Naše babička pomáhá uprchlíkům, tak proč ne vláda?
Lukáš SenftPřed šestnácti lety nabízeli Češi své domovy běžencům. Co se s námi od té doby stalo? Mainstreamová média a politici už nejsou schopni solidarity. Je tedy třeba začít bez nich.
Při brouzdání internetem jsem náhodou narazil na tiskovou zprávu z roku 1999. Vyvalila se na mě jako přízrak z alternativní reality. Informuje totiž o nezištné pomoci Čechů běžencům z Kosova.
Překvapil mě už nezvykle uklidňující titulek: „Uprchlíků u nás zatím nepřibývá“. Následuje citace pracovníka z odboru pro uprchlíky a integraci cizinců Ministerstva vnitra. Zmiňuje 1850 žadatelů o status uprchlíka, ale vzápětí ujišťuje, že míst v táborech je stále dostatek a pokud by se počet příchozích výrazně zvýšil, dokáže státní správa zareagovat během několika dní.
Text se potom věnuje přístupu samotných občanů. Například českobudějovická radnice prý shromažďuje jejich nabídky na ubytování Kosovanů. Museli kvůli tomu dokonce zřídit speciální telefonní linku. A samotné město je připraveno vyplácet podporu nezletilým i obyvatelům, kteří poskytnou přístřeší rodině nebo „skupině osamělých dětí z Kosova“.
Nejdříve jsem si nebyl jist, jestli jsem nenarazil na jakousi rubriky „Dobré zprávy, které chcete, ale nikdy číst nebudete“. Kontrast se současným přístupem byl až moc nápadný. Hledal jsem tedy dál.
Jiná zpráva ze stejného období citlivě vypráví o stodvanáctičlenné skupině uprchlíků. Ti před odletem ze Skopje na letiště Ostrava-Mošnov klečeli a líbali asfaltovou dráhu. Loučili se tak se svou zemí. Jakého uvítání se jim dostalo v České republice? Útočiště jim poskytlo mimo jiné i humanitární středisko ve Vidnavě. Místní starosta řekl, že zdejší obyvatelé proti novým hostům nijak neprotestují: „Samozřejmě že místní mají určité obavy, ale negativní nálady jsem nezaznamenal.“ Deset lidí navíc našlo v táboře novou práci.
Agrese shůry, soucit zdola
Autorem zmiňovaný případ byvšího dost jinačího postoje Čechů (a médií) ke kosovským uprchlíkům ukazuje na tendenci k postupnému uzavírání se, růstu konzervatismu a egoismu, na tendenci, která sílí nehledě na vlády, jež jsou právě v čele státu. Kýžený růst HDP a bohatství lidí není ovšem osvědčeným receptem na solidaritu a empatii. To je snad celkem známo. O postupující proměně mediálního prostoru by se mohlo (a mělo) psát hodně, vinu sdělovacích prostředků na negativních rysech doby lze totiž nejspíš jen podcenit.
Zjišťovat totožnost a původ imigrantů je přece nutné. Zastáváte snad stanovisko, že by Evropa měla přijímat zcela anonymní imigranty a nerozlišovat mezi uprchlíky a ostatní imigrací? Že by Evropa měla rezignovat na svoji bezpečnost, nezkoumat totožnost imigrantů a přijímat i bojovníky IS?
Do ukončení azylové procedury musí přece tito lidé někde bydlet. Patrně nemají tolik prostředků, aby si mohli platit tržní nájemné, když nemohou volně pracovat, budou tedy ubytovaní alespoň v těch táborech. Co je na tom špatného? Kde jinde by měli být?
Pokud se uvažuje o ničení lodí, nesnažte se prosím VYVOLÁVAT STRACH záměrně mylnou interpretací, že jde o "sestřelování" lodí s imigranty. V těchto úvahách se jedná o PRÁZDNÉ lodě PAŠERÁKŮ LIDÍ, kteří na tomto lidském neštěstí sobecky zavrženíhodně vydělávají obrovské sumy peněz. Tento obchod s lidmi, při kterém mnoho imigrantů zahyne v moři a z mnoha dalších se stanou otroci na plantážích v Itálii je ještě větším zlem než obchod s drogami. Obchod s lidmi je jednoznačně zlo a jestli je vhodným řešením ničení prázdných lodí pašeráků, to nevím.
"Ty to tu válíš a oni nemají, co na sebe."
Podle některých jiných informací se nejedná o lidi, kteří by právě teď potřebovali oblečení. Nedávno jsem chtěl nabídnout oblečení mnohem hůře oblečenému bezdomovci a také neměl zájem.
https://themuslimissue.wordpress.com/2015/09/04/family-of-drowned-toddler-aylan-kurdi-had-been-given-free-housing-in-turkey-while-fathers-story-is-full-of-holes/
(trvalo mi pět minut ji najít).
V devadesátých letech v lidech přetrvávala víra, že jsme se v listopadu 1989 vydali na cestu všeobecného vzestupu a pokroku. To se od té doby setsakra změnilo.
Pamatuji si debatu s kolegy v jazykovému kurzu v devadesátých letech . Ze dvanácti účastníků měl problém s přijetím uprchlíků z Kosova a Čečenska jediný. Ta atmosféra byla tehdy úplně jiná.
Skákání z letadla bez kontroly padáku není optimismus. Jak vás tohle přirovnání mohlo napadnout?
Emocionální rovina je rovina POMÁHAT-NEPOMÁHAT a nabízí se zde pouze jednoduché hodnocení: pomáhat=dobro, nepomáhat=zlo. Žádné "poloviční" dobro ani "poloviční" zlo neexistuje, kdo se snaží usmiřovat zlo s dobrem je sám ještě sofistikovaněji zlejší než jen primitivně zlý. Z této logiky pak vyplývá, že neexistuje ani nic mezi "pomáhat" a "nepomáhat" a můžeme tedy všechny lidi pohodlně roztřídit podle jejich postoje k imigraci na dobré a špatné. Kdo by proti tomuto binárnímu třídění nějak protestoval, měl nějaké otázky, žádal upřesnění stanoviska, ten patrně chce stát někde jinde, někde "mezi", chce smiřovat zlo s dobrem a je tedy podle této logiky nebezpečnější než ten, kdo je jen "obyčejně zlý" a poslušně se zařadí do té druhé skupiny (jako třeba pan Konvička).
Racionální rovina je rovina JAKOBY POMÁHAT-SKUTEČNĚ POMÁHAT. Zde se řeší JAK POMÁHAT, aby to bylo účinné, JAK JEŠTĚ VÍCE NEŠKODIT, JAK PEČOVAT O VZTAH VEŘEJNOSTI K IMIGRANTŮM, JAK TEN VZTAH ZLEPŠIT. Přitom je nutno používat pravdivé argumenty, pojmenovávat rizika, hledat příčiny jevů, vydestilovávat z dialogu nejlepší možná řešení. Ani v této racionální rovině diskuse se nelze vyhnout emocím. Zde je však jednoduché hodnocení z předchozího případu a rozdělování lidí na dobré a špatné úplně k ničemu. Proto není nutné ani žádoucí "nevhodné" emoce zakazovat nebo je zatlačovat do podvědomí, naopak je třeba vynést tyto emoce ze sklepení duše na denní světlo, prohlédnout si je, získat náhled na to co bych jinak činil pod jejich vlivem, aniž bych o tom sám věděl.
Pokusy převést diskusi z emocionální roviny na tuto druhou rovinu však narážejí na obrovský odpor. Domnívám se, že tento odpor pramení z ohrožení sebepojetí lidí, zabydlených v té první rovině, pokud by byli nuceni přesunout se do druhé roviny diskuse.
(Příspěvek na toto téma - Diskuse ve dvou rovinách Čtvrtek, 10.Září 2015, 14:05:39 - jsem napsal také v diskusi pod článkem Jiřího Kubičky "Hloubení příkopů".)
A k reakci mě přiměla až poznámka Adama Votruby, že se především změnili vnější okolnosti (množství uprchlíků, nebezpečí radikálního islámu apod.) .
A já si myslím, že hlavní změnou nejsou vnější okolnosti ale změna našeho pohledu na svět, na vyhlídky do budoucnosti, na víru v pokrok. Myslím, že většina lidí si názor na uprchlickou krizi tvoří iracionálně na základě právě tohoto, nyní negativního a dříve pozitivního, vyladění. Teprve poté si hledá pro svůj postoj racionální zdůvodnění.
Věšina Čechů prošla v posledních letech obrovskou deziluzí. V devadesátých letech se lidé těšili na členství v EU věřili, že rychle doženeme západní Evropu, že budeme žít hezky jak v Německu. To se nestalo a ani hned tak nestane. Lidé místo toho prožívají zhoršování pracovních podmínek (např. agenturní práci), nezaměstnanost, která je obzvlášť dusivá pro lidi po padesátce, problémy s dluhy a exekucemi apod. Také vidí, že politici jejich situaci buď zhoršují a nebo v nejlepším případě vylepšují jen kosmeticky. Prostě těšili jsme se na lepší a přichází horší a horší.
Zkuste se třeba zeptat dnešních mladých na jejich vyhlídky na důchod. Odpoví vám, že důchod žádný nedostanou a když tak z něj nepůjde vyžít. Ťaková odpověď by v devadesátých letech byla nemyslitelná.
V téhle úvaze v podstatě souhlasím s nedávným článkem Aleše Půčka na DR, kde vysvětloval, že nemůžeme chtít solidaritu od zdecimovaných dělníků bez budoucnosti.
Takže abych shrnul o co mi jde. Nechtěl jsem ve svých příspěvcích posuzovat problém uprchlíků jako takový ale spíš to, co nám říká změna našeho postoje o nás samých.
Mějte se dobře
Souhlasím s Vámi, že většina lidí si názor na uprchlickou krizi tvoří iracionálně, Vy však tím máte na mysli jen odpůrce imigrace, zatímco já mezi tuto většinu počítám i ty, kteří se "zabydleli" v té první emoční rovině diskuse, tedy i ty, kteří jsou prostě pro pomoc imigrantům, ale odmítají o té pomoci a věcech souvisejících diskutovat a přemýšlet.
Kdo se z této šablony nějak vymyká a chce o té imigraci, strachu z ní a účinné pomoci uprchlíkům také přemýšlet, ten má možná nedostatek optimismu a víry v lepší budoucnost (spíše bych však řekl, že právě proto chce sám pro tu lepší budoucnost něco udělat), někdy je však bohužel iracionálně označen za fašistu. A na této iracionalitě také není vůbec nic optimistického.
"Takže abych shrnul o co mi jde. Nechtěl jsem ve svých příspěvcích posuzovat problém uprchlíků jako takový ale spíš to, co nám říká změna našeho postoje o nás samých."
Na tuto Vaši otázku neumím odpovědět.
Kdybychom to popisovali z hlediska toho, jak je podávala media a poltici si byla podobná málo.
Šlo o uprchlíky před válkami v Jugoslávii, zpravodajství bylo součástí srozumitelného příběhu o konfliktech v bývalé Jugoslávii, na místech, které mnoho lidí znalo. Ještě k tomu to byli většnou uprchlíci před Srby a většnově se fandilo jim, ne Srbům. Válka v Sýrii je dále a nemá tu zdánlivou srozumitelnost válek v bývalé Jugloslávii. Málokdo ví něco o Eritrei a i ti, kdo něco vědí, toho vědí málo.
Neměl nakonec Jaroslav Plesl pravdu? Pokud se ukáže, že ano, omluví se Lukáš Senft "hyperaktivnímu zdroji kolektivních halucinací"?
Samozřejmě lze být optimistou (a dokonce mít i jistou dávku sebevědomí) i zcela bez těchto vlastností. Ale v tom případě musí svou energii (jíž sebevědomý optimismus bezpochyby je) čerpat z jiného zdroje nežli sám ze sebe.
A se sebevědomím národa je to ještě mnohem složitější než se sebevědomím jedince. Národům by se asi neměly připisovat vlastnosti jedinců.