Chci přispět X

Kdo uprchlíkům jámu kopá...

Současná migrační vlna je daleko spíše novou normou, než výjimečným stavem. Počet uprchlíků minulý rok překonal celosvětově 50 milionů lidí. Svět vkročil do nové reality nestability. A na této nestabilitě neseme lví podíl.

Pato_kaj

Josef Patočka

09.09.2015 08:00

Související

O kulturním obohacení, které nám mohou přicházející muslimové přinést, může stěží pochybovat kdokoliv, kdo kdy slyšel hudbu Rachida Tahy. Pusťte si třeba „Rock el Casbah“ a řekněte upřímně: kdyby se vám zjevil všemocný Alláh a nabídl vám, že jej vymění třeba za Aleše Brichtu, nebrali byste to? Svou hudbu přirovnává Taha ke kuskusu, jinému vynálezu této úctyhodné civilizace, za který můžeme být vděční. Slavná je jeho píseň „Barra Barra“, hit, který mísí podmanivý rytmus alžírského Raï se znepokojivými kytarovými rify postmoderního rocku.

Ne náhodou se objevila v hollywoodském trháku „Černý jestřáb sestřelen“, který, jak známo, portrétuje snahu několika stovek elitních amerických vojáků řešit intenzivní střelbou občanskou válku v Somálsku, zemi, jejíž kolaps svým způsobem dnešní agonii zbídačených a rozvrácených zemí na předměstí blahobytné Evropy předznamenal.

Text „Barra Barra“ (Pryč, pryč!) je výmluvný:

Pryč, pryč odtud!
Za mnou je strach, zrada a běs.
Pryč, pryč odtud!
Závist a zkaženost, nikomu nejde věřit.
Pryč, pryč odtud!
Žízeň, a lidé jsou zoufalí.
Pryč, pryč odtud!
Žádná čest, jen útlak a otroctví.
Pryč, pryč odtud!
Řeky vyschly a moře vše zpustošilo.
Pryč, pryč odtud!
Stromy zmizely a ptáci utichli.
Pryč, pryč odtud!
Peklo a zkáza, krása zahynula.
Pryč, pryč odtud!
Zbyly jen zdi, zdi stojí dál…


V Tahově vypalováku se odráží všechna hrůza, kterou si lidé klepající na brány evropského projektu rovných práv musí procházet. Přinášet pravdivá svědectví o lidském utrpení je zásadní. I Deníku Referendum se to přímými reportážemi o zoufalé situaci uprchlíků na budapešťském nádraží Keleti dařilo. I díky nim můžeme čelit lživé virtuální realitě konstruované některými médii, která před námi tvoří absurdní obraz invaze ekonomických parazitů a džihádistů. Vypořádat se ale musíme i s nesnadnou otázkou hlubších souvislostí a míry naší vlastní odpovědnosti.

Na prvním místě je třeba vytknout před závorku fakt, který je soustavně zastírán bulvárními titulky na serverech iDnes či Novinky. Současná migrační vlna je daleko spíše novou normou, než výjimečným stavem. Počet uprchlíků minulý rok překonal celosvětově 50 milionů lidí, poprvé od druhé světové války. Svět vkročil do nové reality nestability. A je nutné si bez vytáček připustit, že na této nestabilitě neseme lví podíl.

Mnoho bylo psáno o minulosti kolonialismu a nemůžeme se vymlouvat, že za něj neneseme odpovědnost. Jsme součástí civilizace, která v minulosti z drancování globálního Jihu disproporčně těžila. Jsme součástí vojenského bloku, který svou politicko-ekonomickou moc udržoval za cenu často brutálně nespravedlivých intervencí, aby si zajistil dodávky nerostných surovin.

Těžko si představit, že bychom dnes v Íránu měli xenofobní, fundamentalistický režim, kdyby USA a Velká Británie v roce 1953 nezrežírovaly v zemi krvavý převrat proti, ve svobodných volbách zvolenému, sociálnímu demokratovi evropského střihu Muhammadu Mosaddekovi. Je hořkou ironií, že tento režim je nám dnes z nouze spojencem proti monstrům, která zplodila naše nedávná, podobně motivovaná avantýra v Iráku. Nastolena byla nerovnost, a z této nerovnosti těžíme dodnes – pokaždé, když jedeme autem.

Současná migrační vlna je daleko spíše novou normou, než výjimečným stavem. Svět vkročil do nové reality nestability my na tom neseme lví podíl. Jedním ze spouštěcích prvků je i změna globálního klimatu. Ilustrace ckea.ie

Návrat vytěsněného
Právě tehdy když otočíme klíčky v zapalování, přiléváme do ohně faktorů stojících za masovou migrací také novým způsobem. Mosaddek o něm ještě nic nevěděl, dnes už z něj přitom mnoha odborníkům na migraci vstávají vlasy na hlavě. Jde o změnu globálního klimatu. K té přispívá Česká republika deseti tunami CO2 na hlavu ročně, nepočítaje emise vyprodukované výrobou produktů z dovozu.

Pokud bychom se s ní nijak nevypořádali, může podle současných odhadů do roku 2050 vyhnat z domovů i čtyřnásobné množství lidí, než je v pohybu dnes – přesná čísla jsou ošemetná. Všichni od Mezivládního panelu pro změnu klimatu, nejrespektovanější autority v oblasti proměn podnebí, po Mezinárodní organizaci pro migraci, se ale shodují na tom, že vlivem emisí uvolněných do atmosféry počet lidí v pohybu naroste. Místa, kde dnes žijí, prostě již nebudou obyvatelná. Oteplení a s ním spojená sucha a extrémní počasí navíc působí jako násobitel bezpečnostních hrozeb – v podmínkách materiálního nedostatku, živelných pohrom a ekologické krize jsou prostě konflikty pravděpodobnější.

Nejde o otázku, kterou budou řešit naše vnoučata. Tragédie, kterou již dnes působí oteplení jen o necelý stupeň, se nás dotýká přímo a palčivě. V debatě o syrské občanské válce bohužel zapadá skutečnost, že jí předcházelo tíživé pětileté sucho, které připravilo o živobytí statisíce rolníků a zahnalo je živořit na předměstí velkých měst. Byli to právě tito „klimatičtí uprchlíci“, které jejich strašná situace dohnala před pěti lety ve městě Dar'á k zahájení povstání proti Asadově vládě. Výzkumy americké Národní akademie věd publikované v časopise Nature potvrzují, že sucho by nebylo bývalo tak strašné, pokud bychom nevyvedli klima z rovnováhy.

Takže když k nám dnes zoufalé syrské rodiny před suchem a válkou prchají za příslibem míru a nového života, vrací se s nimi vytěsněné: povědomí o spoluodpovědnosti za nepěkný a zhoršující se stav světa. A jakkoli se snažíme ji vytěsnit i se všemi souvislostmi stále zuřivěji, nepomůže to. Nezastaví je žádné zdi, protože za nimi žízeň, útlak a zkáza řvou: Pryč, pryč!

Česká odpovědnost
Otázka která zbývá, je co s tím. Nedojde-li k narovnání nerovností a spravedlivému řešení klimatické krize, nezaložíme-li evropskou politiku na občanské a mezinárodní solidaritě s prchajícími, bude zřejmě nadále sílit přitažlivost argumentů, které konvenují běžným koloniálním předsudkům a nabízejí pohodlné východisko. Slyšíme je již dnes.

Budeme si dál lhát, že to my jsme tu oběťmi hrozící invaze jiných, kteří jsou naši odvěcí, zavilí a nesmiřitelní nepřátelé. Budeme se konejšit esencialistickými bludy, že jsme bohatí, protože jsme pracovitější, chytřejší a ukázněnější. Budeme dál pohodlně těžit ze sladkých plodů úpícího jihu, hloubit stále hlubší vrty a doly a stavět stále vyšší zdi. Budeme násobit rozpočty na obranu, věznit, šikanovat a deportovat.

Nemůžeme věštit. Kam však nakonec vede zuřivé popírání reality spojené s konceptem práv založených na barvě a původu, to tušíme. Konvička, Hampl a Kuras nejsou přízraky z minulosti, kterých se můžeme zbavit modernistickým zaklínáním. Představují jednu z možných budoucností, z nichž volíme.

Jak také ukazuje tragický případ Václava Cílka, připustit si realitu klimatické změny nestačí. Ten sice o rizicích oteplení vždy mluvil, současně se ale tváří málem, jako by spadlo z nebe. Kdo je za ni odpovědný, na to už nemyslí. A teď, když se definitivně prosadila jeho blábolivá poloha, dělá z obětí viníky a kreslí psychotické vize toho, jak nás před orientálními barbary budou bránit myslivci.

Přiznáme-li si, že neseme odpovědnost, budeme muset dostát nárokům, které na nás klade. Postavit se změně klimatu čelem například vyžaduje, abychom si uvědomili, že naše odpovědnost je nejen společná, ale také diferencovaná – ne každý jí nese stejný díl – a hledat cesty jak spravedlivě rozložit náklady na řešení. Země, které historicky emitovaly více skleníkových plynů, by měly nejen urychleně snížit emise, ale také vyhradit velkorysé fondy na rozličná opatření v ohrožených chudých zemích. Ty se potřebují vymanit z chudoby způsobem, který již nebude zatěžovat napjatou schopnost přírody živit naši civilizaci.

Klíčovou v tomto ohledu bude prosincová konference OSN v Paříži, která by měla ustanovit společný globální plán, jak z naší klimatické kaše vybřednout. Na politiky musíme tlačit, aby byl závazný, ambiciózní a férový. Debakl jednání v Kodani před šesti lety nás ale učí, že spolehnout se musíme především na sebe – i uprchlíkům nakonec pomáháme zejména navzdory politice vlastních vlád. Ani přechod k nízkouhlíkové ekonomice za nás nikdo neprosadí.

Premiéra Sobotky bychom se proto měli ptát, zda je v pořádku na jedné straně slibovat uprchlíkům „pomoc na místě“ a přitom připravovat prolomení limitů těžby hnědého uhlí na lomu Bílina. Každý totiž ví, jak končí ten, kdo jinému jámu kopá. Dnes to platí i pro velkolom.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.