Jak jsem nechtěl ubytovat uprchlíky

Člověk nemusí být superhrdina, aby v sobě našel ochotu ubrat si na pohodlí a pomoct potřebným. S jednou takovou upřímnou zpovědí přichází Michal Uhl.

Delší dobu vedeme doma s mojí ženou debatu, zda vyhlásit, že jsme ochotni u sebe ubytovat uprchlíky. S touto myšlenkou přišla má žena, která chtěla veřejně reagovat na nenávistné projevy. Namítal jsem, že se dá pomáhat jinak. Uprchlíci o pobyt v České republice nestojí, jsme tranzitní země, takže nabízíme něco, co vlastně nikdo nechce. Tak trochu prázdné gesto.

Jistou změnu perspektivy k dané věci přinesl Miloš Zeman, který téma ubytování oživil v souvislosti s výzvou vědců. Zapojit se poté do debaty příspěvkem o ochotě ubytovat uprchlíky působilo v takové situaci víc jako půtka na domácí politické scéně než reálný příspěvek k řešení uprchlické krize.

Moje žena nakonec začala minulý čtvrtek organizovat pomoc na hlavním nádraží, kam přijížděli první uprchlíci. Ne moc, ale nějací ano. Ukázalo se, že velké skupiny zpravidla zachytí Červený kříž, ale menší nikoliv.

Jako neorganizovaní dobrovolníci jsme výrazně flexibilnější, a přidalo se k nám navíc hodně arabsky mluvících přátel, což je další velká výhoda. Ano, ta pomoc je trochu punk, ale škatulky a pravidla oficiálních organizací zkrátka nejsou dostatečně pružné, aby posloužily každému.

Pomoc není nikterak složitá, většinou se jedná o orientací na nádraží, zakoupení vlakové jízdenky, zpravidla do Německa, vysvětlení, které nástupiště je to správné, že vlak směr Keleti nebude to pravé a podobně. Nabízí se případně nějaké jídlo, pití či teplé oblečení nebo dětské pleny. Balíčky s jídlem a pitím i dalšími věcmi nám pomáhají dodávat naši anarchističtí přátelé z Autonomního centra Klinika.

Podařilo se pomoct několika desítkám lidí. Zapojila se řada lidí, kteří neváhají ukrajovat si ze svého spánku či volného času. Solidarita s lidmi vyhnanými válkou není malá.

Ale protože každý z nás má i svůj život, jsa trochu morous, začal jsem po několika – dvou – dnech v rodinném kruhu volat po tom, abychom radost z pomoci uprchlíkům dopřáli i jiným, a sobě zas dopřáli radost z vypraného oblečení a umytého nádobí. Pomoc je důležitá, ale všechno musí mít své hranice; nemůžeme se přeci úplně odrovnat, ne?

Kloubit nasazení v terénu na hlavním nádraží s přízemními věcmi, jako je nákup gumové koupací čepice pro dceru na zítřejší plavání ve školce, je, jak říkají anglofonní přátelé, „challenge“.

Velmi jsem uvítal rozpis služeb – práce v terénu se dala rozprostřít na více lidí. Vše bylo najednou snesitelnější, dokonce jsem během včerejška uvařil dýňovou polévku. Včera večer jsem si pak dovolil ten dlouho odkládaný luxus, že jsem šel spát už po desáté hodině. Žena šla na pracovní schůzku a měla se vracet kolem jedenácté. Protože jsem už spal, rozhodla se, že se ještě staví na hlavním nádraží…

O půlnoci mě budí telefon. Žena mi sděluje, že u nás bude spát uprchlík, který nemá kde přespat. V tomu šumu a rozespání není jasné, zda říká uprchlík, nebo uprchlíci. Ptám se, kolik že jich je. Z odpovědi je zřejmé, že více.

Zřejmé naopak není, zda někteří nestihnou ještě vlak do Vídně. Docela protestuji, že na situaci nejsme připraveni. Dcera má trochu rýmu a kašel a měla by se pořádně vyspat, ráno mají přijít dělníci něco dodělávat v pokoji. Tohle je moc narychlo. Mé protesty nezmohly nic; textovkou zoufale navrhuji, zda by nebylo lepší jim zaplatit hostel.

Kolem jedné přicházejí žena a švagrová se skupinkou osob. Jsa trochu neruda, chvíli mi trvá, než si zvyknu na změnu situace. Zatvrzuji se a přísahám si, že nevylezu s postele a budu tam ležet s dětmi, které mají vcelku mělké spaní. Dcera se po půl hodině budí a trvá na tom, že musí prověřit stav bytu. Sám to vzdávám půl hodiny po ní a jdu se s návštěvou přivítat.

Člověk nemusí být superdobrovolník, aby v sobě našel ochotu ubrat si na pohodlí a pomoct potřebným. Nakonec z toho může být i docela fajn zážitek. Foto Monika Horáková

Jsou dvě ráno a já ohřívám dýňovou polévku. Uprchlíci jsou velmi milí, skromní, vděční a především vyčerpaní. Jsou také z pobytu v České republice dost otřeseni – tábor ve Vyšních Lhotách není příliš pohostinné místo.

Postelí/matrací je u nás vcelku dost, takže každý nakonec může spát pod peřinou, na měkkém. Jsou čtyři ráno, jdeme spát a poklidně strávená noc a s ní spojený odpočinek se odkládá na neurčito. Přes počáteční nechuť nechat si rozhodit denní režim, beru po setkání s nocležníky ve své nerudnosti zpátečku a musím uznat, že oněch sedm mladých mužů, kteří u nás nocují, jsou v opravdu nezáviděníhodné situaci.

Ráno jdu pro snídani. Kupuji buchty s povidly a mazanec a doufám, že jim bude chutnat – stravovací návyky jsou přeci jen na různých kontinentech jiné. Chutná! Pouštím jim ke snídani ještě zprávy na Euronews v arabštině a pomalu se s nimi loučím, protože odcházím do práce.

Dnešní noc byla trochu hurá akce, ale zdařilá, bez jakýchkoliv problémů a s viditelným vděkem všech nocležníků. Sám pak přemýšlím cestou do práce, zda si trochu nepřenastavit svůj vnitřní kompas, který hledá rovnováhu mezi poskytováním pomoci a chodem rodiny se dvěma malými dětmi. Ano, možná jsem příliš upjatý, každopádně ale mohu být hrdý na svou ženu. To je bez debat.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.