Byl jsem nácek. Teď chci lidem pomáhat zbavit se nenávisti

Fatima Rahimi

Christian Ernst Weissgerber byl nejvýraznější postavou neonacistické scény v německém Durynsku. Deníku Referendum popsal, jak se mu krajně pravicovou scénu podařilo opustit.

„Nikdy jsem neměl holou hlavu,“ říká vysoký a na první pohled sympatický muž. Neřekli byste, že Christian Ernst Weissgerber byl dříve přesvědčen, že v průběhu druhé světové války neexistovaly žádné plynové komory, že zpochybňoval holocaust, že toužil po nacistické revoluci a snažil se modernizovat neonacismus. Ani by vás při pohledu na něj nenapadlo, že zakládal neonacistické mládežnické skupiny a bojoval za bílou rasu.

Ale to všechno dělal, tím vším byl. Dnes sedí přede mnou na dlouhé lavičce v Berlíně, v uších má zelené neonové náušnice a ve rtech piercing. Otevřeně se mnou mluví o své minulosti, o svobodě, o antisemitismu a o rasismu.

Christian byl jednou z nejslavnějších tváří durynské nacistické scény. Trpělivým hlasem mi odpovídá na otázky a vysvětluje, proč se stal neonacistou. Už jako malý byl fascinován dějinami nacismu: „Přitahovalo mě to absolutní zlo, ze kterého má člověk strach. Ale zároveň mi nikdo nedokázal vysvětlit, proč to bylo zlo. Když má člověk z něčeho strach, zároveň to respektuje,“ vzpomíná.

Četl velké množství knih o nacismu, pouštěl si videa, poslouchal přednášky. „V určitém okamžiku se začnete cítit lépe než lidé kolem vás, protože si pomyslíte, že najednou víte mnohem víc než oni,“ popisuje své tehdejší pocity.

Křivdy v dětství, sociální tíseň

O osmadvacetiletému Christianovi se v Německu píše jako o jedné z bývalých předních osobností autonomních nacionalistů. Narodil se v Eisenachu, v nejzápadnější části východního Německa. „Narodil jsem se v době, kdy padla hranice mezi západem a východem. V hlavách lidí ta zeď ale přetrvávala pořád,“ říká.

Otec jej vychovával právě v takovém duchu. Vysvětloval mu, že existují dvě skupiny lidí: ti, kteří jsou dobří, solidární, pracují, což jsou lidé z východního Německa. A pak ti špatní, kteří ostatní vykořisťují, berou jim práci, a ti pocházejí ze západního Německa. „Otec nám podával velmi zjednodušený obraz světa,“ glosuje to dnes Christian.

Otec je vychovával sám. Když byl Christianovi rok, zemřela mu matka. „Spadám do stereotypních představ o neonacistech, kteří vyrůstají v nefunkční a rozbité rodině,“ pokračuje. Se sestrou museli zaujmout roli chybějící ženy v domácnosti, odmala museli pracovat, a když se otci něco nelíbilo anebo měl prostě jen špatnou náladu, přišla násilná reakce.

„Se sestrou jsme to chápali jako bezpráví a nespravedlnost, pracovali jsme z donucení a bez odměny, naopak jsme byli často bití. Jinde to chodilo jinak, cítil jsem nespravedlnost a také jsem neměl vládu nad svým vlastním tělem,“ vzpomíná na své neradostné dětství.

Vyrůstal navíc v chudé části města, kde panovaly velké sociální rozdíly. „V Eisenachu je velká vilová čtvrt, kde žijí velmi bohatí lidé, v jejím těsném sousedství bydlí ale mnoho chudých lidí, k nimž jsme patřili i my.“ I to, myslí si dnes Christian, mělo vliv na jeho vnímání světa, pocit nespravedlnosti a touhu „něco s tím udělat“.

Neonacisté proti škrtům

V lednu roku 2005 vstoupila v Německu v platnost nová vládní sociální politika. Koncept Hartz, známý také jako Hartzovy reformy nebo Hartzův plán, byl souborem doporučení, jak reformovat německý trh práce a bojovat proti nezaměstnanosti. Pojmenovaný byl podle šéfa pracovní skupiny Petera Hartze, jinak také ředitele odboru lidských zdrojů ve Volkswagenu.

Jeho doporučení se stala součástí série úsporných reforem německé vlády v rámci takzvané Agendy 2010. Reformy byly známé jako Hartz I až Hartz IV a vyvolávaly značně kritické reakce, zejména odborů a sociálně slabších částí společnosti.

V polovině roku 2004 se právě kvůli reformám Hartz konaly velké protivládní demonstrace. „Otec mě vzal na náměstí v Eisenachu, že mě prý seznámí s reálnou politikou. Šli jsme spolu tedy na demonstraci. Tradiční strany na mě ale působily svým vystupováním velmi nudně,“ popisuje své zážitky z demonstrace Christian.

Ve stejném čase na náměstí propagovali svá stanoviska i neonacisté. „Vystupovali s velkým klidem. Říkali, že i oni jsou proti vykořisťování dělníků. Nebyli hysteričtí, naopak podle mého tehdejšího mínění velmi dobře vystihovali a pojmenovávali problémy. To byl moment, kdy jsem k nim začal aktivně hledat cestu,“ přiznává Christian.

Přes spolužačku na gymnáziu se seznámil s aktivním členem eisenašské neonacistické skupiny, začal si půjčovat knihy, a hlavně začal chodit na koncerty, kde se seznamoval s dalšími lidmi. „Najednou jsem měl kontakty po celém Durynsku, ale také třeba v Rakousku.“ V době, kdy nebyl rozšířen internet, koncerty nahrazovaly dnešní sociální sítě. Většina lidí nechodila na koncerty pouze poslouchat hudbu, ale také se seznámit s ostatními sympatizanty radikální scény.

Chtěl jsem revoluci, chtěl jsem být vůdce

Neonacistická scéna v Eisenachu nebyla politicky aktivní, členové se scházeli, hráli spolu počítačové hry, často už měli v mladém věku i rodinu. Jediný aktivnější člověk byl členem Nationaldemokratische Partei Deutschlands (Národnědemokratická strana Německa, zkratkou NPD). „Začal jsem s ním více komunikovat. Eisenašská scéna mi jednoduše nestačila, měl jsem ambice, chtěl jsem víc, chtěl jsem mít vliv na důležité věci a měnit je. Chtěl jsem revoluci,“ říká Christian.

Neproduktivní skupinu opustil a sám založil mládežnickou neonacistickou organizaci, pro kterou získával podporu mezi členy NPD. Na zakládající setkání přišlo zhruba třicet lidí, byli ve věku třinácti až dvaceti let. Od začátku věděli, že se jedná o neonacistickou skupinu a že propagovat budou hitlerovský nacismus. „Skupina, kterou jsem založil, měla podobnou strukturu jako svobodný kameradschaft. To znamená, že byla velmi hierarchická, měla vztah k historickému nacismu, byla nacionálněsocialistická a velice konzervativní,“ charakterizuje svou první skupinu Christian.

Cílem Christina Weissgerbera se ale postupně stalo zmodernizovat neonacismus. Oslovily ho nápady inspirovat se u levicové autonomní scény: „Říkal jsem si, že bychom měli agitaci přizpůsobit nové době.“ Začal tedy skupinu vést v duchu autonomního nacionalismu, což byl nový, méně hierarchický způsob vedení. Vůdce skupiny byl přesto jasný: byl to Christian.

Svou činností chtěl přitáhnout více lidí pro krajní pravici. Pořádali koncerty, výpravy nebo smuteční pochody. Měli však i vzdělávací setkání, pouštěli si filmy nebo dokumenty, a po jejich zhlédnutí o nich diskutovali. Brzy zjistil, že vést lidi není jednoduché. Někteří členové neuznávali jeho autoritu. Do skupiny se přihlásili kvůli touze po moci, po respektu a uznání okolí, ale vadilo jim, že se mají řídit pravidly, která sám pokládal za důležitou součást ideologie.

Christian Weissgerber s redaktorkou DR Fatimou Rahimi. Foto Zuzana Schwarzová

Loni v srpnu Christian v článku pro německý deník Handelsblatt uvedl, že ani na vojně se nesnažil skrývat, že je neonacista. Sotva by ostatně mohl. Na těle měl vytetovaných několik svastik. Na vojně dokonce založil novou skupinu „Autonomní nacionalisté jižní Durynsko“, která měla horizontální strukturu a převzala některé prvky levicové scény.

Christian a jeho skupina si osvojili novou rétoriku. Orientovali se na novou pravici, mluvili o hrozbě multikulturalismu, o ochraně kultur, a už ne o rase. Mluvili také o sociálních otázkách, kritizovali elity. Uspořádali mnoho veřejných akcí přímo na ulici, organizovali demonstrace, roznášeli letáky a profilovali se na národní úrovni.

„Už v roce 2007 jsme měli na Youtube a na dalších serverech různá propagační videa, měli jsme desetitisíce zhlédnutí, využívali jsme internet,“ popisuje Christian svůj přístup inovátora. Tou dobou také dostal Christian Weissgerber pozvání do České republiky, konkrétně na jih Moravy, kde měla jeho skupina kontakty s Národním odporem.

Poláky jsme moc rádi neměli, ale Čechy ano. Byli jste protektorát

S českou neonacistickou scénou spolupracovali prostřednictvím dortmundské skupiny, která se snažila o mezinárodní propojení s celou Evropou. „Češi velmi často jezdili do Německa, do Dortmundu nebo do Lipska. My jsme k vám zase jezdívali na festivaly a na koncerty,“ vypráví své zkušenosti.

Cílem mezinárodní spolupráce měla být revoluce a návrat původního řádu, podle nějž by každý národ žil ve své zemi. „Je to vlastně taková teorie o rasové čistotě. Ale také jsme chtěli rozpad finančního kapitalismu,“ vyznává se.

Většina německých neonacistů, se kterými se znal, neměla problém spolupracovat s mezinárodní scénou. „Češi pro ně byli v pohodě, ale Poláci jim vlastně vadili hodně,“ rozvzpomíná se. Podle Christina členové českého Národního odporu sami sebe nějakým způsobem považovali a asi stále považují za Árijce.

„Pro dnešní neonacismus to není úplně rozpor, je to stále bílá rasa. Ani ten starý nacismus se takhle nemohl vždy řídit, jinak by se nemohl rozšiřovat. Bralo se to tak, že české země byly součásti Německa jako Protektorát Čechy a Morava a pak se jen změnila historická hranice,“ popisuje vztah německých neonacistů k českým kolegům.

Nová autonomní nacionalistická skupina se nechtěla profilovat po vzoru staré nacistické scény ani se jí nechtěla nechat řídit. Členové skupiny nepili, nekouřili, dokonce se nezúčastňovali bitek. Až do svého odchodu v roce 2010 byl Christian ve své skupině hlavním řečníkem.

Nenávisti jsem se zbavoval dlouho. Snažím se ji odčinit

Odchod ze scény není jednoduchý proces a není otázkou jednoho okamžiku. To, co o tématu vyprávějí některé filmy nebo organizace, se Christianovi jeví jako velmi zjednodušující obrázek. Často věci podle něj líčí nepřiměřeně romanticky a jednoduše.

Pro Christiana bylo jedním z hlavních důvodů, proč opustil scénu, dlouhodobé zklamání, které začalo ústit do pocitu, že se dopustil chyby. Jeho původním cílem bylo reformovat neonacistické hnutí a udělat revoluci. Chtěl změnit svět, zachránit bílou rasu. Pomalu však začal pochybovat o tom, zdali je to možné.

Přestal mít chuť organizovat demonstrace a chodit na ně, přestalo ho lákat chodit na koncerty. Soustředil se více na studium a ze scény se tak začal zvolna stahovat. „Stahování ze scény ale nemusí znamenat, že se člověk chce změnit. Dnešní neonacisté používají velmi často podobnou taktiku jako součást svého aktivismu. Mají-li například soudní proces, na dva měsíce se stáhnou a pak tvrdí, že už nemají s extremistickou scénou nic společného,“ upozorňuje.

Útlum aktivit mu pomohl soustředit se na studium. Na vysoké škole začal najednou přemýšlet, proč a jak se vůbec mezi neonacisty ocitl. „Dalším důležitým krokem, o kterém jsem velmi dlouho přemýšlel, bylo, zda se mám spojit s organizací, která se extremismem zabývá,“ popisuje svůj postupný odchod.

Kromě „EXITu“, který je největší německou organizací pomáhající lidem opustit krajně pravicové prostředí a začít nový život, pracují v Německu na podobných projektech rovněž ANTIFA, Německý Úřad na ochranu ústavy, ale také další menší organizace. Nejznámější mezi nimi je ale každopádně právě EXIT, který je proslulý po celé zemi.

EXIT založili v roce 2000 kriminolog a bývalý policejní detektiv Bernd Wagner a bývalý neonacistický vůdce Ingo Hasselbach. Během osmnácti let působení pomohli více než šesti stovkám krajně pravicových radikálů. Také Christian se spojil právě s EXITem, který mu jeho odchod z neonacistického prostředí usnadnil.

Třetí krok Christian vidí v rozhodnutí definitivně se od extrémně pravicové scény odpoutat. Nestačí k tomu však podle něj pouze racionální pochopení. Příslušníci krajní pravice si zvyknou, že nenávist doslova prostupuje celým jejich tělem.

„Velmi dlouho jsem cvičil, chtěl jsem mít tělo bojovníka. Nenávist je afektivní věc. Spouští se automaticky. Například když jsem viděl někoho, kdo se mi nelíbil, třeba černocha na ulici, okamžitě se ve mně vzedmula vlna nenávisti...“ Naučit se to odbourat byl tedy čtvrtý krok.

A posledním krokem při opouštění neonacistické scény podle Christiana bylo dospět k pochopení, že právě její struktury manipulují s lidmi. „Některé organizace píší, že odchod z extremistické scény znamená získat ztracenou svobodu. Ale sám musím říct, že jsem se nikdy necítil více svobodný než v neonacistických skupinách. Mohl jsem dělat víceméně všechno, nebyl tam žádný shora nařízený zákon, který by mě omezoval, protože jsem v ně nevěřil a neomezoval jsem se tím. Zatímco demokracie právě funguje na principech omezování, některé věci prostě nesmíte udělat, jinak vás čeká trest,“ líčí. Přednosti demokracie je podle něj potřeba vysvětlovat jinak.

Normalizace nenávisti. Video TV DR

Dnes Christian pracuje jako externí konzultant a překladatel. Vystudoval filosofii a připravuje dizertační práci na téma vlivu digitálních médií na radikalizaci společnosti. Jezdí s besedami po školách, po seminářích a diskusích a vypráví svůj příběh.

„Bohužel mnoho lidí si stále neuvědomuje, že pravicově extremistická scéna je velmi rozmanitá,“ varuje Weissgerber. Dnešní neonacismus je de facto reformovaný. Neonacisté nenosí typické oblečení, nejsou holohlaví, mají jinou rétoriku. Mají nové argumentační metody. Některé argumenty převzali dokonce od anarchistů nebo od marxismem inspirovaných lidí.

Mají levicová témata, mluví o chudobě a o sociální spravedlnosti. Mluví o exekucích. Zastávají názor, že je třeba měnit systém, nestačí jen někoho „odstranit“, neboť by místo něj přišel jen někdo jiný, stejný. Říkají, že se musí změnit struktura. Ve výsledku však i nová neonacistická uskupení nakonec jednají podle starých zažitých nacistických schémat.

Klasická nacistická teorie svaluje problémy celé společnosti na určitou skupinu lidí, na Židy, na muslimy, na Romy nebo na migranty. Líčí, že stát nefunguje, protože má vnitřního nepřítele, jako jsou například Židé nebo Romové, a vnějšího nepřítele, což mohou být například Spojené státy. Demokracie tomu může čelit jedině tím, že dá lidem možnost podílet se na smysluplném životě ve smysluplných komunitách, v nichž se jim dostává ocenění za to, že jsou ostatním prospěšní.

Jinak vyplňuje vakuum eskalace nenávisti, odlidšťování celých skupin. „Proto byli také Židé ve starém nacismu vnímaní jako bakterie. Hlásalo se, že otrávili a zabíjeli Němce. To je samozřejmě hloupost, vyvoláváním nenávisti se upoutávala pozornost k falešnému problému. Dnešní neonacisté fungují podobně, hledají také vnějšího a vnitřního nepřítele a házejí všechny viny na něj. Dnes jsou to například vedle Židů i všichni muslimové,“ popisuje Christian Weissgerber mocenské a manipulativní mechanismy zhoubné, nenávistné mentality, kterou se mu podařilo opustit.

Christian své dnešní osvětové aktivity bere jako snahu své dřívější omyly odčinit. Když sleduje dnešní německou politiku, označuje Alternativu pro Německo za pokračovatele tendence, ke které se v čase své vlastní popletenosti sám hlásil. A před níž dnes varuje.

***

Christian a Fatima na besedě v Praze

„Celý ten arzenál neohrabaných sloganů, xenofobie a popírání holocaustu mi byl stále více a více proti srsti…“ Jaké je to vystoupit z neonacistické scény? Jaké je opustit kamarády, kteří až donedávna nahrazovali rodinu? A je možné začít odznovu a zbavit se cejchu ultrapravicového extremisty?

MKC Praha, Deník Referendum a Friedrich Ebert Stiftung vás zvou na diskusi s Christianem Ernstem Weissgerberem, který se v šestnácti letech stal neonacistou a později ze scény vystoupil. Momentálně studuje filosofii na univerzitě v Jeně a pracuje jako vzdělávací referent zabývající se pravicovým extremismem a populismem.

Společně s ním bude v panelu Fatima Rahimi z Deníku Referendum, Jan Charvát z Fakulty sociálních věd UK a aktivista Jan Vrobel. Debatu moderuje Tomáš Samek.

Koná se

v pondělí 10. září od 18.00 v Akademickém konferenčním centrum na Husově 4a v Praze.

    Diskuse
    JN
    September 6, 2018 v 18.39
    Stejné blouznění
    Neřekli byste, že Christian Ernst Weissgerber byl dříve přesvědčen, že v průběhu druhé světové války neexistovaly žádné plynové komory, že zpochybňoval holocaust, že toužil po nacistické revoluci a snažil se modernizovat neonacismus.

    Neřekli byste, že oni stále pevně věří, že všechny nezdary pokusů o vytvoření společnosti podle marxististické teorie byly způsobeny pouze lidskými chybami a neruší platnost zdokonalených verzí marxismu. Nevěřili byste, že touží po kulturní revoluci, (i když například v Číně už proběhla), ale většinou se nechtějí ke své touze veřejně přiznat, nevěřili byste, že se snaží modernizovat marxismus.

    -------------------

    „V určitém okamžiku se začnete cítit lépe než lidé kolem vás, protože si pomyslíte, že najednou víte mnohem víc než oni,“ popisuje své tehdejší pocity.

    „V určitém okamžiku se začnete cítit lépe než lidé kolem vás, protože si pomyslíte, že najednou víte mnohem víc než oni,“ popisují neortodoxní marxisté své současné pocity.

    ------------------------

    Otec jej vychovával právě v takovém duchu. Vysvětloval mu, že existují dvě skupiny lidí: ti, kteří jsou dobří, solidární, pracují, což jsou lidé z východního Německa. A pak ti špatní, kteří ostatní vykořisťují, berou jim práci, a ti pocházejí ze západního Německa. „Otec nám podával velmi zjednodušený obraz světa,“ glosuje to dnes Christian.

    Chtějí nás vychovávat právě v takovém duchu. Vysvětlují, že existují dvě skupiny lidí: ti, kteří jsou dobří, solidární, humanističtí, což jsou lidé ze západních zemí. A pak ti špatní, xenofobové z bývalých komunistických zemí, kteří jsou nenávistní. "Podávají nám velmi zjednodušený obraz světa," glosuji to dnes já.

    -------------------------

    "... měl jsem ambice, chtěl jsem víc, chtěl jsem mít vliv na důležité věci a měnit je. Chtěl jsem revoluci,“ říká Christian.

    Mají ambice, chtějí víc, chtějí mít vliv na důležité věci a měnit je. Chtějí revoluci.

    --------------------------
    Cílem Christina Weissgerbera se ale postupně stalo zmodernizovat neonacismus.

    Jejich cílem se stalo zmodernizovat marxismus.

    ---------------------------

    Orientovali se na novou pravici.

    Orientovali se na novou levici.

    ----------------------------

    Cílem mezinárodní spolupráce měla být revoluce ... „... Ale také jsme chtěli rozpad finančního kapitalismu.“

    Cílem mezinárodní spolupráce měla být revoluce, ale také chtějí rozpad finančního kapitalismu.

    --------------------

    Během osmnácti let působení pomohli více než šesti stovkám krajně pravicových radikálů (opustit scénu).

    Levicovým radikálům nikdo nepomáhá (opustit scénu). Levicový radikalismus se postupně normalizuje.

    -----------------------

    Například když jsem viděl někoho, kdo se mi nelíbil, třeba černocha na ulici, okamžitě se ve mně vzedmula vlna nenávisti...

    Když vidí někoho, kdo se jim nelíbí, třeba nemá v pořádku názory, okamžitě se v nich vzedme vlna nenávisti...

    --------------------------

    Některé argumenty převzali dokonce od anarchistů nebo od marxismem inspirovaných lidí.

    Některé argumenty převzali dokonce od anarchistů nebo od marxismem inspirovaných lidí.

    ----------------------

    Mají levicová témata, mluví o chudobě a o sociální spravedlnosti. Mluví o exekucích. Zastávají názor, že je třeba měnit systém, nestačí jen někoho „odstranit“, neboť by místo něj přišel jen někdo jiný, stejný. Říkají, že se musí změnit struktura.

    Mají levicová témata, mluví o chudobě a o sociální spravedlnosti. Mluví o exekucích. Zastávají názor, že je třeba měnit systém, nestačí jen někoho „odstranit“, neboť by místo něj přišel jen někdo jiný, stejný. Říkají, že se musí změnit systém.

    ---------------------

    Klasická nacistická teorie svaluje problémy celé společnosti na určitou skupinu lidí, na Židy, na muslimy, na Romy nebo na migranty. Líčí, že stát nefunguje, protože má vnitřního nepřítele, jako jsou například Židé nebo Romové, a vnějšího nepřítele, což mohou být například Spojené státy.

    Klasická teorie neklasické levice svaluje problémy celé společnosti na určitou skupinu lidí, na xenofoby, na proletariát, který zklamal jejich ideály protože už není revoluční, na kapitalisty nebo na křesťany, kteří prý reprodukují ve společnosti kapitalistickou morálku.
    Jejich levicová teorie líčí, že stát nefunguje, protože má vnitřního nepřítele, jako jsou například xenofobové nebo křesťané, a vnějšího nepřítele, což mohou být například Spojené státy.


    JN
    September 7, 2018 v 11.12
    Když lidé v určitém historickém okamžiku svého vývoje
    začali pod vlivem nerealistického nadhodnocení rozumu (nerealistického vzhledem ke komplexnímu charakteru člověka, který zdaleka není pouze a hlavně racionální bytostí) věřit v možnost vytvoření racionálně bezchybného konceptu ideálního (sociologického) designu společnosti a také v možnost uskutečnění tohoto konceptu, vedlo to zákonitě ke dvěma nebezpečným extrémům - na jedné straně to bylo zhoubné bujení rozličných variet fašismu, ústící třeba do nacionálního socialismu, na druhé straně pak taktéž neméně zhoubné bujení různých kultivarů marxismu, ústící například v tzv. reálný socialismus, či kulturní marxismus.

    Ani modernizovaný neonacismus ani modernizovaný marxismus (jemuž jeho vlastní stoupenci nemohou komicky "přijít na jméno" a pěstují ho jako intelektuální dobrodružství s přesahem do společenské praxe) není proto o nic méně nebezpečnější. Zdá se, že tyto dva vývojové extrémy se vzájemně potřebují a jeden bez druhého nemůže být.
    JP
    September 7, 2018 v 11.20
    Pane Nusharte, blábolíte.

    Už jsem Vám opakovaně vysvětlil, že to železné přesvědčení o "posvátnosti" liberální demokracie je stejně tak omezené, stejně tak partikulární, stejně tak ideologické, jako je kterákoli ideologie jiná.

    A až tento o sobě naprosto primitivní způsob společenské organizace bude jednou konečně historicky a intelektuálně překonán, pak ti pozdější lidé také budou s naprostým nepochopením kroutit hlavami nad tím, jak kdysi byli i relativně inteligentní a slušní lidé schopni věřit takovým naprostým nesmyslům.
    JN
    Přesvědčení o určité "posvátnosti" demokracie je tedy špatné, pane Poláčku?
    HZ
    September 7, 2018 v 19.00
    Železné přesvědčení o posvátnosti čehokoli
    mi bylo vždycky podezřelé.
    Ve vztahu k liberální demokracii konstatuju, že o přesvědčení o její posvátnosti slýchám od jejích odpůrců a kritiků, najmě od pana Poláčka. U liberálů samých ho nepozoruju. Tedy u skutečně liberálních liberálů. Řekla bych, že liberalismus a železná víra v posvátnost se moc nesnášejí a že to vyplývá ze samé podstaty obého.
    JN
    September 8, 2018 v 0.50
    "Železné přesvědčení o posvátnosti", to je samozřejmě určitá nadsázka.
    jde prostě o to přesvědčení, zda demokracie je dobrá nebo špatná.

    Já jsem přesvědčen o tom, že je (alespoň pro mě) dobrá. Pan Poláček možná ne.
    JP
    September 8, 2018 v 12.06
    Ta nesmyslnost Vašich výroků a vývodů, pane Nusharte, tkví v tom, jak naprosto bezmyšlenkovitě dokážete do jednoho pytle házet jak nacismus, tak i komunismus. Jenom na základě jednoho jediného společného znaku, totiž státního násilí.

    Na jedné straně idea naplněné lidské svobody, která je vyvrcholením myšlenkové linie vedoucí od Platóna přes - svým způsobem - křesťanství až po vrcholná díla německé klasické filozofie - a na straně druhé primitivní, archaická "Blut-und-Boden" ideologie, jejímž výslovným cílem a účelem je podmanění cizích národů, a dokonce zničení celých ras, jenom na základě přesvědčení o vlastní výlučnosti!! A tohle všechno Vy dokážete jen tak pomíchat dohromady!!

    Svého času jsme na gymnáziu měli jednu učitelku dějepisu, která - když jsme zase nechápali nějaké souvislosti - nám vždy znovu vrhala na hlavu: "Hodinky nebo holinky, vám je všechno jedno, obojí se natahuje!"

    A s Vámi, pane Nusharte, je to přesně to samé, nacismus je komunismus a komunismus je nacismus, jenom proto že "obojí se natahuje". Je to naprostá bezmyšlenkovitost, s kterou se tady pokoušíte hodnotit dějinné a společenské procesy a události.

    JP
    September 8, 2018 v 12.09
    A to samé platí samozřejmě i o přesvědčení o té "posvátnosti" liberální demokracie: i toto přesvědčení je nakonec naprosto povrchní, není přezkoumáno jednou jedinou poněkud hlubší myšlenkou, v jeho základu leží v podstatě naprosto triviální představa, že "když si všichni budou moci dělat co se jim zachce, tak potom bude dobře".
    JN
    September 8, 2018 v 12.44
    Máte pravdu, pane Poláčku, že to míchám jako hodinky a holínky - nacismus s komunismem,
    který je ale (na rozdíl od primitivní, archaické nacistické ideologie) ideou naplněné lidské svobody a vyvrcholením myšlenkové linie vedoucí od Platóna přes křesťanství až po vrcholná díla německé klasické filozofie.

    Máte pravdu, že to míchám "na základě jednoho společného znaku - státního násilí".

    Když mně je ale, pane Poláčku, tak nějak skoro jedno, jestli budu žít ve společnosti, která se bude řídit primitivní, archaickou "Blut-und-Boden" ideologií, nebo ve společnosti, jejíž ideou je naplnění lidské svobody, která je vyvrcholením myšlenkové linie vedoucí od Platóna přes křesťanství až po vrcholná díla německé klasické filozofie.

    Důležité je pro mě to státní násilí, které je, jak píšete, pro oba tyto typy společnosti shodným znakem. Proto nechci žít ani v jedné z nich a míchám je dohromady jak hodinky a holínky.

    JN
    September 8, 2018 v 12.51
    Demokratická demokracie a svobodná svoboda
    Triviální představa, že "když si všichni budou moci dělat co se jim zachce, tak potom bude dobře", není mojí představou o významu pojmu "svoboda".
    Už jsem to zde v diskusích psal mnohokrát.
    MP
    September 9, 2018 v 11.51
    Josefu Poláčkovi
    Je drobnou otázku. Co má co liberální demokracie společného s myšlenkou "Když si všichni budou moci dělat co se jim zachce, tak potom bude dobře."? To bynenapadlo ani hejtmana Makovce, blahé paměti.
    JP
    September 9, 2018 v 13.02
    Liberální demokracie a její podstata
    A kde pak je, pane Profante, v té základní myšlence liberální demokracie něco více, nežli právě ono řečené "hlavně když si každý může dělat co se mu jenom zachce"?...

    Ovšem - poté co se tento princip zavede v praxi, tak se velice rychle zjistí, jaké to má důsledky: lidé se začnou chovat jako utržení ze řetězu. Namísto oné vysněné společnosti svobodných, odpovědných a osobně zralých občanů vypukne nemilosrdný boj každého proti každému.

    A tak se najednou honem začnou stavět "mantinely". Náhle se objeví, že ono to s tou naprostou svobodou není tak úplně jednoduché. A že když se lidem poskytne takováto "totální svoboda", a nepřidá se k tomu nic dalšího, tak je efekt přesně ten samý, jako když se svého času otevřela Pandořina skříňka. Ty špatné lidské vlastnosti jsou vždycky silnější než ty dobré, a tak se jako první vyderou na povrch.

    A tak se jak řečeno najednou s velkým spěchem začnou stavět ty "mantinely". Jenže - jakmile se už jednou vypustila smečka, jakmile smečka ucítila čerstvou krev, jakmile si smečka přivykla na heslo "urvi si co můžeš" - tak to už se pak prostě nedá vrátit zpátky. Už se to dá jenom poněkud omezovat, regulovat; ale ten základní princip smečky se už nedá jako takový sprovodit ze světa.

    Takže tolik k pojmu a k "ideji" liberální demokracie.
    September 9, 2018 v 13.40
    No, a není to nakonec správné, aby si každý dělal, co chtěl? Tedy, samozřejmě, pokud nebude ubližovat druhým. Což musí přece jen nějakým způsobem zajišťovat stát.
    Přemysl Pitter napsal o Chelčickém:
    "Chelčický je naprostý individualista, obrací se k člověku jako jedinci a pouze od člověka - jedince očekává změnu. Nevidí společnost jako organisovaný celek, nemluví o obrácení církve, národa, státu, lidstva - to všechno jsou mu prázdné pojmy. Vidí jen člověka a od člověka jedině očekává obrácení, nápravu".
    My si pod slovem "individualismus" obvykle představíme úplně jiný individualismus. Ten světský. Ale zde je míněn individualismus v biblickém smyslu. Individualismus člověka osamoceně stojícího se svým svědomím před Božím soudem a zodpovídajícího se za své vlastní činy.
    JP
    September 9, 2018 v 14.44
    Liberální demokracie a princip odpovědnosti
    No právě v tom to vězí, paní Hájková: liberální demokracie člověka nestaví před ž á d n o u otázku svědomí. Ta mu dává a poskytuje jenom to "utržení se ze řetězu"; ale nestaví před něj - jako nutnou protiváhu - žádnou odpovědnost, žádné povinnosti. Alespoň ne v původním, primárním smyslu. Všechny ty "povinnosti" v liberální demokracii jsou právě jenom druhotné, to jsou ty "mantinely", které pak on nutně chápe jenom jako svoje omezení. Není tu tedy dán vlastní vnitřní náhled své vlastní odpovědnosti vůči celku, vůči vyšším hodnotám, vyšším principům. Protože tady právě žádný "vyšší princip" neexistuje.

    To samozřejmě neznamená že by se lidé nemohli i v liberální demokracii chovat řádně a odpovědně; ale činí tak jenom a pouze jako jednotlivci, je to záležitostí čiré n a h o d i l o s t i, jestli zrovna ten či onen se rozhodne chovat se odpovědně vůči celku. Ale v samotném základním pojetí, v samotné definici liberální demokracie tato primární odpovědnost člověka dána není.
    September 9, 2018 v 15.00
    Ale odpovědnost a svědomí přece nelze nijak zabudovat do státu. To bude vždycky záležitost člověka jakožto jedince. Nebo člověka a Boha, chcete-li.
    MP
    September 9, 2018 v 15.10
    Josefu Poláčkovi
    Aha, pak je všechno jasné. A diskuse zcela zbytečná.
    IH
    September 9, 2018 v 15.25
    Kontury liberální demokracie jednostranně nasvícené
    Já bych zde vedl paralelu mezi křesťanstvím a liberální demokracií. Obojí představovalo zpočátku novum, ale aby zvítězilo, muselo přijmout realitu, uznat a posvětit společenský fundament. "Co je císařovo císaři" a "Co je kapitalistovo kapitalistovi".

    Každý si nemůže dělat, co se mu zachce. Jeden může extrémně bohatnout lelkuje zatím na Tuvalu, druhý si nemůže ani dát nohy křížem, neboť co by tomu řekli zákazníci? Za komunistů vás mohl okrást prodavač, či číšník, stěží (OD) Máj nebo RaJ. Dnes si některý zaměstnanec nesmí vzít ani tuzéra, jenom majitel. Když si prvně jmenovaný něco přece jen "lajsne", nejspíš poletí. Když zkusí novou cenu podnikatel, je to práce, za niž zaslouží svou odměnu. Liberální demokracie pak znamená, že oba občané mohou k volbám. Svobodný pán bude spolu se svými volit nejspíš ODS, ale bude muset skousnout vítězství plebsu, který zvolí Babiše.
    JN
    September 9, 2018 v 16.31
    Svoboda je když...
    aby se člověk mohl stát dobrým. Bez svobody by to možné nebylo.

    (Neptejme se, co je to svoboda. Ptejme se, za jakým účelem existuje.)

    -------------------------

    K tomu, aby svoboda umožňovala stát se dobrým, potřebuje ale člověk vědět, kterým směrem dobro je. Tak, jako si lidé sami ze své vůle neurčují směr k severu a k jihu, ale řídí se podle skutečnosti, nemohou si sami určovat ani směr k dobru a ke zlu. Mohou se ale svobodně vydat na kteroukoliv stranu.
    HZ
    September 9, 2018 v 17.09
    Pan Poláček
    mi tou svou utkvělou myšlenkou o principu liberální demokracie / "hlavně když si každý může dělat co se mu jenom zachce"/ připomíná člověka, který buddhistovi tvrdí, že buddhismus vychází z nepomíjivosti věcí a ze slasti, kterou člověku přináší žití. Když se buddhista ohradí, že to není pravda, stejně se nevyhne přednášce o škodlivosti buddhistického principu slasti a o nesmyslnosti myšlenky o nepomíjivosti všech jevů.
    MP
    September 9, 2018 v 23.33
    To je přeci v pořádku
    Ten buddhista se jen naivně domnívá, že věři tomu či onomu nebo že si to či ono myslí, zatímco pan Poláček odhaluje pod takovým ideologickým zdáním pravdu toho, oč v buddhistových myšlenkách skutečně jdė.
    JN
    September 9, 2018 v 23.58
    Pokud jsem to dobře pochopil, pan Poláček se vymezuje proti pojetí svobody jako svévole.
    V tom s ním souhlasím.
    HZ
    Já se taky vymezuju proti pojetí svobody jako svévole, a domnívám se, že i pan Profant. Tak co brání, aby se tu rozhostilo všeobecné porozumění?
    JN
    Když tedy všichni víme co svoboda není (že to není svévole), mohli bychom se pokusit říci, co svoboda je.

    Jenže právě v tom pokoušení (říci, co svoboda je) je to čertovo kopýtko.

    Ale dobrá, můžeme to zkusit. Co je to svoboda?
    JP
    September 10, 2018 v 13.13
    Odpovědnost a stát
    Takže paní Hájková míní, že "odpovědnost a svědomí nelze zabudovat do státu".

    No dobře; ale zkusme si tu větu poněkud přeformulovat. Co třeba takhle: "Je principiálně možné odpovědnost a svědomí zabudovat do státní i d e j e?"...

    Asi hned cítíme, že takto postavena celá věc vypadá už poněkud jinak.

    Abychom pochopili, o co se jedná, musíme si dát konkrétní příklad. Tak například antický stát - alespoň podle podání Platóna a Aristotela - byl postaven právě na principu odpovědnosti. Naprosto základní, primární odpovědnosti a povinnosti občana vůči jeho státu. Neboť tehdy bylo ještě naprosto jasné: stát nemůže být o nic lepší, o nic kvalitnější, nežli jací budou jeho občané. Každý jednotlivý občan byl zároveň základním kamenem celého státu; a jestliže tyto "kameny" budou nekvalitní, viklavé, vnitřně puklé - pak ani samotný stát nebude mít žádnou stabilitu, žádné trvání.

    Takže: na straně jedné je tedy kvalita státu odvislá od kvality jednotlivců, jednotlivých občanů, jednotlivých lidí; ale na straně je to zase právě tento stát, který si tuto odvislost uvědomí, a právě proto do své vlastní státní ideje zabuduje tu odpovědnost občana vůči obecnému blahu, vůči státu, vůči vyšším mravním hodnotám vůbec.

    Takže to byl stát antický. Ale i stát středověký - ten byl postaven víceméně na tom samém principu. Samozřejmě - tady neexistoval institut státního občana ani v antickém, ani v moderním smyslu. (Až snad do vytvoření italských republik.) Ale - v každém případě tady každý člověk byl apriori v á z á n svou odpovědností vůči mravnosti, vůči vyšším hodnotám, a to sice prostřednictvím náboženství, to jest konkrétně prostřednictvím odpovědnosti vůči Bohu, a tedy božímu dobru.

    To je právě a přesně to, co v novodobém liberálním státě naprosto odpadá. Odpadá to, a sice naprosto bez náhrady. V liberálním státě si každý může být podle libosti čím se mu jenom být zachce, může zastávat - a veřejně prosazovat - i naprosto deformované názory a principy, a nikdo mu do toho nemůže mluvit. A ve volbách může dávat svůj hlas třeba i usvědčeným zločincům a neofašistům, pokud tito nejsou výslovně zakázáni zákonem.

    Vůbec to heslo "všechno co není zákonem zakázáno, je povoleno" - právě to je centrálním heslem liberalismu, ono to na první pohled vypadá obrovsky svobodomyslně (ovšemže obzvláště po čerstvé zkušenosti s totalitou) - jenže druhá stránka této naprosté liberální svobody je právě v tom, že se bez jakýchkoli omezení navenek vyvalí všechen hnus a špatnost, která je uložena v člověku. Nebo přinejmenším v mnohých lidech.

    Vraťme se ještě jednou k té antice: tady totiž platil princip zcela opačný. "Co nezakazuje zákon, to nepovolují dobré mravy." Tím zákonem, samotným zákonem - tím je totiž možno postihnout, a tedy limitovat jenom velice malou část lidské špatnosti. Ta největší část lidské špatnosti, ta se projevuje v tom běžném, každodenním jednání. A právě tady je naprosto rozhodující, jestli je tady vedle těch zákonů přítomen ještě nějaký další princip regulace. Princip, který sice lidem - jakožto jednotlivcům - nebere jejich osobní autonomii; ale který jim přesto nepovoluje dělat všechno k čemu je strhávají jejich přízemní vášně, jejich egoismus.

    Samozřejmě, i v liberální demokracii j e v zásadě možné být slušným člověkem a dobrým občanem; ale to všechno je jenom otázkou čistě individuální, je to tedy záležitostí ryze n a h o d i l o u, jestli se ten či onen jedinec rozhodne být řádným občanem. Ale - i tato řádný a slušný občan prostě nemá o c o by se opřel, když kolem sebe vidí celou řadu jiných, kteří se chovají neslušně. A kteří na něj samotného hledí s despektem, jako na naivního "Mirka Dušína". Protože ten základní existenční princip liberální demokracie je právě stále to jedno a jediné: "Dělej si co se ti zlíbí, pokud to přímo nezakazuje zákon!" A tak - proč by toho lidé nevyužívali, této "totální svobody"?! Proč by vlastně v ů b e c měli být slušní? Když veškerá slušnost jde nakonec vlastně na úkor vlastního prospěchu?...

    A v liberální demokracii jde přece nakonec jenom o to, aby si každý sám hledal s v é v l a s t n í štěstí - a tedy výlučně svůj vlastní osobní prospěch.
    JP
    September 10, 2018 v 13.31
    Co je svoboda?
    Ano, pane Nusharte, to je opravdu naprosto klíčová otázka. A my se nedostaneme nikam zásadně dále, pokud nebudeme schopni si tuto otázku nějakým způsobem pozitivně zodpovědět.

    Měl jsem svého času plány právě toto téma systematicky zpracovat. Mezitím se ale poměry změnily, takže jsem musel tento projekt stornovat.

    Takže tady na tomto místě je možno jenom naznačit, víceméně právě v tom ryze negativním vymezení: Svoboda n e n í svévole.

    Svoboda - pokud má být něčím více nežli jenom prázdným slovem - musí mít nějaký pozitivní obsah, nějakou substanci. A - aby bylo možno daný způsob svobody uznat za kompatibilní s obecným zájmem a obecným prospěchem, pak tato svoboda musí být v souladu s dobrými mravy, s principem dobra vůbec.

    Křesťanství samo o sobě má nikterak marný koncept svobody: jakožto vědomé a uvědomělé přimknutí se k Božímu dobru. Je to tedy naprosto opačný princip, nežli co postuluje princip liberalismu. Zatímco liberalismus člověku říká: Dělej si co chceš pokud to přímo nezakazuje zákon, pak naopak křesťanství člověku nakazuje: Za všech okolností naplňuj příkaz boží mravnosti, zcela bez ohledu na to jestli ti totéž nakazuje i zákon lidský.

    A je to právě toto n a p l ň o v á n í, v kterém křesťanství spatřuje skutečnou lidskou svobodu.

    Je tedy možno na první pohled vidět, jak zcela zásadně se tato křesťanská svoboda liší od svobody liberální: oproti o sobě bezobsažné autonomii individua (kterou je možno naplnit jakýmkoli obsahem, dobrým stejně tak jako špatným) v křesťanství stojí to naplnění vlastní svobody Božím dobrem.

    Ten křesťanský koncept je tedy zcela evidentně obsažnější a hodnotnější než ten liberalistický; na straně druhé ten křesťanský koncept zdůrazňuje zase jenom jeden jediný aspekt celé věci. V krátkosti je možno říci: ten křesťanský koncept svobody má všechno co nemá ten koncept liberalistický - ale přesně to samé platí i naopak. V křesťanství zase naprosto chybí ten aspekt, ten moment nepodmíněné autonomie lidského individua, který je jádrem liberalismu.
    JP
    September 10, 2018 v 13.36
    Zdejší zastánci liberální demokracie jsou evidentně rozhořčeni tím, že tuto definuji jako systém principiální nezodpovědnosti jednotlivce vůči jakýmkoli vyšším hodnotám.

    Tak v tom případě bych prosil jakékoli d ů k a z y o tom, že se se svým hodnocením (a obviněním) mýlím.

    Takže: kdy, kde a jakým způsobem liberální demokracie člověku jako jednotlivci ukládá nějaké vyšší úlohy, nějakou vyšší odpovědnost, nějaké vyšší principy nežli jenom a pouze to, aby přímo neporušoval platné zákony?!

    Kdepak je jakékoli ustanovení v celém systému liberální demokracie, které by člověku ukládalo překročit omezený horizont jeho vlastního osobního zájmu, jeho ryze egoistického prospěchu, a chovat se se vší odpovědností nejen jako státní občan v ryze politickém smyslu, ale především jako bytost s univerzálním charakterem?...
    HZ
    September 10, 2018 v 13.44
    Myšlenka,
    že veškerou autoritu, kterou ve středověku vládl Bůh, vložíme na stát, je v podstatě uskutečnitelná. Důsledky by ale mohly být strašlivé, stejně jako byly strašlivé mnohé důsledky lidského výkladu boží autority. A to bez ohledu na to, jakými ušlechtilými slovy autorita odůvodňuje, proč se jí má podřídit veškeré lidské konání.
    MP
    September 10, 2018 v 15.09
    Josefu Poláčkovi
    Ale nikoli, nejsem rozhořčen. Proč bych měl být?
    Chcete se tak prezentovat, Vaše věc. A nevidím důvod, proč bych Vám měl dokazovat, že se mýlíte. To je na Vás, abyste dokázal, že se mýlí autoři od Locka přes Kanta k Rawlsovi. Je na Vás doložit, kde funguje liberální demokracie bez zákonů (, jejichž výskyt jaksi z podstaty znemožňuje, "aby si každý mohl dělat, co se mu zachce").
    A konečně je na Vás vysvětlit, proč by se například přesvědčení o amorálnosti konzumace masa a živočišných výrobku, které čast občanů ČR zastává na základě racionální úvahy o zátěži životního prostředí, anebo náboženské přesvědčení o nevhodnosti pojídání hovězí maso (zastávané menší, ale existující skupinou českých občanů) mělo stát pro svoji zjevnou morální kvalifikaci závazkem na úrovni politického tělesa.
    JP
    September 11, 2018 v 11.38
    Paní Zemanová, opravdu nevím jak jste přišla na to, že by nějaké autoritě (kterou Vy ovšem zase jenom identifikujete s čirou státní mocí respektive státním násilím) mělo být podřízeno v š e c h n o lidské konání.

    Tady je - v tuto chvíli - řeč o jediném: má být v životě společnosti (a tedy i státu) být p ř í t o m n a idea odpovědnosti člověka vůči vyšším mravním principům a hodnotám: ano či ne?

    Pokud ne, pokud tu nemá být přítomna žádná tato vyšší závaznost - pak prostě už není nadále o čem se bavit, o čem diskutovat, o čem přemýšlet; pak tu máme ryzí liberální demokracii, přesně v tom stavu v jakém se nyní nachází. S celou její existenční přízemností, bezcílností, osobním egoismem.

    Pokud by odpověď zněla ano: p o t é by bylo možno začít rozmýšlet o tom, jak tento princip mravní odpovědnosti spojit s principem osobní autonomie tak, aby nedošla k újmě ani jedna z obou stran.
    JP
    September 11, 2018 v 11.40
    Pane Profante, Vaše poslední vývody jsou natolik mimo vlastní téma, že vůbec není možné na ně nějakým způsobem seriózně reagovat. - Kdy pak jsem psal něco o "liberalismu bez zákonů"?!...
    September 11, 2018 v 12.50
    Idea odpovědnosti vůči mravním principům může být "zabudována" do státu jedině tak, že se to dá třeba napsat do ústavy nebo nějak podobně. Ale bude to čistě jen na papíře. Nikdy se nedá zařídit, aby tu ideu všichni uznávali a žili podle ní. To je zase pouze a jen záležitostí jedince. Jedinec k tomu, aby byl zavázán idejím či principům, nepotřebuje stát. A naopak, stát ho k tomu nemůže nijak přinutit.
    September 11, 2018 v 14.47
    Pane Poláčku, princip je obecně uznávané myšlenkové východisko, zásada či pravidlo, které se nedokazuje, ani se o něm nepochybuje. Je to tedy něco jako axiom nebo dogma. Něco, co nepodléhá kritickému přehodnocování, něco, co jste nevymyslel vy, ale bylo to tu už před vámi. Budete vůbec svobodný, když se jimi budete řídit?
    Principy jsou vlastně víra - a abych použila vaše vlastní slova - víra je absolutní protiklad k jakékoli kritičnosti.
    MP
    September 11, 2018 v 14.57
    Josefu Poláčkovi
    Napsal jste, kpřečtení o kus výše:

    "A kde pak je, pane Profante, v té základní myšlence liberální demokracie něco více, nežli právě ono řečené "hlavně když si každý může dělat co se mu jenom zachce"?..."

    a já Vám odpověděl:

    "Je na Vás doložit, kde funguje liberální demokracie bez zákonů (, jejichž výskyt jaksi z podstaty znemožňuje, "aby si každý mohl dělat, co se mu zachce")."

    V této situaci považuji Vaše tvrzení, že moje vývody jsou mimo vlastní téma za arogatní a otázku po tom, kdy jste psal o "liberalismu bez zákonů?" za vědomě zavádějící. Nezlobte se, byla to moje chyba, měl jsem se držet své první poučené reakce a nevstupovat s Vámi do diskuse, kterou nesjte buď schopen nebo ochoten vést věcně.
    JN
    September 12, 2018 v 1.26
    Já s panem Poláčkem a s jeho výtkami vůči liberální demokracii (pokud jsem je dobře pochopil) naprosto souhlasím.
    Pan Poláček říká, že krom nezbytných zákonů (jako mantinelů lidského chování) je pro dobré fungování společnosti potřeba ještě něco víc. Nějaká idea odpovědnosti člověka vůči vyšším mravním principům a hodnotám.

    Takováto idea odpovědnosti vůči vyšším hodnotám a principům - to je totiž právě ona "nezřetelná moc" (kulturních) zvyklostí. Přizpůsobení se jedince zvyklostem dané společnosti se nazývá socializace, tedy začlenění jedince do společnosti. Je to nezbytná podmínka fungování jakékoliv společnosti a výtka pana Poláčka vůči tomu, že liberálně demokratické společnosti toto společné hodnotové a mravní pojítko schází, je dle mého soudu naprosto oprávněná.

    Zajímavá je ovšem odpověď na otázku, proč tomu tak je. Obávám se, že pan Poláček by tou odpovědí mohl být značně překvapen.
    HZ
    "Tady je - v tuto chvíli - řeč o jediném: má být v životě společnosti (a tedy i státu) být p ř í t o m n a idea odpovědnosti člověka vůči vyšším mravním principům a hodnotám: ano či ne?"
    Otázka pana Poláčka má podle mne tuto odpověď:
    Přítomnost ideje odpovědnosti vůči vyšším mravním principům a hodnotám v životě společnosti nekoliduje s koncepcí, podle níž společnost neúkoluje stát, aby tuto ideu ukotvil a prosazoval.
    JN
    September 12, 2018 v 12.07
    "Nekoliduje s koncepcí..."
    Ano, ta "idea odpovědnosti vůči vyšším mravním principům a hodnotám" se v rámci předávané tradice a souběžného kulturního vývoje prosazuje samovolně, jako "nezřetelná moc".
    JP
    September 12, 2018 v 12.17
    Idea, společnost a stát
    Zdá se, že se snad přece jenom pomalu, krok za krokem začínáme propracovávat k jádru věci.

    Zrovna před chvílí jsem v rámci jiného tématu ("Můj žal ze sucha") podal analýzu kapitalismu a demokracie jako vztah obsahu a formy. Přesně o tento vztah se nakonec jedná i tady.

    Tak napřed k paní Hájkové: ano, samozřejmě, pokud by se nějaký ten "vyšší princip" jenom a pouze napsal do ústavy - pak to samo o sobě samozřejmě nebude nic více než jenom prázdná formulka. (Podobně jako za podmínek formální politické demokracie je prázdnou formulkou ta věta o "vládě lidu".)

    Je nepochybné: pokud takovýto princip nebude přítomen, nebude žít v samotném lidu, v jeho myslích, v hodnotách který tento lid bude zastávat a bude je žít - pak by ovšem všechno bylo zcela marné.

    Teď se ale pozastavme u Vašeho tvrzení, že nakonec tyto hodnoty musí zastávat každý jednotlivec. To je sice pravda; ale je to asi pravda taková, jako když řekneme, že voda v nádobě se až a pouze tehdy začne ohřívat, když se každá jednotlivá molekula začne pohybovat rychleji.

    Jak řečeno je to bezprostředně vzato pravda; ale většinou tu vodu v hrnci nezahříváme tím způsobem, že bychom nějakým způsobem "postrkovali" každou jednou její molekulu. Především liberálové si to nechtějí přiznat - ale nedá se nic dělat, společnost je přece jenom něčím více, nežli jenom nějakým náhodným shlukem lidských "molekul". V dané společnosti neustále probíhá střetávání, porovnávání, zvažování idejí - a jestliže některá idea překročí hranici "kritického množství", pak se stane dominantní. To jest - přijme ji za svou i naprostá většina společnosti, tedy i těch jednotlivců. A to třeba i přesto, že ještě před nedávnem ji odmítali, nebo ji přinejmenším považovali za zcela nereálnou. S ideou demokracie tomu nebylo nijak jinak. A s ideou křesťanství to samé.

    A teď k druhé věci. Pokud se tedy nějaká taková vyšší idea prosadí ve společnosti - zda má být zakotvena i v principech samotného státu. Vlastně jsme si odpověď už dali: jak pak by se mohla reálně udržet idea demokracie, kdyby její principy - jako závazné!! - do své ústavy, svých zákonů a celého svého zřízení neimplantoval i samotný stát?!... A s křesťanstvím - naprosto to samé.

    Samozřejmě, toto splynutí ideje se státem není naprosto nevyhnutelné. Už tady byla řeč o vztahu obsahu a formy: obojí je relativně samostatné, a tak i idea může existovat i mimo státu. Ale: svého plného dovršení ta idea dojde až tehdy, když najde cestu právě i do státu, jakožto politické, organizační formy samotné společnosti.
    September 12, 2018 v 13.32
    Prosím vás, pane Poláčku. Kdy a kde existoval stát, v němž se prosadilo, tedy bylo uskutečněno křesťanství? Nějak mi to ušlo.
    JP
    September 12, 2018 v 13.32
    Vláda ideje a otázka svobody
    A teď k té druhé otázce, neméně závažné. Je vůbec v zásadě možné, aby se člověk cítil být svobodným tehdy, když ve světě, ve společnosti, ve státě vládne jedna jediná (závazná) idea?...

    To je otázka skutečně krajně zásadní; a odpověď na ni není vůbec jednoduchá.

    Ale dejme si napřed jeden zcela konkrétní příklad. Po dlouhá staletí byla v Evropě naprosto dominantní, a oficiálně přípustná jedna jediná idea: idea křesťanství. A to sice katolického křesťanství.

    A položme si teď otázku: byli lidé za té doby vlády křesťanství svobodní, anebo nesvobodní?

    První - částečná - odpověď zřejmě nesporně bude znít: naprostá většina se s tou vládnoucí ideou křesťanství vnitřně ztotožnila natolik, že se pod jeho vládou naprosto necítili nesvobodní.

    Na straně druhé: byly zde ovšem okrajové skupiny, které měly velice závažné důvody cítit se nesvobodně: Židé, a příslušníci jiných forem vyznání křesťanské víry nežli byla ta katolická. A - samozřejmě - skrytí ateisté.

    Takže zde bezpochyby vzniká první rozpor.

    A teď si celou věc ještě zkomplikujme. Položme si otázku: cítila by se ona - křesťanská - většina tehdejší populace opravdu s v o b o d n ě j š í, kdyby se už tehdy vyhlásil princip: Každý si může věřit čemu sám chce, ať bude křesťanem, židem, mohamedánem nebo bezvěrcem, všechno jedno, to všechno je čistě soukromá záležitost do které nikomu nic není?

    Opravdu by lidé tehdejší doby, tehdejší Evropy reagovali s ulehčením, že teď tedy mají konečně tu naprostou a dokonalou svobodu?!... Anebo by naopak propadli pocitu zmaru, že po vyhlášení takovéhoto naprostého religiózního relativismu z t r a t i l i jakýkoli vyšší základ své vlastní existence, ztratili svou životní orientaci a svou životní oporu, ztratili svého Boha a jeho ochranu, když on teď byl degradován jenom na ryze soukromou záležitost?!... Jak pak by se "svobodným" mohl cítit někdo, komu bylo sebráno to co je pro něj nejdůležitější?...

    Takže jak vidět, s tou "svobodou" to není nijak jednoduché. A s tou liberalistickou "totální svobodou" se může plně ztotožnit jenom někdo, kdo necítí potřebu přítomnosti jakýchkoli vyšších hodnot nežli je jenom čistě soukromý horizont do sebe uzavřeného individua.

    Ale zpět k původní otázce: je principiálně myslitelné, aby se dominantní přítomnost nějaké obecně závazné ideje shodovala s postulátem svobody?

    V prvé řadě od sebe musíme odlišit dva pojmy: "závazné" a "zavazující". Jak oboje zní velmi podobně, ve skutečnosti mezi tím leží celé světy. Vraťme se třeba k té antické obci. Tam sotva byl nějaký zákon který by závazně nakazoval být řádným občanem. A přece - v tehdejší době, ve společensky uznávaných hodnotách se toto (být řádným občanem) považovalo za obecně z a v a z u j í c í. A každý kdo by se tak nechoval by se ocitl mimo celé společnosti.

    A teď k samotné otázce možnosti splynutí (jedné) ideje s osobní svobodou. Tady je nutno rozlišovat dva momenty: absolutní na straně jedné, a časově podmíněný na straně druhé.

    Tu časovou podmíněnost už jsme si osvětlili: za určitých dobových, místních a jiných okolností se určitá idea jeví být natolik samozřejmou, natolik plně odpovídající danému způsobu života společnosti, že její dominanci naprostá většina společnosti nepovažuje za narušení vlastní svobody. A spíše naopak, její zmizení, potlačení, nebo alespoň zrelativizování by pociťovali jako ztrátu své svobody tuto ideu, tento princip moci plně prožívat ve svém životě. Kdyby nebylo vývoje, bylo by možno v tomto relativně svobodném stavu setrvat provždy; jenže - to se nedá nic dělat - svět a život se vyvíjí.

    Vedle této možnosti temporální shody dominance jedné určité ideje s pocitem svobody ale existuje ještě kritérium druhé - totiž souhlas a soulad absolutní. A tady dostáváme skutečný problém.

    Jak už jsme si zmínili, dokonce i na svém vrcholu a na svém vlastním teritoriu ani křesťanství nedokázalo hodnotově pokrýt celou společnost. Vždycky tu byli nějací "disidenti". Kteří se tu tedy nutně cítili nesvobodně.

    Principiálně je možno říci: jenom a jedině taková idea by nikdy nemohla přijít do konfliktu s postulátem individuální (myšlenkové) svobody, která by v sobě zahrnovala, integrovala v š e c h n y potenciálně možné názorové směry.

    Zdá se být něco takového nemožné, fantaskní, iluzorní? - A přece: právě a zrovna ta docela obyčejná "naše" liberální demokracie tvrdí, že tohle dokázala. Ona přece svým naprostým pluralismem povoluje a umožňuje všechno, zahrnuje v sobě veškeré myšlenky, veškeré názorové směry, které vůbec mohou vzniknout.

    To je sice pravda; jenže liberální demokracie ve skutečnosti všechny tyto myšlenky n e s p o j u j e, neintegruje; ona je jenom bez ladu a skladu háže na jednu hromadu, s tím ať se tam nějak mezi sebou poperou. A s tím, že žádná z nich se nesmí stát jednoznačně dominantní na úkor ostatních, s výjimkou jí samé - tedy ideje liberální demokracie. Ta sama je a provždy má zůstat jedinou platnou a dominantní.

    Je tedy vidět, že tato liberální respektive pluralitní demokracie je sice na straně jedné krokem správným směrem; ale krokem nedotaženým. Namísto aby jednotlivé, dílčí myšlenky zhodnocovala tím, že je spojí v jeden logicky provázaný celek, tak je naopak devalvuje tím, že je všechny prohlásí za stejně bez rozdílu (bez)cenné.

    Dalším nezbytným krokem by se tedy jevilo vytvoření jiného druhu pluralismu, totiž i n t e g r a t i v n í h o pluralismu. Ale o tom snad až zase někdy jindy.

    JP
    September 12, 2018 v 13.33
    Pane Nusharte, pokud je Vám známa odpověď na tyto nesnadné otázky: sem s ní!
    JP
    September 12, 2018 v 13.35
    Paní Hájková, tady není řeč o "uskutečnění křesťanství", ale i přítomnosti křesťanské ideje - jakožto závazné - ve společnosti a ve státu.
    VP
    September 12, 2018 v 23.46
    Myslím, že už vím, pane Poláčku, co Vás trápí.
    My všichni tady začínáme od 0(nuly). Od Velkého třesku.
    My věřící ZA tu nulu (TEDY PŘED NI) klademe velkou 1 (Jedničku).
    Vy ne. Budiž, je to Vaše volba. Myslím, že většina věřících už ponechává svobodu volby každému. K ničemu už nezavazujeme. (Jen zákony musíme poslkouchat všichni).
    Vývojem jsme od Velkého třesku došli až k dnešku. My všichni, protože my všichni jsme v tom.
    Vy věříte v další vývoj, který odhadnout nemůžete, neumíte, neodhadujete.
    My tvrdíme, že PŘED to číslo, které jsme vývojem dosáhli, musíme postavit tu 1 (Jedničku).
    Vy se pořád snažíte dokázat nám, že se mýlíme, že jsme na nižším stupni vývoje, ... Proč?
    Jestli i vy přejete každému svobodu, hledejte s námi cestu dopředu. Třeba poznáte, že ta naše cesta, (která není naše), je správná.
    JP
    September 13, 2018 v 15.11
    Tak za prvé, pane Pospíšile, já opravdu nezačínám "Velkým třeskem". To by byl naprostý nesmysl (i když na něj pořád velmi mnoho lidí věří): to by totiž znamenalo, že "něco" (náš současný vesmír) vznikl z "ničeho".

    Takže: samozřejmě tu bylo už něco předtím.

    Jde o to: jestliže my si tedy "to předtím" označíme tou "Jedničkou", pak v případě křesťanství se nejedná o nic jiného - a o nic více, nežli se v r á t i t k té "Jedničce". A právě tím je kruh uzavřen; celá cesta se vrátila ke svému počátku, a už není nic, kam by bylo ještě možno jít.

    Říká se, že "nula od nuly pojde". V daném případě by to znamenalo "od jedničky jednička pojde". To už je sice o něco více nežli naprostá nula; ale zůstat stát jenom u té jedničky - tak to by bylo opravdu zoufale málo.
    VP
    September 16, 2018 v 4.52
    Nevím, pane Poláčku, čím tedy začnete, nebo čím máme začít, vždycky však před tím budeme vidět Boha, nebo "to" v Bohu. Nebloudíme od jedničky k jedničce, ale hledáme jak v Bohu najít cestu dál. Chtěl jsem Vás jen vyzvat ke společné cestě, ikdyž Vy nebudete uznávat naši Jedničku, Vy však stále jen hledáte jak najít na nás chybu, ikdyž sám žádnou budoucnost nebídnout nedokážete.

    Opakuji:
    "Vy se pořád snažíte dokázat nám, že se mýlíme, že jsme na nižším stupni vývoje, ... Proč?
    Jestli i vy přejete každému svobodu, hledejte s námi cestu dopředu."
    JN
    September 16, 2018 v 10.25
    "Něco předtím"
    Domnívám se, že podle pohledu současné vědy svět vznikl současně s časem. Otázka, co bylo předtím, je tedy podle těch současných vědeckých představ o světě zcela nesmyslná.

    Aby představa Boha dávala nějaký smysl, musí to být transcendentní Bůh, existující mimo čas, existující tedy jinak - ne podle významu, který přikládáme slovu "existující". Bůh je tedy ("ve skutečnosti") neexistující, nemá potřebu existovat. "Existuje" mimo všechny možné představy o světě, které jsme schopni si rozumově vytvořit.

    Cesta k poznání "toho, co bylo předtím" tedy musí vést jinudy, přes osobní vztah - je to "něco", s čím se dá mluvit .

    JP
    September 16, 2018 v 13.04
    Pan Pospíšil: to bychom se napřed museli domluvit, co to je svoboda.

    Pan Nushart: v zásadě máte pravdu, že neexistuje svět mimo času. Ovšem - čas je sám o sobě krajně nejistá kategorie. Právě že to není žádná kategorie absolutní, nýbrž relativní, vztažná.

    Transcendetní Bůh: právě takhle ho pojímal Hegel, jako něco mimo hmotu. Jenže: když je Bůh nehmotný - pak reálně neexistuje. Čirá transcendence - to není realita. Pokud by Bůh měl nějak existovat před světem, a tento svět stvořit - pak by sám musel být v nějakém smyslu materiální. A pokud by nebyl materiální, pak by neměl potenciál stvořit - materiální - svět.

    Ta takzvaná "transcendence" (pokud nemá mít materiální charakter) je jenom buďto čistě logická, strukturální - anebo je to jenom výtvor lidské mysli, když tato abstrahuje od všeho konkrétního, předmětného.
    September 16, 2018 v 13.27
    Když je řeč o čase, nemohu sem nedat Komenského oblíbenou modlitbu, v níž se praví, že "časové nás podávají k terminu věčnosti". Mám ji moc ráda.
    „Dnešní den nedávničko teď nastával nám a jako budoucího něco začínali jsme jej, a hle, již zmizel! Kam se poděl dne tohoto čas ten, kterýž se ukázal, byl a minul, a na věky se nevrátí více? Dejž, milý Pane Bože, ať umíme počítati kratičké dny naše na světě, a moudře sobě počínáme vidouce, an tu místa k přebývání není; časové sami k terminu věčnosti ustavičně nás podávají. Čím jsem se prohřešil dnes, Pane Bože můj, uveď to, prosím, v zapomenutí věčné, ať to mně ani tobě na věky na paměť nepřichází. A když večer života mého přijde, zamlouvám sobě, Pane Bože, u tebe skrýši, v níž bych až do veselého z mrtvých vstání bezpečně odpočinouti mohl. A potom v slávu přijmeš mne.“
    IH
    September 16, 2018 v 21.41
    Takže Bůh jako reziduum předchozí oscilace časoprostoru?
    JN
    Časoprostor existuje pouze ve vztahu k tomu, čím je naplněn.

    Dobro a zlo existuje pouze ve vztahu ke smyslu.
    September 17, 2018 v 5.47
    Je Bůh nehmotný?
    „Když hovoříme o duchu a když říkáme, že Bůh je duch, co chceme vlastně říci? Hovoříme hebrejsky nebo řecky? Když mluvíme řecky, tvrdíme tím, že Bůh je nehmotný. Jestliže mluvíme hebrejsky, tím samým tvrdíme, že Bůh je uragan, bouře, síla, jíž není možno vzdorovat. Z toho všeho pak vyplývá i dvojznačnost našeho výrazu spiritualita. Spiritualita spočívá v tom, že se staneme nehmotnými, anebo v tom, že jsme naplnění Božím Duchem?"
    (http://www.sfr.cz/clanek.aspx?a=2240)
    VP
    September 17, 2018 v 8.37
    Takže zase nic. Raději se budeme domlouvat, co je svoboda a co je transcendence, něž jakou má lidstvo budoucnost. Ale chápu to. Žádnou.
    Pro věřící slavnou. Protože je stvořil Bůh, a ikdyž je to čeládka, on je pořád miluje.
    JN
    September 17, 2018 v 9.47
    Čekající prázdno (v lidské dimenzi) neexistuje
    No, řekl bych, že podle současného poznání žádný prázdný časoprostor, který by "čekal", až se v něm (v tom prázdnu) utvoří (hmotný) vesmír, žádný takový prázdný časoprostor existovat nemůže.

    JP
    September 17, 2018 v 12.44
    Člověk jako reziduum
    V tom Komenském (a samozřejmě nejenom v něm) se ztrácejí ty "dnešní dny" jako něco jenom a pouze přechodného, bezvýznamného; člověk a jeho život vezdejší se tu jeví být jenom jakousi zbytkovou, odvozenou veličinou od Boží velikosti.

    Křesťanství není schopno dát význam a smysl světu vezdejšímu, samotnému člověku ve vytváření jeho světa a jeho budoucnosti; a proto se musí křesťanství stále utíkat k (domněle) vyšším sférám, k fiktivnímu nadčasovému smyslu produkovanému a garantovanému božskou instancí.

    -------------------------------------

    Pane Nusharte, tady máte pravdu, a právě o to jde: není a nikdy tu nebyl žádný prázdný časoprostor, který by čekal, až z něj jaký "bůh" něco vytvoří. Ten hmotný vesmír tu byl vždycky, je nezničitelný a tedy nestvořitelný, může jenom měnit své formy. Náš současný časoprostor je jedna taková forma.
    September 17, 2018 v 14.27
    Já myslím, pane Poláčku, že teprve pod zorným úhlem věčnosti se ukáže skutečný smysl a význam těch uplývajících lidských "dnešních dní". To, že je jich tak žalostně málo, by nás mělo vést k tomu, abychom je nepromarnili.
    Ale prosím, jste-li schopen dát svému konání smysl vy sám, tak tedy dávejte!
    JN
    September 17, 2018 v 21.09
    "Byl tu vždycky"
    znamená: byl tu od té doby, co existuje čas. Když čas neexistoval (gramatický minulý čas zde není na místě, ale jazyk nemá žádné jiné odpovídající prostředky k vyjádření této skutečnosti) neexistovalo ani žádné místo "tu", kde by ten hmotný vesmír mohl vždycky být.
    HZ
    Dovolím si do úvah o času a Bohu hodit vidle s vlastní tezí, že oboje se dostavilo jako produkt lidské mysli, respektive lidské paměti, co se týče času.
    Vesmír bez paměti je vesmír bez času, ať už coby fenoménu zkoumaného filosofy anebo fyzikální veličiny, vynalezené vědci.
    September 18, 2018 v 8.32
    Takže co nevnímáme, to neexistuje?
    A já jsem si myslela, že čas je průvodním znakem pohybu.
    JP
    September 18, 2018 v 13.43
    Kde je smysl?
    Paní Hájková, to problematické místo ve Vaší větě je to slovo "teprve". Tedy že "teprve pod zorným úhlem věčnosti se ukáže skutečný smysl a význam těch uplývajících lidských "dnešních dní"". V žádném případě nechci zpochybňovat úlohu a význam té "věčnosti" (ať už ji chceme definovat jakkoli); ale tady se stále znovu opakuje (v podání křesťanství) to samé: ten náš vezdejší - a to znamená: l i d s k ý svět (prý) nemá žádnou vlastní, autonomní hodnotu ani smysl, všechno tohle nám dodává až a p o u z e ta transcendentální dimenze.

    Krátce řečeno: ten poměr je tady nevyvážený. Není tu vyvážený poměr mezi tím smyslem, který vytváříme my tady svou bezprostřední jsoucností, svou vlastní přítomnou aktivitou, a mezi tím rozměrem nadčasovým.

    Vlastně právě z tohoto důvodu Marx natolik zdůrazňoval lidskou (produkční, kreativní) praxi: protože je to právě tato vlastní tvůrčí činnost člověka, kdy a kde ten své existenci dodává svůj vlastní smysl. A Marx naprostým právem konstatoval, že jenom a pouze za těch - historických, strukturálních - okolností kdy je ta pozemská praktická činnost člověka (respektive společnosti) deformovaná, kdy je zbavená vlastního smyslu, tak že jedině tehdy člověk musí tento smysl hledat ve vyšších sférách.
    JP
    September 18, 2018 v 14.29
    Vesmír bez paměti
    Tak to byla velice zajímavá úvaha, paní Zemanová. A musím přiznat: přinutila mě k dosti hlubokému zamyšlení. - Což je ostatně luxus, kterého si dopřávám čím dál tím řidčeji. ;-)

    Ale: nejsem si tak docela jistý, jestli jste si sama byla vědoma toho, že jste zde vyslovila dva různé výroky, které si navzájem odporují. Přičemž ovšem - nutno hned připojit - oba tyto výroky jsou o sobě naprosto správné.

    Ten první výrok je ten, že jak čas, tak i Bůh jsou produkty l i d s k é mysli (respektive její paměti). To by pak tedy nutně implikovalo závěr, že obojí (jak čas tak Bůh) jsou - jenom a pouze - produktem lidské mysli; a kdyby tedy tady lidská mysl zde nebyla, pak by obojí (čas i Bůh) zmizelo.

    V tom druhém výroku ovšem - zcela správně - konstatujete, že "vesmír bez paměti je vesmír bez času" (ať už pojímaného z hlediska filozofického či fyzikálního).

    Ano, je tomu tak: vesmír bez "paměti", to by byl fakticky vesmír bez pohybu. Přesněji řečeno: byl by vesmírem bez vývoje. Protože vývoj - ten směruje odněkud někam, a především, od něčeho k něčemu (jinému). Když se něco vyvíjí, musí za sebou zanechat to předešlé, jakožto minulé. Ale - nejenže to musí zanechat za sebou; ono si to minulé skutečně musí zároveň i z a p a m a t o v a t. Anebo jak to vyjádřil Hegel, tím novým stupněm vývoje je ten předešlý stupeň negován, zrušen - ale zároveň je v tom novém stupni z a c h o v á n, už ne jako reálná, svébytná entita, ale jako podřízená součást, jako i d e a l i z o v a n ý moment.

    Takže jak vidíte, paní Zemanová, kdybyste se stačila narodit o nějaká tři století dříve, mohla jste svými úvahami velkému Hegelovi docela pěkně vypálit rybník. Neboť on skutečně o dané záležitosti tvrdil víceméně přesně to samé, co Vy

    -----------------------------------------

    Ale teď zpátky k tomu avizovanému výrokovému protikladu. Na straně jedné tedy to tvrzení, že "čas i Bůh jsou produktem lidské mysli" - ale na straně druhé to konstatování, že jak čas, tak i paměť jsou o b j e k t i v n í a nutnou vlastností vesmíru, tedy samotné hmoty.

    Totiž: hmota jako taková může existovat bez "paměti", bez času. Ovšem: pak se tato hmota nachází ve stavu "chaosu", respektive - fyzikální terminologií - ve stavu fluktuace. Hmota existuje - ale není schopna vytvořit žádné stálé, pevné, trvalé formy. Jakmile hmota tyto pevné formy začne vytvářet - pak tu okamžitě musí být ten čas, a tedy ta paměť.

    Ale tedy znovu: je tedy čas, paměť a Bůh výtvorem lidské mysli - anebo ale samotného vesmíru?

    Odpověď zní: jedno neodporuje druhému. Bezprostředně je obojí samozřejmě produktem lidské mysli; a je to tedy vystaveno veškerému působení lidské subjektivity, tedy i lidské omylnosti, lidské snahy představovat si svět v pokud možno jednoduchých, přehledných, srozumitelných obrazech.

    Na straně druhé ale ta lidská mysl není v žádném případě natolik autonomní, aby si mohla vytvářet zcela "novátorské" světy. Právě díky tomu že naše mysl není tak nezávislá jak si sami namlouváme, tak díky tomu má principiální vztah k realitě, a tedy i k pravdě.

    Takže: že čas (a paměť) jsou objektivním produktem vesmíru respektive hmoty, jsme si už objasnili. Ovšem - to samé pak nutně stejně platí i o samotném Bohu. Samozřejmě že bezprostředně je Bůh (jakožto určitá představa) produktem lidské mysli. Ale na straně druhé: jestliže "paměť" je nepostradatelným momentem samotného vesmíru v jeho vývoji, v jeho změně - pak "Bůh" je představitelem toho, co v tom pohybu a vývoji vesmíru zůstává stálé, konstantní, nadčasové, věčné.

    Jednou větou: "paměť" a "čas" jsou momenty pohybu, vývoje vesmíru, oproti tomu "Bůh" a "nadčasovost" jsou momenty stálosti, věčnosti vesmíru.
    HZ
    September 18, 2018 v 15.34
    Paní Hájková,
    myslela jsem to tak, že vesmír existuje déle než člověk a tudíž déle než představa času, který člověku vnutila paměť.
    Vesmírná tělesa se pohybují na svých drahách, aniž by k tomu potřebovala souřadnice, vynalezené na Zemi, a prodělala svůj vývoj bez toho, aby ho kdokoli pozoroval.
    Možná jednou fyzikové dospějí k úplně jinému způsobu, jak popsat vztahy hmoty, energie a pohybu, než je ten dnešní, a přiblíží se více jejich podstatě. Dokonce k tomu možná nebudou potřebovat čas jakožto fyzikální pojem. Už dnes jsou fyzikové, kteří tvrdí totéž co já, totiž že čas neexistuje. Došli k tomu jiným způsobem, než já, tj. velmi vědeckým, ale ani jim nikdo nevěří. :-)
    HZ
    September 18, 2018 v 15.39
    Pane Poláčku,
    tvrzení, že jak čas, tak i paměť jsou o b j e k t i v n í a nutnou vlastností vesmíru, tedy samotné hmoty, je skutečně v protikladu k tomu, co jsem napsala. Nemohu ho nijak vstřebat do svého pohledu na svět.
    September 18, 2018 v 16.38
    Paní Zemanová,
    podle mého názoru čas opravdu nutně souvisí s tím pohybem. Protože pohyb je každopádně změna. Změna způsobuje, že to, co bylo, už není, z toho nutně vyplývá čas. I kdyby nebylo nikoho, kdo by ten čas měřil. To měření na sekundy atd., to možná opravdu vynalezl člověk. Ale nevyplývá z toho, že před lidskými měřiteli času čas neexistoval. Já si myslím, že existovala i paměť. Nemusíte nutně věřit v Boha, ale pokud věříte aspoň v evoluci, pak i ona by musela mít jakousi paměť. Jinak by ani nemohl existovat vývoj, nebyla by v ničem pravidelnost, dokonalost, nebyl by život, a v ničem by nebyl žádný řád, nýbrž naprostý chaos.
    HZ
    September 18, 2018 v 22.25
    Paní Hájková,
    máte pravdu, že co se týče evoluce, dá se mluvit o jistém druhu paměti. Jejím nosičem je médium zvané DNA. Ale není to paměť v tom smyslu, jako je lidská paměť, funkce lidského mozku.
    Tady je text autora, který uvažuje podobně jako já, třeba vám to přiblíží lépe:
    https://medulan.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=549354
    September 19, 2018 v 5.33
    No, já bych byla ochotna ještě věřit, že před velkým třeskem (pokud vůbec nějaký byl), tedy před vznikem vesmíru čas neexistoval. Nebo spíš neběžel, protože je divné říkat o času, že existuje. Čas běží.
    Ale stejně, nejsou to nakonec všechno jenom takové hypotézy fyziků, kteří doopravdy nic nevědí? Proč bychom jim měli všechno věřit, že?
    Mimochodem, na věčnosti čas také neběží. Jenom na zemi.
    September 19, 2018 v 5.51
    Pane Poláčku,
    Bůh člověka a jeho pozemský život nijak nedegraduje. Naopak, Bůh je pomocník člověka. Pomáhá mu objevit sebe sama, svou duši. Pomáhá mu ji uchovat a obnovit.
    Ale jistě máte možnost se toho vzdát a objevovat se sám, když vám je Bůh proti mysli.
    September 19, 2018 v 6.38
    A ano. Až skončí kapitalismus a nastane člověku přátelštější uspořádání světa, možná se lidé přestanou obracet k Bohu na nebesích. Protože Bůh potom bude s nimi na zemi. Aniž by ho někdo ukřižoval, samozřejmě.
    JP
    September 19, 2018 v 11.13
    Cesta hledání
    Paní Hájková, v buddhismu (alespoň v jedné jeho "tvrdší" verzi) platí základní heslo: "I kdybys na své cestě za poznáním potkal samotného Buddhu - znič ho!"

    Toto napohled nesmyslné nakázání má ten základní smysl, že k a ž d ý si tu svou cestu k pravému poznání, tedy k pravdě musí nakonec prošlapat sám. Protože jedině tak ta jeho cesta bude opravdu pravá. A i kdyby se mu zjevil samotný Buddha a chtěl mu tu jeho námahu ulehčit a jeho cestu urychlit - pak ten hledající tuto pomoc musí rezolutně a radikálně odmítnout, protože by ve skutečnosti byla jeho zkázou.

    Samozřejmě, i v buddhismu platí autorita Buddhy; ale jenom v tom smyslu, že on byl t e n p r v n í, kdo touto cestou prošel, kdo našel daný cíl. Ale - jinak je tato cesta otevřená všem, a jak řečeno každý si ji nakonec musí najít a vyšlapat sám pro sebe.

    Zatímco v křesťanství - tam je Bůh nejen autoritou nejvyšší, ale zároveň i autoritou nadřazenou.

    Zkrátka: v buddhistické praxi vlastního hledání je možno případně zpochybnit i názory Buddhy; něco takového v křesťanství (zpochybnit Boha) naprosto zásadně možné není.

    V buddhismu je ta "Cesta" právě jenom sama sebou, je otevřená všem, není zapotřebí pro její nastoupení učinit žádné vyznání víry či něco podobného; je zapotřebí pouze začít hledat. (Tedy pokud se přijme základní logika buddhistické spirituality vůbec.) V křesťanství je oproti tomu celá řada článků víry fixně a dogmaticky nalinkována předem.
    September 19, 2018 v 11.44
    Jenže co když člověk nechce hledat jakési úplně nové cesty kdoví kam?
    Co když chce prostě jen žít obyčejný život? Ale chce, aby to byl dobrý život, a on aby byl dobrým a užitečným člověkem.
    JP
    September 19, 2018 v 11.50
    Vesmír, hmota, čas a paměť
    V prvé řadě opravdu díky za toho Medulána, paní Zemanová. Musím přiznat že napřed jsem byl skeptický ohledně jeho fyzikálních vývodů; ale pak jsem s nemalým překvapením (a opravdovým potěšením) zjistil, že jeho - fyzikálně fundovaný - výklad podstaty hmotných procesů se víceméně naprosto kryje s mým vlastním, který jsem si vytvořil na základě úvah ryze filozofických. A je mi opravdu líto že ta diskuse pod jeho textem je už uzavřená, rád bych mu tam připojil i můj vlastní náhled na věc.

    Ovšem, je nutno připomenout: jestliže jeho zcela centrální tézí je to, že čas jako samostatná veličina neexistuje, nýbrž je je jenom funkcí hmoty - tak tento samý objev učinil už před dvěma stoletími Hegel, na základě ryze logicko-filozofické dedukce.

    Takže v tomto smyslu naprostý souhlas s autorem. Ale - přece bych mu jeden moment dosti vytýkal: totiž že v jeho modelu fungování světa respektive hmoty v její elementární rovině zcela chybí pojem informace.

    On pracuje s pojmem energie, jakožto s faktorem zcela základním. Jenže: energie je sama o sobě amorfní. Medulán k tomu sice připojuje ještě i ten moment pohybu, to jest u r č i t é h o směřování té energie; ale on nemá fakticky nic v ruce, čím by toto směřování nějak blíže určil. Takže mu všeho všudy zůstává jenom ten čistě amorfní stav, kdy je tu nějaká energie, a tato energie se n ě j a k ý m způsobem pohybuje. To co u něj zcela absentuje, to je f o r m a - konkrétní, stabilní, uchopitelná a poznatelná forma, v které ta energie existuje a se pohybuje.

    Informace - když si tento pojem rozčleníme (in-forma), uvidíme snadno že je v něm právě ta hledaná forma. Forma, která je svou podstatou sama nehmotná, jakožto právě informace - ale která zároveň dodává formu oné energii, a tím z ní dělá hmotu (ve smyslu: látka).

    Prominentní německý fyzik Carl Friedrich von Weizsäcker svého času vyslovil - prostřednictvím velice šroubovaně, a velice opatrně formulované věty - tézi, jestli tomu nakonec není tak, že za v š e m i hmotnými procesy nakonec stojí informace, jakožto činitel nehmotný, ale vposledku určující.

    A pokud bychom přijali tento předpoklad nezbytnosti přítomnosti informace pro to, aby vůbec mohly vznikat reálné (to jest: formované, formou nadané) objekty materiálního světa, pak jsme bez dalšího u té "paměti".

    Medulán sám uvádí, že ty materiální (energetické) procesy se v průběhu svého pohybu (který má jevovou stránku plynutí času) m ě n í; ale tato změna musí být někde "registrovaná", to jest musí být vtištěna právě do těch probíhajících reálných (materiálně-energetických) procesů.

    Nic z toho, co se reálně stalo, se neztrácí; Medulán to velice správně (v rámci svého modelu) charakterizuje jako změnu energetických stavů.

    Tato "paměť vesmíru" tedy není ve své materiální podstatě nic jiného, nežli jakýsi "materiální registr" probíhajících (respektive proběhnuvších) materiálně-energetických procesů.

    Jenže: tyto procesy mají jak svou individuálně-nahodilou, tak ale i svou všeobecně- k o n s t a n t n í stránku.

    To je další moment, který v tom Medulánově modelu chybí. U něj věc vypadá tak, jako by ty (energetické) procesy probíhaly čistě jenom ad-hoc; prostě jak a kterým směrem se v kterou chvíli zrovna ty jednotlivé energetické entity pohnou. Tady naprosto a zcela zásadně chybí určení konstant respektive forem - tedy že ty energeticko-materiální procesy probíhají pravidelně v určitých rámcích, které my pak můžeme určovat buďto jako zákony fyzikální, anebo ale jako základní principy ontologické. A ani jedno - ani ty zákony fyzikální ani ty principy ontologické - nebudeme mít bez té "paměti" - jak paměti lidské, tak ale i bez té paměti hmotné, to jest toho zmíněného registru materiálně-energetických změn. Jinými slovy: v tom druhém určení se jedná právě o tu "paměť vesmíru", o které byla řeč.
    JP
    September 19, 2018 v 12.29
    Jen žít obyčejný život
    Paní Hájková, s tím "obyčejným životem" bylo možno si vystačit někdy tak v době středověké. Kdy typický tehdejší obyvatel žil na venkově, byl plně zapřažen do práce mezi polem a chlévem, život se pohyboval ve stále stejných kolejích, či spíše ve stále stejných kruzích. Kdy pak opravdu tím maximem co po tom člověku bylo možno žádat, aby žil řádným a poctivým životem, a aby si tento svůj vlastní život porovnával s jeho vyšší duchovní dimenzí jednou za týden v neděli v kostele.

    Ale nedá se nic dělat, dnešní svět je už jiný, a my nemůžeme předstírat, že stále ještě žijeme ve středověku. Dnešní svět na nás staví už jiné požadavky a jiné výzvy; a my před těmito výzvami nemůžeme natrvalo uhýbat.

    Ten "řádný a poctivý" život, to je samozřejmě stále ještě naprostý základ; ale tento základ sám o sobě už opravdu nestačí.
    September 19, 2018 v 12.44
    A kdo rozhoduje o tom, že obyčejný život už nestačí?
    MP
    September 20, 2018 v 8.56
    Evě Hájkové
    Samozřejmě Josef Poláček, kdo jiný by měl a směl rozhodovat?
    JP
    September 20, 2018 v 10.53
    Res publica
    Jinak řečeno, paní Hájková, Vy zastáváte názor, že i pro dnešní svět je možno si plně vystačit ještě s těmi životními formami platnými v (agrárním, rurálním) středověku.

    ---------------------------------

    Takže ještě jednou: v tom středověku naprostá většina lidí žila v uzavřených komunitách své vsi (případně své řemeslnické dílny), kde význam pro jejich okolí neměly ani jejich politické názory, ani jejich světonázorové postoje (pokud se zrovna nerozhořel nějaký náboženský spor). V těchto podmínkách měly význam jejich ryze osobní vlastnosti, jejich charakter. Který byl - kromě bezprostřední sociální kontroly ze strany jejich sousedstva - kultivován především právě tím zmíněným dohledem ze strany Boha, konkrétně místně příslušného faráře a zpovědníka.

    Člověk dneška se ale čím dál tím více vyvazuje z těch bezprostředních komunit, a tím více se stává skutečným aristotelským "tvorem společenským". Kdy pro celou komunitu, pro celou společnost nabývají na významu právě jeho názory, jeho přesvědčení, jeho postoje světonázorové a občanské. Ta stránka ryze osobního charakteru samozřejmě neztrácí na důležitosti (a do značné míry souvisí i s těmi politickými a jinými názory); ale v tom obecném společenském diskursu (jehož jsme i zde součástí) je bezprostředně daleko více patrná ta stránka názorová. Kdo má kdo jaký osobní charakter, to se obvykle projeví či pozná až po delší době; zatímco ten politický či ideový názor je patrný hned. A tedy také okamžitě vykonává svou působnost.

    Mimochodem: právě v současné době se pročítám starými výtisky Rudého práva, z roku osmašedesátého. A zrovna v těchto dnech jsem si znovu ověřil jednu skutečnost, jak naprosto se tehdejší veřejný diskurs lišil od toho dnešního.

    A to sice v tom, jak zcela zásadně, a přitom zcela přirozeně byly tehdy všechny politické, ale i ekonomické, i mravní záležitosti pojímány jako záležitosti s p o l e č n ě s d í l e n é h o zájmu, a společně sdíleného významu.

    Například - vlastně už v prosinci roku sedmašedesátého - se na stránkách RP rozběhla diskuse o morálce ve sportu. Neboť už tehdy se projevovaly - v oficiálně "socialistickém" - sportu leckteré momenty spojované spíše se sportem profesionálním: totiž komercializace, přetahování hráčů mezi kluby, kult hvězd, sebestřednost mnohých sportovců, atd.atd.

    Čili záležitosti chronicky známé i ze současného sportu. Jenže, ten zásadní rozdíl je v tom, že dnes už to prakticky vůbec nikoho nevzrušuje. Sice ještě tu a tam nějaký sportovní novinář o tom může napsat malou glosu; ale fakticky nad tím všichni lhostejně pokrčí rameny. Dnešní svět je přece postaven na individualismu a osobním prospěchu; tak proč by ti sportovci měli být v nějakém ohledu mravně lepší?...

    Zatímco tehdy - tehdy (ano, v tom zpropadeném totalitním socialismu!) stále ještě tak nějak přežívalo povědomí, že by v (socialistickém) sportu, ale i vůbec ve veřejném životě měla mít morálka nějakou reálnou funkci. A tak se tehdy rozvinula skutečně široká a angažovaná diskuse o morálce ve sportu, v této diskusi vystupovali trenéři, funkcionáři, i docela obyčejní příznivci sportu.

    A vůbec, v těch tehdejších veřejných diskusích (nejen o sportu) se stále znovu objevovalo to samé: totiž že celá s p o l e č n o s t má mířit někam, k rozvinutějšímu, kultivovanějšímu, pokročilejšímu stavu své existence. A že tohoto - lepšího - stavu je možno dosáhnout jedině tehdy, když k tomuto cíli bude směřovat úsilí opravdu všech.

    Říká se, že republika je "věc veřejná". A je tím míněna republika obecně, tedy v principu klasická liberální demokracie. Ve které je přece možno hovořit veřejně o všem.

    Jenže: ta socialistická republika tehdy, to bylo ještě něco víc. To nebyla pouze "věc veřejná"; nýbrž to byla zároveň v ě c p o s p o l i t á. To bylo právě to vědomí obecné sounáležitosti; vědomí že jedině tehdy když každý jednotlivec poskytne společnosti to nejlepší co je v něm, že jedině tehdy je možno docílit skutečného pokroku.

    A je to právě tato pospolitost, toto vědomí bytostné sounáležitosti všech, která v liberální demokracii mizí. V liberální demokracii přetrvává už jenom ta čistě politická res publica; ale ta věc pospolitá se rozpadá pod údery liberalistického individualismu na navzájem nesouvisející prvočinitele.

    Zajímavé je: když si ve středověku Poláci zavedli svou volební monarchii, pojmenovali ji - zkomolením toho původního latinského označení pro republiku - "Rzeczpospolita". Dost možná, že tím tehdy nevědomky předjali, jaký pravý charakter by uspořádání věcí veřejných vlastně mělo doopravdy mít.
    JP
    September 20, 2018 v 11.34
    Ještě dodatek: právě z uvedených důvodů je četba tehdejších novin mnohem poutavější a zajímavější, nežli novin dnešních. Protože tehdy se ještě jednalo, diskutovalo, rozmýšlelo o záležitostech principiálních. Jakmile se politické poměry jen trochu uvolnily, rozjel se hned veřejný diskurs o tom, co je, co bylo, a co by mělo být. Zatímco dnešní noviny, ty se utápějí víceméně jenom v čirém politikaření. V každodenních tahanicích o politické výhody a ryze partajní ideologie.

    Jednou větou by bylo možno říci: dnešní noviny píší o aférách; zatímco tehdejší jednaly o společném díle. Dnešní žurnalistika je fixována vlastně jenom na to ryze negativní; zatímco tehdy bylo středobodem zájmu to pozitivní - jak je možno společným úsilím vybudovat lepší stát.

    "Že pan Novák je řádný člověk, to nikoho nezajímá," napsal svého času Karel Čapek. Jenže - právě tohle bylo za dob socialismu jinak. Tam i ten zdánlivě zcela individuální, osobní fakt, že "pan Novák je řádný člověk", mohlo mít stejně tak význam i pro všechny ostatní. Protože tehdy ještě vládlo vědomí oné obecné pospolitosti; a tedy toho že společné dobro záleží na charakteru a jednání každého jednotlivce.

    V tomto smyslu by bylo možno říci, že ta individualistická liberální demokracie současnosti je vlastně jenom bastardizovanou, okleštěnou, zprivatizovanou formou oné "rzeczpospolity", skutečné a pravé věci veřejné.
    JN
    September 20, 2018 v 11.37
    "Člověk dneška
    se ale čím dál tím více vyvazuje z těch bezprostředních komunit, a tím více se stává skutečným aristotelským "tvorem společenským". Kdy pro celou komunitu, pro celou společnost nabývají na významu právě jeho názory, jeho přesvědčení, jeho postoje světonázorové a občanské."

    To je pořád stejné jako v době před čtyřiceti lety. I tehdy nabývaly na významu názory člověka, jeho politické přesvědčení a světonázorový a občanský postoj.
    September 20, 2018 v 12.36
    Ten pocit sounáležitosti všech se všemi, který jste asi sám zažil a který měl ovšem velmi krátké trvání (přičemž tomu možná ani nemůže být jinak), se dá vysvětlit různě. Mohlo jít o váš subjektivní prožitek, který jistě nebyl v té době ojedinělý, ale naopak velmi rozšířený. Mnoho lidí to vnímalo podobně jako vy, přesto se nedá říct, že to tak vnímali naprosto všichni. Vzájemné rozpory prostě na chvíli ustoupily pod nějakým velmi silným dojmem. Jak by potom bylo možné si vysvětlit, že tak málo lidí starších ročníků si na ten silný pozitivní dojem pamatuje? Že vzpomínají hlavně na to špatné, co se za „komunismu“ stalo? A nebo, pokud vzpomínají na jakési dobré stránky období minulého režimu, představují si pod tím obvykle něco jiného?
    Dále je možné onen všeobecný občanský pocit sounáležitosti a zájem o spoolečné problémy vysvětlit tím (jednou tu už o tom byla řeč), že tehdy byli na tom vlastně všichni lidé ekonomicky velmi podobně – rozdíly byly malé, což napomáhalo jakémusi rovnostářskému myšlení. Sám jste také kdysi napsal, že tehdy ještě bylo možné věřit v „dobrý komunismus“. Že tedy padesátá léta jsou šťastně za námi a teď už nás čekají jen samá pozitiva a sociální jistoty. Všechno bylo jakoby „naše“ (včetně továren a polí). I při relativním nedostatku vládla velká jistota budoucnosti (budeme se mít stále lépe a lépe). Také možná ještě trochu působila nějaká ta spojující národní ideologie. To všechno je nenávratně pryč, pane Poláčku. Žijeme v úplně jiném světě. Jistoty jsou pryč a nikdo je nemůže vrátit.
    Jakýkoliv údiv nad tím mi trochu připomíná to oblíbené Žižekovo přirovnání – kocour z animovaného filmu, který jde po střeše: jde, jde a najednou uvidí, že pod ním už střecha není a on kráčí v prázdnotě. A teprve až si to uvědomí, zřítí se dolů. Ve skutečnosti by se ovšem kocour zřítil ihned, jakmile by šlápl do prázdna. Ale vědomí možná takhle nějak podobně funguje.
    HZ
    September 20, 2018 v 17.29
    Rzeczpospolita
    je prostý polský překlad slova republika a když ho polští a litevští šlechtici v 16. století prvně použili pro svou unii, pochybuju, že měli na mysli ideály, jaké by měly hýbat lidskou pospolitostí podle pana Poláčka.
    Rudé právo jsem soustavně nečetla ani v těch vyhrocených letech 67-69, takže slova o tom, jak tam tehdy byly "zcela zásadně, a přitom zcela přirozeně pojímány všechny politické, ale i ekonomické, i mravní záležitosti jako záležitosti s p o l e č n ě s d í l e n é h o zájmu, a společně sdíleného významu", nemohu potvrdit ani vyvrátit. Dovolím si ale říct, že valná část československé společnosti se ani tehdy zcela neoprostila od pohledu na RP jako na hlásnou troubu KSČ a tudíž měla o společně sdíleném zájmu své pochyby.
    September 20, 2018 v 18.02
    A ještě se vyjádřím k otázce pana Poláčka, zda zastávám "názor, že i pro dnešní svět je možno si plně vystačit ještě s těmi životními formami platnými v (agrárním, rurálním) středověku".
    Já moc nechápu, co těmi životními formami vlastně myslíte, pane Poláčku. Společnost? Její strukturu? Způsob života lidí?
    Ale je to, jako byste se zeptal, zda je v dnešní době ještě možné vystačit se základním vzděláním. Někdo by vám na to samozřejmě odpověděl, že ne. Ale to je špatná otázka, protože vždycky se najdou lidé, kteří i tou základní školou prolezou s odřenýma ušima. A i s nimi musí společnost nějak počítat. Takže vždycky se musí vyjít z toho, čeho jsou lidé schopni a jak jsou ty schopnosti v populaci rozloženy.
    Já si myslím, že vzdělaných a inteligentních lidí nikterak nepřibývá, i když možná u nás v poslední době vzrostl počet vysokoškoláků. Jenže vzdělanostní úroveň a některých z nich není valná.
    JP
    September 21, 2018 v 10.50
    Takže popořadě. Pane Nusharte, míchají se Vám dohromady dvě různé věci. Na straně jedné ten obecný trend, kdy - oproti středověku - dnešní člověk není natolik osobně vázán na určitou komunitu; a tedy pro společnost jako takovou mají bezprostředně větší význam jeho (politické, ideové) názory a postoje. V tomto ohledu je dnes stav dozajista víceméně stejný jako před 40 lety.

    Druhá věc je ale ten zásadní rozdíl v tom, jakým způsobem se ty zmíněné postoje projevují: zda způsobem soukromě-individualistickým jako dnes, anebo v prostředí obecně pociťované pospolitosti, jako tehdy (za socialismu).
    JP
    September 21, 2018 v 11.23
    Pocit sounáležitosti a socialismus
    Ta věc je dost složitá, paní Hájková. Já jsem ve svých minulých vstupech samozřejmě vypíchl, zdůraznil jenom tu jednu stránku věci.

    V prvé řadě musíme rozlišovat dvojí: socialismus jako takový, to jest ve své vlastnosti pospolité existence všech; a na straně druhé socialismus "reálný", ve své deformované, respektive vysloveně zahnívající podobě. Která ovšem sama neprodukovala prakticky žádné pozitivní vlastnosti, a tedy ani ten pocit vzájemné pospolitosti.

    Tyto dva základní trendy se navzájem prolínaly po celou dobu trvání socialismu u nás; někdy nabyla na vrchu tendence jedna, jindy zase ta druhá.

    Píšete, že to co jsem uváděl já - ten pocit vzájemné pospolitosti - byl omezen jenom na to krátké období Pražského jara. To ovšem tak zcela nesouhlasí. Je sice samozřejmě pravda, že tehdy byl ten pocit vzájemné pospolitosti nejsilnější. Jenže - právě proto já jsem záměrně zmínil tu záležitost s tou diskusí o sportovní morálce, protože ta začala ještě někdy v průběhu roku sedmašedesátého, tedy ještě daleko před začátkem obrodného procesu.

    A dám ještě jeden příklad, tam je to ještě zřetelnější. Bylo to někdy tuším už v druhé polovině osmdesátých let, kdy - taktéž na stránkách Rudého práva - se rozvinula také natolik široká a angažována diskuse, tentokrát na téma školství. Na téma výchovy a vzdělání mládeže.

    Bylo to taktéž už v době určitého politického uvolnění; a tak i tady se už dost otevřeně mohly diskutovat všechny slabiny a nešvary ve státním systému školství. A jak řečeno byla to diskuse angažovaná - a tedy hodně kontroverzní, jedny názory se střetávaly s názory opačnými. Jak už to tak obvykle bývá.

    Ale přes všechny ty názorové kontroverze tu stále byl cítit jeden převládající trend: společný zájem o n a š i mladou generaci, o naše děti, o jejich správnou a řádnou výchovu a vzdělávání.

    Nějaký čas poté proběhla listopadová revoluce; a nedlouho později se na stránkách těch samých novin rozvinula opět diskuse na to samé téma - na téma školství.

    Jenže: jestliže v tom prvém případě se jednalo především o střet názorů na to, jaké výchovné a vzdělávací koncepty budou pro naši mládež ty nejlepší, ty nejefektivnější, pak v této nové, v této "svobodné" diskusi se jednalo fakticky o jedno jediné: o peníze.

    Veškeré spory a hádky byly především o tom, kdo má dostávat větší státní podporu: zda školská zařízení státní, anebo soukromá. O děti a jejich vzdělávání se tu - pokud vůbec - jednalo až ve druhé řadě.

    Sotva kdy byl ten rozdíl mezi projednáváním věcí veřejného zájmu natolik patrný, jako právě v tomto srovnání.

    Ještě jednou: nechci v žádném případě tvrdit, že za - reálného - socialismu existovala nějaká idyla vzájemné pospolitosti. Tady se jedná jenom o to ukázat ten zcela základní trend, ten zcela základní rozdíl v charakteru veřejného diskursu za podmínek socialismu na straně jedné, a za podmínek kapitalismu a liberální demokracie na straně druhé.
    JP
    September 21, 2018 v 11.40
    Víra ve společenskou homogenitu
    A dám příklad ještě další. Narážím na ten fenomén znovu a znovu ve vzpomínkách "starých" reformních komunistů. I když třeba už dávno opustili koncept komunismu jako takový, stále v nich nějakým způsobem ještě často přežívá ta hluboká víra v principiální společenskou homogenitu, v možnost pospolitého svazku všech.

    Ota Šik, otec tehdejší ekonomické reformy, směřující ne-li přímo ke kapitalismu, pak v každém případě k obnovení principů volného trhu, ještě v emigraci setrvával na představě všeobecné společenské homogenity. Alespoň v tom smyslu, že produkce je nakonec celospolečenskou záležitostí, že se zde jedná o to (vlastně v původním marxistickém smyslu) co nejlépe uspokojovat materiální potřeby pracujících, jakožto předpoklad jejich všestranného humánního rozvoje. A on také - v emigraci - vytvořil svůj model "nulového kapitálu" - kdy by tedy sice existovala konkurence a volný trh, ale zároveň by se zabránilo excesům kapitalismu.

    A jednou měl nějakou přednášku v Německu, na které byl přítomen také otec německé poválečného "hospodářského zázraku" Ludwig Erhard. A ten mu potom vyčetl naivitu ohledně jeho konceptu, a sdělil mu, že jeho vlastní celoživotní zkušenost hovoří o tom, jak naprosto nemožné je různé zájmy spojit v jeden harmonující celek. Jinak řečeno, Erhardovo poselství znělo: lidé se vždycky budou svářet a prát o své soukromé a skupinové zájmy, a je naprostou iluzí domnívat se, že je možno tento věčný spor a svár překlenout, usmířit ve jménu ideje jakési obecné pospolitosti.

    Já na tomto místě nechci řešit otázku reálnosti či nereálnosti té ideje pospolitosti; tady se jedná jenom o to ukázat, že ta idea vzájemné pospolitosti, všeobecné společenské homogenity byla za socialismu opravdu dána, byla přítomná, a vytvářela v daném smyslu dokonce i určitou realitu.
    JP
    September 21, 2018 v 12.15
    Ekonomický základ společenské homogenity
    Paní Hájková, píšete že ten tehdejší pocit sounáležitosti byl podmíněn tím, že tehdy na tom lidé byli ekonomicky všichni stejně, příjmové rozdíly byly malé.

    - Ale jistě, vždyť právě tohle je centrální téze marxismu (a tady se znovu projevuje její naprostá správnost) o prioritě ekonomiky vůči politickým (a jiným nadstavbovým) formám. Právě proto je principiálně nemožné takové obecné pospolitosti dosáhnout za podmínek kapitalismu, kdy každý - ať chce či nechce - sleduje v prvé řadě svůj vlastní, ryze soukromý zájem. A tak se společnost nevyhnutelně okamžitě rozštěpí především na ty dva základní, principiálně nesmiřitelné tábory: tábor agilních podnikavců žádajících co nejmenší daně a co nejmenší přerozdělování, a na tábor "solidaristů", kteří chtějí naprostý opak, vysoké zdanění nadměrných soukromých příjmů, a vysokou míru přerozdělování ve prospěch těch méně majetných.

    Ale je to nejen tento základní ekonomicko-ideový protiklad; v kapitalismu celá řada různých zájmových skupin bojuje proti sobě navzájem, aby si co nejvíce utrhly právě pro sebe. A tak třeba učitelé stojí fakticky v konfliktu proti dejme tomu zdravotníkům; protože je jasné že o co ti jedni dostanou ze státního rozpočtu více, o to dostanou ti druzí méně.

    A tato všeobecná konkurence ve sféře ekonomické se pak samozřejmě promítá i do oblasti politické (respektive obecně společenské), takže ani tady není možno dosáhnout žádného obecného konsensu, všechno je trvalý boj všech proti všem.

    --------------------------------

    Potud je tedy celá záležitost celkem jasná. Teď se ale musíme blíže podívat na další Vaše tvrzení - totiž že ta doby (ekonomické) homogenity je nenávratně pryč. A že tedy ty "jistoty jsou pryč a nikdo je nemůže vrátit". A spolu s tím tedy že je pryč i ten reálný základ vší pravé společenské pospolitosti.

    Jak už řečeno: samozřejmě, pokud by se natrvalo zůstalo na půdě kapitalismu (v jeho současné formě), pak to tak samozřejmě platí.

    Naprosto rozhodující je právě to, jestli je možno tento kapitalismus přece jenom nějakým způsobem reformovat - dejme tomu právě v tom smyslu jak to zamýšlel (pozdější) Šik, tedy v tom smyslu aby zůstal zachován volný trh a princip konkurence, ale aby zároveň bylo zabráněno excesům kapitalismu.

    Tohle a právě tohle je naprosto klíčová otázka, která bude rozhodovat o dalším vývoji celého lidstva. O tom, jestli lidstvo má zůstat navěky polapeno v tom světě všeobecné konkurence a ryze soukromých, partikulárních zájmů - anebo jestli se přece jenom podaří obnovit, restaurovat alespoň určitý moment všeobecné pospolitosti, solidárnosti a společenské homogenity.

    Samozřejmě: tu zcela b e z r o z p o r n o u, zcela harmonickou pospolitost původních komunistických představ a konceptů je bezpochyby nutno definitivně odložit ad acta. To byly skutečně představy příliš zjednodušené, až přímo naivní. Nějaké střety a nějaké protiklady tady budou vždycky. Ale - to o co se jedná je to, zdali je možno tyto (o sobě přirozené) protiklady vyvážit nějakým principem reálně žité pospolitosti (a to právě na tom ekonomickém základě), anebo ne.
    September 21, 2018 v 12.17
    Pane Poláčku, když jste zmínil tu diskusi o školství, pak k tomu dodám, že jsem zrovna dnes o školství diskutovala v mailové korespondenci. Člověk v tísni totiž nabízí možnost přispívat na děti ze sociálně slabých rodin, kterým to ve škole nejde, protože rodiče nejsou schopni se s nimi doma učit. Když přispějete nějakou částku, smluvní partneři (asi nějaké firmy) vaši částku zdvojnásobí.
    Napsala jsem do diskuse toto:

    "Ne že bych nechtěla přispět, ale nemohu se ubránit údivu, v jakém světě to vlastně žijeme. U nás v Opavě jsou dobrovolníci, kteří děti ze sociálně slabých rodin doučují zadarmo. Nemám ovšem přehled, s jakými výsledky, a jak daleko jsou děti schopné pak dojít. Chápu i to, že jsou lidé, kteří to zadarmo dělat nemohou, protože se něčím živit musejí.

    Nechápu, proč dnešní škola musí být postavena na tom, že rodiče se musí s dětmi doma učit. Se mnou se rodiče také neučili, byli to obyčejní dělníci, kteří si ze školy pamatovali jen ty nejzákladnější věci. Přesto jsem po celou základní školu měla samé jedničky. Ale tím se nechci nějak chlubit, myslím, že ani s ostatními mými vrstevníky se rodiče doma neučili a přitom každý nějak prošel. Ne všichni žáci šli ovšem na střední školu. Někteří se třeba něčím vyučili. Do učení dnes nikdo nechce jít. Nevím, zda je to proto, že by se člověk v současné době řemeslem neuživil, nebo protože se řemeslníci víc nadřou, nebo protože je na učilištích více šikany a i jinak horší prostředí… Nemám tušení.

    Jestliže jeden učitel nezvládá třicet dětí něčemu pořádně naučit, proč se nesníží počty dětí ve třídách? Bylo by to možná jednodušší než získat víc kvalitnějších učitelů, kteří jsou schopni učit velké množství.

    Rodiče by měli zajistit spíš výchovu dítěte, než aby se museli podílet na vzdělávání. Často slyším od učitelů stížnosti, jak jsou děti nezvladatelné, protože je doma nenaučili základním civilizačním návykům, ani respekování autority. Problém ovšem je, jak civilizačním návykům naučit rodiče.

    Ráno jsem vyslechla v rádiu zprávu o tom, že naše školy nemají peníze na učebnice. Dřív se totiž učebnice na konci školního roku vracely a učilo se z nich tedy více dětí, zatímco dnes jsou učebnice interaktivní, jde vlastně o pracovní sešity, do kterých se něco vpisuje, doplňuje, prostě se takzvaně spotřebují během jednoho školního roku. Školy je tedy musí nakupovat každý rok znovu. Jenomže problém je v tom, že školy na to prostě nemají v rozpočtu dost peněz. Na druhé straně školy prý nesmějí nutit rodiče, aby učebnice kupovali sami, a ani nesmějí ty děti, které učebnici nebudou mít, ve vyučování jen tak nechat nečinně sedět. Nemohou žáky ani nutit, aby do učebnic psali tužkou a na konci roku je celé vygumovali. Prostě nesmějí ani to ani to ani to. Některé školy chtěly nedostatek učebnic řešit rozmnožením na kopírce, ale to jim brzy zatrhli kvůli autorskému zákonu. Přitom nové učebnice jsou poměrně drahé, jejich autoři si je jistě nechají dobře zaplatit.

    V Rakousku prý stát s naprostou samozřejmostí hradí veškeré povinné školní potřeby, bez kterých se děti při vyučování neobejdou. Asi si dobře uvědomuje, že společnost, která neinvestuje do školství, spěje k zániku.

    Rozhodla jsem se nakonec, že možná na nějakou tu učebnici přece jen přispěji".
    JP
    September 21, 2018 v 12.28
    Co chtěli lidé v osmašedesátém?
    Paní Zemanová, o tom jaké bylo smýšlení československé veřejnosti (a tedy její názor na Rudé právo) nám chybějí dostatečně podložené sociologické výzkumy.

    Z obecného hlediska je možno soudit: samozřejmě že jedna část společnosti byla už tehdy principiálně pravicově orientována. A z tohoto hlediska byla samozřejmě skeptická vůči všemu, co mělo nějakou spojitost s komunismem.

    Ale to všechno nemění nic na skutečnosti, že nejen samotné Rudé právo, nýbrž c e l ý společenský diskurs byl tehdy dominován tou ideou všeobecné pospolitosti. A byl dominován dokonce tak daleko, že i ti potenciální zastánci pravicových názorů konec konců diskutoval právě na půdě tohoto pocitu všeobecné vzájemnosti. Oni chtěli tuto - o sobě socialistickou - pospolitost respektive společenskou homogenitu v prvé řadě osvobodit od prvků totality; ale to ještě zdaleka neznamená, že by ji chtěli negovat, popřít jako takovou.

    Jak řečeno máme v tomto ohledu k dispozici jenom velice málo objektivních sociologických dat; ale přece jenom asi určitou výpovědní hodnotu v daném směru bude mít provedený výzkum, podle kterého ještě na konci roku 1968 (tedy už po sovětské invazi a všeobecného šoku z ní) přes devadesát(!) procent respondentů si n e p ř á l o zrušení socialismu!
    JP
    September 21, 2018 v 12.43
    Pomoc s učením
    Paní Hájková, jak už Vaše vlastní srovnání s Rakouskem ukazuje, tohle samo o sobě není principiálně problémem kapitalismu, nýbrž specifický problém český. Takže je možno doufat, že časem i čeští političtí a kulturní činitelé pochopí, že vzdělání opravdu stojí za to brát ho vážně, a tedy ho také odpovídajícím způsobem materiálně vybavit.

    Co se té potřeby doučování týče - tady srovnáváte dvě různé věci, to že Vaši vlastní rodiče byli "jenom" dělníci, to ještě zdaleka neznamená že by se jednalo o "sociálně slabou" rodinu, v běžném smyslu tohoto termínu. Jsou prostě rodiny kde děti skutečně dostávají jenom minimální (respektive nulovou) motivaci pro učení, pro vlastní vzdělávání, a tady je skutečně zapotřebí pomoci zvenčí.
    JN
    September 21, 2018 v 12.59
    Projevované politické a ideové názory a postoje totiž,
    pane Poláčku, před 40 lety rozhodovaly o budoucnosti člověka.

    Ach, zní to velmi vznešeně, ale vznešené to vůbec není:
    Pokud vám záleželo na budoucnosti vašich dětí, prostě jste si (před těmi 40 lety) nemohl moc otevírat zobák.

    Podle všeho se něco takového už zase blíží, takže já si ho rychle otvírám, dokud to ještě jde. Rád bych tím ještě na poslední chvíli přispěl k tomu pocitu sounáležitosti a vzájemné pospolitosti.

    JP
    September 21, 2018 v 13.04
    Budoucí společnost, způsob života a otázka vzdělání
    A ještě jednu záležitost musím rozebrat; vrací se to v diskusích opakovaně.

    Jedná se o to, pokud by měla být vytvořena nějaká nová společnost, lepší, vyspělejší a humánnější než ta, jakou produkuje kapitalismus i s jeho politickým systémem liberální demokracie - tak jakého tato budoucí společnost potřebuje a vyžaduje člověka. Jestli by si mohla vystačit s tím člověkem jaký tu je teď; anebo jestli by vyžadovala člověka principiálně jiného. A v této souvislosti se opakovaně uvádí otázka vzdělání. A tedy otázka, jestli by v té příští společnosti bylo "místo" i pro ty, kdo sami nemají vysokoškolský diplom z té či oné univerzity.

    Takhle: na straně jedné je nepochybné, že samotné v y t v o ř e n í a způsob organizace té nové společnosti bude vyžadovat velmi vysoký stupeň vědění, poznání, vysoký stupeň ducha. Kapitalismus (a stejně tak i liberální demokracie) jsou ve své podstatě velice triviální modely společenské organizace; a pokud má dojít k nějakému vývoji, k nějakému skutečnému pokroku, pak právě jedině tím, že se překročí omezený horizont této triviální jednoduchosti. A takovéto překročení je možné jedině na základě skutečně vyspělého, vyzrálého ducha.

    Na straně druhé to ale skutečně v žádném případě neznamená, že - jak řečeno - v té nové, doufejme že lepší a humánnější společnosti by nebylo místo pro nikoho, kdo není sám vysokoškolským profesorem. To je nesmysl.

    Jde o to dosáhnout takového stavu, kdy právě samotná o r g a n i z a c e té společnosti bude mít takový charakter, který přirozeným způsobem, sám sebou bude plodit, produkovat lepší, hodnotnější způsoby lidské, a především mezilidské existence, nežli jakou dokáže produkovat kapitalismus.

    A tady jsme zase u té "ekonomické základny" - a u té nutnosti zlomit, překonat ten principiální egoismus, a tím zároveň omezenost kapitalismu.

    Takže o to se jedná: vytvořit reálný základ pro lepší, humánnější svět. A ne o to, aby každý jednotlivec měl nutně vysokoškolský diplom.
    JP
    September 21, 2018 v 13.06
    Pane Nusharte, jakýkoli pokus o vytvoření toho pospolitého, solidárního, humánního světa znovu a znovu troskotá právě na takových lidech, jako jste - bohužel - Vy.
    HZ
    September 21, 2018 v 16.16
    Pane Poláčku,
    k tomu vašemu textu o pospolitosti v roce 1968 bych dodala hlavně to, že po srpnu byla dána odporem proti sovětské intervenci. Předtím se otevřená společenská debata sotva rozjížděla, přičemž byla dle mé zkušenosti z rodiny poznamenána opatrností a nedůvěrou ke všemu, co vycházelo z komunistické strany. Fakt, že na sklonku roku se většina dotázaných vyslovila v anketě ve prospěch socialismu, s tím podle mne není v rozporu, protože předpoklad, že lidé viděli záruku humánní společnosti v komunistech, je ošidný.
    Doložím to na příkladu mého táty, který se prohlašoval za marxistu, ale zkušenost člena sociální demokracie ze závěru čtyřicátých let i z let následujících ho postavila do jednoznačné názorové opozice k režimu. V anketě by nejspíš hlasoval pro socialismus, ale do závorky by musel dát "bez komunistů".
    JN
    September 21, 2018 v 22.37
    Ano, pane Poláčku, vytvoření pospolitého, solidárního a humánního světa bohužel stále znovu troskotá právě na takových, jako jsem já.
    Snad by tedy bylo správné mě zavřít a poslat na nucené práce, aby ten pospolitý a solidární svět mohl být konečně vytvořen a já abych k tomuto cíli mohl přispět alespoň svojí fyzickou prací třeba někde v lomu nebo v uranových dolech, kde bych se zároveň pokusil o nápravu svého zkaženého charakteru.
    PK
    September 22, 2018 v 9.30
    Ano.
    JP
    September 22, 2018 v 10.36
    Socialismus bez komunistů?
    Paní Zemanová, právě proto já se při svých analýzách Pražského jara soustřeďuji na to období p ř e d srpnovou intervencí; ta "národní jednota" po intervenci byla vlastně už nepravá, vyvolaná právě tímto vnějším zásahem, jednalo se bezprostředně už jenom o záležitost (pouze) národní, nikoli ideovou.

    Co se toho tehdejšího socialismu týče: nedá se nic dělat, ale ten byl pořád ve své podstatě marxistický, a tedy komunistický. Společenské vlastnictví výrobních prostředků - tento zcela základní princip socialismu a komunismu - nebylo tehdy nijak zásadně zpochybňováno.

    A stejně tak komunističtí představitelé: tady by byl Váš otec s tím svým heslem "socialismus bez komunistů" ve zcela jednoznačné minoritě, podle tehdejších anket měli (reformní) komunističtí představitelé podporu u obyvatelstva přes 80, a dokonce i přes 90 procent; to jsou hodnoty o kterých se současným politikům může jenom zdát.
    JP
    September 22, 2018 v 11.20
    Společnost bez cíle
    Ve svých dosavadních reflexích specifického charakteru společnosti socialistického typu ve srovnání se společenským modelem typu liberalistického jsem se soustředil především na ten aspekt pospolitosti, národní homogenity.

    To ovšem velice úzce souvisí s momentem dalším, který není možno nechat bez povšimnutí. Ten pocit národní pospolitosti mohl vznikat jenom a pouze proto, že ta - socialistická - společnost měla nějaký vytčený cíl, měla svou vůdčí ideu, a ta pospolitost se vytvářela účastí na uskutečňování této ideje.

    Narazil jsem teď například - opět v jednom vydání Rudého práva z roku osmašedesátého - na jeden článek, ve kterém se jeho autor zabýval nárůstem nenáročných, kýčovitých, komerčních aspektů v socialistické kultuře.

    Autor zde na jedné straně konstatoval, že ten stupeň zkomercionalizované kýčovitosti ještě zdaleka (u nás) nedosáhl takového stupně jako v zemích kapitalistických; na straně druhé ale jak řečeno konstatoval, že i v socialismu tyto negativní tendence přibývají.

    Pro nás je tu ale rozhodující jedno: totiž ten samotný fakt, že - a to sice v centrálním publikačním orgánu - v ů b e c někdo napíše významný článek, který ten nárůst kulturní nenáročnosti a kýčovitosti pojme jako zásadní, a to sice c e l o s p o l e č e n s k ý problém. S kterým je bezpodmínečně zapotřebí něco udělat, proti kterému je nutno napřít všechny spojené síly.

    Je možné si něco takového si představit ve státě liberální demokracie? - Tam je to přece výhradním a nezadatelným p r á v e m každého jednotlivce, oddávat se (a být ovládán) jakékoli povrchnosti, jakémukoli kýči, jakékoli hlouposti. Je to jen jeho čistě osobní věc. Výsledkem pak zákonitě je, že ta povrchnost, přízemnost, kýčovitost ovládne naprostou většinu společnosti a jejího "kulturního" vyžití. Protože tato kulturní přízemnost a povrchnost je vždy snadnější, přístupnější nežli jakékoli umění, jakákoli kultura náročnější.

    Zatímco v socialismu - tam je míra kulturní (ne)vyspělosti každého jednotlivce zároveň i záležitostí celospolečenskou. Protože socialismus jak řečeno směřuje n ě k a m, má před sebou nějaký cíl, a tímto cílem je nakonec právě všestranný rozvoj samotného člověka, jeho humánních a sociálních kompetencí, jeho obecné kulturnosti. Jenom a pouze za těchto podmínek je pak možno ten nárůst nekulturnosti v populaci pojmout skutečně jako aktuální celospolečenský, kulturní i politický problém, k jehož řešení je nutno spojit všechny síly.

    Zatímco v liberální demokracii? - Ta nemá žádný další cíl, nežli právě jenom a pouze ta proslulá "základní lidská práva". Jenže - tato "práva", jakmile jsou dosažena, už není možno nikam dále rozvíjet. Jejich dosažením je zároveň veškerý vývoj u konce; principiálně už není kam jít dál. Není tu žádný další cíl; a tedy tu není ani nic, co by mohlo obyvatele, občany tohoto státu spojit, sjednotit pod nějakou společně sdílenou ideou.

    Takový je tedy zásadní rozdíl mezi společností, která směřuje k nějakému - vyššímu - cíli, a mezi společností, která si žádný takový cíl neklade, a nikam nesměřuje.
    MP
    September 22, 2018 v 13.40
    Josefu Poláčkovi
    Ano, nebylo zpochybňované společenské vlastnictví výrobních prostředků.
    To, co už před srpnem zpochybňované bylo, bylo rovnítko mezi státním vlastnictvím vykonávaném byrokratickou diktarurou (abych se držel tehdejších pojmů) a společenským vlastnictvím. A zpochybňována byla také představ, že by samo kolektivní vlastnictví dostačovalo k socialismu. Jinými slovy, jednalo se sice o socialismus, ale bez komuninistů, tedy bez vlády strany, která rozdělovala občany co do politických práv na straníky a ty druhé kategorie.
    Samozřejmě, ta zpochybnění nenajdete v Rudém právu, ale budete muset jít do LN (např. první články z Kosíkovy série Naše nynější krize, nemýlím-li se duben až květen 1968, abyste nemusel hledat příliš dlouho).
    A ano, máte pravdu, jednalo se o marxistický socialismus, ale to znamená, že nešlo marxisticko-leninsky (čti stalinistický) socialismus.
    HZ
    September 22, 2018 v 18.30
    Podpora Dubčeka a spol.
    představovala podmíněnou podporu mocenské varianty, která se momentálně jevila jako lepší oproti té druhé, tj. skupině stranických konzerv. Byla to podpora šance, že by se mohlo podařit jít i dál, než co představoval tzv. Akční program. Podpora vyhlídky, že ta druhá parta se už k veslu nevrátí, protože to by byl konec všem nadějím. A to se taky ukázalo.
    Můj táta byl rozhodně minorita, to máte pravdu. Aspoň v naší rodině byl coby marxista bílá vrána.
    Obávám se, že z Rudého práva celou plastičnost tehdejšího dění nevyčtete. Vaše představa, získaná touto četbou, totiž že tu panoval pocit národní pospolitosti, který mohl vznikat jenom a pouze proto, že tehdejší společnost měla nějaký vytčený cíl, měla svou vůdčí ideu, a že se ta pospolitost vytvářela účastí na uskutečňování této ideje, je nesmírně idealistická a bohužel falešná. Kýčovitě falešná, řekla bych.0
    JN
    September 22, 2018 v 20.40
    "Ano"?
    Jak došlo k Vaší radikalizaci, pane Kolaříku?

    (Jsem rád, že už konečně vím, co se chystáte udělat s těmi nepřizpůsobivými "zanedbanými".)
    JP
    September 23, 2018 v 12.20
    Stát s cílem
    Nebude vůbec bez zajímavosti porovnat si periodu socialismu s poměry v naší První republice. A to sice právě pod tím zorným úhlem toho, jak rozdílný je charakter (a pocit vzájemné pospolitosti) ve státě který je nesen nějakou společně sdílenou vůdčí ideou, a ve státě který takovouto ideu postrádá.

    Všeobecně to období - masarykovské - První republiky platí za jedno ze světlejších (či snad vůbec nejsvětlejších) období našich národních dějin. Přes všechny nepochybné sociální rozdíly, přes všechny politické hádky a střety - První republika byla vedena, prolnuta určitým duchem, který jí propůjčoval její nezaměnitelnost. Na kterou se později ještě celá desetiletí s nostalgií vzpomínalo.

    Některé aspekty tohoto úkazu byly ovšem čistě časově podmíněné; přetrvávající euforie z národního osvobození, příznivá ekonomická situace, demokratický politický systém (především v pozdějších letech v příkrém kontrastu se státy okolními).

    Ale především: Masarykovi se podařilo silou své autority národu vštípit povědomí o nějakém vyšším národním poslání, národním étosu. Ponechme teď stranou otázku do jaké míry tyto Masarykovy vize byly oprávněné či pouze akademicky vysněné; jejich realita spočívala v tom, že byla společností alespoň do jisté míry přijata, že ten Masarykův humanismus a demokratismus byl nejen ryze politickým, ale i kulturním a společenským impulsem.

    Ve starých filmových záběrech z té doby je pak možno vidět, jak například Edvard Beneš (v době když už sám byl prezidentem) na nějakém shromáždění mládeže pronáší výzvy k tomu, aby se mladí lidé všestranně vzdělávali, tužili a činili, aby později ve svém dospělém životě mohli přispívat k rozkvětu republiky.

    Nutno říci: tyto jeho "budovatelské" výzvy k mládeži byly na samotné hranici kýče. Z hlediska dnešního - tedy z hlediska "standardní" liberální, ryze individualistické a skeptické liberální demokracie by se jednalo už o ryzí kýč. Ale tehdy - v té době kdy stále ještě byl ve společnosti přítomný ten masarykovský mravní étos, totiž že stát má jenom potud nějakou opravdovou hodnotu, pokud je veden vyšší mravní ideou, vyšším společným cílem -. tak v té době to zřejmě jako kýč neznělo, a bylo to přijímáno s plnou vážností.

    Jaké si z tohoto exkurzu do minulosti vzít ponaučení? - Ano, jakákoli "vyšší" idea, která je vnášena do života společnosti, se vždycky nachází ve velkém nebezpečí stát se kýčem. A aby se tomuto nebezpečí vyhnula, musí to být idea opravdu velká - a především, musí to být idea reálná, musí být v zásadním souhlasu s přirozeným životem a přirozeným cítěním lidí.

    Ale přesto: vždycky je znát a cítit zcela zásadní rozdíl mezi státem a společností, které takovýto vyšší cíl mají a o něj usilují - a mezi státy, které takovouto ideu nemají, a jejich jediným "mravním" horizontem je vítězství v příštích volbách.
    JP
    September 23, 2018 v 12.37
    No ano, pane Profante, ve věci samé (socialismus zbavený nadvlády partaje) máte dozajista pravdu; ale tady se jednalo o to, zda se v průběhu Pražského jara jednalo o nějaký "socialismus bez komunistů". Já jsem chtěl poukázat na to: pokud by se skutečně trvalo na tom základním principu "společenského vlastnictví výrobních prostředků" - pak by zde objektivně nadále trval komunismus. A chtít budovat komunismus "bez komunistů, ale se socialisty" - to by bylo jenom prázdné žonglování s ideologickými nálepkami.

    P.S. Ty Literární noviny mám samozřejmě také v plánu; ale nemohu stihnout všechno najednou, už to Rudé právo mi bere spousty času.

    Právě proto, že (některé) články jsou tam opravdu velice zajímavé a obsažné.

    A mimochodem, zdaleka ne pouze z oblasti čisté politiky. Například (už v prosincovém, tedy z r. 1967 čísle) tu bylo možno si přečíst opravdu vynikající, kompetentní a citlivou recenzi prvního románu Jaroslava Putíka. V dnešním Právu by - obávám se - natolik mnohavrstevnatou analýzu nějakého literárního počinu sotva bylo možno nalézt; a nejsem si jistý, jestli i v současných specializovaných publikacích. A to nebyl zdaleka ojedinělý případ. Bylo znovu a znovu znát, že tehdejší - socialistická - společnost měla úzké sepětí s kulturou, a kultura byla považována za nezbytný element výstavby (autentického) socialismu.
    JP
    September 23, 2018 v 12.40
    Paní Zemanová, entuziastická podpora se sotva kdy vyjadřuje vůči politikům, kteří jsou považování jenom za "menší zlo".

    To jak vysoká, všeobecná a nadšená byla podpora tehdejších reformních komunistů mezi obyvatelstvem, o tom byste se mohla přesvědčit ze v š e c h tehdejších pramenů (nejen z Rudého práva), kdyby Vám v tom nebránil Váš skalní antikomunismus.
    September 23, 2018 v 13.43
    Pane Poláčku, zdá se, že vaše představy o minulosti a zejména o nadšení národa pro socialismus nikdo nesdílí. Proč?
    HZ
    September 23, 2018 v 13.53
    Zatím nejspolehlivějším pramenem k roku 1968
    pro mě vždycky bylo to, co jsem tehdy četla, viděla a bezprostředně prožívala.
    MP
    September 23, 2018 v 16.18
    Josefu Poláčkovi
    Vždy mě potěšíte svým: "tady se jednalo...", ale budiž.

    a) Nejsem marxista-leninista. Tudíž nemám nejmenší důvod přijmout stalinistickou definici komunismu, která si vystačí jen s kolektivním vlastnictvím výrobních prostředků. Jak si jistě vzpomenete, Lenin (neznalý pouček, které později nazval "ten tupý Gruzinec" jeho a Marxovým jménem) uváděl ve své "komunistické rovnici" " jako určující princip "vládu rad". A jak si asi nevzpomenete, státnímu vlastnictví říkal ještě v roce 1919 "státní kapitalismus" a připouštěl ho jako přechodnou formu v zaostalé a osamocené agrární zemi, rozhodně si ho nepletl s komunismem.

    b) Podobně jako jistý Karel Marx i já rozlišuji mezi státním vlastnictvím s kolektivním soukromým vlastníkem a mezi společenským vlastnictvím (s takovými těmi maličkostmi jako je kooperace bezprostředních výrobců apod. -- najděte si to v Kapitálu, docela zajímavé čtení).

    c) Je tu docela složitá hra se slovy a autocenzurou.
    Odmítnout vedoucí úlohu komunistické strany znamenalo "koledovat si o Budapešť 1956" (Liehm, leden 1968) a navíc ta strana stále vládla s nezanedbatelnými kasárenskými prostředky a s osvědčeným nedostatkem skurpulí v jejich použití.
    Mimoto rozhodující intelektuální jádro Pražského jara vyrostlo ze stranických funkcionářů (ti jediní měli možnost vytvářet postupně po celá šedesátá léta funkční struktury schopné oslovit veřejnost) a proto se prosadil výraz reformní komunisté.

    d) Argumentovat centrálním stranickým tiskovým organem je z hlediska toho, jak dotyčnou stranu vnímala veřejnost přeci jen trochu jednostranné.

    MP
    September 23, 2018 v 16.25
    Evě Hájkové
    Přesněji:
    Nadšení českého, resp. československého národa pro socialismu bylo veliké a trvalé. Bolševické diktatuře dalo neobyčejnou práci toto nadšení zkompromitovat a zlomit. Počínaje likvidací samostatných odborů a sítě družstevnictví až po absurdní spojení socialismu a zákazu slova, svobodného bádání a umělecké tvorby.

    Rok 1968 byl poslední vzepjetí národního vztahu k socialismu a také poslední ránou z nemilosti zasazenou tupými sovětskými maršály a jejich zdejšími i tunajšími kolaboranty.
    September 23, 2018 v 16.44
    Tak ne, pane Poláčku. Aspoň někdo ze zdejších diskutujících to nadšení pro socialismus sdílí. Pan Profant. Ale podobně jako otec paní Zemanové si myslí, že socialismus by byl možný jedině bez komunistů.
    JP
    September 24, 2018 v 11.01
    Nadšení pro socialismus?
    Paní Hájková, tady je nějaký omyl v pojmech.

    Ta věc kterou já zde vyzvedávám jako pozitivní, to je zcela obecně ten fakt, že ve společenských zřízeních určitého typu je dán principiálně vyšší stupeň pocitu vzájemné pospolitosti, nežli je tomu ve společenských zřízeních typu liberalisticko-demokratického.

    Historicky byl jedním z oněch státních (respektive společenských) zřízeních s vyšším stupněm vnímané pospolitosti socialismus. To ale naprosto neznamená, že to byl jediný možný způsob státní organizace s onou vlastností; je možno předpokládat, že ještě vyšší stupeň této pospolitosti byl dán například svého času v řeckých poleis.

    Takže pokud bychom si v těchto - emocionálně a ideologicky zatížených - diskusích chtěli udělat trochu pořádek, pak bychom v prvé řadě museli postavit zcela obecnou otázku:

    Je principiálně lepší, když je nějaký stát a společnost doprovázen(a) pocitem vzájemné pospolitosti všech jeho/jejích příslušníků - anebo ne?

    Jestliže by odpověď zněla: nikoli, je lepší když všichni lidé zůstanou omezeni jenom na svou vlastní osobu, když sledují jenom své vlastní soukromé zájmy - pak už není dál se o čem bavit. Pak je skutečně nutno zavrhnout všechny pokusy o vytvoření nějaké takovéto pospolitosti jako principiálně neodůvodněné, případně vysloveně škodlivé.

    Pokud bychom však tu otázku přece jenom zodpověděli pozitivně - tedy že je lepší a přínosnější, když jsou lidé jak ve společnosti, tak i v jejich státě spolu navzájem spjati pocitem vzájemné pospolitosti, pocitem společného díla a společného cíle - pak je ovšem na čase začít blíže zkoumat, v jakých historických formách k vytvoření takovéhoto charakteru společenských vztahů došlo, co k tomu vedlo, a co se přitom případně udělalo špatně.

    A to je vlastně všechno, o co se jedná.

    Takže - abychom se dále marně neplácali v jalových sporech - bych tímto prosil především mé odpůrce v této diskusi, aby se zcela jasně a nedvojsmyslně vyjádřili, zda podle jejich názoru je vytvoření pocitu celospolečenské pospolitosti a účasti na společném díle něčím negativním, škodlivým a zavrženíhodným.
    JP
    September 24, 2018 v 11.07
    O čem je řeč?
    Pane Profante, je mi i nadále zcela záhadné, z jakých důvodů se domníváte, že Vaše argumenty mají co dělat s tím tématem, o kterém je tady řeč.

    To je státní vlastnictví neznamená bez dalšího totéž jako vlastnictví společenské, tento rozdíl je mi celkem jasný přinejmenším od té doby, kdy jsem četl Djilasovu "Novou třídu" - a to je už opravdu hodně dávno.

    Tady se jedná o jediné: dokázal socialismus - a to i přes všechny své deformace - alespoň ve svých lepších fázích v lidech, v národu vybudit alespoň určitý základní pocit obecně sdílené pospolitosti, společně sdíleného osudu, společné správy věcí veřejných? A to v míře signifikantně vyšší, nežli jakou poskytuje klasický stát liberální demokracie?
    JP
    September 24, 2018 v 11.09
    Paní Zemanová, ty tehdejší události prožívalo, vidělo, četlo mnoho lidí; ale zdaleka ne všechny to vedlo k těm samým závěrům jako Vás.

    Takže přece jenom setrvávám u přesvědčení, že u Vás působí Vaše vlastní osobní nastavení, a z toho vyplývající ideologické zaměření, nežli skutečně ony životní zkušenosti.
    HZ
    September 24, 2018 v 11.19
    Mohl byste vzít v úvahu i možnost, pane Poláčku,
    že moje osobní nastavení a z toho vyplývající ideové zaměření má původ v mých životních zkušenostech.
    HZ
    September 24, 2018 v 11.28
    Zkusím se tedy zcela jasně a nedvojsmyslně vyjádřit, zda podle mého názoru je vytvoření pocitu celospolečenské pospolitosti a účasti na společném díle něčím negativním, škodlivým a zavrženíhodným.
    Stačí jedno slovo: není.
    Jde ale o to, jestli tu pocit celospolečenské pospolitosti a účasti na společném díle v celospolečenském měřítku skutečně existoval anebo jestli jste si o tom nevytvořil iluzi.
    MP
    September 24, 2018 v 13.00
    Josefovi Poláčkovi
    Ano, domnívám se, že moje argumenty mají co dělat s diskusí, ve které diskutuje paní Zemanová a a paní Hájková. Nikoliv jen Vy.

    A nedomnívám se, ale jsem hluboce přesvědčen, že jsem se dlouho snažil být velmi tolerantní. Dost dlouho, abych věděl, kdy je toho příliš. Tudíž: Umanutost a arogance nejsou argumenty. A neznalost neomlouvá.
    September 24, 2018 v 13.25
    Panu Poláčkovi
    Pospolitost (ze které byli ovšem někteří lidé vyloučeni) byla patrně charakteristická pro tradiční společnosti (vy uvádíte např. starověké řecké státy).
    Viz např. rozdíly Gemeinschaft x Gesellschaft https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Gemeinschaft_a_Gesellschaft
    Nevím tedy, je-li možné moderní Československo vnímat jako pospolitost.
    September 24, 2018 v 14.01
    A o rozdílech ještě například tady:
    https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Pospolitost
    September 25, 2018 v 9.17
    Ještě dodatek
    V tom textu se mluví o tradiční společnosti a o moderní společnosti. Prostě se tam nepoužívá Marxův termín kapitalismus. Dejme tomu, že moderní společnost a kapitalismus je jedno a totéž, zatímco k tradiční společnosti patří všechno to před kapitalismem – jmenujme například společnost feudální nebo otrokářskou.

    V moderní společnosti tedy každý sleduje své zájmy, narůstá ono sobectví, o němž Marx řekl, že tady bylo už dávno před kapitalismem, jen s tím rozdílem, že bylo skryté. Bylo oděno do onoho hávu posvátných svazků.

    Pokud se vám tedy, pane Poláčku, zdá, že za socialismu opět narostla pospolitost a že se lidé přestávali starat o své soukromé či skupinové zájmy, znamenalo by to, že tady v té době existoval dějinný pokus o jakousi syntézu tradiční a moderní společnosti, o nový typ společnosti, který by v sobě sloučil přednosti obou dvou a zároveň vyloučil jejich zápory. A že se to částečně (nebo chvílemi) dařilo. Jen se bohužel nepodařilo vyloučit ty zápory. Kapitalismus (včetně onoho sobectví) byl jen potlačen, ale nebyl překonán. A možná se naopak vrátilo ještě cosi feudálního.

    Možná byla chyba v tom, že se nepočkalo, až taková společenská syntéza tradiční a moderní společnosti vznikne spontánně. Místo toho lidé chtěli její vznik plánovat a řídit. Společnost, která má být spontánní (což k pospolitosti patří), nemůže vzniknout jinak než spontánně. Spontaneitu však těžko může někdo vytvořit uměle.
    JP
    September 25, 2018 v 10.12
    Takže, pane Profante, jestli tomu dobře rozumím, Vy jste vůbec nepolemizoval proti mně. To mě uklidňuje; v tom případě tedy vůbec není zapotřebí v této - vlastně neexistentní - diskusi zbytečně pokračovat.
    JP
    September 25, 2018 v 10.38
    Zkušenost a svobodná mysl
    Ale jistě, paní Zemanová, to je dávno známá skutečnost: když se někdo popálí ohněm, pak už bude provždy obtížné mu vysvětlovat, že za určitých okolností může být oheň také potřebná a užitečná věc. Člověk je - to se nedá nic dělat - v moci svých ryze osobních prožitků a emocí, je jimi ovládán, a v určitém smyslu i zaslepován.

    Ale na straně druhé, právě proto je člověk vybaven svou schopností myšlení, aby se mohl alespoň zčásti povznést nad tyto své ryze osobní zážitky respektive traumata, aby se alespoň do jisté míry mohl osvobodit z jejich moci, a aby dokázal alespoň v principu nezaujatě posuzovat věci tohoto světa.

    Ostatně, kdyby Vy jste si s alespoň jistou základní mírou nepředpojatosti přečetla třeba ta stará vydání Rudého práva, sotva byste mohla přehlédnout, že v tehdejším společenském diskursu se jednalo skutečně principiálně o něco jiného, nežli v tom dnešním.

    Ano, samozřejmě: v těch dobách kdy se politická atmosféra uvolnila, kdy už tedy nebylo nutno pěstovat tu fikci "naprosté názorové jednoty" - tak v těch dobách se přiznávalo, že existují různé názory, a dokonce i konflikty, a to i v samotné komunistické straně.

    Ten naprosto fundamentální rozdíl k dnešku (tedy ke společnosti liberalisticko-lindividualistické), kdy společnost je rozštěpena na protichůdné (materiální) zájmy a nesmiřitelné ideologie, tehdy stále ještě přetrvávalo přesvědčení, že ty protichůdné postoje nejsou ničím více nežli právě jenom různými názory na to, jak co nejlépe postupovat v tom s p o l e č n é m d í l e výstavby nové, lepší, humánnější společnosti.

    Zatímco současný liberálně-demokratický stát prostě žádné takovéto společné dílo nemá, a principiálně mít nemůže. Z uvedených důvodů: sám kapitalismus (který je reálnou základnou tohoto politického systému liberální demokracie) celou společnost automaticky štěpí do skupin a jednotlivců, které (kteří) proti sobě bojují ve vzájemné konkurenci.

    ------------------------------------

    P.S. Paní Zemanová, jestliže svá politicko-ideová přesvědčení odůvodňujete svými osobními zkušenostmi, pak pro Vás snad nebude zcela bez zajímavosti, že například můj otec byl pro svou politickou příslušnost (člen strany lidové) v padesátých létech perzekvován, vězněn (jako vězeň jeden čas - on, studovaný právník - lámal v lomu kámen), poté se před dalším vězněním musel ukrýt do psychiatrické léčebny. Já sám jsem byl v posledních létech před mým odchodem do emigrace tehdejším režimem stíhán. To všechno pro mě ale není dostatečným důvodem pro to, abych se ve svém hledání možných cest pro vybudování lepšího a humánnějšího světa nechal polapit do fixních dogmat jedné jediné (pravicové) ideologie.
    HZ
    September 25, 2018 v 10.55
    Pane Poláčku, zmítáte se stále v pavučině neporozumění.
    Já nepolemizuju s vašimi větami o tom, že tehdejší společenský diskurs byl takový nebo makový a čím se lišil od diskursů dnešních.
    Já namítám, že o žádný celospolečenský diskurs nešlo, protože z možnosti veřejně vyslovit svou představu o budoucnosti byly vyloučeny příliš velké skupiny lidí, než aby se dalo mluvit o celospolečenské záležitosti.
    K vašim představám o tom, co mě v životě ovlivnilo, se vyjadřovat nebudu, jakož i k vaší výzvě, abych své celoživotní postoje, které urážlivě nazýváte dogmaty jedné jediné pravicové ideologie, korigovala četbou starých výtisků Rudého práva.
    JP
    September 25, 2018 v 11.40
    Společnost a pospolitost
    Ano, to jsou velice zajímavé úvahy, paní Hájková. Připomeňme si napřed ten zcela základní rozdíl mezi tou (moderní) individualizovanou společností, a mezi tou (tradiční) pospolitostí, jak tento rozdíl velice výstižně popisuje právě Tönnies: "Oproti pospolitosti je (společnost) založená na množství neosobních vazeb, které jedinci utvářejí na základě chladné kalkulaci zisku, jenž je hlavním motivem jejích jednání. Lidé se sobě navzájem odcizují a každý chápe druhého jen jako nástroj k dosažení cílů."

    Ano, přesně o to se jedná: o ten stav vzájemného odcizení v současném světě, kdy lidé se k sobě navzájem nevztahují jako člověk k člověku, ale pouze na základě chladné kalkulace, kdy ten druhý je chápán pouze jako "nástroj k dosažení cílů".

    Záležitost sama se tedy jeví víceméně jasná; ale na straně druhé je tady nutno vyjasnit několik zcela klíčových aspektů.

    Za prvé: ti obecní sociologové ten přechod od tradiční pospolitosti k moderní společnosti líčí jako víceméně zcela přirozený proces, zapříčiněný čistě objektivním vývojem civilizace. To je sice na straně jedné bezpochyby pravda; ale na straně druhé - jak jste sama poznamenala - tito obecní sociologové zcela opomíjejí zcela specifickou roli ekonomicko-společenské formace kapitalismu na tomto procesu či stavu odcizení.

    Ponechme teď stranou otázku odůvodněnosti následující téze, ale v každém případě Karel Marx to viděl zcela jinak: základní příčinou tohoto "odcizení", toho instrumentalizování člověka člověkem je právě kapitalismus; a kapitalismus podle něj není v žádném případě nějaký "přirozený" modus existence lidské společnosti, nýbrž jenom historicky podmíněný, který je možno - a nutno - překonat. A tím překonat i ten stav odcizení.

    Teď ale přichází na řadu další bod, který je nutno vyjasnit. Paní Hájková, Vy jste napsala, že socialismus představoval pokus o syntézu tradiční pospolitosti a moderní společnosti (který by spojil jejich přednosti a vyloučil jejich zápory).

    Ano, takto se to může zdát na první pohled; ale při pohledu bližším se ukazuje, že socialismus byl ve skutečnosti něčím zcela jiným.

    Socialismus právě n e b y l takovouto syntézou mezi tradiční pospolitostí a novodobou společností; socialismus byl fakticky pokusem n a r o u b o v a t tu tradiční pospolitost na novodobou průmyslovou společnost.

    To je zcela kardinální rozdíl; opakuji ještě jednou, socialismus (reálný) nikdy takovouto syntézou nebyl, a ani se o ni vůbec nepokusil. A právě v tom vězí základní příčina jeho ztroskotání.

    "Syntéza" v (dialektickém) smyslu znamená to, že dojde k propojení dvou o sobě protikladných momentů, kdy výsledkem je nějaký vyšší, komplexnější celek. V tomto celku ovšem oba původní momenty zůstávají zachovány, i když v transformované (jak Hegel říká: "idealizované") podobě.

    Nic takového ale socialismus (a už vůbec ne komunismus) nepřinášel.

    Připomeňme si znovu ty dvě základní výchozí, protichůdné komponenty: na straně jedné ta tradiční pospolitost, ten pocit všeobecně sdílené a všeobecně prožívané vzájemnosti - a na straně druhé bezpodmínečná volnost každého individua sledovat své vlastní (soukromé) zájmy.

    Už když se celá záležitost postaví tímto způsobem, je na první pohled zřejmé, jak krajně obtížná, až skoro nemožná je nějaká syntéza těchto zcela fundamentálně protikladných momentů. A stává se také pochopitelným, proč ten první pokus tento protiklad vyřešit nutně skončil neúspěchem.

    Socialismus (komunismus) jak řečeno žádnou syntézu nepřinesl a ani se o ni vůbec nepokusil; on se místo toho pokusil ty individuální, soukromé zájmy prostě v y g u m o v a t, ve prospěch všeobecné (a všeobecně závazné) pospolitosti. Výsledkem byla sice na straně jedné skutečně určitá pospolitost; ale na straně druhé to byla pospolitost umělá, která mohla být nakonec při životě udržována jenom násilnou ideologizací a indoktrinací.

    Paní Hájková, Vy jste napsala, že ta syntéza - aby byla podařená - musí vzniknout spontánně.

    To je sice na straně jedné naprostá pravda; ale na straně druhé zase ne.

    Je to pravda v tom smyslu, že tuto společnost vyššího řádu není možno vytvořit dříve, než k ní dozrají objektivní podmínky; a tedy i sám člověk. Protože takováto společnost vyžaduje v každém případě primární pocit odpovědnosti každého jejího člena vůči celku; a něco takového je dnes představou zcela iluzorní.

    Ale na straně druhé: takováto syntéza n i k d y nevznikne jenom a pouze spontánně. Je to tak trochu podobné jako s jadernou fúzí (která, kdyby se podařila by mohla vyřešit všechny energetické problémy lidstva): je možno se o ni vůbec pokoušet až na vysokém stupni vývoje (v daném případě vědy) - ale i tak ta fúze nikdy nevznikne sama, ale vždy bude nutno ji iniciovat, nastartovat vnějším impulsem, tedy "uměle". A teprve až když se spustí a rozjede, pak už může dále probíhat víceméně "spontánně".

    JP
    September 25, 2018 v 12.05
    Společenská smlouva
    Ještě jeden moment ohledně toho vztahu mezi tradiční pospolitostí a novodobou společností je nutno osvětlit.

    Připomeňme si citát: "Vztahy zakládající Gesellschaft jsou podle Webera založeny na vzájemné racionální dohodě, jejímž pravděpodobně nejlepším příkladem je obchodní smlouva."

    Takže tedy ten novodobý útvar, tato "společnost" která už není pravou pospolitostí, tedy tato společnost je založena prakticky na ryze obchodní smlouvě. Zřídíme si takový a takový stát, dáme si takové a takové zákony, protože je to pro nás tak p r a g m a t i c k y výhodné.

    Je stále málo známo (respektive je to znovu a znovu opomíjeno), že zrovna tou otázkou smluvnosti v souvislosti se vznikem států se svého času zabýval už Aristoteles. A v samotném počátku své "Politiky" píše, že kdyby pravou příčinou vzniku těch vůbec prvních států (z původních kmenových společenství, tedy oněch "tradičních pospolitostí") nebylo nic jiného a než více nežli ty ryze pragmatické výhody, tak že by plně postačilo aby ty různé kmeny spolu navzájem uzavřely smlouvy: smlouvy o vzájemném obchodě, smlouvy o společné obraně, a tak dále. A z toho faktu že právě tak tomu nebylo, nýbrž že při vzniku těch prvních států docházelo ke s k u t e č n é m u sloučení těch původně samostatných kmenových společenství do jednoho jediného celku, tak z toho Aristoteles odvozuje, že za tím vznikem společných států stojí přece jenom "něco více".

    Aristoteles bohužel toto "něco více" pak už nesledoval dále, neanalyzoval podrobněji (alespoň v daném místě textu ne), takže zřejmě i z toho důvodu tento jeho závěr natolik upadl v zapomnění.

    Ale z tohoto Aristotelova pohledu se zcela jednoznačně jeví, že pokud jsou ty současné státy (a s nimi spjaté společnosti) definovány jenom a pouze jako ryze s m l u v n í záležitost upravující jenom ryze pragmatické stránky vzájemné koexistence - že je to stav nepravý, stav deformovaný, který se zcela míjí s prapůvodním smyslem a posláním státu, jakožto dobrovolného a vědomého sloučení se lidí to vyšších, kooperativních a smyslem společného díla spojených útvarů.
    JP
    September 25, 2018 v 12.06
    Vyloučení z diskursu
    Ale jistě, paní Zemanová: kdo by v té době chtěl hlásat restauraci kapitalismu, ten byl skutečně z toho "obecného diskursu" vyloučen.

    Jenže jak už řečeno, tu restauraci kapitalismu si tehdy přála opravdu jenom naprosto minoritní část obyvatelstva.
    JP
    September 25, 2018 v 12.07
    A ostatně ji mi nejasné, proč mou kvalifikaci Vašich ideových přesvědčení považujete za "urážlivou". To že jste pravicově orientovaná jste deklarovala sama veřejně; a tato ideologická orientace je u Vás zcela patrně znát na každém kroku. To je prostě objektivní fakt.
    JP
    September 25, 2018 v 12.17
    Ještě k tomu vyloučení z diskursu: k a ž d á společnost má určité hranice pro to, co je (ještě) přípustné, a co ne.

    Například v současné (liberálně demokratické) společnosti by byl z veřejného diskursu apriori vyloučen každý, kdo by chtěl hlásat znovuobnovení otrokářství.

    A pro komunisty - pro ty byl návrat ke kapitalismu prakticky tím samým, jako by byl návrat k otrokářství. Proto oni z toho veřejného diskursu vylučovali všechny, kdo by tento návrat ke kapitalismu požadovali; a ze svého hlediska tak činili naprosto legitimně.

    Co na tom jejich počínání bylo falešné bylo to, že oni za tím svým "bojem proti vykořisťování" schovávali svou vlastní prohnilost, svou vlastní mocenskou diktaturu, a nakonec i svůj vlastní systém privilegií a vykořisťování.
    HZ
    September 25, 2018 v 12.28
    Zdá se,
    že další debata na téma "celospolečenský diskurs" je zbytečná, když skupiny lidí, které z onoho diskursu komunisti vyloučili, redukujete na ty, jejichž programem by byla "restaurace kapitalismu".
    Pro pořádek připomínám, že lidi, kteří byli z tehdejší plnohodnotné debaty o lepším uspořádání společnosti prakticky vyloučeni, byli všichni nečlenové KSČ. Pokud se do tehdejšího Rudého práva dostala slova nestraníků, bylo to pod stranickým dohledem. Upřímnější a nebojácnější výpovědi se postupně objevovaly v jiných tiskovinách, ale komunisti si i v oněch uvolněnějších měsících pohlídali, aby se opoziční pohled nedočkal institucionalizované podoby, ať už se jednalo o obnovení sociální demokracie, povolení KAN či plnohodnotnou politickou činnost lidovců a socialistů.
    Urážlivé není, že můj postoj považujete za pravicový, ale že ho označujete za "fixní dogmata jedné jediné pravicové ideje ".
    HZ
    September 25, 2018 v 12.39
    Z toho, co jsem napsala,
    snad chápavějším dojde, že komunisti se nebáli kapitalismu, ale plurality, tj. ztráty dohledu nad veškerým děním ve společnosti. Báli se opuštění dosavadních donucovacích metod a zavedení uspořádání založeného na dobrovolnosti.
    PK
    September 25, 2018 v 12.47
    Příznačná historka
    V listopadu 1989 na jedné z prvních demonstrací na Václavském náměstí jeden z řečníků, kterého si organizátoři moc nepohlídali, na závěr své řeči prohlásil: “40 let jsme žili pod jařmem komunismu”. Lidé na náměstí byli šokováni a nevěřili svým uším. Druhý den se organizátoři ve Svobodném slově od tohoto řečníka distancovali :-)
    IH
    September 25, 2018 v 14.34
    Celkem letmý náhled
    V roce 1968 nebyly podmínky pro úplné otevření stavidel pro jakékoli názory. Restaurace kapitalismu nebyla jen domácí záležitostí, jak se ostatně brzy ukázalo. Drtivá většina veřejnosti to nekritizovala, ať už si myslela o prevalenci socialismu vůči kapitalismu cokoli. Diskuse v RP byla obsáhlá a kvalitní. Kdo se tam cítil ne dost svobodně, měl k dispozici řadu dalších tribun a mohl publikovat tam. Upřímně řečeno, jednou z částí společnosti, která měla největší a rostoucí nouzi o prostor, kde artikulovat své názory, byli stalinisté. Jestliže se tedy totéž týkalo i stoupenců kapitalismu, bylo to v onom čase vlastně rozumnou součástí pravidel, podobně jako když se dříve v krasobruslení škrtala nejvyšší a nejnižší známka od rozhodčích.

    Kvalita a přínosnost tehdejšího diskursu (diskuse) byla dána celou řadou faktorů. Jedním z nich byla panem Poláčkem zmiňovaná existence větší společenské homogenity. Lidé "objevili", že sociální problémy přetrvávají, cítili pospolitě ve smyslu sociálním, reformním i národním. Faktorů bylo ovšem více.

    Citoval jsem již dávněji aforismus Jana Procházky o tom, že rozdíl mezi demokratizací a demokracií je asi takový jako mezi vodou a vodkou. Tedy veliký. Snad i v kladném slova smyslu, ale možná nejen v něm. Tehdejší demokratizace znamenala v řadě ohledů pozoruhodně potentní prostředí. Pokud demokracií rozumíme to, co máme tady teď, pak jde o prostředí v intelektuálním smyslu ...velmi korupční.

    Nepominutelným důvodem skutečnosti, že média byla v diskutované reformní době na úrovni, nakonec byla také určitá omezení, řekněme přítomnost redakce. Když se podíváme na naše diskuse v DR, uvědomíme si možná, že to není věc k zahození.
    HZ
    September 25, 2018 v 15.13
    Pane Horáku,
    diskutovalo se o zločinech stalinismu, o zkostnatělých formách hospodaření, o technickém zaostávání průmyslu, o chátrání historických měst a o zoufalém tempu stavebních prací, o vzdělávání, o kultuře a o všem možném nadto, ale o občanské společnosti a její spontánní aktivitě, nezávislé na schvalování skrze orgány strany, napsal své až Ludvík Vaculík na popud vědců ve známém eseji 2000 slov.
    A pak už tu byly armády.
    HZ
    September 25, 2018 v 15.30
    Je otázka,
    jak ten Procházkův aforismus tenkrát vyzněl. Myslím, že většina to brala tak, že demokracie je voda a té je nám třeba víc než vodky. Ale mohu se plést.
    Podobných aforismů tenkrát kolovalo víc. Třeba že rozdíl mezi demokracií a lidovou demokracií je jako rozdíl mezi aktem a pietním aktem.
    IH
    September 25, 2018 v 15.40
    Ano, paní Zemanová
    Pro srovnání, jaká byla úroveň veřejného diskursu po roce 1989? Zajisté, atmosféra byla podmanivá a osvobozující. Některé osobnosti, většinou z disentu, psaly z úhlu pohledu nemálo ušlechtilého. Zároveň však v novinách nepředpojatá diskuse třeba o kupónové privatizaci neprobíhala, pánové Ježek a Klaus, to přece byli nějací kabrňáci. Asi nejdůležitější televizní diskusní pořad vedl "sporťák" O. Černý s pozdější bavičkou Z. Bubílkovou. Pravidelně byli zváni pánové Andel, Móric a Markuš, někdy i ve dvojici, aby stále nadhazovali svůj (na Slovensku pětiprocentní) separatistický program. O vzniku dvou samostatných států ČR a SR si dnes můžeme myslet cokoliv, o uvedené realizaci svobody však asi ne. Svatá prostoto! Můžeme si maně a s respektem vzpomenout na osmašedesátý rok (i s Haďákem a kvazispojeneckou holí, která, když se psa chce bít...)
    HZ
    September 25, 2018 v 16.47
    Já si pamatuju,
    že třeba o kupónovce se mluvilo hodně.
    V jedné debatě například prohlásil Valtr Komárek, že vypuštění takového objemu majetku mezi lidi musí způsobit prudkou inflaci.
    Já jsem k němu neměla valnou důvěru od doby jeho návrhů na stanovení kurzu 3 koruny za marku, takže mě jeho nesmyslná věštba nepřekvapila.
    Dáváte v téhle souvislosti dost nespravedlivé rovnítko mezi Klause a Ježka. Ale to by bylo na jinou debatu. Už takhle je odkloněná od tématu dost a dost.
    September 25, 2018 v 18.17
    Panu Poláčkovi
    Co je tak špatného na společnosti založené na smlouvě? (Kdyby to ovšem byla pravda a člověk by měl tu možnost volby, zda uzavřít či neuzavřít, popřípadě jak a s kým, jako je to kupříkladu u manželství). Jak jsem nedávno napsala v diskusi, člověk se občanem stát de facto musí, pokud nechce odejít do jiné země. Takže to jako smlouva moc nevypadá. Ani ty zákony nejsou stejně výhodné pro všechny.
    Naproti tomu někdo může namítnout, že můžete budoucí podobu společnosti ovlivňovat.
    September 25, 2018 v 18.18
    Ovšem vaše přirovnání budoucí společnosti k jaderné fúzi nahání poněkud strach.
    September 26, 2018 v 5.58
    Ledaže byste měl na mysli něco jako toto:

    Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal! (Lk 12,49)
    September 26, 2018 v 6.41
    Jiná asociace
    Nebo se mi vybaví alchymista z Pekařova císaře, jdoucí na atom olova s obrovským kladivem: "Ono dost záleží na tom, jak se do toho praští".
    A následně: "Však já na to jednou přijdu".

    Nicméně, ten příklad s ohněm Ducha svatého je mnohem lepší.
    JP
    September 26, 2018 v 15.13
    Paní Zemanová, když se podle Vás ti reformní komunisté toho pluralismu tak panicky obávali - tak proč ho vlastně vůbec zaváděli?!...

    Zrušení cenzury odhlasoval ještě parlament, který byl zvolený starým způsobem, a tedy v něm měli bezpečnou většinu komunisté. Kdyby se jim zachtělo, nikdo by je nemohl donutit tu cenzuru zrušit.
    JP
    September 26, 2018 v 15.31
    Demokracie a demokratizace
    Pan Horák tu zmínil dva pojmy, které byly skutečně klíčové pro rok osmašedesátý; a svým způsobem jsou klíčové i nadále. Jenomže si to sotva kdo připouští a uvědomuje. (A ze všeho nejméně profesionální politologové, kteří by to vlastně měli mít v popisu práce.

    Obecně se tvrdí, že limit toho reformního procesu byl právě v tom, že to nebyla demokracie, nýbrž pouhá demokratizace. (A že tedy pouhá "voda" namísto "vodky".)

    Jenže: právě tohle je zcela zásadně falešný výklad. To jedinečné kouzlo toho reformního procesu spočívalo právě v té demokratizaci; ne v demokracii.

    Demokracii máme dnes; a kdepak je ten jedinečný intelektuální, společenský, kulturní impuls roku osmašedesátého?!

    O demokracii se pořád ještě zcela naivně věří, že ona svou otevřeností umožňuje "všechno". Ve skutečnosti tím, že se v demokracii všechno bez ladu a skladu hodí na jednu hromadu, tak v demokracii naprosto spolehlivě vítězí p r ů m ě r. Pouhý aritmetický, bezduchý průměr všech různých politických, ideových, společenských směřování. Průměr šedivý, průměr nezáživný, průměr produkující a reprodukující neustále pouze sám sebe. Všechno co by mohlo mít nějakou vyšší intelektuální, ideovou, duchovní hodnotu, se beznadějně utopí v tomto břečkovitém průměru.

    Zatímco v tom osmašedesátém, v té jeho demokratizaci... Tam se za nových svobod hledaly nové prostory, rodily a navzájem se konfrontovaly nové myšlenky, vznikala nečekaná intelektuální spojení, například obrozený marxismus začínal navazovat dialog s křesťanstvím.

    Jistě, část té tehdejší euforie byla zapříčiněna právě jenom tím ryzím aktem či procesem osvobozování se z nesvobody, z moci diktatury; ale ten základní kořen toho tehdejšího společenského oživení byl někde jinde, v té "demokratizaci" se spolu setkaly dva protichůdné principy, ale protentokrát v pozitivním, navzájem se obohacujícím a navzájem se oplodňujícím smyslu, totiž princip individuální svobody na straně jedné, a princip komunistického étosu výstavby lepší, pokrokovější společnosti na straně druhé.

    To je právě to co demokracie sama nikdy nemůže poskytnout, ta dává jenom tu ryze individuální svobodu, ale nemá žádný vyšší étos nežli právě jenom to holé individuum, nemá žádný cíl který by přesahoval omezený horizont ryze soukromého zájmu.

    Tak to je právě to, čím se ta osmašedesátnická "demokratizace" lišila od pouhé demokracie. A v tomto smyslu je možno odpovědět na podnět pana Horáka, že takto ta demokratizace je skutečně více, nežli holá demokracie.
    JP
    September 26, 2018 v 15.52
    Společnost podle smlouvy
    Paní Hájková, ptáte se co má být špatné na tom, když společnost je vybudovaná na základě (státní) smlouvy.

    Odpověď na tuto otázku záleží od toho, co si od té společnosti slibujeme, co od ní očekáváme.

    Jestli neočekáváme a nepožadujeme nic jiného a nic více nežli právě jenom to aby si každý mohl sledovat svůj soukromý zájem, aby ti ostatní byli pro něj pouhým "prostředkem k dosažení cíle" - pak je samozřejmě ta společenská respektive státní smlouva v pořádku, protože tady se pak skutečně nejedná o nic jiného nežli o smluvní vytvoření pravidel pro to, aby se členové této společnosti při tom konkurenčním boji o prosazování těch svých soukromých zájmů navzájem nepotloukli. Uzavře se tedy smlouva o určité regulaci toho všeobecného boje privátních egoismů.

    Jestliže bychom ale od společnosti očekávali a požadovali, aby byla něčím více, totiž skutečnou "pospolitostí", v tom výše uvedeném smyslu, jakožto existenciální a - alespoň v určité míře - citové spojení různých lidí v jeden celek vedený společnou vůlí, pak něčeho takového prostě nikdy nemůžete dosáhnout nějakou "smlouvou".

    Uvedla jste příklad s manželstvím. Ano, uzavření manželství je svým způsobem "smlouva". Ale tímto samým - právně závazným - aktem ještě nikdy nevytvoříte skutečně kvalitní, citově zralou a láskyplnou rodinu. A právě to je ten zásadní rozdíl.
    JP
    September 26, 2018 v 15.52
    Společnost podle smlouvy
    Paní Hájková, ptáte se co má být špatné na tom, když společnost je vybudovaná na základě (státní) smlouvy.

    Odpověď na tuto otázku záleží od toho, co si od té společnosti slibujeme, co od ní očekáváme.

    Jestli neočekáváme a nepožadujeme nic jiného a nic více nežli právě jenom to aby si každý mohl sledovat svůj soukromý zájem, aby ti ostatní byli pro něj pouhým "prostředkem k dosažení cíle" - pak je samozřejmě ta společenská respektive státní smlouva v pořádku, protože tady se pak skutečně nejedná o nic jiného nežli o smluvní vytvoření pravidel pro to, aby se členové této společnosti při tom konkurenčním boji o prosazování těch svých soukromých zájmů navzájem nepotloukli. Uzavře se tedy smlouva o určité regulaci toho všeobecného boje privátních egoismů.

    Jestliže bychom ale od společnosti očekávali a požadovali, aby byla něčím více, totiž skutečnou "pospolitostí", v tom výše uvedeném smyslu, jakožto existenciální a - alespoň v určité míře - citové spojení různých lidí v jeden celek vedený společnou vůlí, pak něčeho takového prostě nikdy nemůžete dosáhnout nějakou "smlouvou".

    Uvedla jste příklad s manželstvím. Ano, uzavření manželství je svým způsobem "smlouva". Ale tímto samým - právně závazným - aktem ještě nikdy nevytvoříte skutečně kvalitní, citově zralou a láskyplnou rodinu. A právě to je ten zásadní rozdíl.
    HZ
    September 26, 2018 v 15.54
    Musím se přiznat, pane Poláčku, že jsem si vaši otázku přečetla třikrát a stejně jí nerozumím.
    Komunisti žádný pluralismus nezaváděli, a to právě proto, že se ho obávali.
    Z další vaší věty se zdá, že možná ztotožňujete pluralismus se zrušením cenzury, ale to taky nechápu.
    Zrušení cenzury je samo o sobě ohrozit nemohlo, jejich mocenský monopol se mohl otřást jedině formou změny ústavy, kdy by se strana vzdala systému jednotné kandidátky. K tomu se na jaře 1968 nechystali ani ti nejreformější z reformních komunistů a netroufli si to navrhovat ani nejodvážnější z nestraníků. Zrovna tak nikdo z reformistů nenavrhoval, aby skončil stranický dohled nad společností prostřednictvím tzv. převodových pák, což byly veškeré společenské organizace, odbory, tzv. strany NF...

    V Moskvě se možná domnívali, že dění k těmto hrůzám spěje.
    JP
    September 26, 2018 v 15.55
    A té jaderné fúze se, paní Hájková, opravdu nemusíte děsit. ;-)

    To byl opravdu jenom příklad pro názornější představu toho, že nová, progresivnější společnost nepřijde jenom sama sebou, ale že je za tím účelem nutno spojit, syntetizovat, "fúzovat" dva o sobě zcela protichůdné principy, elementy.
    JP
    September 26, 2018 v 16.08
    Paní Zemanová, tím zrušením cenzury se otevřela stavidla pro ten příval, který pak už nebylo možno zastavit. Tedy alespoň ne zevnitř. Právě proto musela přijít "pomoc" zvenčí.

    Jakmile byl umožněn pluralismus myšlenek a pluralismus názorů, pak už nebylo možno se vyhnout právě ani diskusím o monopolu moci, o Národní frontě, o způsobu voleb, a tak dále a tak dále.

    Ostatně, co se týče toho mocenského monopolu komunistické strany - nedávno jsem četl něco o tom, že tento monopol byl prý vzdán už v Akčním programu! Mně samotnému to přišlo velmi překvapivé; ale v mé současné četbě Rudého práva z tehdejší doby se k březnu (kdy ten Akční program byl vydán) propracuji až za nějaký čas. A nechce se mi přeskakovat kontinuum vývoje.

    Samozřejmě: komunisté sami si vůbec nedokázali představit, že by ztratili hegemonii nad dalším osudem státu. Ale - tím jsme zase u toho otrokářství.

    Komunisté byli natolik pevně přesvědčeni o tom, že kapitalismus je ve své podstatě stejně vykořisťovatelský a stejně nespravedlivý společenský řád jako otrokářství, že si vůbec nedokázali představit že by někdo (s výjimkou naprosto reakčních elementů) chtěl závažně ten kapitalismus obnovit. A tak z jejich pohledu to opravdu nemusel být žádný zásadní problém, jestli by společnost po té NEkapitalistické cestě vedli oni sami, anebo dejme tomu v koalici se socialisty, případně dalšími pokrokovými silami.

    V každém případě se v průběhu Pražského jara zcela jednoznačně rýsovala tato perspektiva, že komunistická strana nebude už j e d i n o u relevantní politickou silou, nýbrž že bude muset určitý prostor přepustit i jiným (nekapitalistickým) politickým subjektům. Ovšem: popularita komunistické strany byla v té době natolik vysoká, že si komunisté se svou případnou konkurencí nemuseli nijak zvlášť lámat hlavu; stále ještě mohli žít v blahém přesvědčení, že vývoj půjde dále ke komunismu, a že tedy naprosto přirozeným hegemonem toho vývoje budou oni sami. Z tohoto hlediska ti (reformní) komunisté tedy vůbec neměli pocit, že by nějakou diktaturu nad zbytkem společnosti měli jakkoli zapotřebí.
    HZ
    September 26, 2018 v 16.16
    Nechcete se přece jen trochu rozepsat, pane Poláčku,
    co jste myslel tímhle?
    "Zrušení cenzury odhlasoval ještě parlament, který byl zvolený starým způsobem, a tedy v něm měli bezpečnou většinu komunisté. Kdyby se jim zachtělo, nikdo by je nemohl donutit tu cenzuru zrušit."
    Parlament byl volen stejným způsobem, jakým měl být volen i parlament příští, nebyl zde žádný náznak, že by to mohlo být jinak. Proto nerozumím tomu, proč se o způsobu volby zmiňujete. Pochybovat o bezpečné většině by bylo jako pochybovat o otáčení Země. Poslední věta je pak úplné mystérium a nerozumím tomu vůbec.
    HZ
    September 26, 2018 v 16.40
    Než jsem napsala příspěvek, systém mě odhlásil.
    Nechce se mi to psát celé znovu, tak jen stručně: podle mne není pravda, že se v rámci KSČ rýsovala perspektiva, že by strana přenechala díl moci jiným subjektům. Důkazem je například její odmítavé chování vůči snaze obnovit sociální demokracii.
    September 27, 2018 v 10.10
    Svobodná vůle a zlo
    Křesťanský Bůh nedokáže to, na co si troufá pan Poláček.

    Standardní vysvětlení toho, jak je boží dobrota slučitelná s existencí zla je ta, že zlo je způsobeno svobodnou lidskou vůlí. Bůh dal lidem možnost volit něco, co on nechce.

    Přesvědčení komunisté stáli v roce 1968 před stejnou volbou jako Bůh při stvoření člověka: buď mohli umožnit svobodu nebo se smířit s tím, že si lidé třeba jejich dobro -socialismus- nevyberou.

    Lidé, kteří mluví o demokratickém socialismu většinou nemají odpověď na otázku, co zvolí, když bude volba mezi socialismem a demokracií. Zatím ta volba vždy nastala, v tomto ohledu se Venezuela 2018 neliší od Československa 1989.

    Pan Poláček ovšem věří, že až lidé budou dostatečně vyspělí, dokážou i dělit nulou.
    JP
    September 27, 2018 v 11.35
    Ještě jednou, paní Zemanová: pro komunisty bylo principiálně nepřijatelné všechno, co by vedlo k restauraci kapitalismu. Z důvodů které jsem už vylíčil výše.

    V rámci tohoto NEkapitalistického vývoje byli komunisté ochotni připustit i jiné subjekty, a to i ve volbách; o tom se v té době otevřeně diskutovalo.

    Sociální demokracie: k nepovolení jejího obnovení československé reformní komunisty tlačil především Sovětský svaz. Kdyby nebylo tohoto tlaku, přinejmenším nelze vyloučit, že by obnovení sociální demokracie bylo umožněno. (A kdyby byl Pražskému jaru ponechán skutečně volný průběh, je naopak prakticky jisté, že by k tomu došlo.)

    K té poslední větě: ta je opravdu naprosto jednoduchá. Z pohledu přesvědčeného antikomunisty se samozřejmě může jevit iracionální; ale je nutno si zpřítomnit dobu tehdejší, komunisté byli opravdu naprosto pevně přesvědčeni, že jednají (a vládnou) v zájmu naprosté většiny (pracujícího) lidu. A že tedy opravdu jenom naprosto reakční elementy mohou stát proti nim.

    Toto jejich přesvědčení o zásadním souznění mezi nimi a pracujícím lidem bylo natolik pevné, že nejenom v první fázi výstavby socialismu a nejen v reformním roce osmašedesátém, ale dokonce ještě v roce osmdesátém devátém(!) byl městský tajemník komunistické strany M.Štěpán naprosto upřímně překvapen, když ho v průběhu listopadových události na jednom shromáždění "jeho" dělníci vypískali. On opravdu vůbec nechápal, co se v tu chvíli děje.

    Takže ještě jednou, naprosto jednoduše a srozumitelně:

    - komunisté byli přesvědčeni, že jsou na straně lidu a že lid je s nimi

    - oni sice měli povědomí o tom, že ve společnosti existují síly jim nepřátelské; ale tyto síly považovaly za zbytkové z dob kapitalismu, které sice mohou být za určitých okolností socialismu nebezpečné, ale jejich historická legitimita už uplynula

    - o to větší spojení s lidem mohli cítit komunisté reformní, které podporovala skutečně drtivá většina národa. (A během jejich krátkého působení ještě nebyli konfrontováni se skutečností, že za skutečně volných voleb by se ty "buržoazní" elementy ve společnosti obnovily velice rychle, a spolu s tím by i oni ztráceli svou - domněle jistou - volební většinu.) Z těchto důvodů oni - subjektivně - neměli důvod se otevřených voleb bát.
    JP
    September 27, 2018 v 11.37
    P.S. Paní Zemanová, na základě obdobných zkušeností z "černou dírou" mizení vlastních příspěvků v diskusích DR zásadně vždy, než nějaký text pošlu na cestu, ho napřed zkopíruji. Pak už není problém ho v případě nutnosti obnovit.
    JP
    September 27, 2018 v 11.49
    Pan Kubička: totéž co už jsem napsal paní Zemanové: tady neřešíme to jak by skutečně dopadly volby s volnou hrou politických subjektů (a jejich volebních demagogií) - tady je řeč výhradně o tom, jak to svého času viděli a pociťovali reformní komunisté.

    Přičemž je vysoce pravděpodobné, že ty p r v n í volby by ti (reformní) komunisté skutečně vysoko vyhráli; a teprve postupem času - souběžně s tím jak by se ve společnosti samé restaurovaly soukromovlastnické a jiné individualistické elementy - by jejich volební výsledky klesaly.

    K tomu je ještě nutno připojit: stále má svou platnost centrální Marxova téze, že nakonec o všem rozhoduje ekonomika. V té době totiž komunisté stále ještě věřili, že dokáží ekonomicky předehnat Západ; neboť v socialismu nedochází principiálně k těm ztrátám, ke kterým nutně dochází v živelné produkci volného trhu. Takže tehdy se skutečně ještě mohlo zdát, že postačí zavést rozumnou ekonomickou reformu, a pak socialismus opravdu dokáže materiální potřeby obyvatelstva zabezpečit lépe, nežli kapitalismus. (A to především s ohledem na chudší vrstvy.)

    Zkusme si teď představit, že by se to komunistům opravdu povedlo; že by socialistická ekonomika byla výkonnější než ta kapitalistická. - Co myslíte, komu by pak lidé ve volbách dávali své hlasy?...
    September 27, 2018 v 13.16
    Pane Poláčku, komunisté dobře věděli, že lid s nimi tak úplně není. Aspoň tedy jak v které době a jak v čem.
    Ale myslím, že mnozí se domnívali, že lidi prostě nevědí, co je pro ně dobré.
    HZ
    September 27, 2018 v 13.24
    Paní Hájková,
    asi není dost dobře možné mluvit o komunistech tehdejší doby jako o homogenní skupině. Já klidně ponechám panu Poláčkovi, že i takoví, jaké popsal v příspěvku v 11:35:51, doopravdy existovali, a píšu to se vší vážností zaryté antikomunistky, jak mne rád tituluje.
    September 27, 2018 v 13.53
    Máte pravdu, že komunisté nebyli homogenní skupinou, paní Zemanová.
    A co teprve lid! O tom se to už vůbec nedá říct.
    MP
    September 28, 2018 v 10.55
    Evě Hájkové
    Ono je to zvláštní, ale po 21. srpnu lid tvořil přesvědčivou jednotu --- homogenní nebyl, protože to by znamenalo zrušení individualit jak osobních, tak kolektivních, ale jednotný docela ano.

    Popisují to shodně tak povahově a světonázorově rozdílní lidé jako Kundera, Havel, Kosík a pokud se mohu odvolávat na vlastní pamět a paměť rodiny, tak ta vypovídá stejně. Jistě bylo to sjednocení vytvořené tlakem, ale instruktivní je právě Havel v Dálkovém výslechu -- solitér do morku kosti, udivený a trochu vyděšený tím, že šel s "tím podivuhodným zvířetem", které spolu se svými spoluobčany vytvářel. A jak s ním solidarizoval a do jisté míry splýval.

    Zatímco komunisté -- nyní mám na mysli členy KSČ -- jednotní nebyli. Nejde jen o tvrdý mocenský střet proreformního a konzervativního křídla, ale lidská propast mezi Eduardem Goldstückerem (který zůstal přesvědčeným zastancem komunistických ideálů až do své smrti v roce 2000) a Ladislavem Štollem (vybírám profesně a generačně srovnatélné komunisty, kteří nebyli politickými profesionály) byla nezměrná před srpnem i po srpnu 1968.

    Pravda je, že lid to měl v tomto případě jednodušší. Oni si komunisté ve jménu rovnosti všech rezervovali korýtka pro sebe a tak se zkratka měli o co prát. Předem dodávám: Ano, vyskytovali se také komunisté, kteří ze své příslušnosti k partaji příliš neměli, ale to neznamená, že nepatřili k privilegované vrstvě. Bývali kdysi "za feudalismu" i šlechtici s holým zadkem.
    JP
    September 28, 2018 v 14.39
    Komunisté a lid
    Ano, paní Hájková, je tomu přesně tak. Ten vztah komunistů k "jejich" lidu byl velice rozpolcený. A skutečně byl rozdíl v tom jak kdy - a především, jak kdo. Tedy jaký komunista. V určitém smyslu ti "komunisté" nejenomže nebyli homogenní skupina, ale nakonec naprosto protichůdná (respektive protichůdné).

    Takže napřed obecně: jak už jsem napsal, na jedné straně byli komunisté (a to dokonce i ti konzervativní, ti dogmatičtí) pevně přesvědčeni, že oni skutečně vládnou ve jménu lidu, že jsou předvojem dělnické třídy, a že tedy ne-li už snad celý lid, tak přinejmenším ta dělnická třída je s bezvýhradně s nimi.

    Na straně druhé se ale u nich - jakmile se dostali k moci - rychle vyvinulo jakési podvědomé tušení, že ten vztah lidu k nim by nemusel být zdaleka tak harmonický, jak oni sami chtěli věřit. Vlastně dokonale to vylíčil Mňačko ve svém románu "Jak chutná moc". Když ten vrcholný komunistický představitel, poté co se dostal k moci a zabydlel se v Pražském hradu, jednou v hovoru s vypravěčem příběhu s pohledem na jednu vstupní bránu náhle jaksi zasněně prohlásil: "Tady by měly stát kulomety."

    "Proti komu?", zeptal se užasle jeho partner v hovoru. On - ten nový lidový vládce - neodpověděl...

    Tady se dostáváme k jednomu velice subtilnímu místu, kde je nutno velice citlivě a precizně rozlišovat.

    Minule jsem napsal, že ti vládnoucí komunisté byli přesvědčeni o své jednotě s lidem - a že za svého jediného reálného protivníka považovali elementy dějinně reakční, prokapitalistické. (A že právě proto tyto opoziční síly vůbec nepojímali jako legitimního politického partnera.)

    Tohle je sice pravda; ale jenom její část. Druhá část té pravdy je to co bylo vylíčeno zde: totiž že ti vládnoucí komunisté zároveň měli nějaké neurčité, ale přece jenom přítomné tušení o tom, že ten opoziční potenciál ve společnosti, v lidu je ve skutečnosti mnohem větší, nežli aby se to všechno dalo vysvětlit jenom a pouze působením reakčních, prokapitalistických živlů. A právě proto museli sahat ke svým represím, které daleko převyšovaly jenom ten možný okruh dřívější buržoazie.

    ---------------------------------------

    Teď je nutno udělat jedno další zásadní rozlišení. Opakovaně jsem použil sousloví "vládnoucí komunisté".

    V rámci tehdejší - napohled homogenní - skupiny komunistů vůbec je nutno rozlišovat přinejmenším dvě základní skupiny.

    Na straně jedné byli ti "vládnoucí komunisté" - a na straně druhé dejme tomu "idealističtí komunisté".

    Ti druzí, ti se stále snažili uskutečnit ten původní komunistický ideál sociálně spravedlivé společnosti zbavené všeho vykořisťování, kdy všechnu materiální moc má samotný lid, a komunistická strana je pouze zastupujícím předvojem tohoto lidu.

    Zatímco ti první, ti "vládnoucí" komunisté - ti byli srostlí se svou nově nabytou mocí a s její ideologií, byli touto mocí do značné míry korumpováni - a tuto svou moc nehodlali za žádnou cenu odevzdat zpět do rukou skutečného lidu.

    Je těžké odhadovat početní poměr těchto dvou skupin; ale je jisté že jestliže léta padesátá a první polovina let šedesátých byly ve znamení dominance těch "vládnoucích komunistů", pak druhá polovina šedesátých let a především samotný rok osmašedesátý znamenal nástup těch idealistických (nebo také: pravých) komunistů.

    Znovu se nám tedy ukazuje, jak krajně ošidné je jakékoli paušalizování; a kdo se chce dobrat skutečné pravdy, ten si vždycky musí dát práci se zcela konkrétním určováním a rozlišováním, kdo, co, jak, a především proč.
    September 28, 2018 v 14.54
    A kam řadíte komunisty-dělníky?
    Ti přeci nebyli ani vládnoucí ani idealističtí. Tedy, samozřejmě mohli být obojí. Někteří se k té moci dostali. A někteří mohli dokonce chtít, aby byla moc odevzdána zpět do rukou skutečného lidu. To už ale na dělníky museli být hodně idealističtí.
    September 28, 2018 v 15.25
    Anebo takhle: Myslíte si, že nemohli existovat komunisté, kteří předem tušili, že odevzdání moci do rukou skutečného lidu bude znamenat konec socialismu?
    MP
    September 28, 2018 v 16.44
    Evě Hájkové
    Anebo jeho začátek?

    Nevím jak Vy, ale já si v žádné fabrice, ve které jsem dělal, nevšiml, že by dělnící považovali erární tovarenský majetek za svůj společný (a proto ho nerozkrádali a chovali se k němu odpovědně), nevšiml jsem si, že by estébáky považovali za svoji lidi a nebáli se jejich fízlování. Víc jak dvacet let potom, co tu podle ofícální propagandy dělnická třída převzala moc.

    Jak se tedy ten socialismus poznal?
    September 28, 2018 v 17.06
    Dobrá, pane Profante. Dejme tomu, že u nás socialismus zdiskreditovali komunisté, v důsledku čehož ho pak v osmdesátém devátém lid už nechtěl. Když tedy lid konečně dostal moc do svých rukou.
    Já vám tu vaši víru nebudu brát.
    Proč ale ten socialismus zatím neuskutečnil třeba nějaký jiný lid někde úplně jinde?
    Anebo je to tak, jak říká pan Kubička. Že nakonec vždycky nastane volba: socialismus nebo demokracie?
    MP
    September 28, 2018 v 18.44
    Evě Hájkové
    Nemluvil jsem o osmdesátém devátém, ale o šedesátém osmém.
    V osmdesátém devátém tady, bohužel, chybělo příliš mnoho na to, aby mohl "lid" provozovat jak demokracii, tak socialismus či dokonce obojí. "Lid" věděl, co nechce, ale neuměl se ani dohadovat o tom, co chce. Příliš dlouho se nesmělo veřejně mluvit, chyběli zkušenosti s běžnou organizací i zcela nepolitických spolku (protože i ty byly předtím pod kuratelou).
    Ale jednoznačně řečeno, přes odporné vady, které současnost má. Ani vteřinu bych neuvažoval o návratu k husákovskému hnusnu.
    September 28, 2018 v 22.22
    Myslím, že vrátit se by už asi nechtěl nikdo.
    JP
    September 29, 2018 v 12.10
    Komunisté-dělníci
    Ano, paní Hájková, samozřejmě že mezi těmi dvěma základními typy které jsem vylíčil minule (komunisté-vládci a komunisté-idealisté) existovala ještě velká středová skupina těch, kteří mohli být tím i oním - podle okolností. Tady právě nabýval na rozhodující působnosti ten faktor času, o kterém jsem také psal.

    Ale napřed je zapotřebí ujasnit jedno: zdá se že se tu tak nějak bez rozdílu za komunismus respektive socialismu považuje všechno od roku osmačtyřicátého až do roku devětaosmdesátého.

    Tady je nutno ujasnit: v každém případě ta role, respektive vůbec přítomnost toho komunisticky-idealistického elementu skončila definitivně rokem šedesátým devátým. Od husákovské "normalizace" se už fakticky nejednalo o socialismus, nýbrž o naprostý marasmus, kdy se panující systém už jenom snažil křečovitě udržet u moci. Jistě: bylo ještě určité množství lidí kteří stále ještě i za těchto podmínek dokázali poctivě a upřímně věřit nejen na socialismus jako takový, nýbrž dokonce i na to, že i teď se stále ještě pracuje na výstavbě socialismu. Ale naprostá většina národa se s tímto "socialismem" vnitřně definitivně rozešla.

    Takže ale k těm dělníkům-komunistům. Jak už jsem řekl, byla to skupina spíš tak někde ve středu mezi oběma extrémy. A že byli v mnohém dosti rozpolcení. Padla tu zmínka o tom, do jaké míry se dělníci cítili jako "vlastníci" výrobních prostředků, svých fabrik.

    To je krajně ošidná otázka. Jak řečeno v té době po rozbití pokusu o reformu se už asi jen velmi málo dělníků cítilo jako skuteční "vládci" ve své zemi, jako "majitelé svých fabrik". Ale předtím? V těch dobách raného, do značné míry přece jenom ještě idealistického socialismu? To nebude asi tak jednoduché; bohužel v té době asi nikdo neprovedl příslušné sociologické šetření.

    Samozřejmě, lidé dosti rychle pochopili, že i v socialismu existují "rovnější mezi rovnými". Ale na straně druhé - tohle bylo pociťováno jenom jako jakýsi jejich osobní "úlet", jako jednání jsoucí v rozporu s principy socialismu. Protože na straně druhé bylo jasné: kapitalismus tady není, ty fabriky nejsou ve vlastnictví soukromých majitelů. A tak se v těch dřívějších dobách stále ještě mohlo zdát, že ve státě skutečně vládne ta "dělnická třída", a že postačí jenom z jejich pozic odstranit tu kliku zkorumpovaných funkcionářů, a že ten pravý socialismus bude obnoven. Právě z této víry se zrodil celý obrodný proces konce šedesátých let.

    A ti dělníci-komunisté? Jak řečeno ti se nacházeli v jakémsi vnitřně rozpolceném postavení, na straně jedné měla komunistická strana samozřejmě vůdčí postavení, a tak ti komunisté - pokud byli nějak organizovaní a angažovaní dejme tomu v závodních buňkách - mohli mít pocit že "vládnou", protože jejich hlas měl skutečně svou váhu.

    Na straně druhé se sotva mohli vyhnout poznání, jak velice málo mohou skutečně sami ovlivnit; že zde existují mechanismy ekonomického systému a mechanismy moci, proti kterém oni sami nic nezvládnou.
    JP
    September 29, 2018 v 12.24
    Vláda lidu
    K té druhé otázce, jestli existovali komunisté, kteří tušili že odevzdání moci do rukou skutečného lidu bude znamenat konec socialismu - to zase jak kdy.

    V době před Pražským jarem - ne, do té doby myslím že skutečně ne. Snad několik velmi kritických, reformistických jedinců; ale v zásadě se v té době skutečně stále ještě věřilo (v rámci komunistické strany) na to, že vláda lidu a socialismus nejsou naprosto žádné protiklady.

    Po potlačení Pražského jara - tady už si opravdu netroufám definitivně rozhodovat, v jakém duševním rozpoložení byli tehdejší komunisté. K tomu je samozřejmě nutno připojit: v té době byli prakticky všichni reformní (to jest: poctiví) komunisté ze strany odstraněni.

    A ten zbytek, co tam ještě zůstal: to byli ve své většině buďto dogmatici, anebo to byli jenom ti proslulí "komunisté na baterky". Ti byli ve straně jenom proto, že to členství bylo nezbytnou podmínkou pro vykonávání vlastní profese, na alespoň poněkud vyšších pozicích.

    Takže v té době si už mnozí členové komunistické strany uvědomovali nebo přinejmenším tušili, že vrátit moc do rukou skutečného lidu by znamenalo konec socialismu, přinejmenším v jeho současné podobě.

    ------------------------------------------

    Ovšem v této souvislosti se nám nutně staví otázka: CO je to vlastně doopravdy, ta "skutečná vláda lidu"?

    Zrovna Vy, paní Hájková, taky asi nejste příliš přesvědčena o tom, že v politickém systému liberální demokracie za podmínek kapitalismu by se jednalo o "skutečnou vládu lidu"...
    September 29, 2018 v 15.06
    Jestli tady máme skutečnou vládu lidu?
    Musím přece uznat, že demokracii tady dnes máme. Že nějakou možnost podílet se na moci přece jenom všichni ti občané mají. Kdyby to ovšem chtěli a uměli.
    September 30, 2018 v 6.20
    Vy si myslíte, pane Krupičko, že za Masaryka se lidé rádi měli? Tedy myšleno ve vašem stylu - že všichni měli rádi všechny a že se ve velkém přerozdělovalo?
    Přitom se obvykle soudí, že demokracie tu tenkrát byla.
    JP
    September 30, 2018 v 12.04
    Ideál a realita demokracie
    U Masaryka musíte, paní Hájková, zcela zásadně rozlišovat mezi jeho vlastním i d e á l e m demokracie, a mezi realitou demokratického politického systému. V jádru je to přesně ten samý rozdíl, jaký byl mezi "reálným socialismem" a socialismem původním, ideálním.

    Masaryk měl plnou pravdu tehdy, když definoval podmínky, za kterých by docházelo k naplnění p r a v é demokracie. A on si byl sám naprosto dobře vědom toho, že ta realita První republiky má s touto pravou demokracií jenom velice málo společného. Jenomže on - stejně tak jako reformní komunisté - podléhal iluzi, že to všechno je jenom otázkou času. Že postačí překonat nějaké ty počáteční obtíže, že postačí na ty vedoucí funkce dosadit ty správné, poctivé lidi - a že pak už všechno bude v naprostém pořádku, ideál bude naplněn.

    Ani Masaryk, ani ti reformní komunisté si nedokázali připustit, že chyba je v samotném systému; a že i kdyby tento systém trval ještě tisíc let, tak na jeho podstatě se nezmění naprosto a vůbec nic.
    JP
    September 30, 2018 v 12.18
    Demokracie a vláda lidu
    A ostatně, paní Hájková, já jsem se ptal na v l á d u l i d u - nikoli na demokracii. Tyto dva pojmy prosím nezaměňovat.

    Právě na této manipulaci s pojmy, právě na této záměně stojí celá ideologie formální občanské demokracie: lidem se povolí "svobodně" vhazovat své lístky do volebních uren, a tím se vytváří fikce, že tím mohou něco skutečně reálného a podstatného ovlivnit.

    Postavme si otázku takhle: co vůbec v této "demokracii" může ovlivnit obyčejný člověk, občan? Co může ovlivnit svým jediným vlastním hlasem? - Odpověď sotva může znít jinak nežli: naprosto nic. Jeho jednotlivý hlas se utopí v moři těch jiných.

    Rozhodující tedy není názor, postoj (jednotlivého) člověka. Rozhodující jsou velké masy, názorové a zájmové skupiny.

    A tyto názorové a zájmové skupiny jsou apriori dány: za prvé klasické rozdělení na pravici a levici (což souvisí právě s těmi dvěma základními osobnostními typy o kterých jsem hovořil). Za druhé je toto rozdělení dáno i objektivně, stávajícím ekonomickým pořádkem, který sám má v sobě tuto rozpolcenost - agresivní individuální agilita (a z ní vyplývající kořist, materiální prospěch) na straně jedné, kolektivní obrana sociálních práv na straně druhé. To rozštěpení společnosti do různých frakcí by bylo možno sledoval ještě dále, do podrobnějších určení; ale jisté je jedno, jednotlivý člověk tu nemůže ovlivnit fakticky naprosto nic. A lid - ten tu prostě vůbec neexistuje, existují právě jenom ty navzájem konkurující zájmové skupiny.
    JP
    September 30, 2018 v 12.20
    Ještě k těm osobnostním typům: samozřejmě, paní Hájková, že na jedné straně je každý člověk naprosto individuální a nezaměnitelný, stejně jako jsou nezaměnitelné vzorce jeho otisků prstů.

    Ale na straně druhé - to se nedá nic dělat - tyto individuální rozdíly se pohybují v rámci určitých konstantních určení, určitých psychických automatismů, které pak ve svém celku utvářejí ty standardizované osobnostní typy.
    JP
    September 30, 2018 v 12.44
    Demokracie a fikce vzdělaného voliče
    Pan Krupička: ano, naprosto přesně. Je to asi dost nečekaná paralela, ale oba základní ideové směry 20. století, komunismus a (liberální) demokracie, stojí ve skutečnosti na zcela shodné představě, a na zcela shodné fikci: totiž na fikci všestranně znalého, vzdělaného, odpovědného a racionálně a se smyslem pro obecné dobro se rozhodujícího občana.

    Jaká je skutečnost? Velká část populace se vyznačuje pouze minimálním stupněm vzdělanosti, a to především právě v oblasti společensko-politické kompetence. Další - zřejmě ještě větší - část populace má sice jakési formální vzdělání, ale jejich způsob politicko-ideového uvažování se nicméně pohybuje na velice primitivní úrovni. A opravdu hlubší vědomí působících ekonomických, společenských a jiných strukturálních mechanismů, to má v podstatě jenom malá hrstka specialistů.

    Takže jak řečeno ten ideál demokratické společnosti založené na racionálním a odpovědném rozhodování vzdělaného a věci znalého občana je ve skutečnosti pouhou fikcí.

    Což ovšem ani režimu dřívějšího socialismu, ani režimu současné demokracie nebránilo a nebrání tuto fikci pěstovat a udržovat i nadále.
    JP
    September 30, 2018 v 12.52
    Svoboda volby
    Ano, pane Krupičko, i tady máte naprostou pravdu. Já jsem to vlastně už mezitím vylíčil v souvislosti s těmi (prefabrikovanými) společensko-politickými a ekonomicko-sociálními názorovými frakcemi.

    V této demokracii jsou na "výběr" ve skutečnosti víceméně stále stejné politické subjekty, stále stejné ideologie.

    Zhruba řečeno: pravice, levice, mezi tím liberální střed. Pak ještě krajní levice, a krajní pravice. Tím jediným určitým oživením byl nástup radikálních ekologických stran ke konci minulého století; ty ale mezitím svou radikalitu ztratily, a víceméně suplují část agendy ze svých pozic ustupující klasické levice.

    No - a to je tak víceméně veškerý "výběr". O straně Pirátů bych se tu nerad příliš šířil; stále zůstávám u přesvědčení že je to jenom přechodný fenomén. Případně poněkud levicovější frakce těch o sobě středových (pravostředových) liberálů.
    JP
    September 30, 2018 v 12.56
    A - ano, pane Krupičko, i v tomto máte naprostou pravdu. Totiž v tom, že si tady můžete (respektive nás pár stejně smýšlejících) napsat o dané věci cokoli kritického - ale tím nemůžete na daném stavu změnit naprosto nic.

    Ty ustálené mechanismy stávajícího systému jsou prostě příliš silné; konec konců jsou stejně neotřesitelné jako byl systém režimu socialistického. To že tam by nás za ty podvratné řeči zavřeli a tady ne, to je skutečně ten jediný rozdíl.
    September 30, 2018 v 15.18
    Já jsem sice daleka toho, abych masarykovský ideál demokracie nějak zlehčovala, naopak, sama jsem se o něm ve svých článcích několikrát v dobrém zmínila, ale přece jenom si myslím, že k moderním levicovým představám o sociálním státu měl Masaryk dost daleko. Řekla bych, že mu šlo zejména o osobní zodpovědnost každého jedince (nejen politickou, nýbrž také ekonomickou). Myslím si, že Masaryk byl přesvědčen, že každý je povinen postarat se především sám o sebe a o svou rodinu, a od nikoho neočekávat pomoc (člověče, pomoz si sám), což je spíš pravicová než levicová představa.
    September 30, 2018 v 18.58
    Panu Krupičkovi
    První republika už pomalu mizí z historické paměti současné generace. Já jsem starší ročník, takže ještě velmi dobře znám zážitky svých rodičů z tohoto období.
    Zda se lidé měli stejně jako dnes? Lidé se samozřejmě měli podle toho, jak kdo vydělával a jaký měl majetek. V průměru byla životní úroveň nesrovnatelně nižší než dnes. Rodiče mých rodičů žili velmi skromně.
    September 30, 2018 v 20.04
    Tak vidíte zase jsem to špatně pochopila.
    Jo, někteří se asi měli rádi. Jako se dnes mají někteří rádi.
    Ale taky tu existoval třídní boj.
    JP
    October 1, 2018 v 11.30
    Masaryk a levicovost
    Paní Hájková, to do jaké míry Masaryk měl či neměl levicové názory, to je zase poněkud jiná záležitost, nežli jeho vztah k demokracii.

    Ale budiž, můžeme se podívat i na tu jeho základní politickou orientaci.

    V principu platí: Masaryk b y l levicový. On principiálně zastával vlastně socialistické názory, jmenovitě v otázce sociální; jenom ale odmítal komunismus.

    On dokonce i v té době kdy už byl prezidentem, tak psal do novin levicově zaměřené články - pod pseudonymem, aby navenek zachoval zdání své neutrality jako hlavy státu. Jenže - on s tím stejně měl potíže, protože ty jeho pseudonymy byly víceméně známy. Tak jednou napsal článek s nadpisem "Vývoj jde doleva" (a měl tím na mysli že celosvětový vývoj vůbec směřuje k levici, tedy k sociálním hodnotám); a poté řekl v jednom rozhovoru Čapkovi, že "oni mi říkají že takové věci nemám psát". Přičemž ti "oni", to byli čelní představitelé československého průmyslu.

    Takže Masaryk byl v každém případě levicově orientovaný; na straně druhé ovšem dosti umírněně. Ze všeho nejspíše by se dalo říci, levicový liberál se silným sociálním cítěním.
    JP
    October 1, 2018 v 11.52
    Podmínky demokracie
    Ano, pane Krupičko, u Vás je to podle všeho tak, že Vy sice vidíte deformovanost současné demokracie; ale nicméně stále věříte tomu, že v j á d r u se jedná o demokracii skutečnou, že postačí ji jenom nějak vylepšit, reformovat. Právě proto jsem napsal: v tomto smyslu Masaryk - jakožto demokrat - propadl naprosto stejné iluzi jako reformní komunisté. Stejně jako reformní komunisté věřili tomu, že ten jejich komunismus je v z á s a d ě naprosto dobrý, sociálně spravedlivý, humánní systém, a že stačí jenom provést několik reforem a do vedoucích funkcí dosadit "ty správné" činovníky, tak stejně tomu Vy sám věříte ohledně demokracie.

    Vy máte v jedné věci samozřejmě pravdu: pokud tu byla řeč o rozdílu mezi demokracií pravou (ideální) a mezi demokracií deformovanou ("reálnou"), pak je naprosto samozřejmé, že i ta pravá, ta ideální demokracie musí mít nějaký absolutní základ, který je totožný se základem té demokracie "reálné". Jak říkáte, "umožnit lidem aby mohli jít k volbám, a aby měli výběr alespoň ze dvou stran" - samozřejmě, to všechno jsou naprosto základní, nezbytné podmínky, aby bylo možno hovořit o jakékoli politické svobodě, tedy demokracii.

    Jenže: tohle všechno jsou právě jenom p o d m í n k y demokracie. Ale není to ještě demokracie samotná.

    Velká většina lidí propadá právě té iluzi, že od těch podmínek je možno se nějakým přímým, lineárním způsobem propracovat k té demokracii pravé. Ve skutečnosti ale celý ten systém je nastavený tak, aby všechno zůstalo j e n o m a pouze u těch podmínek. Celý ten systém je nastavený na to, aby se lidé spokojili s tím f i k t i v n í m výběrem který tu mají. Celý systém je nastavený na to, aby průměrný občan a průměrný volič n e b y l skutečně politicky vzdělaný a kompetentní. Celý ten systém je zaměřený na to, aby tu nakonec fakticky vládla oligarchie, nikoli lid sám. A tak dále a tak dále.

    Ano, ono je to velice obtížné, dokázat prohlédnout tu hru. Napohled je tu skutečně všechno přece tak svobodné, všechno přece tak možné. A je nutno projít opravdu c e l ý m tím systémem, je nutno poznat a prohlédnout celý mechanismus jeho fungování, aby se poznalo, že všechny tyto svobody a možnosti jsou nakonec jenom natolik marginální, natolik dílčí, že nikdy nemohou ohrozit samotný systém, to jest mechanismus jeho (bezduché) sebereprodukce.

    Havel jednou - ještě ve svých lepších, disidentských časech - jednou Západ nazval "tupým samopohybem industriální civilizace".

    Ano, to jsou skutečně naprosto klíčová slova. "Tupý samopohyb" - to je jako když se těžký nákladní vlak po kolejích valí někam vpřed, sice lidé mají "svobodu" do něj nastupovat a zase vystupovat, jenže on je to nakonec ten vlak jediný a tak jim nezbývá nic jiného než se s ním vézt dál, a oni nemají sebemenší možnost nějakým způsobem změnit směr kterým on se valí.

    Oni si nanejvýš mohou "demokraticky" odhlasovat, jestli strojvůdce toho vlaku bude mít tendenci z toho vlaku šilhat trochu víc pravým anebo ale levým směrem. Ale na samotném směru toho vlaku ani on sám nemůže změnit naprosto nic.
    October 1, 2018 v 13.19
    To je zajímavé. Pravice ho často vnímá pravicově. Zvlášť jeho věty o potřebě individualismu, které jsem nedávno zmínila v jednom svém článku.
    Křesťané, kteří ho chtějí vidět jako křesťana, ho tak vidí.
    Křesťané, kteří ho nechtějí vidět jako křesťana, ho tak nevidí.
    Každopádně, pane Poláčku, levicový liberál dnes není totéž, co levicový liberál před sto lety. Nebo dokonce levicový liberál před dvěma sty lety.
    Marx byl vlastně také levicový liberál. A jak velmi se od něj liší.
    October 1, 2018 v 20.37
    Panu Poláčkovi
    Já si nemyslím, že Masaryk chtěl reformy s dosazením několika činovníků na správné pozice.
    On přece říkal, že máme demokracii (míněno 1. republiku), ale nemáme demokraty. Nemyslel tím však, že republika nemá demokratické politiky nahoře (kteří by všechno řídili). Myslel tím, že republika potřebuje obyčejné občany, kteří mají demokracii a demokratické smýšlení a jednání v krvi.
    On tedy žádal změnu každého jednotlivce. Každý měl začít sám u sebe. Každý měl aktivizovat své schopnosti a uskutečnit možnosti, které v něm jsou.
    JP
    October 2, 2018 v 10.13
    Máte pravdu, paní Hájková, že to označení "levicový liberál" je dost nespecifické. V určitém smyslu jsem levicovým liberálem i já sám.

    Na straně druhé se to opravdu dost těžce spolu snáší, být (pouze) levicovým liberálem, a zároveň revolucionářem. Takže u Marxe by to označení "levicový liberál" mohlo mít svou plnou platnost tak nanejvýš pro jeho úplně raná léta, kdy se mu ještě jednalo jenom o to, radikalizovat (a do sociální oblasti rozšířit) klasickou buržoazně-liberální revoluci.

    ----------------------------------

    Co se toho Masaryka a jeho víry v demokracii týče: tady bych si nebyl vůbec tak docela jistý, jestli on ten deficit v demokratickém smýšlení opravdu viděl u celého lidu. On přece naopak vycházel z předpokladu, že náš lid má velké a dlouhé (historické) demokratické tradice. Takže on ten problém spatřoval opravdu zřejmě jenom u (profesionálních) politiků.

    V každém případě ho ale neviděl v samotném systému.
    JP
    October 2, 2018 v 10.28
    Co dělat, když...
    Ano, pane Krupičko, tato otázka se nám ve zdejších diskusích staví znovu a znovu.

    Co má, co může člověk dělat, když skutečné zlepšení by přinesla jenom změna základního nastavení celého systému - ale v současné době není žádná reálná vyhlídka na to, tento systém změnit?

    Rezignovat na jakoukoli politickou účast? - Rezignace, to nikdy není řešení.

    Takže tedy: snažit se alespoň o malé, dílčí změny? - To je sice dozajista sám o sobě pozitivní počin; na straně druhé to ale vždycky znovu pomáhá udržovat tu iluzi, že tu možno p r i n c i p i á l n ě dosáhnout něčeho opravdu dobrého a pozitivního, jenom a pouze touto masarykovskou "drobnou prací".

    Před člověkem tu tedy stojí alternativa, jejíž obě varianty jsou špatné. Co s tím?

    To jediné - relativní - východisko z této o sobě bezvýchodné situace je podvojná strategie: ano, snažit se o nápravu věcí veřejných všude, kde je to jen možné; už jenom ten neustálý tlak na zlepšení, neustálé poukazování na současnou špatnost konec konců směřuje k překonání daného stavu.

    Na straně druhé ale nikdy nezapomínat na to, že nakonec jediným skutečným řešením je právě ta celková, komplexní, systémová změna. Jedině když si za všech okolností uchováme toto vědomí (a budeme vše dělat právě pro dosažení tohoto cíle), jedině tak se vyhneme tomu, abychom byli polapeni současným systémem a jeho klamem, že on prý nepotřebuje žádnou zásadní přeměnu, neboť prý je "otevřený".
    October 2, 2018 v 10.41
    Demokratické tradice máme. Ale s těmi se přece nikdo nerodí, nýbrž je třeba se jim znovu a znovu učit.
    Domnívám se, že to své "nebát se a nekrást" adresoval obyčejným lidem.
    Ledaže by to "nekrást" mělo směřovat k těm nahoře, zatímco "nebát se" k těm dole :-)
    VP
    October 3, 2018 v 4.04
    Děkuji panu Poláčkovi, že s ním konečně mohu souhlasit, neboť k svému očekávání "konečného řešení" přidal i tu každodenní práci na zlepšování stavu světa. Kéž by ještě pochopil, že to systémové řešení nespadne z nebe ani je někdo nevymyslí, ale vyplývá z té každodenní práce. Neboť i klasik něco říká o změně kvantity v kvalitu.
    A Evě děkuji za krásné nasměrování Nebát se a nekrást.
    October 3, 2018 v 6.35
    K tomu nebát se a nekrást :
    Pan Poláček jistě řekne, že to jsou elementární věci, kdežto my už musíme pokročit "někam výš", jak je jeho dobrým zvykem. Ale kam výš, když stále ještě spousta lidí krade a bojí se? Není zapotřebí udělat něco nejdříve s tímto?
    Někdo si třeba myslí, že i to je věc systému. V minulém systému lidé kradli, protože systém to prý umožňoval. Nedávno někdo zmínil, že dělníci rozkrádali majetek národních podniků (protože nebyl ničí). Byla prý to vina systému.
    I dnes se dost lidí vymlouvá na systém - že umožňuje to a ono, jsou různé "díry v zákoně", a vůbec, kapitalismus je z gruntu nelidský (a proto musíme být takoví, jací jsme). Nemusíme. Můžeme být (a můžeme chtít být) takoví, jací skutečně můžeme (a máme) být.
    MP
    October 3, 2018 v 11.04
    Evě Hájkové
    To, že lidé v minulém režimu kradli, jsem uváděl já. Nemluvil jsem ale o systémové chybě, alo o svědectví, že dělnící nepovažovali továrny za svojé -- myslím, že oba pamatujeme běžně vyslovitelné heslo: "Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu.". Kradlo se a krást se bude, dokud bude existovat osobní vlastnictví (prý existují i mladší sestry, které těm starším nekradou hadříky a šminky, ale já je nepotkal), to žádný systém nezmění. Jde o to, jak společensky nebezpečně.

    Nekrást a nebát se. -- to není nic elementárního, to znamená, že jsem přijal za svá určitá pravidla, na kterých stojí moje společnost (to jest nekradu, protože to považuji za správné, nikoli protože se obávám trestu) a zároveň ji dostatečně věřím, abych se nebál projevovat jako občan (tedy nikoli, když provozuji adrenalinový sport, ale když kritizuji špatné rozhodnutí radnice).

    Bez podobné důvěry (legitimity) se demokracie neobejde dlouhodobě neobejde, ale sama ji nikdy nemůže zaručit.
    JP
    October 3, 2018 v 11.05
    Ještě k té "drobné práci"
    Očekával jsem s dost velkou jistotou, že dojde k nedorozumění. Respektive k jednostrannému výkladu.

    Takže ještě jednou: o b ě alternativy jsou špatné. Když zůstanou uzavřeny jenom samy v sobě.

    Takže: i ta "drobná práce" je a zůstává špatnou, pokud na k a ž d é m k r o k u není doprovázena tím vědomím, že ona má své limity, že je to opravdu jenom základ, ale že to ještě není to samotné dílo. Dalo by se říci: je to orba, příprava pole - ale není to ještě samotné setí.

    Ta "drobná práce", aby měla opravdu smysl, aby byla opravdu něčím více nežli jenom udržováním - byť i v dobré víře - špatných poměrů, musí být vždy doprovázena nejen vědomím, ale i jasným vyjadřováním toho, že ona sama nestačí, že to celé nakonec musí směřovat jinam, k zásadní proměně veškerých poměrů.

    Vlastně nejzákladnější cíl té "drobné práce" je právě to, znovu a znovu ukazovat, že za daných poměrů jsou ty snahy o dobré dílo vždy limitované, že vždy znovu a znovu narážejí na ty hranice, které svým charakterem klade stávající pořádek. Jedině takto je možno ty hranice toho současného stavu znovu a znovu překračovat; když ne bezprostředně (to ještě není možné), tak alespoň tím neustálým poukazováním na ten - lepší - svět za těmito hranicemi.
    JP
    October 3, 2018 v 11.26
    Nebát se a nekrást
    A tak se můžeme rovnou podívat na to zcela konkrétní "nebát se a nekrást".

    Jistě, především to "nekrást" je naprostým základem pro jakýkoli lepší, opravdu humánní lidský svět. Jenže - j a k d a l e k o se dojde jenom s tím pouhým "nebát se a nekrást"?

    V zavedené demokracii - pokud zrovna nejsme investigativním novinářem a nežijeme na Slovensku - většinou není nutno se bát. Alespoň v oblasti společensko-politických aktivit.

    Ale - co dál? I kdyby se nám podařilo nějakým zázrakem splnit i to druhé - "nekrást" (a jak by se to mohlo podařit ve světě, který je založen na hamižnosti?) - tak co potom? To si opravdu máme po celý zbytek života vystačit jenom na tom, že se nemusíme bát a že se nekrade? A kde je tady nějaký pozitivní smysl, nějaký tvůrčí obsah naší existence? Kam je možno směřovat, o co je možno usilovat?

    Už opakovaně jsem konstatoval, že celá ta slavná liberální demokracie je ve své podstatě vymezena jenom negativně: tedy že se má něčemu z a b r á n i t. Má se zabránit politickému útlaku, má se zabránit narušování ryze osobnostního okruhu individua, má se zabránit veřejnému nepořádku.

    Ale kde je tady něco opravdu pozitivního? Sám Masaryk, ten měl velkou výhodu v tom, že za prvé ta jeho První republika stále ještě žila z euforie národního osvobození z "tří set let poroby"; a za druhé, že se mu díky jeho autoritě (spojené právě s tím bojem za národní osvobození) přece jenom podařilo do české (československé?) společnosti implantovat určité humanistické ideály. A po určitou dobu bylo možno oddat se víře, že tyto humanistické ideály se budou udržovat, budou nést jenom jaksi samy sebou.

    Ta Masarykova republika (a i jeho vlastní život) trvaly příliš krátce, než aby bylo nevyhnutelné přiznat si, jak krátký poločas rozpadu tyto humanistické ideály mají, pokud zůstávají pouze v té ryze idealistické rovině, a nejsou podloženy hlubší myšlenkou, a reálnou skutečností.

    O půl století později na ty samé humanitní ideály uvěřil znovu Václav Havel; ten už ale musel víceméně bezmocně přihlížet tomu, jak tyto vzletné ideály zacházejí na úbytě ve střetu s tvrdou realitou společnosti, jejíž reálnou životní základnou není nic jiného nežli vypočítavý pragmatismus a osobní materiální zájem.

    Takže ještě jednou: to "nebát se a nekrást" je prostě příliš málo, nežli aby bylo možno na tomto základě vybudovat nějaký opravdu obsažný projekt žití a směřování člověka a celého národa.
    October 3, 2018 v 18.51
    Odvaha kritizovat špatné rozhodnutí radnice je jistě správná věc. Ovšem předpokládá to, že člověk zaprvé ví, o čem radnice rozhodla, a zadruhé ví, že to rozhodnutí radnice je špatné. Já myslím, že člověk, který je natolik kompetentní, může už rovnou kandidovat na nějakou menší veřejnou funkci. Takže to "nebát se" platí jistě i tímto směrem. Pak by ještě mohlo platit nebát se mít různé (i neobvyklé) nápady - třeba co by se mohlo nebo mělo dělat, a zveřejňovat je. Nebát se být sám sebou, nebát se mluvit s lidmi, nebát se nových věcí a ještě mnoho dalších "nebát se".
    Potom je důležité to, co řekl pan Krupička (popřípadě Masaryk) - občané se mají navzájem rádi, a proto vstupují do společenského kontaktu. Nemusíme přímo říkat "mít se rádi". Můžeme namísto toho říkat "mít zájem o kontakt s druhými lidmi". Myslím si, že to není naprostá samozřejmost, že lidé mají zájem o druhé. Někteří zájem nemají. Podle mého názoru by lidé získali větší zájem o kontakt s druhými lidmi, kdyby mohli pracovat na nějakém společném díle. Nemusela by to nutně být jen výdělečná práce. Mohli by samozřejmě pracovat na různých dílech, aniž by si navzájem překáželi. Důležité je mít nějaký nápad, nadchnout se pro něco, získat pro to lidi, rozvíjet spolupráci. Něco, co by nahradilo "euforii národního obrození", ze které podle pana Poláčka Masaryk pořád ještě těžil.
    JP
    October 4, 2018 v 12.09
    Společné dílo
    Ale jistě, paní Hájková; zrovna nedávno jsem tady citoval z "Citadely" Saint-Exupéryho, kdy starý vládce uděluje rady svému synovu a následníkovi, jak má vést lid: "Přinuť je, aby společně budovali věž, a uděláš z nich bratry."

    Kolem toho se nakonec všechno otáčí, aby lidé v jednom státě, v jednom národě nebyli jenom nějaký náhodný shluk jednotlivců hovořících stejnou řečí, ale aby je spojoval nějaký společný (pozitivní) cíl, nějaké společné dílo.
    October 4, 2018 v 13.42
    Ježíš taky radil: "Když tě někdo přinutí jít s ním jednu míli, jdi dvě." (Matouš 5, 41)
    No jo, ale kdo je tak svatý, že?
    October 4, 2018 v 17.04
    A víte, pane Krupičko, jak je těžké mít rád lidi, kteří se navzájem rádi nemají? Jeden by je opravdu nejraději přinutil, jak píše pan Poláček. Jenomže to nefunguje. Oni musejí sami chtít.
    JP
    October 5, 2018 v 11.21
    Přinutit, nebo chtít?
    Paní Hájková, tady jste padla na jednu zcela klíčovou záležitost. V českém jazykovém prostoru se myslím toto rčení tak moc nepoužívá, ale v Německu se říká: "Některé lidi je k jejich štěstí zapotřebí donutit."

    Zní to na první pohled protismyslně; ale nedá se dělat, je na tom velký kus pravdy.

    Vezměme si třeba jenom pacienty u psychoterapeutů: jen část z nich tuto odbornou pomoc vyhledá dobrovolně (a i tady to "dobrovolně" většinou znamená, že už to se svými problémy nemohou dále vydržet); mnoho jich k tomu musí doslova dotlačit jejich okolí, to jest především rodina.

    Takže stalo se to z donucení - a přesto to pro dotyčného je bezpochyby dobré.

    Zkrátka: je mnoho věcí, které by člověk sám dobrovolně neudělal nebo nepodstoupil, a přece jsou pro něj v konečném efektu pozitivní.

    Na straně druhé je samozřejmě pravda i ta, že především pokud je řeč o vzájemném přátelství (ve společnosti, v komunitě), tak pokud má být pravé, musí být založené na vlastním přesvědčení zúčastněných.

    Jenže: takovéto přátelství založené na vlastním přesvědčení - to může vznikat v zásadě jenom v čistě osobním styku, ale sotva v nějakém širším měřítku. Mezi lidmi kteří se navzájem neznají.

    Aristoteles považoval přítomnost vzájemného přátelství za konstitutivní, nepostradatelný prvek pro existenci dobrého státu. Ovšem - podmínkou pro takovéto všeobecné přátelství bylo to, že se všichni (občané) navzájem osobně znali. Platón to měl dokonce naprosto přesně spočítané: podle něj v "ideálním státě" mělo žít rovných 5 400 občanů (to jest prakticky: rodin).

    Takže je jisté: pro moderní společnost žijící převážně ve velkoměstech je takovýto model - v jeho bezprostřední formě - neuskutečnitelný.

    Na straně druhé se zdá být nepopiratelným, že ti staří myslitelé měli plnou pravdu v tom, že má-li vzniknout nějaký opravdu dobrý stát (respektive společnost), tak že tu musí být tak či onak přítomen ten prvek vzájemného niterného souznění, přátelství.

    Jediné východisko tedy spočívá v tom, nalézt nějakou jinou základnu pro takovouto všeobecnou spřízněnost, nežli je čistě osobní kontakt každého s každým.

    Marx neměl vůbec nepravdu s tím, že takovouto reálnou základnou pro obecnou pospolitost by mělo být společné vlastnictví společenských produkčních prostředků. Tato jeho myšlenka plně odpovídá tomu Exupéryho "přinuť je společně budovat věž". Protože to společné vlastnictví by fakticky bylo aktem donucení: byl by to zákaz vlastnictví soukromého.

    Samozřejmě, je možno - právem - namítnout, že v praxi to nefungovalo. To je dozajista pravda; ten Marxův model pospolitosti byl opravdu příliš kolektivistický. A ta pospolitost byla příliš abstraktní. Nebyla to konkrétní tvůrčí a činná pospolitost, nýbrž to všechno mělo fungovat oklikou, přes anonymní vlastnictví státní.

    Ale jako princip - opakuji znovu, ta Marxova myšlenka nebyla vůbec marná. Všechno závisí od toho, jestli se podaří vymyslet nějaký jiný model - takový který by lidi "nutil" do vzájemného přátelství prostě tím, že je nechá konat společné dílo. Přičemž ale toto "nucení" musí být jenom skryté, subtilní, nepřímé, a lidé opravdu musejí mít pocit že se toho díla zúčastní dobrovolně, z vlastního přesvědčení.
    MP
    October 5, 2018 v 13.54
    Byl v Německu jeden básník
    Vlastně on ten básník nebyl v Německu. Tam tehdy zaváděli něco, co nebyla jen ta nudná demokracie, jen bezpečná stáj k přežívání, ale skutečná pospolitost -- a z jakýchsi důvodů předpokládali, že k zavedení toho překonání demokracie je třeba řečeného básníka poslat do převýchovného zařízení. A tenhle básník si všiml, že věta Adolfa Hitlera: "V novém Německu nesmí nikdo trpět hlady a být nešťastný" je jaksi dvojsmyslná a jde pořečíst také: Nikdo, kdo je nešťastný nebo trpí hlady, nesmí nadále v Německu žít.

    A pak byl v Německu jeden filosof a ten zarputile opakoval, že nikoho nemůžeš přinutit, aby byl šťastný jinak, než po svém. Nacisté sice jeho knihy nespálili -- zatímco ty básníkovy ano -- ale alespoň ho "entjudeten", očistili od mylných židovských intepretací.
    October 6, 2018 v 9.56
    Dobrým způsobem jak nepodléhat autoritativním systémům ani ideologickým vlivům ani stádnímu myšlení je mít vnitřní autoritu, která nás vede k tomu, že jsme jedineční, ale zároveň nás vybízí k úctě k druhým.
    JP
    October 6, 2018 v 10.43
    Kdo byl v NSDAP?
    V prvé řadě je nutno si uvědomit, pane Krupičko, že NSDAP nebyla bez dalšího nějaká čistě teroristická organizace, za jakou ji máme - u vědomí dalšího historického vývoje - sklon ex post považovat.

    Připomeňme si napřed její vlastní název: Národně socialistická(!) německá dělnická strana. Pokud bychom tedy odhlédli od jejího němectví (které ovšem v dobách po první světové válce bylo dosti pochopitelné), pak tu máme docela standardní, programově prosociální "socialistickou dělnickou stranu".

    Která ve své běžné agendě skutečně do nemalé míry pracovala právě podle tohoto programu. My si dnes NSDAP přirozeně spojujeme s koncentračními tábory, antisemitismem, totalitním režimem. Jenže - tehdy to byla strana opravdu lidová, která v sociální oblasti do nemalé míry suplovala stát, organizovala podávání polévek chudým, pořádala dětské tábory pro děti nezaměstnaných dělníků, a tak dále a tak dále.

    Vy píšete, že její členská základna se rozrostla s jejím převzetím moci. Že se tedy jednalo o ryze oportunistickou záležitost. To je sice samozřejmě zčásti pravda; ale faktem je, že NSDAP svůj zásadní průlom v přízni voličů (a tedy obyvatelstva vůbec) dosáhla ne až svým uchopením moci, nýbrž už předtím, v době propuknuvší hospodářské krize. Kdy tedy právě ta vzájemná solidarita v sociální oblasti hrála největší roli.

    Ale byla to nejen ta sociální opatření jako taková; tu vlastní fascinaci NSDAP vytvářel právě ten pocit vzájemné p o s p o l i t o s t i, soudržnosti. Pocit, že je možno zase svůj osud vzít do vlastních rukou, vlastním - a společným - činem vykonat něco pozitivního pro celek.

    Tím nechci nějak exkulpovat či oslavovat NSDAP jako takovou; samozřejmě že v ní byl přítomen i ten element nacionalismu, antisemitismu, antidemokratismu a tak dále.

    Ale je nutno upozornit na to, že to svým složením byla strana značně heterogenní, a že vedle té složky či frakce posedlé svou nenávistí a svou touhou po moci tu byla i celá řada poctivě smýšlejících dobrovolníků (a dobrovolnic), kteří/které vzali vážně ta slova "socialistická dělnická strana".

    A nakonec stejně tak to bylo i s (naší) stranou komunistickou. I ta přece nebyla svým původem stranou totalitní, byla to strana především dolních vrstev, pro které pojem "vykořisťování" ještě zdaleka nebyl bezobsažnou ideologickou frází, nýbrž jejich každodenně zakoušenou životní realitou.

    A tak se zase jednou ukazuje, jak velice složitý je reálný život; a jak velice ošidné je zkoušet si vše zjednodušit paušálními soudy a odsudky.
    JP
    October 6, 2018 v 11.28
    Fascinace pospolitostí
    Podívejme se při dané příležitosti poněkud podrobněji na ten samotný fenomén fascinace člověka pospolitostí. Účastí na velkém společném díle.

    Napřed k té fascinaci samotné. Intenzivní emocionální pocit vnitřního splynutí s něčím. Jako každý intenzivní pocit - i tento je vždy v nebezpečí, že překročí své hranice. Že z legitimního a vlastně nezbytného, nepostradatelného pocitu vnitřního nadšení pro nějakou věc se stane zaslepenost, posedlost, která pro předmět této své vášně začne přehlížet, snižovat, či dokonce potlačovat všechno ostatní.

    Takové nebezpečí tady dozajista vždy je; a to platí jak pro oblast politiky, tak třeba ale i pro zaujetí fotbalového fanouška anebo třeba i sběratele známek.

    Jenže - pokud bychom chtěli apriori zakázat, nebo přinejmenším jako škodlivé degradovat všechny lidské činnosti spojené s vášní, s vnitřním zaujetím: co pak nám ještě vlastně zůstane? Žití sice spořádané, ale chladné, bezkrevné, neustále dokola opakované stereotypy všedního dne.

    Takovouto bezkrevnou existenci bez vášně a zaujetí si ale sám život nikdy nenechá natrvalo líbit; a čím více je nucen do tohoto "spořádaného" standardu, tím divočejší jsou pak jeho erupce vášní, s kterými se hlásí o svá práva. To je právě to co si ti hlasatelé "spořádaného života" nikdy nedokáží (či nejsou ochotni) připustit: že tím svým korzetem života bez vášní jsou to ve skutečnosti oni sami, kdo jsou vlastní příčinou oněch emocionálních excesů.

    Takže znova: ten život se zaujetím, s vášní, s fascinací něčím, ten je sám o sobě zcela legitimní a nepotlačitelný; to jediné o co se jedná je to, i tady dokázat nalézt a udržet správnou míru všech věcí.

    -----------------------------------------------

    Tolik tedy k té fascinaci jako takové. Teď k té pospolitosti.

    O ní ale platí víceméně přesně to samé, co bylo řečeno výše. Pocit pospolitosti, pocit že někam patřím, že nejsem jenom nějaký do sebe izolovaný, pro všechny ostatní bezvýznamný jedinec - to je jedna ze zcela základních potřeb lidské bytosti.

    Samozřejmě, tato potřeba je v populaci nerovnoměrně rozložena; někteří ji pociťují intenzivněji, jiní méně intenzivně. Ale jak řečeno, alespoň v určitém základním smyslu je vrozena prakticky každému člověku.

    A i tady platí: pokud tato potřeba pospolitosti nebude člověku dána přirozeným způsobem - pak si tato potřeba, tato touha bude nalézat o to intenzivnější, a tedy o to divočejší formy svého naplnění.

    Politický a společenský systém liberální demokracie, který je ze své nejvlastnější podstaty omezený na lidské individuum, samozřejmě tuto touhu člověka po pospolitosti nikdy nemůže naplnit. A tak je jenom zcela přirozené a zcela zákonité, že - především v časech nejistoty, v časech společenských krizí - se lidé utíkají do pospolitostí svým zaměřením negativních, založených na vyloučení těch, kteří jimi nejsou členy.

    A i tady platí: liberální demokracie sice n á s l e d n ě naříká nad vznikem těchto negativních (identitárních) pospolitostí; ale nikdy nepochopí a nikdy nepřizná, že pravou příčinou jejich vzniku je ona sama, tím že ona principiálně nedokáže poskytnout žádný pocit pospolitosti ve smyslu pozitivním.
    + Další komentáře