Okamura už vyhrál. Český stát ve velkém porušuje zákony, aby šikanoval cizince

Odbor azylové a migrační politiky se změnil v kafkovský zámek, který z porušování platných zákonů učinil součást po zaměstnancích vyžadované institucionální kultury. Je nejvyšší čas ho zrušit a migrační politiku vyjmout z resortu vnitra.

Před pár dny se nám dostalo nové interní svědectví o poměrech, které panují na Odboru azylové a migrační politiky českého Ministerstva vnitra. Jedná se o věc známou delší dobu, kterou potvrzují zkušenosti prakticky všech, kdo s otřesnou institucí, neblahým dědictvím nedávno zesnulého Tomáše Haišmana, přicházejí do styku.

Stát posilován vzmáhajícím se rasismem a xenofobií rutinně nedodržuje své vlastní zákony, působí lidské tragédie a počíná si přitom veskrze iracionálně, protože odmítáním kvalifikovaných lidí, kterých se tu nedostává, si působí i ekonomické škody. Namísto snah hledat východiska jak tmářskou nenávist k čemukoli cizímu překonávat, stává se z ní součást institucionální praxe.

O mimořádně nezdravých podmínkách, které tu panují, vypovídá i to, že všichni, s kým jsme o věci mluvili, se bojí zveřejnit své jména. I to je příznakem ochromené demokracie, ve které se lidé bojí existenčních postihů za to, že by se svými poznatky svobodně vstoupili do otevřené debaty.

Počkáme, až mu bude osmnáct
Michajlo neboli Michal pochází z Ukrajiny a žije v České republice několik let. V Brně totiž už deset let žije jeho maminka s povolením k trvalému pobytu.

Michal se na Ukrajině vyučil svářečem, kterých je v České republice akutní nedostatek, takže ještě coby nezletilý požádal o sloučení rodiny s maminkou. Naučil by se tu jazyk a nastoupil do fabriky v Brně či okolí, protože svářeči jsou velmi žádaní.

U odboru azylové a migrační politiky České republiky však nepochodil. Správní orgán záměrně celou proceduru prodlužoval, aby dosáhl toho, že Michal dovrší plnoletosti a žádost o sloučení rodiny půjde snadno zamítnout, protože pravidla slučování rodin platí pouze pro děti do osmnácti let.

Nakonec přicestoval na polské vízum, se kterým u nás nějak přežívá. Svářeče nedělá. Zdaleka není sám.

Proč mít úctu k zákonům, když je rutinně porušuje vnitro?
Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra České republiky poté, co úspěšně vytěsnil cizineckou policii ze všech agend povolení k pobytu cizincům v České republice, se vyznačuje zejména tím, že vše zvládá levněji než policie. A to zcela v rozporu s platným právem.

Ministerstvo rutinně záměrně nedodržuje lhůty správního řízení. Bohorovně porušuje zákon o pobytu cizinců tím, že v případech, kdy se mu nechce nebo se mu třeba nelíbí zaměstnavatel cizince, rozhodne nejen se značným zpožděním, ale klidně také v rozporu se skutkovým stavem a dikcí zákona v neprospěch žádosti.

Postiženi jsou všichni – Korejci navázaní na Hyundai, Ukrajinci klíčoví pro stavební firmy, Češi, kteří roky čekají na to, až odbor milostivě pustí jejich manželku či manžela do České republiky, přestože na to mají nárok vyplývající z českého i evropského práva. Úředníci Odboru azylové a migrační politiky velmi dobře vědí, že řízení na odvolací komisi trvá velmi dlouho, někdy i roky, a cizinec mezitím nemá z čeho v České republice přežít, a tak často martyrium raději vzdá.

Podle zasvěcených to působí na ministerstvu vnitra skoro tak, jako by měli odměny za čárky zamítnutých případů. Bavíme se přitom o kvalifikovaných, často i vysoce kvalifikovaných, lidech, kteří bez problémů v České republice najdou práci. Jakékoli stížnosti či soudní žaloby na průtahy řízení jsou k ničemu – cizincům nepomohou, protože ministerstvo klidně zákon poruší znovu a nic se neděje.

Ze soustavné porušování platných zákonů se na ministerstvu vnitra nevyvozuje žádná osobní odpovědnost, nepadají žádné sankce pro vedoucí pracovníky. Jedná se přitom o věci, které za časů, kdy agenda spadala pod cizineckou policii, byly prostě nemyslitelné.

Šikana v pobytových zařízeních
Důmyslný systém šikany cizinců existuje přímo uvnitř pobytových oddělení odboru azylové a migrační politiky. Zavedl se tu systém tak zvaných supervizorů, kteří dohlížejí na to, aby jednotliví rozhodčí nebyli příliš vstřícní, a přikazují jim jednotlivé žádosti zamítat a cizince třeba donekonečna vyzývat k dokládání dalších a dalších skutečností.

Cizinec ucházející se o práci a dohodnutý s budoucím zaměstnavatelem je v rozporu se zákonem odmítán například proto, že se odboru daný zaměstnavatel znelíbil. Existují jména konkrétních osob z Jihomoravského kraje, které jsou na tak zvaném blacklistu a jejichž zaměstnancům se mají neustále házet překážky pod nohy.

Je-li potřeba konkrétní pobytovou žádost cizince přes její úplnost a bezvadnost zamítnout, často tak učiní supervizoři sami. Naopak nejsou výjimkou zázračná udělení pobytu přes neúplnost podkladů – čím jsou motivovaná, ponechme fantazii čtenáře.

Vedoucí jednotlivých oddělení Odboru azylové a migrační politiky se pak na poradách chlubí tím, jak vysoká mají procenta zamítnutých či zastavených pobytových žádostí. Žadatele o azyl, trvalý pobyt či doplňkovou ochranu vedoucí pracovníci Odboru azylové a migrační politiky běžně před zaměstnanci titulují vulgárními výrazy, jako obtížný hmyz, s nímž je potřeba zatočit.

Co vlastně chtějí čeští rasisté v čele s Okamurou prosazovat, když jejich požadavky Odbor azylové a migrační politiky uvedl iniciativně v praxi ze své vůle? Co na tom, že dnešní praxe je zcela v rozporu s demokratickým charakterem státu, s listinou základních práv a svobod i s mezinárodními závazky České republiky? Na vnitru, v Odboru azylové a migrační politiky, už dnes platí zákony ulice.

Xenofobií sami proti sobě
Připomeňme si ještě jednou, že se to děje v době, kdy firmy zoufale hledají jakékoli zručné a vzdělané pracovníky, a v době, kdy premiér i ministryně práce s vážnou tváří chtějí řešit akutní nedostatek pracovních sil zjednodušeným dovozem lidí ze zahraničí. Přitom nejsou schopni udělat nic pro to, aby se změnila ostudná praxe Odboru migrační a azylové politiky tak, jako toho nebyl schopen ani nikdo z jejich předchůdců.

Jistě to patří k nejvážnějším selháním ČSSD v minulém volebním období, kterou jsme kritizovali již tehdy, a tak na to zajisté máme právo i dnes. Ani obojakost, až zbabělost v této věci neuchránila ČSSD před hanbou, že se xenofobie dnes stala akceptovanou součástí její vlastní totožnosti, čímž se ovšem ocitá mimo rodinu civilizovaných evropských sociálnědemokratických stran.

A tak Odbor azylové a migrační politiky nevyrušován nikým voleným funguje jako stát ve státě, jenž cizeluje metody šikanování cizinců, kteří už jsou tak pošetilí, že by se na tomto bohem zapomenutém bláznově dvorečku chtěli usadit. Odbor azylové a migrační politiky dokonce provozuje institut takzvaných metodiků, kteří mají za úkol vymýšlet nejrůznější chytáky do příštích novel zákona o pobytu cizinců.

Jako překvapivě účinné se ukazuje zavedení povinnosti předkládat veškeré dokumenty v originálech, a to včetně rodného listu, což bývá často velký problém. Už proto, že tak zvanou superlegalizaci rodného listu je nutno provést na ambasádě České republiky v zemi, kam to má žádající cizinec třeba tisíc kilometrů daleko.

Okamura do vlády nepotřebuje, Vnitro jeho politiku k cizincům provádí už dnes. Foto Facebook


Při pohovorech cizince s úředníky Odboru azylové a migrační politiky pak platí na některých odděleních zákaz jakkoli cizincům – účastníkům řízení pomáhat či radit. To je v přímém rozporu se správním řádem.

Takže například i když úředník vidí, že rodný list je předložen třeba jen v úředně ověřené kopii, může se pouze v duchu zaradovat a později žádost z daného důvodu zamítnout. Česká republika, vydávající se za demokratický stát, založený na humanitních ideálech, tak činí potměšilé křiváctví součástí své úřední praxe. Místo demokratického úřadu tu máme co do činění s móresy jak na dvoře nějakého Ali-paši či v Kafkově zámku.

Často se stávají také úplně paradoxní situace, kdy „rozhodující“ úředník ví, že žádost je kompletní, bezvadná, ale má pokyn věc protahovat a pak zamítnout. Takže s podporou úřadu stojí na straně nezákonnosti a odhodlaně čelí tlaku zaměstnavatele, který mnoho měsíců na jeho razítko čeká. Anebo srdnatě odolává nářkům rodinných příslušníků osoby, které má za úkol zabránit – protizákonně – v příjezdu do České republiky.

Samozřejmě se už vyskytly i tragické případy. Tak třeba na Odboru azylové a migrační politiky v Brně vážně nemocného osmdesátiletého seniora tak vytrvale posílali od čerta k ďáblu, až místo sloučení rodiny zemřel. Česká republika tedy už dnes jako stát svou institucionální kulturou působí reálné lidské tragédie.

Opět se potvrzuje, že největším problémem a brzdou rychlejšího rozvoje je nízká kvalita veřejných institucí a kultura nedodržování pravidel. Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR, desetiletí stojící nad zákonem a budovaný xenofobním a arogantním úředníkem, je toho nejlepším příkladem. Má více zaměstnanců než několik celých ministerstev a jeho výkonnost a institucionální kultura je tristní.

Řešení je přitom jasné. Instituci je třeba rozprášit. Je nutné zřídit zvláštní Migrační úřad stojící mimo resort ministerstva vnitra. A do jeho institucionální kultury je nutné od prvního okamžiku vložit úctu k oněm pověstmi opředeným masarykovským ideálům, k nimž se naše země tak okázale hlásí zejména tehdy, když nás to nic nestojí.

Ale tady je situace o to absurdnější, že na svou tmářskou zaslepenost doplácí i sám stát svou výkonností. Snadno se totiž může stát, že se v čase krize všechny korporace, dříve lákané za obrovské prostředky z veřejných rozpočtů, s republikou rychle rozloučí a půjdou tam, kde mohou jejich zaměstnanci normálně legálně pracovat a žít.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Aleš Morbicer - Ostrava

Pondělí, 11.Června 2018, 07:48:49

Osobní zkušenost mi říká, že to není žádná novinka v přístupu českých úřadů.

Na začátku nultých let jsem pracoval pro jednu ostravskou inženýrsko-obchodní firmu, která se zabývala např. návrhy a realizacemi automatických zpracovatelských linek, až po obchod s průmyslovou chemií nebo práškovým hliníkem.
Práce se dařila, plány byly smělé, chtěli jsme vyvinout zařízení, které by dokázalo zjistit stav plynového potrubí, které je zakopané v zemi na dálku z povrchu.
V konstrukčním oddělení už nějaká idea byla. V té době na tohle téma publikovali několik článků dva vědci z kyjevské techniky. Slovo dalo slovo a domluvili jsme roční stáž u nás ve firmě. Na ukrajinské straně nebyly žádné problémy.
Ne tak u nás.
Půl roku jsme se snažili je sem přes úřad prace legálně dostat -- připomínám, že jim firma chtěla platit všechny povinné pojistky, ubytovat je, po státu chtěla jen jedno pitomé razítko --- ale bylo to marný, marný, marný.............

Do dneska si pamatuji tu pizdu (feministky prominou) z ostravského ÚP s klimatizovanou kanceláří, luxusním parfémem a namodro obarvenými drápy, která vyřizovala styk s Prahou, protože se to, bůh ví proč, rozhodovalo v Praze. Chovala se ke mně jako k nějaké onuci.
Jenom tu vstupní žádost, aby se s tím vůbec začalo něco dělat, jsem podáva čtyřikrát -- vždy šlo o nějakou nepodstatnou vyplněnou či naopak nevyplněnou kolonku a pokáždé to trvalo tři hluché týdny...
Katastrofa.
Nakonec jsme se na to vyprdli...

Ale dodnes jsem nepochopil, proč to prostě nešlo vyřídit během čtrnácti dnů. Chování státních úřadů bylo úplně iracionální.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.