Chci přispět X

Normalizace nenávisti: velké vítězství malého hnutí

Z migrantofobie a islamofobie se stala v české společnosti norma. Racionální veřejná debata vyklidila pole až komicky působícímu hnutí antiislamistů. Jak se to stalo? Jak s tím můžeme pohnout? Z obou otázek vznikl seriál Normalizace nenávisti.

_estn_ctka

Petra Dvořáková

30.08.2018 10:20

Rip_petra

Novovlastenci mohou působit často až komicky. O to víc udivuje, s jakou lehkostí jim česká politika vyklidila pole. Foto Petra Dvořáková, DR

Normalizace nenávisti

Zarkojovanovic_tvraptor

Investigativní projekt DR


Česká společnost se během pouhých pár let sesunula do stavu, kdy se tu najednou stalo novou normou projevovat nenávist k lidem jiných kultur, vyznání či barvy pleti. Postoje, které si tu lidé dříve šeptali s pocitem studu, dnes vydávají za hrdinství: na sociálních sítích, v médiích i v parlamentu. Jak se to mohlo stát?

Reportérky DR Petra Dvořáková a Fatima Rahimi se přes půl roku snažily na tuto otázku najít odpověď. Ve svých reportážích popisují, jak se česká scéna nenávisti vyvinula, jak získala ve společnosti převahu, jak dnes vypadá její politická reprezentace, jak fungují její média, jaké v ní mají postavení ženy, jak působí v sociálních sítích.

Poslední část souboru textů se věnuje možnostem řešení: zkušenostem ze světa i možnostem jejich aplikace u nás. Projekt podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky. Texty Fatimy Rahimi přibližující německé zkušenosti podpořila nadace Friedrich Ebert Stiftung Prag.

Hned, jak jsem se ocitla protimigračním aktivistům z dohledu, zamířila jsem do náhodné restaurace na záchod. Před zrcadlem jsem si nasoukala kroužek do nosu, navlékla dřevěné prsteny, rozpustila culík, jímž jsem skrývala přítomnost rozdivočelého dredu ve svých vlasech.

Zní to jako malicherné detaily. Ale s tím, jak jsem začala příležitostně vídat radikální protimigrantské aktivisty, se pro mne staly důležitou demonstrací skutečnosti, že teď jsem to zase já, antirasistka Petra Dvořáková.

„A co si myslíte o uprchlících, slečno? Četla jste, co provádějí v Německu? Prý jim tam stavějí celé čtvrti,“ udeřili na mě dva sympatičtí mladí muži, kteří mi ochotně zastavili na stopu z islamofobní akce zpět do Prahy.

Před nimi jsem jela s drobným hendikepovaným pánem bez zubů. Byl moc smutný, protože „je v rozvodu“, a byl moc hodný, vzal mě čtyřicet kilometrů ve směru, kterým vůbec neměl v úmyslu jet. Prý nechtěl sám sedět doma a civět do zdi. „Já nejsem rasista, vím, že jsou i dobří Cikáni, ale mám s nimi své zkušenosti,“ hájil se bezelstně, zatímco mu z rádia halekal Ortel.


Normalizace nenávisti. Video TV DR

Nezáleželo na tom, že jsem si navlékla zpátky piercing. I převléknutá do své pravé identity jsem na ulici či v autech na stopu často poslouchala tytéž názory jako dvě hodiny předtím na debatě islamofobů.

Ne že bych si toho, že se z migrantofobie stala norma lemovaná rádoby racionálním argumentem „To přeci nejde, abychom je všechny přijímali, je potřeba pomáhat v místě problémů“, všimla až teď. Internetové diskuse o migraci připomínají nádrž verbální kyseliny od počátku migrační krize.

A už během svého dospívání a docházky na maloměstské gymnázium jsem vnímala, že předsudky typu „Romové kradou“ a „Arabové mají násilí v genech“ patří mezi častou výbavu Čechů napříč společenskými vrstvami. Ale lidé si podobné věci mysleli ve skrytu, říkali si je jen mezi sebou a potichu. To se změnilo.

Okrajové hnutí, kterému se zdá, že prohrává, má místopředsedu Sněmovny
„Proč se tak usilovně tají, že naše bezpečnostní orgány jsou bezmocné proti statisícům nadržených, hladových a agresivních islámských nájezdníků, kteří přijeli vysávat náš sociální systém a šířit islám?“ táže se dnes předseda strany, která v loňských volbách díky svému úsilí zastavit migraci, na jejíž vlnu Česká republika už tři roky marně čeká, získala deset procent.

V polovině ledna jsem si proto jako mnoho lidí přede mnou založila falešný facebookový profil, abych začala lidi, kteří šíří protimigrantskou, protiunijní a proruskou paniku, jako novinářka sledovat. O měsíc později jsem si na falešném profilu přidala do přátel organizátora blížící se islamofobní debaty o Dublinu IV – tedy dohodách upravujících podmínky přijímání uprchlíků a migrantů do Evropské unie.

„Dobrý večer Petro, vy zítra také přijedete?“ napsal mi dotyčný v reakci. Odpověděla jsem, že ano. Krátce jsem se poradila s šéfredaktorem Jakubem Patočkou, definitivně se utvrdila v plánované metodě práce a na debatu jsem skutečně přijela. V tom nejvíce upjatém a neutrálním oblečení, jaké jsem vyhrabala. Vznikla „Petra Janderová“, zamlklá příznivkyně protiimigrační scény, jejíž přívržence jsme se v průběhu projektu rozhodli popisovat termínem „novovlastenci“.

Vznikla „Petra Janderová“, zamlklá příznivkyně protiimigrační scény. Repro DR

Většinu cesty stopem mě na „mou první akci“ vezl rozesmátý Zimbabwan, který žije v Rakousku a který mi chtěl cpát peníze na vlak. Hodinu poté, co jsme se rozloučili příslibem, že spolu někdy zajdeme v Praze na techno, jsem poslouchala z úst migrantofobních řečníků, jak se sem migranti valí jenom kvůli desetitisícovým sociálním dávkám.

Svou druhou identitu jsem používala přibližně čtyři měsíce. Díky tomu jsem se mohla zúčastnit srazu posluchačů Svobodného vysílače či Svobodného rádia, zdolat s novovlastenci Říp, zajít na schůzi Národní demokracie nebo na nacionálně skinheadský koncert. Nikdy jsem nahlas nepředstírala, že sdílím národovecký světonázor, spíše jsem poslouchala konverzace účastníků a pozorovala, jak prostředí funguje.

Pochopit, jak přemýšlejí lidé, kteří považují migranty, zejména z islámských zemí a Afriky, za lidi druhé kategorie, pokládám za přinejmenším stejně důležité jako vrtat se ve financování jejich struktur. Poukazování na propojení novovlasteneckých aktivistů s podivnými figurami a podezřelými penězovody se situací mnoho nepohnulo.

Zdolat s novovlastenci Říp a sledovat porcování vlasteneckého dortu. Foto FB

Posluchačstvo a voličstvo pravicových radikálů už vězí ve své paralelní realitě natolik, že jakýkoliv důkaz o nekalém financování činnosti svých oblíbených řečníků je schopno vmžiku přetřít svou „alternativní pravdou“: o prolhaných médiích a o spiknutí elit.

Se ženami ze scény, s některými představiteli tradiční krajní pravice či s bývalými členy SPD jsem se sešla pod svou reálnou identitou jako novinářka. Díky kombinaci obou metod vznikl soubor textů, které představují různé segmenty novovlastenecké scény. Lidi, s nimiž jsem komunikovala soukromě jako Janderová, ve svých textech zpravidla nejmenuji a s jejich výpověďmi jsem pracovala spíše jako s materiálem pro dotvoření komplexního obrazu o situaci než jako s přímými citacemi.

Lidé v mém okolí mívají tendenci si myslet, že se novovlastenci se Zemanem na Hradě, Okamurou ve Sněmovně, Klausem v ODS či Foldynou v ČSSD ocitli na koni. Oni sami to tak ale rozhodně necítí.

Tři roky po vzedmutí první islamofobní vlny se jim jejich sen o silném antiislámském hnutí stále jeví vzdálen. Na jejich akce chodí řádově desítky lidí, dlouho dopředu plánované červnové demonstrace na Klárově se jich zúčastnila asi stovka. Scéna zůstává rozdrobená, na Facebooku se potýkají s blokacemi, tradiční média je ignorují.

Novovlastenci se na koni necítí. Foto FB

Cítí se být ohroženou menšinou, kterou požírá novodobá multikulturní totalita ovládaná spiknutím zazobaných Američanů. Nyní se navíc rozpadá jediný úspěšný politický projekt těžící z protimigrantské nálady, Okamurova strana SPD.

Přes jistou komičnost a slabost národoveckého hnutí ale nová radikální pravice dosáhla významného vítězství. Posunula hranice. Islamofobové vyslovili nahlas, co se do té doby šeptalo po hospodách, dodali kuráž dalším. Ukázalo se, kolik lidí v tradičních stranách a státních strukturách touží po přehledné homogenní zemi, kde nikdo neohrožuje jejich představy o tom, co je „normální“. Anebo kolik z nich si aspoň myslí, že to musí říkat, aby si udrželi veřejnou přízeň.


Ještě v roce 2010 policie stíhala předsedu Dělnické strany sociální spravedlnosti Tomáše Vandase za výrok, že nás „zaplavila ničivá migrantská vlna“. Dnes se přitom v diskusích objevují výzvy k utopení či střílení lidí jiného etnika. Srovnejme si ho třeba jen s výše citovaným otevřeně rasistickým výrokem Tomia Okamury, který je přitom dnes místopředsedou Sněmovny.

Projevovat nenávist ke skupinám lidí se tu stalo normou
Projevovat veřejně nenávist k migrantům, zejména z afrických a islámských zemí, se tu během pár let po uprchlické krizi, která se nás ovšem nijak ani nedotkla, stalo normální: nikoliv ze strany nácků, ale ze strany řadových občanů.

Převážná většina nenávistných projevů, ačkoli se jedná o zřejmé porušení platných zákonů, zůstává netrestána. Pro úplné selhání státu ve vymáhání svých vlastních zákonů na sebe museli úlohu bojovníků s nenávistí převzít občanští aktivisté, kteří s tím akceptují také pravidelnou spršku nenávisti namířenou vůči svým osobám.

Právě na tento bolavý důsledek, na zločiny z nenávisti, se zaměřila moje kolegyně Fatima Rahimi. Sama jsem vídala novovlastence jako lidi, a jak jsem blíže poznala jejich komplikované a nešťastné existence, mám občas tendence se jich až zastávat. Vím, že mnozí vlastně nejsou v jádru zlí – jenom popletení.

Fatima Rahimi a Petra Dvořáková na souboru reportáží pracovaly od letošního jara. Foto DR

Šíří strach před imaginární nebo mimo všechna reálná měřítka zveličenou hrozbou. Ale přitom v důsledku jejich „snažení“ tu žijí lidé, jejichž útrapy a strach mají zcela reálný základ. Fatima mluvila s ženou, která dostává padesát výhrůžek denně, protože pomáhá uprchlíkům. Je absurdní, že stát selhává ve své roli právě tím, že se takovýchto lidí mnohem rezolutněji nezastává, že právě je nechrání před výhrůžkami a nezajistí jim život beze strachu.

Fatima se zaměřila i na možná řešení. Jezdila do Německa, aby zjistila, jakým způsobem pomáhají tamější občanské organizace pravicovým radikálům z prostředí vyváznout. Vyzpovídala bývalé sympatizanty krajně pravicového hnutí. Sama už tři roky objíždí jako člověk z uprchlické rodiny základní a střední školy.

Stojíme však před rozsáhlým problémem úzce propojeným se zklamáním lidí ze svých nesplněných polistopadových představ a snů, na nějž školy ani organizace samy stačit nebudou. Za posledních sedmadvacet let ztratily instituce, tradiční média i sám systém liberální demokracie důvěru velkého množství lidí. Vakuum nenaplněných aspirací a ztracených nadějí obsazuje, jak tomu bylo v minulosti mnohokrát, nenávist proti skupině lidí, líčených jako něco nebezpečného, odpudivého, jako „podlidé“.

K proměně tónu veřejné debaty nejen o migraci bude zapotřebí komplexní společenská změna. Bude zapotřebí autentických politiků, kteří rozumí problémům obyčejných lidí a dokážou s nimi komunikovat, aniž by nalétli na laciný nahnědlý populismus.

Problém je velký a jednoduchá řešení nejsou po ruce. Prvním krokem je pochopit jeho podstatu. A právě tomu chceme svými texty napomoci.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.