↗

AfD po masivních protestech skutečně v průzkumech mírně oslabila a podle odborníků může jít o významnější trend, kdy má podobná masová ostrakizace potenciál některé zejména vlažné voliče odradit. Demonstrace před německým parlamentem 3. února 2024. Foto Adam Berry, AFP

Nad Německem se před letošními podzimními volbami do tří východoněmeckých zemských sněmů a s výhledem na parlamentní volby jen o rok později vznáší přízrak nebývale silné a čím dál radikálnější AfD.

Připomeňme, že národovecky populistická strana Alternative für Deutschland — AfD původně vznikla v roce 2013 jako „strana západoněmeckých profesorů ekonomie“, kteří protestovali proti německému, potažmo evropskému postupu pod taktovkou Německa při řešení řecké dluhové krize. Stranický politický personál se však rychle obměnil.

Konzervativní ekonomové ze západu šli od válu, místo toho strana masivně zakořenila především na východě země. A ideologicky se ukotvila na silně protimigračních, sociálně šovinistických, kulturně konzervativních a — možná trochu překvapivě — ekonomicky neoliberálních pozicích.

Vzestup navzdory rozkladným tendencím, či díky nim?

Zatímco s původním programem v roce 2013 ještě neoslovila tolik voličů, aby to stačilo na vstup do Bundestagu, o rok později už slavila úspěchy u voleb do Evropského parlamentu a u dalších voleb do spolkového parlamentu v roce 2017 si již sáhla na více než dvanáct procent voličských hlasů. Překvapivě se tak umístila na celkovém třetím místě a stala se nejsilnější opoziční stranou.

Německo se nějakou dobu konejšilo přesvědčením, že tím svůj voličský potenciál vyčerpala. Argumentovalo se, že její podpora naopak bude zase klesat, jakmile se ukáže, že praktické politické práce s hmatatelnými výsledky nejsou křiklouni z AfD schopni.

V Bundestagu všechny ostatní strany AfD důsledně izolovaly. Nicméně se začaly množit zprávy o tom, jak její přítomnost klima v parlamentu negativně ovlivnila. Zatímco do té doby se v drtivé většina případů dařilo ponechat konflikty na věcné úrovni, svádět politické boje korektně a v důležitých, kupříkladu procesních věcech spolupracovat bez ohledu na stranickou příslušnost, s AfD přišly provokace, naschvály, posměch, či dokonce výhružky.

Ukázalo se tak, že o žádnou poctivou politickou práci s hmatatelnými výsledky AfD zájem vůbec nemá, že jí ve skutečnosti jde hlavně o systematický rozklad politického provozu. Ani naděje ohledně podpory voličů se nenaplnily. Ukázalo se, že mnoho lidí volí AfD především z protestu proti etablovaným stranám, aniž by měli přesnější představu o nějakém alternativním uspořádání, které chtějí prosadit.

Ve volbách do Bundestagu v roce 2021 si AfD sice ještě mírně pohoršila, když jen o málo překročila deset procent voličských hlasů, to byl však opravdu poslední okamžik, kdy šlo ještě doufat v její diskreditaci a úpadek. Od té doby totiž láme rekordy a zabírá stále širší část pomyslného politického území.

Zapuštěné kořeny, velké vyhlídky

U mnoha od té doby uskutečněných voleb do zemských parlamentů si výrazně polepšila. Zastoupení odpovídající dvoumístným volebním výsledkům vykazuje již nyní nejen v řadě východoněmeckých zemí, ale také ve „starých“ spolkových zemích — v Bavorsku nebo Dolním Sasku.

Začíná též slušně zakořeňovat v komunální politice. V létě minulého roku slavila v tomto ohledů důležitý milník — prvního uvolněného starostu, a další komunální funkcionáři přibývají.

Zdaleka nejvíc ale nyní v Německu etablovanou politiku znepokojují volební průzkumy. Pokud by se volby do Bundestagu konaly nyní, AfD by se za křesťanskými konzervativci z CDU/CSU stala druhou nejsilnější silou, a to s takřka dvaceti procenty hlasů. Jednalo by se tedy o bezmála zdvojnásobení jejího posledního výsledku.

Alarmující na tom je především to, že by tím přeskočila všechny strany aktuálně vládnoucí trojkoalice — liberálové z FDP se potácejí dokonce na hranici volitelnosti. Ale i náskok AfD na sociální demokracii — SPD a Zelené čítá už vyšší jednotky procentních bodů.

Naděje na předvolební zvraty ale není zcela pošetilá. Stačí si vzpomenout na bleskový propad Zelených, kteří si už před minulými volbami tak tak obhlíželi sídlo kancléře, a stejně tak rychlý a nečekaný zázračný comeback sociální demokracie pod vedením jen nedávno předtím z vedení strany vyobcovaného Olafa Scholze.

Dá-li se ještě doufat, že za rok a půl do voleb do Bundestagu se stane něco, co situaci ještě zásadně změní, vyhlídky na volby do zemských parlamentů v Sasku, Braniborsku a Durynsku v září tohoto roku jsou zneklidňující zcela bezprostředně. V Sasku a Durynsku se bude volit hned na začátku září.

V Sasku by podle aktuálních prognóz AfD s 35 procenty voličských hlasů rovnou vyhrála. Druhá nejsilnější CDU/CSU je od ní zde vzdálená sice jen pět procentních bodů, nicméně s FDP ani Die Linke se zde v parlamentu počítat nedá. A i SPD a Zelení se pohybují nebezpečně blízko pětiprocentní hranice potřebné pro vstup do parlamentu. Budou mít hodně co dělat, aby všechny tři síly spolu byly schopné — a to značně nesourodou — vládu vůbec sestavit.

Durynsko bylo dosud baštou Die Linke, která zde měla dokonce ministerského předsedu — to byla naprostá anomálie. Dnes tu má ale AfD v průzkumech 31 procent, druhá za ní je se 20 procenty CDU/CSU a někdejší hegemon Die Linke se propadla na pouhých 15 procent. Všechny strany berlínské koalice se i zde potácejí sotva kolem hranice volitelnosti.

Koncem září se pak bude volit v Braniborsku. Ani tady nejsou vyhlídky růžové. AfD sice zatím zůstává dva procentní body pod třiceti procenty. CDU/CSU je ale také o pět procent slabší —stejně jako v Durynsku. Alespoň zde SPD snad nehrozí vypadnutí z parlamentu. Průzkumy sociálním demokratům zatím předpovídají podobně solidní výsledek jako demokratům křesťanským.

Největší obava nyní panuje z toho, že by se v některé z těchto zemí mohl naplnit scénář výborného výsledku AfD souběžně s úplným vypadnutím hned několika etablovaných stran z parlamentu. Za určitých podmínek by tak mohla hrozit i jednobarevná vláda AfD.

Ale i pokud se tento nejobávanější scénář nenaplní, nejsou vyhlídky nijak optimistické — hrozí patová situace a ústavní krize či široké nesourodé koalice s jediným hlavním cílem — ostrakizovat AfD. To se samozřejmě může vymstít v dlouhodobější perspektivě. A samozřejmě nastanou potíže s AfD jako mimořádně silnou opoziční stranou, která získá nárok na důležité funkce či možnost různé věci blokovat.

Rozhádaná vláda zmítaná krizemi

Otázka, jak tak masivnímu vzestupu AfD čelit, nutně musí začít u analýzy příčin její podpory. Nejčastěji se uvádí hlavně souběh krizí v posledních letech — hned po odeznění pandemie propukla válka na Ukrajině, která s sebou přinesla energetickou a inflační krizi. K tomu přistupuje citelné přiostřování krize klimatické. A k tomu Německo vede rozhádaná trojkoalice, které chybí odhodlané a pevné vedení.

Vláda SPD, Zelených a FDP v čele s Olafem Scholzem nastupovala v situaci odeznívající pandemie covidu a optimisticky si předsevzala hlavně „hodnotovou modernizace země“. Tak trochu to byla z nouze ctnost, protože v ekonomické a sociální oblasti se nesourodí političtí partneři na žádných větších reformách nebyli s to domluvit. Hlavními plány vlády tak bylo snížení volebního věku, legalizace marihuany či umožnění adopcí stejnopohlavním párům.

Okolnostmi vnucené agendy zbrojení a energetiky ale rychle obnažily, na jak vratkých základech vládní spolupráce stojí. Zelené donutily radikálně přehodnotit mnoho z ideologických dogmat, což stranu destabilizuje uvnitř i směrem k voličům. FDP se naopak ani pod velkým tlakem k něčemu takovému přinutit nenechala, například na dluhové brzdě či vetu na zvyšování daní nadále trvá, tím ale společné vládnutí — hlavně k nelibosti Zelených — značně komplikuje.

SPD se ve sporech uvnitř koalice drží pozoruhodně zpět. Kancléř Scholz se často chová spíš jako nezúčastněný moderátor, který, když už na to přijde, k překvapení mnohých straní spíš FDP.

Vláda tak působí dojmem chronické rozhádanosti a nezdá se ani, že by měla jasný celkový kurz. To je — zejména v situaci krize — fatální. Dopustila se také řady komunikačních přešlapů, hlavně při snaze zavést opatření, které si kladlo za cíl nahradit běžně používané spalovací kotle za ekologičtější způsoby vytápění.

Vznikl dojem, že vláda uprostřed inflační a energetické krize předepisuje lidem další nákladná opatření. Mnozí to vnímali jako nepřiměřený zákrok do soukromých spotřebitelských rozhodnutí, nadto bez příslibu adekvátní finanční pomoci těm, kteří si drahou přestavbu nemohou jen tak dovolit.

Že kromě křesťanských konzervativních stran CDU a CSU z protivládních nálad profituje i AfD, je tak nasnadě. Problém vzestupu stran ražení AfD nicméně nešikovnost a nepopularitu jedné konkrétní vlády samozřejmě přesahuje, sledovat jej lze i na mnoha místech mimo Německo. Zde ale děsí víc, poněvadž Němci si dlouhé dekády zakládali na tom, že po zkušenosti nacismu nástup krajní pravice už nikdy nedovolí.

Důvody vysoké podpory na východě

Za pozornost zde stojí srovnání rozdílů v podpoře na východě a západě země. Ale také otázka poněkud odlišné tváře AfD v obou částech země kopírujících železnou oponu. Dogma principiálního odporu ke krajní pravici je totiž výsostně západoněmecké.

V poválečném východním Německu byl totiž antifašismus sice nominálně všudypřítomný, zároveň ale, jako většina deklarovaných ideálů socialistického režimu, také v podstatě vyprázdněný. Nejenže tak systematické vyrovnání s nacismem nikdy nenastalo, naopak se zejména v době úpadku státního socialismu neonacismus stal — právě i v důsledku oficiální antifašistické doktríny — jednou z možností vyjadřovat vůči režimu nesouhlas. To vysvětluje silné neonacistické podhoubí, které je na mnoha místech ve východním Německu stále přítomné.

Na mentální úrovni se k tomu přidává právě taky určitá netečnost až odpor k západoněmeckým politickým dogmatům, protože východním Němcům prostě nejsou kvůli rozdílné historii vlastní. A pro roce 1990 si nikdo nedal práci s tím je do nich nějak rovnoprávně zahrnout. Čekalo se, jako u mnoha dalších věcí, že je východní Němci prostě převezmou, a to bez debat.

Zatímco AfD je tak na západě země — a v západem utvářeném politickém prostředí Berlína — vnímána daleko víc jako alarmující nebezpečí, které je třeba ostrakizovat a eliminovat, na východě takový striktní přístup zdaleka není tak rozšířený. Naopak zde z dob totality panuje určitá ostražitost vůči těm, kteří zdejším říkají, co si mají a nemají myslet. AfD se zde tak mnohdy volí i západoněmeckým elitám natruc.

K tomu se přidávají obrovské změny, které východ od pádu státního socialismu prodělal. Pro většinu lidí byly mimořádně náročné, pro mnoho z nich v různých ohledech k horšímu. Nejpozději od takzvané migrační krize po roce 2015 se rozkrývají přetrvávající materiální nerovnosti mezi východem a západem, ale i nerovnosti v zastoupení v politice, médiích a na dalších společensky důležitých postech.

Na většině z nich, a to i v bývalém východním Německu, i dekády pro převratu sedí lidé ze západu. Východní Němci se tak často cítí jako vysmívaní a opomíjení občané druhé kategorie — že to časem povede k politické radikalizaci a paušálnímu protestu proti etablované politice, nepřekvapí.

Ne všeobjímající polarizace, ale šikovně využité provokující momenty

Posledním důležitým příspěvkem do diskuze je hojně probíraná kniha z podzimu loňského roku „Triggerpunkte. Konflikt und Konsens in der Gegenwartsgesellschaft“ („Provokující momenty. Konflikt a shoda v současné společnosti“) trojice sociologů Steffena Maua, Thomase Luxe a Linuse Westheusera. Ti vyvracejí celou řadu mýtů, které úvahy o vzestupu AfD často provázejí.

Klíčové je, že se jako celek německá společnost nepolarizuje podle progresivně-konzervativní osy. Politický střed dokonce posiluje a jako celek se německá společnost liberalizuje. Často jde v kulturních sporech při pozornějším pohledu jen o to, jak rychle by se liberalizovat měla a jakým způsobem.

Místo aby postulovali jednu velkou kulturní válku mezi kosmopolity a komunitaristy, jak se to často dělá, dívají se na čtyři různé arény konfliktů — socioekonomickou, migrační, identitární a ekologickou. S pomocí kvantitativních i kvalitativních metod zjišťují, že každý konflikt je jiný, štěpení vede jinudy, využívané argumenty jsou různé.

Vyvracejí přesvědčení, že by signifikantní roli hrál věk nebo rozdělení město versus venkov. Roli naopak hraje příslušnost k třídě a s ní spojené vzdělání, ale opět jen omezeně — vyšší třídy jsou sice spíše progresivní, u těch nižších se ale určitě nedá říct, že by byly spíše, nebo dokonce většinově, konzervativní. Jsou zkrátka z hlediska postojů hodně různorodé — a taky značně nekonsistentní.

Autoři převratného výzkumu tak konstatují, že voliči AfD nejsou žádná jednoduše vymezitelná skupina a obvykle ani nemají ucelený národovecky-konzervativní světonázor. Pokud je něco definuje, pak to je to silně a emočně pociťované „vyčerpání ze změn“. To dobře vysvětluje větší podporu AfD na transformací zkoušeném východním Německu. Ale i na západě změn proběhlo a probíhá víc než dost.

AfD podle sociologů předkládá lidem sice ucelený světonázor, a když oni pro ni hlasují, vzniká dojem, že je i jejich, hlavní je ale ve skutečnosti práce strany s emocemi a také s oněmi „Triggerpunkte“ z titulu knihy. To jsou jakési reflexy způsobující rozhodné odmítnutí, ani ne tak z důvodu promyšlené ideologické opozice, jako spíše v důsledku narušení představy o normalitě nebo z obavy, že se jedná jen o začátek změn, které „kdo ví, kde se zastaví“.

Právě mimořádně šikovná práce AfD s těmito „provokujícími momenty“, v nichž se jako protipól často využívají Zelení, je v knize považována za klíčovou pro její politickou mobilizaci. Pokud se bude AfD nadále takto dařit, mohlo by to v budoucnosti vést k tomu, že svému publiku nakonec ještě ucelenější světonázor „vnutí“.

V Německu tedy mají čím dál lepší obrázek o tom, co k vzestupu AfD vede i kdo jsou její voliči a sympatizanti. To samo o sobě ale nevede samozřejmě ještě automaticky k tomu, že by existoval také návod na to, jak ho zvrátit.

Různé politické strategie proti AfD

SPD se při minulých volbách do Bundestagu pokusila vsadit na respekt jako centrální politickou veličinu, čímž reagovala na hypotézu zneuznání zejména nižších společenských vrstev, potažmo východního Německa jako důvodu pro příklon k AfD. Ačkoli kampaň byla hodnocena veskrze kladně, nezdá se, že by se onen respekt podařilo následně v konkrétních politických opatřeních důsledně ukotvit natolik, aby to nějaký podstatnější návrat voličů od AfD k SPD přineslo.

Zejména křesťanští konzervativci v CDU a CSU si pak dlouhodobě pohrávají se strategií se AfD rétoricky přiblížit, a tím způsobem jí voliče odlákat. To ale zatím neslavilo žádný úspěch, a také průzkumy ukazují, že to je slepá ulička. Ta může být dokonce kontraproduktivní, protože krajně pravicový diskurz se tím leda normalizuje.

Svébytným pokusem čelit AfD je pak založení nové strany bývalé hvězdy Die Linke Sahry Wagenknecht s názvem Bündnis Sahra Wagenknecht (BSW). Ta přichází po odštěpení od Die Linke s nabídkou určitého konzervativního socialismu, a hodlá tak v praxi ověřit hypotézu, že voličům AfD jde často hlavně o socioekonomické otázky, ve kterých je ale zklamaly tradiční levicové strany, jež se příliš zabývají kulturními tématy a zastávají v nich daleko liberálnější postoje, než by tradičním pracujícím vrstvám bylo vlastní.

Na konkrétní program i další participující osobnosti bude třeba si ještě počkat, pozoruhodné nicméně je, že BSW je už nyní připisován poměrně velký voličský potenciál — ve volbách do Bundestagu by se zřejmě těsně přehouplo přes nutnou pětiprocentní hranici. A například v Durynsku, kde se bude v září volit, má ale již teď v průzkumech dokonce až sedmnáct procent.

Německou politickou krajinou tak určitě v nějaké podobě promění, stejně tak jako konzervativní hnutí Freie Wähler, které doposud hrálo větší roli jen v Bavorsku, kde spoluvládlo, nyní ale posiluje i mnohde jinde. Panují samozřejmě obavy, že obě hnutí budou nakonec jen „AfD light“, čímž ve skutečnosti národovecky-konzervativní hlas ve společnosti jen posílí.

Nejistý dopad obřích demonstrací. Měla by se AfD zakázat?

Velkou otázkou aktuálně také je, co s podporou AfD udělají masové demonstrace proti krajní pravici, místy explicitně přímo proti AfD, které propukly po odhalení bizarního setkání různých pravicových radikálů včetně právě zástupců AfD, na němž se spřádaly plány na rozsáhlé deportace lidí s migrační zkušeností z Německa, a to včetně těch, kteří právoplatně drží německý pas. AfD po nich skutečně v průzkumech mírně oslabila a podle odborníků může jít o významnější trend, kdy má podobná masová ostrakizace potenciál některé zejména vlažné voliče odradit.

Na druhou stranu panují obavy z toho, že se vzedmutí nepodaří udržet a nějak integrovat do stávajících struktur, zejména etablovaných stran tak, aby mělo dlouhodobější a systematičtější dopad. V krajním případě tak může vést spíš k jen vyčerpání a zklamání.

Čím déle protesty trvají, tím více konfliktů se také objevuje — místy je levice proti, aby se jich účastnili i křesťanští demokraté, kteří jsou touto částí spektra se svou AfD-light rétorikou vnímaní někdy spíš jako součást problému. Křesťanským demokratům je zase často nepříjemná explicitně levicová případně antifašistická rétorika.

Zvažují se také právní opatření. Po výše zmíněném pravicově extremistickém konspiračním setkání konjukturu opět zažívá již delší dobu diskutovaná možnost AfD jako stranu zakázat. To je samozřejmě vysoce kontroverzní věc, která má celou řadu podporovatelů i odpůrců.

Ti první se dovolávají německé státoprávní filozofie tzv. bránící se demokracie, jež je reakcí na nacistické převzetí moci demokratickými prostředky. Argumentují postupnou radikalizací strany i jejím posilováním, čímž se podle nich AfD skutečně stává bezprostředním nebezpečím pro demokratické zřízení — právě to je formální předpoklad zákazu.

Odpůrci takového kroku jsou naopak toho názoru, že by zákaz byl jen vodou na mlýn AfD, která se už tak jako tak úspěšně stylizuje do role disidentů vůči údajnému kartelu etablovaných stran. Tvrdí také, že pouhým formálním zákazem se s politickými postoji a inklinací tak velké části společnosti nelze vyrovnat, že naopak v krajním případě jen zmizí pod povrch, kde budou ještě nebezpečnější.

Jako důvod proti zákazu se pak uvádí také to, že by se celý proces pravděpodobně hodně táhl a dopřával AfD vítanou disidentskou publicitu. A také že by během něj stát ztratil možnost nechat stranu sledovat rozvědkou, čímž by mohl ještě urychlit její radikalizaci.

Sledování ze strany úřadů tak zatím zůstává oním právním krokem vůči AfD, na kterém je shoda. Spolkový úřad pro ochranu ústavy ji jako celek v roce 2022 vyhlásil za podezřelou z pravicového extrémismu, čímž takové sledování umožnil.

To v mezičase přineslo své plody — za jednoznačně pravicově-extremistickou je na základě uvedených pozorování AfD prohlášená v Sasku, Braniborsku a Durynsku. To ovšem činí výše zmíněné prognózy pro podzimní volby v dané trojici spolkových zemích ještě o něco hrozivějšími.

Stejné nechvalné razítko dostala i její mládežnická organizace Junge Alternative, jejíž zákaz se zvažuje též. A díky tomu, že má právní formu spolku, by to bylo o poznání procesně jednodušší.

Procesní vyšachování AfD

Na všech úrovních německé politiky mezitím probíhají přípravy na vládnutí se silnou AfD. Zejména se všude upravují legislativní a jiné procesní postupy tak, aby se minimalizoval počet důležitých funkcí, které AfD připadnou, a objem rozhodování, která se bez ní neobejdou.

To je na jednu stranu logický postup v rámci filozofie bránící se demokracie, na druhou zde hrozí stejné nebezpečí jako u zákazu AfD: že tím vytříská politický kapitál z role utlačovaných disidentů. U všech změn pak existuje také riziko, že se obrátí vůči těm, kteří je schvalovali — že vytvoří pasti různých patových situací či příliš vysokých hlasovacích většin.

Samostatnou kapitolou u otázky, jak AfD zabránit v získávání mocných institucí, je boj o financování její takzvané politické nadace. Jde o tradiční veřejně financované think-tanky, které mají jednotlivým stranám pomoci s kultivováním jejich světonázoru a produkcí politické expertízy. Dle dosavadních nepsaných pravidel by měla nadace AfD — perfidně pojmenovaná po Erasmu Rotterdamském — nárok na státní financování již po příštích volbách do Bundestagu.

Ve snaze zabránit financování rozvoje krajně pravicové ideologie z eráru ostatní strany nyní přijaly zákon, který definuje, že nárok na takovou podporu mají jen instituce, které svou činností podporují určitou sadu hodnot. Jenže zákonu nyní hrozí zrušení ústavním soudem, ale nejen to, etablované strany jím na sebe upletly bič — zatímco dosud probíhala veškerá jednání o financování politických nadací na neformální, zvykové bázi a na základě ad hoc dohod mezi jednotlivými stranami, do budoucna budou spoutány pevnými zákonnými pravidly, přes která nepojede vlak. Už jen proto, aby nezavdaly AfD příležitost ke kritice zkorumpovanosti a zvůle politického establishmentu.

Celkově je tak situace v Německu politicky mimořádně komplikovaná a celkem jistě má před sebou velmi turbulentní rok. Jak se politika a společnost se vzestupem AfD vypořádává výzkumně, programaticky, strategicky i právně bude i nadále mimořádně napínavé sledovat.