Další migrační krize, další unijní summit a další otřepaný výsledek. Podobu setkání evropských lídrů z konce června, které se týkalo především migrační otázky, určily rozdílné zájmy dvou států: touha nové italské koaliční vlády uplatnit tvrdý přístup a prosadit se na evropské úrovni, a oproti tomu politická krize, které čelí Angela Merkelová doma v Německu.

Konečná podoba usnesení je plná zbožných přání, zato podrobností je v ní poskrovnu. Dohoda sice hovoří o „sdíleném úsilí“ evropských zemí ve snaze ulevit Itálii a Řecku, ale současně jaksi nezmiňuje, cože se má vlastně sdílet. Dále navrhuje stavbu detenčních center v Evropě a záchytných středisek v Africe, eufemisticky nazvaných jako „regionální vyloďovací stanoviště“.

Nikomu přitom nedošla ta ironie: evropské státy vyžadují právo udržet si svrchovanost svých hranic, zatímco si na afrických státech vynucují převzetí zodpovědnosti za vlastní problémy.

Usnesení stačilo na to, aby uspokojilo Italy. Možná nakonec pomůže zachránit i Angelu Merkelovou. Ale zcela jistě nevyřeší „migrační krizi“. Takzvaná migrační krize má totiž pramálo společného s migrací samou. Politici neustále hovoří o tom, kterak je Evropa „v obležení“ milionů lidí proudících přes její hranice. V roce 2015 do ní přišlo 1,3 milionu žadatelů o azyl. Tento rok byl ale výjimkou — počty vyhnala vzhůru válka v Sýrii. V letech před rokem 2015 i po něm byla čísla výrazně nižší. Započítáme-li dokonce mimořádný rok 2015, Evropa čelila v pěti letech mezi roky 2011 a 2015 menšímu počtu žadatelů o azyl, než tomu bylo v posledních pěti letech minulého století.