Deník Referendum Domov

Zmobilizovala nás událost na facebooku „Policie propustí 3. 9. 2015 cca 230 syrských uprchlíků. Pojedou ze Zastávky u Brna, Bělé-Jezové na Mladoboleslavsku a z Vyšních Lhot na Frýdecko-Místecku. Předpokládá se, že většina propuštěných zamíří vlaky do Německa. Nabídněme jim pomoc na hlavním nádraží v Praze, přineseme vodu, potraviny a dětské pleny. Sledujte aktuality v události, zatím nelze odhadnout, kterými vlaky budou uprchlíci přijíždět.“

Ve čtvrtek 3.9. se schází krátce po šesté večer malá skupina lidí na Hlavním nádraží. Většinou se známe, aktivistické sítě fungují spolehlivě. Nakoupili jsme každý tašku základního sortimentu: pleny, vlhké ubrousky, vody, sušenky, pečivo, i cigarety… Vymýšlíme strategii.

Z Brna a Břeclavi dostáváme od kamarádů pravidelně informace, jestli nějací Syřané nejedou vlakem směr Praha a dále do Německa. Ale i bez jejich ujištění stojíme raději pravidelně pod odjezdovou tabulí a vytipováváme vlaky, které jedou z Brna do Německa, co půl hodinu běháme na perón, rozmístíme se po délce nástupiště, občas prohlídneme vagóny, a ptáme se průvodčích, jestli ve vlaku nezahlédli nějaké Syřany.

Vlak staví jen na pár minut, musíme být připraveni rychle předat pomoc, každý máme v ruce tašku s jídlem a pitím. Vydržíme hlídkovat na nádraží asi do osmi do večera. Dnes jsme se nepotkali s žádným z uprchlíků, rozdělujeme si tedy směny na pátek 4.9. První dobrovolníci dorazí už po čtvrté ráno…

Ostudné chování cizinecké policie
Z brzkého rána máme zprávy od kolegů o tom, že třicet příslušníků cizinecké policie, v noci z vlaku vyvedlo tři osoby… Naše kamarádka píše: „Na opakovanou otázku, zda jim můžeme dát jídlo a pití, se akorát vysmívali: Ty mají víc jídla než vy, slečno. Mluvili o nich jako o „Syřácích“.

V pátek ráno od 10:00 začínáme po skupinkách nanovo, taktika je stejná. Jen máme cedule v arabštině se vzkazem „charita“ a velké transparenty „Refugees Welcome“. Ještě ráno voláme do Českého červeného kříže, abychom zjistili aktuální situaci – si 240 syrských běženců, těch, kteří oficiálně žádali o azyl, a byli propuštěni z detenčních zařízení a pracovníci ČČK je vybavili jízdenkami a potravinovými balíčky a posílají je vlakem do Německa.

Musíme být tedy ve střehu. Procházíme každou chvíli vlaky a v tom odpoledním z maďarského Szobu nám průvodčí sděluje, že ve vlaku běženci byli, v Břeclavi je cizinecká policie zadržela - šestašedesát Syřanů. Měla by je snad pak dále pustit do Německa, vyřídí jen nějaké papíry… Kontaktujeme kamarády v Břeclavi a Brně, třeba by Prahou projeli ještě dnes.

U vlaku v 16:30 ze Szobu do Hamburku jsme na vlastní oči svědky chování cizinecké policie – kdo ví na čí podnět, ale vchází do jednoho vagónu, vyvádějí tři mladé muže.
„Máme platnou jízdenku“, říkají. A na baťohu mají také cedulky z letiště – Emirates.
„Proč je odvádíte?!“, ptáme se.
„Nemají platná víza.“
„Jak jste to zjistili za těch pár vteřin? A proč jste se ptali zrovna těchhle chlapců?“
Je nám to jasné, byli prostě „barevný“… Stihneme zanechat svědectví redaktorům České televize.

Jsme unavení, na nádraží pobíháme už osm hodin. Během dne se naše skupinka trochu obměňuje, někdo přijde po práci, někdo na chvíli o polední pauze, někdo si vzal na dnešek dovolenou. Je nás vždycky tak pět, zvládáme to. Čekáme na vlak, co má jet ze směru Brno přes Prahu a dále na Berlín a pak až do Zurichu – noční vlak.

Třináct syrských uprchlíků
Vlak právě přijíždí. Rozestoupíme se po dvojících po délce nástupiště. Koukáme do oken, prohlížíme si lidi, co vystupují. Nikoho nevidíme. Vlak bude stát hodinu, než přistaví lokomotivu. Ještě zajdeme k poslednímu vagónu. Vystupuje třináct lidí, čtyři dospělí, devět dětí. Syrská rodina!

„Kam jedete, do Německa?“, ptáme se anglicky.
„Ano, do Berlína“, odpovídá nejstarší muž, otec rodiny.
„Odkud jste, ze Sýrie?“
„Ano, ze Sýrie“.

Rodina si všímá našich vícejazyčných nápisů a nepřekvapivě ji zaujme ten v arabštině. Ivana oprašuje svoji školní arabštinu a dává se do řeči s těmi dospělými členy rodiny, kteří nevládnou angličtinou. Na chvíli si tak zkouší práci tlumočnice.

Sděluje jim, že máme pro ně hodně jídla a že mají krásné děti. Syřané vypadají překvapeně - kdo by také čekal mluvčí arabštiny v malé zemi uprostřed Evropy - ale zároveň se tváří potěšeně.

Jsou unavení, vyšli z vlaku na vzduch, sedají si na lavičky. Dáváme jim všechny tašky s jídlem a pitím, co máme, matkám pleny a ubrousky pro jejich děti.

Všichni se usmívají, když dětem začneme rozdávat sušenky. Žena nám posunkem naznačí, že má žízeň. Dáváme jí vodu, kývne hlavou, usměje se. Poděkování je srozumitelné po celém světě. A děti mají radost ze sušenek – pro radost neplatí hranice domnělých kulturních rozdílů.
„Jak dlouho jste na cestě?“ „Dva měsíce, tři dny jsme byli v Maďarsku“, odpovídá otec, jediný umí anglicky.

„V Německu vám všem bude dobře. Máte platné jízdenky? Nepotřebujete ještě něco? Máte peníze na první dny v Německu?“ Na cestu jsou připraveni dobře, jízdenky jsou v pořádku. „Nejvíc mi vadí, že děti nemůžou chodit do školy, v Sýrii už není kam. Nikdy nebyly ve škole,“ říká smutně otec.

Pán od rodiny za Ivanou přichází s pomuchlaným papírkem plným arabských číslic, přičemž u jednoho z nich je arabsky naškrábáno 'syn'. Prosí ji, jestli by si nemohli zavolat z jejího telefonu, protože mu v ČR nefunguje simka a rád by se dovolal synovi, který už je v Německu.

Půjčuje mu svůj chytrý telefon, na kterém se ale musí stisknout několik hloupých tlačítek, aby člověk vůbec mohl něco vytočit. Z telefonu se ale ozve hlášení v němčině, kterému ani jeden nerozumí, a spojení se přeruší.

Přemýšlíme, jestli měl s telefonním spojením problémy jen v Česku, nebo i předtím. Přemýšlíme, jestli se synem vůbec po celou dobu útěku přišel do kontaktu - a jestli jeho syn tuší, jak na tom zbytek jeho rodiny je. Co když spolu několik měsíců vůbec nepromluvili? Co když má jeden o druhého strach? Člověka napadá tolik otázek, že neví, na co (a zdali vůbec) se zeptat dřív.

Vybíráme pro ně vagón, kde je oddělené kupé pro 15 osob. Předáváme mapy Berlína, které jsme zaběhli rychle koupit, označujeme v nich polohu nádraží. Píšeme jim na papír, jak budou následovat zastávky a kde mají v Berlíně vystoupit.

Vlak už brzy pojede. Stojíme na nástupišti, děti nám za okny se smíchem mávají. Vlak se rozjíždí. Máváme taky, někteří z nás brečí. Šťastnou cestu za novým domovem!