Odpor vůči migrantům se nezrodil z jejich rostoucího počtu, ale ze zklamaných nadějí

Lídři Evropské unie by se namísto slepého ustupování zdejším populistům měli zaměřit na skutečné příčiny odporu k imigraci.

Další migrační krize, další unijní summit a další otřepaný výsledek. Podobu setkání evropských lídrů z konce června, které se týkalo především migrační otázky, určily rozdílné zájmy dvou států: touha nové italské koaliční vlády uplatnit tvrdý přístup a prosadit se na evropské úrovni, a oproti tomu politická krize, které čelí Angela Merkelová doma v Německu.

Konečná podoba usnesení je plná zbožných přání, zato podrobností je v ní poskrovnu. Dohoda sice hovoří o „sdíleném úsilí“ evropských zemí ve snaze ulevit Itálii a Řecku, ale současně jaksi nezmiňuje, cože se má vlastně sdílet. Dále navrhuje stavbu detenčních center v Evropě a záchytných středisek v Africe, eufemisticky nazvaných jako „regionální vyloďovací stanoviště“.


Nikomu přitom nedošla ta ironie: evropské státy vyžadují právo udržet si svrchovanost svých hranic, zatímco si na afrických státech vynucují převzetí zodpovědnosti za vlastní problémy.

Usnesení stačilo na to, aby uspokojilo Italy. Možná nakonec pomůže zachránit i Angelu Merkelovou. Ale zcela jistě nevyřeší „migrační krizi“. Takzvaná migrační krize má totiž pramálo společného s migrací samou. Politici neustále hovoří o tom, kterak je Evropa „v obležení“ milionů lidí proudících přes její hranice. V roce 2015 do ní přišlo 1,3 milionu žadatelů o azyl. Tento rok byl ale výjimkou – počty vyhnala vzhůru válka v Sýrii. V letech před rokem 2015 i po něm byla čísla výrazně nižší. Započítáme-li dokonce mimořádný rok 2015, Evropa čelila v pěti letech mezi roky 2011 a 2015 menšímu počtu žadatelů o azyl, než tomu bylo v posledních pěti letech minulého století.

V letošním roce zatím překročilo evropské břehy pouhých 42 tisíc migrantů. To se dá stěží nazvat jako kontinent v obležení, nebo dokonce v krizi. Takzvaná migrační krize je spíše výsledkem našeho vnímání a politiky než skutečných čísel. Krize totiž probíhá navzdory tomu, že počty migrantů klesají, nikoli protože narůstají. Pokud odpor k migraci nevzbuzují imigrační statistiky, co tedy?

Proč mají Evropané pocit, že migrantů přibývá, když je tomu naopak? Foto Ondřej Mazura

Sociologové Vera Messingová a Bence Ságvári zkoumali na základě dat z dvaceti evropských zemí vztah mezi postoji k imigraci a dalšími sociálními faktory. Zjistili „silnou korelaci“ mezi počty migrantů v zemi a vztahem k nim: „Státy s nepatrným počtem migrantů jsou nejvíce nepřátelské, zato země, kde je naopak velký počet migrantů ve společnosti, jsou ty nejtolerantnější.“

Míru nenávisti tak ovlivňuje důvěra a společenská soudržnost, nikoli sama přítomnost migrantů. „Lidé v zemích s vysokou mírou obecné a institucionální důvěry, nízkou mírou korupce, stabilní zdravou ekonomikou a vysokou mírou sociální soudržnosti a inkluze (zahrnující také migranty) se migrace obávají nejméně,“ poznamenávají autoři.

Oproti tomu „lidé se nejvýrazněji strachují v zemích, kde nedůvěřují jeden druhému ani institucím, a kde je slabá míra sociální koheze a solidarity“. Výzkumníci tedy uzavírají: „Protiimigrační postoje nemají co dělat s migranty samými“.

Dokonce i v zemích, jako je Německo nebo skandinávské státy, pro něž je typická (slovy Messingové a Ságváriho) vysoká míra důvěry, stability a soudržnosti, narůstá roztrpčenost z mainstreamových institucí a politických stran, která se projevuje posilováním protiimigračních hnutí a krajní pravice.

Symbolickou roli migrace posílil směr, jakým se ubírala levice. Sociálně demokratické strany se zřekly svých tradičních voličů z pracující třídy a osvojily si politiku škrtů a privatizace, která zasáhla ty nejchudší vrstvy společnosti. Tím se ještě více posílilo opovržení, které mnozí zaujímali k institucím hlavního proudu.

Do levicí vyklizeného prostoru se vměstnala krajní pravice a populistická uskupení. Tyto skupiny propojily protiimigrační rétoriku s ekonomickou a sociální politikou, která kdysi bývala jádrem sociální demokracie: ochrana pracovních míst, podpora sociálního státu, odpor k politice škrtů. Tento posun nevyhnutelně upevnil vnímání imigrace jakožto jevu zodpovědného za sociální problémy pracující třídy.

Právě proto se migrační krize jeví jako neřešitelný problém. Na tom, že krizi může vyřešit pouze další zpřísnění kontroly imigračního toku, se shoduje prakticky celá politická reprezentace. Naopak uvolnění regulací obhajuje pouze hrstka lidí.

Zatímco pro liberalizaci mluví řada dobrých politických a morálních argumentů, pro další a další stále tvrdší omezení hovoří jen ty špatné. Ani jeden z přístupů ovšem migrační krizi nevyřeší. Její kořeny – otázky důvěry, lhostejnosti a nespokojenosti s politikou – totiž s migrací nesouvisejí.

A chceme-li řešit jakoukoli krizi, měli bychom si nejprve říci, na jaké otázky vlastně potřebujeme znát odpověď.

Z originálu Hostility to migrants is not born of rising numbers but a failure of hope publikovaného listem Guardian přeložila Gaby Khazalová.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.