Myslím, že Lukáš Senft napsal dobrý a přínosný text. Nejen v přírodě jsou některé děje nenápadné a teprve po čase zřetelně pozorovatelné. Také ve společnosti.
Autorem zmiňovaný případ byvšího dost jinačího postoje Čechů (a médií) ke kosovským uprchlíkům ukazuje na tendenci k postupnému uzavírání se, růstu konzervatismu a egoismu, na tendenci, která sílí nehledě na vlády, jež jsou právě v čele státu. Kýžený růst HDP a bohatství lidí není ovšem osvědčeným receptem na solidaritu a empatii. To je snad celkem známo. O postupující proměně mediálního prostoru by se mohlo (a mělo) psát hodně, vinu sdělovacích prostředků na negativních rysech doby lze totiž nejspíš jen podcenit.

"Je třeba lustrovat a koncentrovat uprchlíky do táborů, musíme sestřelovat jejich lodě."

Zjišťovat totožnost a původ imigrantů je přece nutné. Zastáváte snad stanovisko, že by Evropa měla přijímat zcela anonymní imigranty a nerozlišovat mezi uprchlíky a ostatní imigrací? Že by Evropa měla rezignovat na svoji bezpečnost, nezkoumat totožnost imigrantů a přijímat i bojovníky IS?
Do ukončení azylové procedury musí přece tito lidé někde bydlet. Patrně nemají tolik prostředků, aby si mohli platit tržní nájemné, když nemohou volně pracovat, budou tedy ubytovaní alespoň v těch táborech. Co je na tom špatného? Kde jinde by měli být?

Pokud se uvažuje o ničení lodí, nesnažte se prosím VYVOLÁVAT STRACH záměrně mylnou interpretací, že jde o "sestřelování" lodí s imigranty. V těchto úvahách se jedná o PRÁZDNÉ lodě PAŠERÁKŮ LIDÍ, kteří na tomto lidském neštěstí sobecky zavrženíhodně vydělávají obrovské sumy peněz. Tento obchod s lidmi, při kterém mnoho imigrantů zahyne v moři a z mnoha dalších se stanou otroci na plantážích v Itálii je ještě větším zlem než obchod s drogami. Obchod s lidmi je jednoznačně zlo a jestli je vhodným řešením ničení prázdných lodí pašeráků, to nevím.

"Ty to tu válíš a oni nemají, co na sebe."
Podle některých jiných informací se nejedná o lidi, kteří by právě teď potřebovali oblečení. Nedávno jsem chtěl nabídnout oblečení mnohem hůře oblečenému bezdomovci a také neměl zájem.

Tady je odkaz na stránku, která tvrdí, že rodina žila v Turecku. Jestli je informace pravdivá, netuším.
https://themuslimissue.wordpress.com/2015/09/04/family-of-drowned-toddler-aylan-kurdi-had-been-given-free-housing-in-turkey-while-fathers-story-is-full-of-holes/
(trvalo mi pět minut ji najít).

Ta stránka je samozřejmě podezřelá (nebrala bych ji jako nezávislý zdroj informace), ale zprávu, že v Kanadě nikdy nebyla podána řádná žádost o asyl přinesla CCN i BBC.

Nestojí za to uvážit možnost, že jde o jinou situaci? Kdyby Kosované odcházeli do Evropy tempem současné migrační vlny, tak za dva roky není v Kosovu ani noha - a to doslova. Nehledě na další okolnosti (radikální islám aj.).

Za posledních 16 let tento národ ztratil sebevědomí a optimismus (víru v dobrou budoucnost).

Vyskočit z letadla, aniž si předtím překontrolujete padák, je jistě sebevědomé a optimistické (viz Louis de Funès jako komisař Juve ve Fantomasovi) a vyžaduje to víru v dobrou budoucnost, já však sebevědomí a optimismus tohoto druhu za žádný přínos nepovažuji. Raději bych se vrátil do té věcné roviny.

Seběvědomý optimista nemá problém pomáhat bližnímu v nouzi. Člověk bez víry v budoucnost a bez sebevědomí ten problém má.

V devadesátých letech v lidech přetrvávala víra, že jsme se v listopadu 1989 vydali na cestu všeobecného vzestupu a pokroku. To se od té doby setsakra změnilo.

Pamatuji si debatu s kolegy v jazykovému kurzu v devadesátých letech . Ze dvanácti účastníků měl problém s přijetím uprchlíků z Kosova a Čečenska jediný. Ta atmosféra byla tehdy úplně jiná.

Skákání z letadla bez kontroly padáku není optimismus. Jak vás tohle přirovnání mohlo napadnout?

Napadlo mě to dosti spontánně. Zkuste si například všimnout, že na námitky (v začátku diskuse pod článkem) proti kritice lustrování a umísťování uprchlíků do táborů nikdo věcně nereagoval (autor, ani nikdo jiný). Je však přece docela normální, že v azylové proceduře je prověřována identita žadatele, odkud pochází, čím se zabýval, proč utíká... Je také docela normální, že žadatel o azyl, který většinou nemůže volně pracovat – je bez finančních prostředků, musí být někde ubytován. Jsou to tak samozřejmé věci, jako je samozřejmé překontrolovat si padák před seskokem. Autor článku však proti těmto samozřejmostem protestuje a na námitky nereaguje. Patrně se tedy pln nadšení chce vrhat s prázdným pytlem na zádech do hlubiny pod sebou, jako Louis de Funès v honbě za Fantomasem. No a Vy se pak snažíte korigovat tyto věcné námitky (přesněji jinou věcnou námitku Adama Votruby) poukazem na nedostatek sebevědomí, optimismu a víry v dobrou budoucnost, tedy stručně vyjádřeno: Na racionální námitky reagujete emocionální námitkou. Diskuse tedy probíhá ve dvou rovinách, v rovině emocionální a v rovině racionální.

Emocionální rovina je rovina POMÁHAT-NEPOMÁHAT a nabízí se zde pouze jednoduché hodnocení: pomáhat=dobro, nepomáhat=zlo. Žádné "poloviční" dobro ani "poloviční" zlo neexistuje, kdo se snaží usmiřovat zlo s dobrem je sám ještě sofistikovaněji zlejší než jen primitivně zlý. Z této logiky pak vyplývá, že neexistuje ani nic mezi "pomáhat" a "nepomáhat" a můžeme tedy všechny lidi pohodlně roztřídit podle jejich postoje k imigraci na dobré a špatné. Kdo by proti tomuto binárnímu třídění nějak protestoval, měl nějaké otázky, žádal upřesnění stanoviska, ten patrně chce stát někde jinde, někde "mezi", chce smiřovat zlo s dobrem a je tedy podle této logiky nebezpečnější než ten, kdo je jen "obyčejně zlý" a poslušně se zařadí do té druhé skupiny (jako třeba pan Konvička).

Racionální rovina je rovina JAKOBY POMÁHAT-SKUTEČNĚ POMÁHAT. Zde se řeší JAK POMÁHAT, aby to bylo účinné, JAK JEŠTĚ VÍCE NEŠKODIT, JAK PEČOVAT O VZTAH VEŘEJNOSTI K IMIGRANTŮM, JAK TEN VZTAH ZLEPŠIT. Přitom je nutno používat pravdivé argumenty, pojmenovávat rizika, hledat příčiny jevů, vydestilovávat z dialogu nejlepší možná řešení. Ani v této racionální rovině diskuse se nelze vyhnout emocím. Zde je však jednoduché hodnocení z předchozího případu a rozdělování lidí na dobré a špatné úplně k ničemu. Proto není nutné ani žádoucí "nevhodné" emoce zakazovat nebo je zatlačovat do podvědomí, naopak je třeba vynést tyto emoce ze sklepení duše na denní světlo, prohlédnout si je, získat náhled na to co bych jinak činil pod jejich vlivem, aniž bych o tom sám věděl.

Pokusy převést diskusi z emocionální roviny na tuto druhou rovinu však narážejí na obrovský odpor. Domnívám se, že tento odpor pramení z ohrožení sebepojetí lidí, zabydlených v té první rovině, pokud by byli nuceni přesunout se do druhé roviny diskuse.

(Příspěvek na toto téma - Diskuse ve dvou rovinách Čtvrtek, 10.Září 2015, 14:05:39 - jsem napsal také v diskusi pod článkem Jiřího Kubičky "Hloubení příkopů".)

Na tomto článku mě zaujala jen jedna konktrétní myšlenka resp. otázka: "Co se změnilo od roku 1999 ve vztahu k uprchlíkům?"
A k reakci mě přiměla až poznámka Adama Votruby, že se především změnili vnější okolnosti (množství uprchlíků, nebezpečí radikálního islámu apod.) .
A já si myslím, že hlavní změnou nejsou vnější okolnosti ale změna našeho pohledu na svět, na vyhlídky do budoucnosti, na víru v pokrok. Myslím, že většina lidí si názor na uprchlickou krizi tvoří iracionálně na základě právě tohoto, nyní negativního a dříve pozitivního, vyladění. Teprve poté si hledá pro svůj postoj racionální zdůvodnění.
Věšina Čechů prošla v posledních letech obrovskou deziluzí. V devadesátých letech se lidé těšili na členství v EU věřili, že rychle doženeme západní Evropu, že budeme žít hezky jak v Německu. To se nestalo a ani hned tak nestane. Lidé místo toho prožívají zhoršování pracovních podmínek (např. agenturní práci), nezaměstnanost, která je obzvlášť dusivá pro lidi po padesátce, problémy s dluhy a exekucemi apod. Také vidí, že politici jejich situaci buď zhoršují a nebo v nejlepším případě vylepšují jen kosmeticky. Prostě těšili jsme se na lepší a přichází horší a horší.
Zkuste se třeba zeptat dnešních mladých na jejich vyhlídky na důchod. Odpoví vám, že důchod žádný nedostanou a když tak z něj nepůjde vyžít. Ťaková odpověď by v devadesátých letech byla nemyslitelná.
V téhle úvaze v podstatě souhlasím s nedávným článkem Aleše Půčka na DR, kde vysvětloval, že nemůžeme chtít solidaritu od zdecimovaných dělníků bez budoucnosti.

Takže abych shrnul o co mi jde. Nechtěl jsem ve svých příspěvcích posuzovat problém uprchlíků jako takový ale spíš to, co nám říká změna našeho postoje o nás samých.

Mějte se dobře

Děkuji Vám za odpověď. Máte pravdu, že během patnácti let se velmi změnil náš pohled na svět. Devadesátá léta přes všechny špatnosti, které se děly, ve mně přesto vyvolávala pocit optimismu a víru v možnost lepšího světa. Ten optimistický pocit se radikálně změnil po nástupu George Bushe ml. a Václava Klause st. do prezidentských funkcí. Nastalo ponuré depresivní období, poznamenané "válkou proti terorismu", které vyvrcholilo světovou finanční krizí v roce 2008. Od té doby se zdá, že se situace ve světě ve všech oblastech jen zhoršuje (ekonomika, ekologie – globální změna klimatu, světová bezpečnost, problém migrace, prohlubující se ztráta hodnotové orientace – hledání identity, nebezpečí radikálního islámu). To jsou všechno ty "vnější okolnosti", o kterých Vy tvrdíte, že nejsou hlavní změnou, že hlavní změnou je změna našeho pohledu na svět, nedostatek víry v lepší budoucnost.

Souhlasím s Vámi, že většina lidí si názor na uprchlickou krizi tvoří iracionálně, Vy však tím máte na mysli jen odpůrce imigrace, zatímco já mezi tuto většinu počítám i ty, kteří se "zabydleli" v té první emoční rovině diskuse, tedy i ty, kteří jsou prostě pro pomoc imigrantům, ale odmítají o té pomoci a věcech souvisejících diskutovat a přemýšlet.
Kdo se z této šablony nějak vymyká a chce o té imigraci, strachu z ní a účinné pomoci uprchlíkům také přemýšlet, ten má možná nedostatek optimismu a víry v lepší budoucnost (spíše bych však řekl, že právě proto chce sám pro tu lepší budoucnost něco udělat), někdy je však bohužel iracionálně označen za fašistu. A na této iracionalitě také není vůbec nic optimistického.

Nebo cílem mých příspěvků horovat pro ten či onen přístup k uprchlíkům. Ani jsem nikde netvrdil, že pouze odpůrci přijímání si tvoří svůj názor iracionálně a příznivci ne.

že právě upřesnění postojů by té diskusi prospělo. Právě o "tom" či "onom" přístupu k uprchlíkům by ta diskuse podle mě měla být. Dosud je ta diskuse jen o tom, kdo je "pro" a kdo je "proti".

nějak jsem ve své zarputilosti přehlédl tyto Vaše věty:
"Takže abych shrnul o co mi jde. Nechtěl jsem ve svých příspěvcích posuzovat problém uprchlíků jako takový ale spíš to, co nám říká změna našeho postoje o nás samých."

Na tuto Vaši otázku neumím odpovědět.

než poctivý dialog vedený v racionální rovině. V prvním případě přijdete jen o život (pokud vás nezachrání novinář Fandor), ve druhém případě však přijdete o pohled na sebe samého jako na vynikajícího člověka mezi 70% méněcenných zlých lidí.

v devadesátých letech a dnes, jsou podobné jen na určité rovině abstrakce, jakoby z historického nadhledu.

Kdybychom to popisovali z hlediska toho, jak je podávala media a poltici si byla podobná málo.

Šlo o uprchlíky před válkami v Jugoslávii, zpravodajství bylo součástí srozumitelného příběhu o konfliktech v bývalé Jugoslávii, na místech, které mnoho lidí znalo. Ještě k tomu to byli většnou uprchlíci před Srby a většnově se fandilo jim, ne Srbům. Válka v Sýrii je dále a nemá tu zdánlivou srozumitelnost válek v bývalé Jugloslávii. Málokdo ví něco o Eritrei a i ti, kdo něco vědí, toho vědí málo.

dnešní jsou z Asie a Afriky. Už jen ta slova jsou spojena s temnými asociacemi. Asie: Asiatské hordy, západ a východ se nikdy nesetkají, šikmé tajemné oči, asiatská despocie. Afrika: černý světadíl,srdce temnoty, děti s bříškami nafouklými od hladu, prales, divoká zvířata.

Objevují se informace, které na tragédii lidí utonulých u tureckého pobřeží vrhají jiné světlo.

Neměl nakonec Jaroslav Plesl pravdu? Pokud se ukáže, že ano, omluví se Lukáš Senft "hyperaktivnímu zdroji kolektivních halucinací"?