Svým postojem k uprchlíkům bude ČSSD voliče ztrácet, nikoli získávat

Stát v uprchlické krizi ve společnosti Slovenska a Maďarska je hanbou České republiky. Nálady společnosti se rychle mění a rychle se změní i praktická situace v rámci EU. Krátkozraký postoj vedení ČSSD může stranu stát podporu mnoha lidí.

Jakub_cb

Jakub Patočka

11.09.2015 12:36

Související

Vedení České strany sociálně demokratické se právě dopouští nejtěžší chyby od voleb v roce 2013, chyby, která naši nejsilnější parlamentní stranu může stát dobrý výsledek ve volbách v roce 2017. Paradoxem je, že si přitom připadá strašně mazaná: ona chyba totiž spočívá ve fenomenálně krátkozrakém přístupu k uprchlické krizi.

Vedení ČSSD si asi říká, že když většina společnosti u nás nechce uprchlíky, je chytré je taky nechtít. Jenomže ona většina české společnosti je údaj starý několik týdnů, navíc zcela matoucí pokud jde o reálný manévrovací prostor ČSSD, natožpak co se rozložení politických nálad před příštími volbami týče.

Evropa je v mimořádně dynamickém pohybu. Předpokládané víkendové vítězství Jeremyho Corbyna ve střetu o nástupnictví ve vedení labouristů budiž toho drobnou, ale podstatnou, ilustrací. Corbynovo pravděpodobné vítězství musí být pro každého znalce praktické politiky dokonale kontraintuitivní.

Do čela jedné z nejmocnějších sociálních demokracií na světě se v Británii dostane muž s původně nejmenší podporou v průzkumech (začínal s kurzem 1:200), zato s masivním hnutím idealistů v zádech, které celou dynamiku střetu o Milibandovo nástupnictví zvrátilo. V našich podmínkách jsou obdobou Corbynových podporovatelů typově více méně lidé, kteří zachránili po volbách 2013 Bohuslava Sobotku před Michalem Haškem a spol. Jenomže právě o jejich sympatie se svým přístupem k uprchlíkům nyní ČSSD připravuje.

Početně se nemusí jednat o nijak závratnou skupinu lidí. Co do mobilizačního politického potenciálu je však zcela zásadní. A levice bez nich nikdy nemůže být dlouhodobě úspěšná. Ale nejde zdaleka jen o idealisty.

Nejdůležitější politická debata dneška: strach versus soucit
Atmosféra v Evropě, pokud jde o uprchlíky, se doslova překotně mění, a začínáme to pociťovat i v jinak dosti zpozdilých a izolovaných českých zemích. Je navíc jasné, že téma jen tak nezmizí. Největší uprchlická vlna od II. světové války se zřejmě stane jedním z ústředních politických témat příštích několika let. I proto, že se v něm protíná spousta klíčových motivů současné evropské politiky.

A jako každá politická debata civilizačního významu, také spor o uprchlíky je střetem známých, přesně popsatelných archetypálních emocí. Dlouhou dobu českou společnost ovládal „strach z neznámých jiných lidí“. Ten dnes ovšem rychle střídá „soucit s bližním v nouzi“. Ohromná evropská vlna solidarity zasahuje i české země.

Philip Janýr, syn politckého uprchlíka a legendárního sociálního demokrata Přemysla Janýra, převezl tuto rodinu syrských uprchlíků do Vídně a nechal ji u sebe přespat. Foto Phlip Janýr

Emoce strachu je tradičně zastupována reakčními stranami zleva i zprava, je to temný pud, z nějž vyrůstal nacismus, fašismus, občas probleskuje konzervativní či katolickou politikou, ale samozřejmě jej lze propojit i se socialismem. Druhá emoce – touha poskytnout pomoc bližnímu v nouzi – je podstatou veškeré emancipační politiky, sociální demokracie je bez ní nemyslitelná.

Česká společnost není xenofóbní, vyloženě temné politické struktury tu nikdy nezvítězily. Navzdory mnoha ranám, které českou společnost od pádu první republiky postihly, zůstáváme zemí tradičně schopnou mobilizovat dosti mimořádnou pomoc pro lidi v nouzi.

Často se jako příklad uvádějí vlny solidarity kolem povodní, vzpomenout si ale můžeme i na úžasnou pomoc uprchlíkům z Balkánu v devadesátých letech. Byli mezi nimi i kosovští Albánci, muslimové disponující vesměs mnohem nižším vzděláním i kulturní výbavou, než je velká většina lidí v současné uprchlické vlně ze Sýrie.

Nálada Evropanů se mění silou příběhů
Nálada v Evropě se mění především díky konkrétním příběhům. Obrazy imaginárních hord migrantů z Blízkého východu, které se skrze mediální smog původně mnohým jevily jako cosi příbuzného bojovníkům Islámského státu, najednou nahrazují obrazy konkrétních lidí, stejných jako jsme my, kteří přečkali strašné útrapy a chtějí prostě v míru pracovat a žít.

Jejich jednotlivé příběhy berou za srdce. Plačící otec zachycený na evropském pobřeží s dítětem v náručí, který se šťastně dostal do Německa, jiný táta s dítětem, kterému maďarská primitivka podrazila nohy, a pak samozřejmě strašlivý obrázek mrtvého chlapečka ležícího tváří v písku na pobřeží Středozemního moře, který se nesmazatelně vleptal do paměti snad každého člověka schopného citu.

Německý policista s uprchlíčkem. Fotografie, která by se měla stát základním instruktážním materiálem pro české Ministerstvo vnitra. Repro DR

A změnu atmosféry vyvolávají také kouzelné projevy solidarity: německý policista, který se směje na malého uprchlíka, jemuž na hlavu nasadil svou čepici, stovky dobrovolníků na nádražích rozdávajících vše potřebné, fanoušci předních evropských fotbalových klubů vyvěšující transparenty Uprchlíci vítejte, vlny solidárního veřejného mínění, které mění postoje vlád ve Španělsku či Británii.

K takovým lidem chce přece každý ušlechtilý člověk patřit. A sociální demokracie vždy bývala stranou lidí, kteří právě takovými toužili sami být.

Ministerstvo vnitra musí přestat svévolně ubližovat lidem
Současný přístup politické reprezentace České republiky k uprchlíkům je tedy – nahlíženo v této perspektivě – otřesný hned v několika rovinách. V duchu vpravdě rasistické doktríny „když uprchlíkům budeme ubližovat dost, řeknou si to mezi sebou a budou se nám snažit vyhnout“, se v českých uprchlických zařízeních dějí otřesné věci, z nichž jen zlomek byl zatím popsán.

Česká republika působí zbytečné a hrozné útrapy lidem v nouzi a ministerstvo vnitra se tím na svých stránkách ještě chlubí. Jak už jsme několikrát poznamenali, osobní odpovědnost za to nese vedoucí Odboru azylové a migrační politiky Tomáš Haišman. Ministr Chovanec by ho měl okamžitě nahradit některým z odborníků v občanském sektoru. Když už z žádných jiných důvodů, pak i proto, že právě Haišmanovo počínání představuje zásadní ohrožení slušného volebního výsledku ČSSD v příštích volbách.

Záštiplný přístup k uprchlíkům na našem území, který dnes pod vedením ministerstva vnitra český stát provozuje, totiž nejenže proti ČSSD obrací idealistické voliče, jejichž vliv v kampaních je mnohem větší, než se ze zploštělých průzkumů veřejného mínění zdá. Povede také k tomu, že se veřejná debata na téma uprchlíků bude strukturovat způsobem, který zásadně zvýhodní protivníky sociálních demokratů, subjekty, jejichž politická mobilizace je založena na eskalaci nenávisti.

Chování českého ministerstva vnitra je ale hluboce iracionální i v jiných ohledech. Kupříkladu české podniky dnes samy hovoří o tom, že by tu tisíce uprchlíků přivítaly. O mimořádně odhodlané, výrazně levné a kvalifikované pracovní síly stojí každý.

Stát v sousedství Fica a Orbána je hanba
Také německé vítání syrských uprchlíků má i tuto svou chladnokrevně racionální složku: právě teď tam přichází ta nejschopnější, nejprůbojnější, nejzámožnější elita syrské společnosti: ti méně schopní či šťastní totiž uvízli někde cestou.

Právě proto mohla s takovou nonšalancí Angela Merkelová říct: „Pokud jsme zachránili banky, můžeme zachránit i lidi.“ Člověka přitom maně napadá, jakým živočišným druhem se jí zdáli být před pár týdny Řekové... A tak faktorem v dnešním německém, okázale ušlechtilém, přístupu k uprchlíkům je nakonec dost možná i to, že se Němců zmocnil strach, jak se v očích mnoha Evropanů najednou – za to co provedli Řecku – proměňují v hlavní evropskou obludu. I proto se teď předhánějí v lásce k uprchlíkům a snaží se celé Evropě vytřít zrak.

To ale nemůže odvést pozornost od skutečnosti, že jejich počínání má svůj prvořadý humanitární rozměr. Syřané prchají, protože ztratili uprostřed nesmyslného, mimo všechna měřítka vystupňovaného, násilí naději, že dokáží ze své země učinit milé místo k žití. V podobné situaci jsou i lidé přicházející z několika dalších válkami či jinými krutými útrapami postižených zemí, kteří tvoří rozhodnou většinu současné uprchlické vlny.

V základu sociálně-demokratické politiky stojí přesvědčení, že vzájemná pomoc, solidarita, ochrana slabších jsou nejlepšími organizačními principy společnosti. Už jen víme-li toto, je jakýkoli smysl postrádající věznění uprchlíků procházejících Českou republikou ničím neomluvitelným zlem. A v evropském kontextu nás staví do zvláště nelichotivého světla. Ale to bohužel i naše diplomatické počínání...

Korupčními skandály zdiskreditovaný ex-předseda maďarských socialistů Gyurcsány, bývalý premiér, u sebe doma nechává přespávat uprchlíky. Donlad Tusk udílí Victoru Orbánovi lekce z toho, co je smyslem křesťanství ve vztahu k uprchlíkům. Slovenský prezident Kiska o uprchlících mluví jazykem blízkým nejslušnějším západoevropským státníkům.

Miloše Zemana pomiňme, jeho jméno se stává synonymem hanby. Pro českého premiéra Bohuslava Sobotku je ale v tomto světle mimořádně nešťastnou vizitkou, koordinuje-li svou pozici k tématu právě s entuziastickým xenfobem Orbánem a s Robertem Ficem, jemuž tu definitivně spadla špatně padnoucí škraboška sociálního demokrata, a naplno vyjevil svou pravou tvář šovinistického populisty.

Není to pěkný obrázek. Foto Saša Uhlová, DR

Pozice ani jednoho z nich k tématu uprchlíků přece nedává prostor pro formulaci společného stanoviska, k němuž by se sociální demokracie hodná toho jména mohla přihlásit. Je prostě hanba stát k tématu uprchlíků v jedné řadě s Ficem a Orbánem. Jednání V4 se nemělo obejít bez jasně formulovaných odlišností v postojích.

Ba co víc, je věčná škoda, že se Bohuslav Sobotka, který k tomu má všechny ideové předpoklady, nestal osobností prolamující nevábný postkomunistický politický sliz, koordinací našeho postoje k uprchlíkům s Rakouskem a Německem. Politická veřejnost i politická reprezentace obou našich civilizačně vyspělejších sousedů totiž velmi rychle vyhmátly humanistickou podstatu problému: uprchlíci nejsou ničím, čemu bychom měli čelit defenzivně jako problému, který nás zatěžuje. Podstata jejich příchodu je totiž přesně opačná!

Sociálně demokratický postoj? Uprchlíky vítat
Jedná se o lidi, kteří sem sice přicházejí v těžké nouzi, ale s nejlepšími motivy, mnozí z lásky ke svým dětem, další v touze po mírumilovném životu. Jistěže se mohou vyskytnout výjimky, ale ty nic nemění na tomto základním principu. Vřelé přijetí uprchlíků je tak i pro nás příležitostí učinit naši společnost lepší.

Základní otázka tedy musí znít, jak dosáhnou toho, aby tu chtěli zůstat, přestože jsme jim zatím ukazovali tak nepřívětivou tvář: v tom žádejme pomoc od Němců. O kvótách se nebavme, je to směšný a zbytečný spor; nadto Německo má možnosti snadno donutit všechny nafoukaně se v rádoby vlastenecké hrudníčky tlukoucí postkomunistické předáky k nepoměrně vyšším počtům, než jaké nyní veřejně zvažujeme. Jde o mnohem míň než v konfliktu s Řeckem a evropské veřejné mínění tu bude – plným právem – stát na straně Němců a spol.

Máme ale jinou možnost. Ještě se můžeme vzpamatovat. Sami řekněme, že uprchlíků budeme brát, dohodne-li se Evropa na rozumném režimu, přesně dvě procenta: takový je totiž náš podíl na evropské populaci. Aktivně se snažme takovýto režim, jasného, transparentního a velkorysého přijímání uprchlíků zavést. S evropskou pomocí pro nás nemůže být problémem integrovat dvacet tisíc lidí ročně.

Největší selhání předáků ČSSD nad tématem uprchlíků totiž spočívá ve faktu, že principiálně neodmítli ustrašený defenzivní jazyk, že nepochopili, jak unikátní příležitost znovu etablovat přerozdělování jako základní organizační princip evropské politiky tu s uprchlíky přichází. Je to možná jedna z posledních šancí převzít politickou iniciativu, kterou má evropská sociální demokracie jako taková.

Nemyslete si, že ČSSD nemůže skončit jako malá irelevantní strana, která si cestu k bezvýznamnosti vydláždila i svým chytračením nad špatně interpretovanými průzkumy, jímž nahrazovala věrnost svým základním hodnotám. V mnoha, v přespříliš mnoha, ohledech na tom teď docela slušně pracuje.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Petrasek Milan - penzista

Pozor - ČSSD se probouzí do nového provinčního dne Sobota, 12.Září 2015, 11:34:56

Před 4 hodinami.....Nálada v Evropě se změnila, měli bychom uprchlíky přijmout, říká ministr Pelikán.
Zadní vrátka zavrzala a pootevřela se.......jsem pohledem z poza humny zjistil.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Názor jednoho statečného Sobota, 12.Září 2015, 15:06:3

má větší váhu, než 20 dalších ministrů řídících se podle včerejšího průzkumu veřejného mínění, který už zítra může být úplně jiný.

Vojtěch Klusáček - Brno

Sobota, 12.Září 2015, 20:59:28

Je přinejmenším netaktické apelovat na lidskost, soucit - a hned vedle dodávat, že jsou uprchlíci vítání jakožto laciná a vysoce motivovaná pracovní síla. Těžko předpokládat rozdmychání soucitu u lidí, jimž se hned druhým dechem hrozí, že budou v práci nahrazováni lacinější pracovní silou těch, ke kterým mají ten soucit cítit.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.