Deník Referendum Domov

Při brouzdání internetem jsem náhodou narazil na tiskovou zprávu z roku 1999. Vyvalila se na mě jako přízrak z alternativní reality. Informuje totiž o nezištné pomoci Čechů běžencům z Kosova.

Překvapil mě už nezvykle uklidňující titulek: „Uprchlíků u nás zatím nepřibývá“. Následuje citace pracovníka z odboru pro uprchlíky a integraci cizinců Ministerstva vnitra. Zmiňuje 1850 žadatelů o status uprchlíka, ale vzápětí ujišťuje, že míst v táborech je stále dostatek a pokud by se počet příchozích výrazně zvýšil, dokáže státní správa zareagovat během několika dní.

Text se potom věnuje přístupu samotných občanů. Například českobudějovická radnice prý shromažďuje jejich nabídky na ubytování Kosovanů. Museli kvůli tomu dokonce zřídit speciální telefonní linku. A samotné město je připraveno vyplácet podporu nezletilým i obyvatelům, kteří poskytnou přístřeší rodině nebo „skupině osamělých dětí z Kosova“.

Nejdříve jsem si nebyl jist, jestli jsem nenarazil na jakousi rubriky „Dobré zprávy, které chcete, ale nikdy číst nebudete“. Kontrast se současným přístupem byl až moc nápadný. Hledal jsem tedy dál.

Jiná zpráva ze stejného období citlivě vypráví o stodvanáctičlenné skupině uprchlíků. Ti před odletem ze Skopje na letiště Ostrava-Mošnov klečeli a líbali asfaltovou dráhu. Loučili se tak se svou zemí. Jakého uvítání se jim dostalo v České republice? Útočiště jim poskytlo mimo jiné i humanitární středisko ve Vidnavě. Místní starosta řekl, že zdejší obyvatelé proti novým hostům nijak neprotestují: „Samozřejmě že místní mají určité obavy, ale negativní nálady jsem nezaznamenal.“ Deset lidí navíc našlo v táboře novou práci.

Agrese shůry, soucit zdola
Co se za těch šestnáct let tak drasticky změnilo? Vždyť podle průzkumů dnes přijetí uprchlíků odmítá 70 % Čechů, srovnatelný počet českých občanů by nejraději znovu kontroloval hranice. To vše je doprovázeno jurodivými výkřiky v internetových diskuzích, které se ptají, proč pomáhat cizincům, když „naši“ spoluobčané také strádají.

Nedávno jsem potkal muže, který se s podobnými obavami netajil. Těžko jsem jej ale mohl odsoudit jako figurku z Obludária nenávistných diskutérů. Nemluvil zlostně, ale s nejistotou. Bydlí ve zbídačeném regionu a stará se o svou těžce nemocnou matku. Taková péče o osobu blízkou není práce na plný úvazek – je to celodenní šichta. Za ni dostává jen pár tisíc měsíčně, nádavkem obdrží i pravidelnou dávku úřední šikany.

Také k němu zabloudila informace, která ještě předtím stačila zmutovat do oblíbeného mýtu: uprchlíci dostávají měsíčně takové dávky, že se o nich může běžnému Čechovi jen zdát. Jak k tomu tedy on přijde? Ve čtyřiceti letech bude kvůli asistování své matce stále svobodný, bez zaměstnání a bez úspor.

Jím zmiňovaná nespravedlivá částka se ve skutečnosti platí uprchlíkům nikoliv u nás, ale v Německu. Ano, zde dostávají v přepočtu asi 5800 korun měsíčně. To je ovšem pouhá polovina minimální sociální dávky, kterou dostávají němečtí občané.

Nemohl jsem mu klást za vinu, že podlehl fámě o nespravedlivém hospodaření s českým rozpočtem. Tříštění nesmyslů a xenofobních drbů leží na bedrech médií. Druhý nejčtenější deník ovšem ovládá hyperaktivní zdroj kolektivních halucinací Jaroslav Plesl.

Nedávno na svém facebookovém profilu odsuzoval Abdullaha Kurdiho, jehož žena a dva synové utonuli v moři při pokusu o útěk do Evropy. Podle Plesla byla kurdská rodina v bezpečí na tureckém území, a otec proto zbytečně hazardoval se životem svých blízkých, když je posadil do vratkého člunu. Byl zkrátka netrpělivý.

Když jsem se šéfredaktora MF Dnes ptal, kde získal informace o tom, že tyto Kurdy čekaly blahobyt a klid právě v Turecku (které vede s Kurdy válku), žádný zdroj neudal. Žádal jsem ho tedy, aby se omluvil za šíření neověřených faktů. V tu chvíli mi vynadal do fašistických diktátorů, Rudé gardy a neomarxistů.

Ještě v roce 1999 informovala česká média o nezištné pomoci Čechů běžencům z Kosova. Repro DR

Tím se dostáváme k politickému rozměru celé situace. Řešením by totiž mohlo být domáhání se nápravy ze strany majitele tohoto splašeného periodika. Tím je ovšem Andrej Babiš. A Pleslův postoj sdílí, jen nebere dostatečně silné drogy na tak odvážné formulace. Sám nicméně považuje uprchlíky za největší hrozbu Evropy a rád by opět uzavřel hranice Schengenského prostoru.

Jistě, s ohledem na slovenský původ oligarchy, který ovládl česká média i politiku, lze souhlasit s tím, že určitý typ migrace je nebezpečný. Ovšem jeho úvahy o posílení armády ve Středozemním moři a obřím táboře pro běžence spadají do stejného ranku jako jeho touha po vládě jedné strany.

Šovinistický chór pak doplňují hlasy dalších politiků. Prezident vzkázal, že sem uprchlíky nikdo nezval, Visegrádská čtyřka stále odmítá kvóty a Václav Klaus zorganizoval petici proti uprchlíkům – tu naštěstí okamžitě zahltily podpisy komických figurek: Krtečka, strýčka Skrblíka nebo Petra Hampla.

Politická reprezentace zklamala. Kvůli neustále omílanému přesvědčení, že lidé už politikům nevěří, jsme si nestačili všimnout, jak velký význam jejich výrokům ve skutečnosti přikládají. To oni měli vysvětlit, proč je třeba poskytovat azyl, to z jejich tiskovek mělo znít: „Není třeba se obávat, pár stovek potřebných ještě zvládneme nakrmit a ošatit. Občané na tom tratit nebudou.“ Vždyť i nezaměstnanost je nyní o dvě procenta menší než v roce 1999…

Místo toho vyjadřují sadistickou slast svého národa. Z pozice moci překračují demokratické principy: právo na bezpečí mají jen někteří, je třeba lustrovat a koncentrovat uprchlíky do táborů, musíme sestřelovat jejich lodě. Samotní politici se tak stávají místem, do něhož delegujeme svou touhu po krutém zacházení se slabými. Podobně George W. Bush spiklenecky mrkal na diváky svého proslovu, když jim naznačoval, že probíhá mučení podezřelých teroristů. Vládní činitelé za nás udělají špinavou práci a my se pak jen těšíme ze sdílené rošťárny. Cenou za takové taškařice jsou ale lidské životy.

Ve dnech na konci léta nicméně pableskují i nadějnější signály. Jako odpověď na ustrašená šílení totiž vyráží na pomoc běžencům například dodávky plné oblečení a darů. Přináší je lidé nehledící na oficiální stanoviska vlády. Solidarita se šíří téměř stejně rychle jako se ještě nedávno šířily obavy.

A tak moje přítelkyně dostala o víkendu vyhubováno od své babičky: „Máš hadry roztahaný tady i v bytě – koukej si to uklidit! Co tu zbyde, to pošlu těm uprchlíkům! Ty to tu válíš a oni nemají, co na sebe. A hotovo.“ Může být naší hrdostí i hanbou, že se tak rozhodný krok odehrává ve vesnické kuchyňce a nikoli ve Strakově akademii.

Na vyjádření nespokojenosti se současnou politikou nemusíme čekat do voleb. Lze ji artikulovat každý den zcela konkrétními kroky. Až bude solidarita vytvářená zdola ve zcela nesnesitelném protikladu ke strategii naší vlády, budou muset i volení zastupitelé přistoupit na rétoriku ochoty a nezištnosti. Vezměme si příklad sami ze sebe, ze své historie i své současnosti. Nejsme jako Babiš, makáme.