že zavolá učitel či učitelka ze školy a požádá o pomoc,“ říká Thomas Mücke z organizace Violence Prevention Network.

Má-li vyučující ve třídě žáka, který se často vyjadřuje rasisticky či antisemitsky, a neví, jak s ním pracovat, může organizaci požádat o pomoc. Prvním krokem v takových případech je, že se organizace baví s učitelem a seznámí se s atmosférou ve třídě. Poté třídě nabídne workshop. Pracuje se s celým kolektivem.

Zároveň během akce konkrétního žáka pozorují a když na základě jeho chování zjistí, že je zradikalizovaný, má rasistické názory, snaží se s ním dostat do hlubšího kontaktu, seznámit se s jeho okolím, s přáteli, s rodinou, poznat prostředí, z nějž pochází.

Violence Prevention Network také využívají lidé z okolí extremistické scény. Často se na organizaci obrací rodina, přátelé či sportovní kroužek, který zradikalizovaný člověk navštěvuje. Organizace se pak začne věnovat jeho sociálnímu okolí. Thomas Mücke ale zdůrazňuje, že „exit“ se podaří jedině tehdy, pokud to člověk, který podléhá krajní pravici, sám chce.

Důležité přitom je porozumění motivacím lidí, kteří se dávají na stranu extremistů. „Často jde o pocit sounáležitosti, hledají skupinu, kde se cítí dobře, v níž jsou nějakým způsobem uznávaní, cítí se v ní součástí celku. Dále to může být přitažlivost jednoduchých odpovědí na složité otázky,“ říká Mücke z Violence Prevention Network.

Pravicový extremismus dává svým členům pocit nadřazenosti a důležitosti. Jeho přívrženci získávají pocit, že jsou hodnotnější než ostatní. Příslušníci krajně pravicové scény, ačkoli jsou většinovou společnosti odsuzovaní, v ní současně vzbuzují jakýsi respekt a strach. Zvedá jim to sebevědomí.

Bývalý policejní detektiv Bern Wagner se s kolegy zasloužil o odchod šesti set lidí z krajně pravicové scény. Foto Exit

„Často se to děje v citlivých fázích života, hlavně v období puberty mezi třináctým až šestnáctým nebo sedmnáctým rokem, kdy člověk hledá smysl svého bytí, prochází obdobím odlučování od rodičů, hledá sám sebe a svou identitu. Právě v této fází je člověk nejvíce náchylný přidat se ke krajní pravici,“ vysvětluje Mücke. Členové mají často pocit, že dělají velmi důležité a potřebné věci ve prospěch celku a kladou je nad své individuální potřeby.

Největší a nejznámější z exitových organizací v Německu se jmenuje EXIT. Pomáhá jednotlivcům, kteří chtějí opustit krajní pravicové hnutí a začít nový život. EXIT založil v roce 2000 kriminolog a bývalý policejní detektiv Bernd Wagner a bývalý neonacistický vůdce Ingo Hasselbach. Během osmnácti let působení pomohli více než šesti stovkám extremistů opustit krajně pravicovou scénu a navrátit se do normálního života.

Podle Fabiana Wichmanna z EXITu je jedním z nejčastějších důvodů, proč lidé opouštějí extremistickou scénu, zklamání. Sami postupně začnou přemýšlet a zjistí, že na jejich představě o světě, kterou sdíleli s dalšími lidmi ve skupině, něco nesedí a že jejich černobílý obraz světa neodpovídá úplně realitě. Vznikají trhliny.

V takovém okamžiku může exitová organizace účinně pomoct. Opustit scénu není vůbec jednoduché. „Lidem hluboce zakořeněným v pravicovém extremismu se zhroutí celý svět. Jejich každodenní život, okruh přátel, rodina, aktivity, které dělali, celá představa o světě zkolabuje. Člověk musí začít úplně od začátku,“ pokračuje Wichmann.

Opouštění scény ale neznamená konec procesu. EXIT svým klientům pomáhá se získáním nové identity, jsou totiž případy, kdy jde lidem o život. Organizace také pomáhá řešit soudní spory, sociální pracovníci je doprovázejí na policii, pomáhají jim hledat novou práci či bydlení.

Jednou z praktických věcí jsou také kosmetické úpravy. Drtivá většina bývalých extremistů mívá problematická tetování. EXIT financuje jejich odstranění.

Stejně jako EXIT i Violence Prevention Network má psychologickou poradnu. Nenávist je totiž u některých ex-neonacistů tak zakořeněná, že ji nezvládají kontrolovat. Tak, jak to popsal pro Deník Referendum například bývalý neonacista Christian Ernst Weissgerber. Různé situace mohou vyplavovat znovu na povrch nenávist. Některým bývalým bojovníkům za bílou rasu k tomu stačí pohled na tmavšího člověka.

Christian Ernsta Weissgerber během rozhovor s Fatimou Rahimi. Foto Fatima Rahimi, DR

Těmto lidem pomáhají sociální pedagogové, kteří svým klientům nabízejí alternativní vzorce jednání a chování. Existují různé metody a pomůcky, které pomáhají bývalým extremistům kontrolovat se v podobných situacích.

„Exit, tedy opuštění extrémistické scény, je pomalý proces a potřebuje trpělivé pracovníky,“ říká novinářka Rafaelová. Podle ní je třeba opět získat ve společnosti převahu pro liberální smýšlení a nepřebírat jazyk extremistů. Jedině tak může občanská společnost nad extremisty vítězit trvale.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.