Setkání s uprchlíky na pražském nádraží
Anežka PoláškováAnežka Polášková líčí snahu skupiny dobrovolníků poskytnout pomoc syrským uprchlíkům na pražském nádraží. Kromě pomoci potřebným popisuje i hanebné počínání cizinecké policie. Spoluautory textu jsou Ivana Recmanová a Damián Holeček.
Zmobilizovala nás událost na facebooku „Policie propustí 3. 9. 2015 cca 230 syrských uprchlíků. Pojedou ze Zastávky u Brna, Bělé-Jezové na Mladoboleslavsku a z Vyšních Lhot na Frýdecko-Místecku. Předpokládá se, že většina propuštěných zamíří vlaky do Německa. Nabídněme jim pomoc na hlavním nádraží v Praze, přineseme vodu, potraviny a dětské pleny. Sledujte aktuality v události, zatím nelze odhadnout, kterými vlaky budou uprchlíci přijíždět.“
Ve čtvrtek 3.9. se schází krátce po šesté večer malá skupina lidí na Hlavním nádraží. Většinou se známe, aktivistické sítě fungují spolehlivě. Nakoupili jsme každý tašku základního sortimentu: pleny, vlhké ubrousky, vody, sušenky, pečivo, i cigarety… Vymýšlíme strategii.
Z Brna a Břeclavi dostáváme od kamarádů pravidelně informace, jestli nějací Syřané nejedou vlakem směr Praha a dále do Německa. Ale i bez jejich ujištění stojíme raději pravidelně pod odjezdovou tabulí a vytipováváme vlaky, které jedou z Brna do Německa, co půl hodinu běháme na perón, rozmístíme se po délce nástupiště, občas prohlídneme vagóny, a ptáme se průvodčích, jestli ve vlaku nezahlédli nějaké Syřany.
Vlak staví jen na pár minut, musíme být připraveni rychle předat pomoc, každý máme v ruce tašku s jídlem a pitím. Vydržíme hlídkovat na nádraží asi do osmi do večera. Dnes jsme se nepotkali s žádným z uprchlíků, rozdělujeme si tedy směny na pátek 4.9. První dobrovolníci dorazí už po čtvrté ráno…
Ostudné chování cizinecké policie
Z brzkého rána máme zprávy od kolegů o tom, že třicet příslušníků cizinecké policie, v noci z vlaku vyvedlo tři osoby… Naše kamarádka píše: „Na opakovanou otázku, zda jim můžeme dát jídlo a pití, se akorát vysmívali: Ty mají víc jídla než vy, slečno. Mluvili o nich jako o „Syřácích“.
V pátek ráno od 10:00 začínáme po skupinkách nanovo, taktika je stejná. Jen máme cedule v arabštině se vzkazem „charita“ a velké transparenty „Refugees Welcome“. Ještě ráno voláme do Českého červeného kříže, abychom zjistili aktuální situaci — si 240 syrských běženců, těch, kteří oficiálně žádali o azyl, a byli propuštěni z detenčních zařízení a pracovníci ČČK je vybavili jízdenkami a potravinovými balíčky a posílají je vlakem do Německa.
Musíme být tedy ve střehu. Procházíme každou chvíli vlaky a v tom odpoledním z maďarského Szobu nám průvodčí sděluje, že ve vlaku běženci byli, v Břeclavi je cizinecká policie zadržela - šestašedesát Syřanů. Měla by je snad pak dále pustit do Německa, vyřídí jen nějaké papíry… Kontaktujeme kamarády v Břeclavi a Brně, třeba by Prahou projeli ještě dnes.
U vlaku v 16:30 ze Szobu do Hamburku jsme na vlastní oči svědky chování cizinecké policie — kdo ví na čí podnět, ale vchází do jednoho vagónu, vyvádějí tři mladé muže.
„Máme platnou jízdenku“, říkají. A na baťohu mají také cedulky z letiště — Emirates.
Technická vynalézavost této doby velkolepě trumfuje vše minulé. Zároveň je to také období, které svou krutostí dokáže trumfnout středověk. Díky jakémusi zvrácenému selfie můžeme přímo z tepla domovů sledovat satelitní záběry barbarské destrukce chrámů, jež přetrvaly tisíciletí. V báječně velkém detailu jsou před našima očima odpalovány kulturní poklady a umělecké skvosty, které jsou tak staré jako náš letopočet.
Když římský císař Aurelianus dobyl Palmýru, nechal své vojáky město vyplenit. Starobylé chrámy toto barbarské rabování přečkaly. V podobě monumentálních torz přečkaly období křižáckých válek a všechny krutosti temného středověku, než byly pro Evropu a svět znovuobjeveny.
Žádnou újmu neutrpěly tyto vzácné antické ruiny dokonce ani za vlád diktátorů 20. století. Krutí tyrani respektovali, že chrámy v Palmýře byly zapsány na seznam zvláště chráněných památek UNESCO.
Naši spojenci přispěli k destabilizaci řady zemí včetně Sýrie. Ať již jejich původní záměr byl jakýkoliv, přejali tím spoluzodpovědnost nad tím, co se v oblasti děje.
Potud Jan Keller
A já k tomu dodávám, že dosud jsme si snad mohli říkat, že s tím nemáme nic společného podle přísloví, že nevědomost hříchu nečiní, ale nyní již víme dost, a měli bychom protestovat proti těmto válkám, kterých se zprostředkovaně, skrze NATO, taky účastníme. Protože jsme vinni podle téhož principu kolektivní viny, který Němcům ukládá omlouvat se rozpoutání 2. světové války a nám zase donekonečna se omlouvat po válce vyhnaným Němcům.