Kde se bere politika strachu? Tři odpovědi z Polska, Německa a Maďarska

Panelová diskuse Friedrich-Ebert-Stiftung a Masarykovy demokratické akademie představila studie zkoumající pravicový populismus a nacionalismus napříč Evropou. Zaměřila se na situaci v Polsku, Německu a Maďarsku.

(jk)

26.11.2018 08:00

3239432996_f160ede0ee_b

Poslední roky jsou spojeny s razantními politickými posuny směrem k národoveckému autoritářství a izolacionismu, politické radikalizaci a poklesu důvěry ve společenské instituce. Foto Flickr, Dr Case

Výzkumníci z různých zemí Evropy v Praze představili aktuální studie týkající se pravicového populismu a politiky strachu. Na panelové debatě pořádané českým zastoupením německé politické nadace Friedrich-Ebert-Stiftung a Masarykovou demokratickou akademií vystoupili sociologové Bence Ságvári a Bettina Kohlrauschová i redaktor polského levicového časopisu Krytyka Polityczna Slawek Blichiewicz.

„Nejlepší praxí v politice je dobrá teorie; jakmile je zformulovaná teorie, lze vytvářet operativní postupy,“ uvedl prezentace výzkumů ředitel Masarykovy demokratické akademie, bývalý premiér a evropský komisař pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti Vladimír Špidla. Panelisté se pokusili nabídnout odpovědi na otázku, z jakých podmínek vyrůstá politika strachu a jak se projevuje. Zaměřili se na místní specifika pravicového populismu a nacionalismu i proměny vnímání migrace napříč Evropou.

Polský příběh pro každého
Blichiewicz představil téma z netradiční perspektivy, a to skrze výzkum nacionalistické politiky v polském maloměstě. „Přestože je aktuální vláda za posledních dvacet let tou nejvíce kritizovanou a vyvolává nejvíce pouličních protestů, má stabilní podporu veřejnosti,“ popsal situaci v zemi, kde od roku 2015 vládne konzervativní strana Právo a spravedlnost (PiS) pod vedením Jarosława Kaczyńského.

Podle Blichiewicze převládají tři hlavní vysvětlení toho, proč se pravicový populismus, potažmo – slovy sociologa Macieje Gduly „nové autoritářství“ – v Polsku ujal. První odkazuje k tezi o rozdělené zemi, jež je živá i v českém prostředí. Podle ní existují ve společnosti dva základní proudy, z nichž jeden je kulturně progresivní a liberální, zatímco druhý konzervativní až zpátečnický.

Druhá teze říká, že se voliči nechali „uplatit“ příslibem sociálních programů. Třetí, již je možno shrnout jako „argument populismem“, stojí na předpokladu, že v zemi existuje zapomenutá a sociálně deprivovaná skupina, již si lze naklonit populistickými argumenty.

„Problém je, že situace kulturního a sociálního vyloučení části občanů tu byla i před patnácti lety, aniž by se ovšem dělo něco podobného jako dnes. Demograficky je navíc zřejmé, že Právo a spravedlnost získává významný podíl hlasů od střední třídy,“ rozporoval obvyklá vysvětlení úspěchu Kaczyńského strany Blichiewicz.

Situace je komplikovanější a souvisí s promyšlenou strategií PiS, která profituje „ z chuti lidí účastnit se politického dramatu.“ Blichiewicz vysvětlil, že polští pravicoví populisté nabízejí politické a kulturní role občanům z rozličných společenských vrstev.

Zatímco lidé prekarizovaní, ohrožení globalizací nebo automatizací světa práce vítají Kaczyńským vytvářený obraz zákeřných protilidových elit, na něž je možno udeřit, tak střední třída podle Blichiewicze žádá spíše potvrzení vlastní pozice skrze nadřazení se sociálně slabším skupinám a pocit bezpečnosti.

K těmto dvěma přístupům Právo a spravedlnost přidává nacionalistický étos s cílem sjednotit „skutečné Poláky“ do jedné současně inkluzivní i exkluzivní národní komunity. „Vyvažuje tak nedostatek pozitivního programu,“ poznamenal k tomu Blichiewicz.

Podíl lidí nekompromisně odmítajících migraci podle výzkumu ESS (2016). Grafika Bence Ságvári

Německo se ptá, kdo vlastně volí AfD
Kohlrauschová, socioložka z Paderbornské univerzity, se v posledních letech zaměřovala na zkoumání pravicového populismu v německém prostředí. Jedním z hlavních výstupů její dřívější studie „Strach ze sociálního propadu v Německu: Rozšíření a důvody v časech pravicového populismu“ je zjištění, že lidé krajně pravicovou Alternativu pro Německo (AfD) nevolí z důvodu materiálního nedostatku, ale spíše z obavy z něho.

Jak Kohlrauschová připomněla, Alternativa pro Německo se navíc nezrodila ze socio-ekonomické deprivace části obyvatel či uprchlické krize, ale z dopadů ekonomické krize, kdy tehdejší reprezentace strany vedená neoliberální ideologií říkala, že receptem na krizi jsou škrty.

„AfD není explicitně protidemokratická, ale její étos se zaměřuje proti demokratickým institucím. Staví především na obavě ze ztráty sociálního statusu, na pocitu prekarity. Ten není nezbytně spojený s profesí nebo třídou, ale je značně individuální,“ vysvětlila Kohlrauschová s tím, že krajní pravici volí lidé z dělnického prostředí i vyšší střední třídy.

Stěžejní je pocit, subjektivní prožitek dotyčných, že se jim daří hůře než jejich rodičům. Svou roli hraje i ohrožení pracovních pozic technologickým vývojem, deregulací trhu, stejně jako obecná nedůvěra v instituce.

Strach se neodvíjí od počtu uprchlíků
Sagvári spolu se svou kolegyní Verou Messingovou analyzovali postoje obyvatel členských státu Evropské unie k migraci. Vycházeli při tom z dat a průzkumů organizace European Social Survey. Z výsledků jejich bádání – překvapivě – vyplývá, že se postoje většiny Evropanů k migraci za posledních patnáct let nezměnily, přestože mnohé státy prošly v minulých let dramatickým vývojem.

Největší změnu v náladách veřejnosti lze pozorovat v Maďarsku. Tam příchod lidí z chudších oblastí světa v roce 2016 razantně odmítalo čtyřiašedesát procent respondentů oproti pětadvaceti o čtrnáct let dříve. Druhou příčku v protimigračních postojích zaujala Česká republika, kde migraci zásadně odmítá osmatřicet procent populace. V roce jen dvanáct procent Čechů.

Opačný trend – tedy posilování solidárních postojů ve společnosti – sociologové zaznamenali v Irsku, Portugalsku či Velké Británii. Sagvári nicméně připustil, že v případě Spojeného království se může jednat o specifickou reakci na Brexit. I tak je ale třeba podotknout, že v roce 2016 na Britských ostrovech migraci striktně odmítalo pouhých devět procent obyvatel. Dlouhodobě pozitivní přístup k příchodu lidí ze zahraničí si drží skandinávské země nebo Švýcarsko.

Messingová se Sagvárim se rovněž pokusili rozpoznat faktory, které strach, respektive odmítání uprchlíků ve společnosti snižují. Z jejich výzkumu vyplývá, že tolerantnější jsou ty země, které jsou sociální inkluzivní a kde panuje vyšší důvěra v instituce, nízká úroveň korupce a ekonomické deprivace.

Za nejpodstatnější faktory pro vstřícnější přístup k migraci na osobní úrovni výzkumníci označili individuální zkušenosti a postoje jednotlivých respondentů výzkumu a jejich kulturní kapitál. Zásadními aspekty jsou vyšší vzdělání, mezilidská důvěra, častější kontakt s lidmi jiného původu, ale opět také osobní důvěra v instituce.

Sagvári prezentaci výzkumu uzavřel konstatováním, že „protimigrační nálady nelze jednoduše vysvětlit přítomností migrantů či přímou negativní zkušeností s nimi“. Nacionalistické tendence jsou podle něj úzce propojené s pocitem sociální nejistoty, nedostatkem solidarity ve společnosti, ale i tím, že imigranti tvoří ideální cíl pro projekci frustrací a strachu. A neopomněl dodat, že svou roli samozřejmě hraje i politika.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.


A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Úterý, 27.Listopadu 2018, 09:34:1

"Panelová diskuse Friedrich-Ebert-Stiftung a Masarykovy demokratické akademie představila studie zkoumající pravicový populismus."

Panelová diskuse křesťanských humanistů představila studie zkoumající židovský kanibalismus:-)

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Úterý, 27.Listopadu 2018, 10:28:27

Problém je s tím, aby si vědec uvědomil, že i on sám je také součástí zkoumaného problému.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.