Národ, kam se podíváš
Václav VelčovskýPojém státu devalvoval a v lecčems byl nahrazen problematickým pojmem národa. Česká republika přitom nestojí na principu národním či národnostním, ale občanském. Jsme stát občanů České republiky, nikoli stát osob české národnosti.
V posledních letech jsme svědky rapidního nárůstu výskytu pojmu „národ“ v oficiálních projevech, koncepčních dokumentech i v názvech nově zřízených orgánů na nejvyšší úrovni. Proč se tak děje?
Na úvod je nutno zmínit, že Česká republika nestojí na principu národním či národnostním, ale občanském. Jsme stát občanů České republiky, nikoli stát osob české (či jiné) národnosti. Díky této formulaci v preambuli Ústavy můžeme poměrně pružně realizovat opatření směřující k integraci menšin (ať už s jakýmkoliv právním statutem).
Národ je sociální konstrukt. Podle Maxe Webera se jedná o „společenství citů“, podle Benedicta Andersona „myšlené společenství“, podle Miroslava Hrocha „velká sociální skupina propojená kombinací objektivních vztahů a jejich subjektivních reflexí ve skupinovém vědomí“. Národní příslušnost je formována na základě působení různých faktorů: geografických, jazykových, politických, ekonomických, náboženských a jiných. Zdá se však, že pojem národ začíná devalvovat, respektive měnit svůj (klasicky) definovaný obsah a rozsah…
Lze vysledovat, že obecně existuje nechuť k označení státní (ve vazbě na slavnou libertariánskou rovnici „stát = zlo“), podobně jako k označení lidový (devalvované minulým režimem, obsahující hodnocení vulgárnosti a „přežívající“ pouze v názvu Lidových novin). Namísto toho se používá adjektivum „národní“: existují národní zájmy (nikoliv státní), Národní program reforem, Národní konvent o EU, národní dožínky či národní oslavy Karla IV. (Pomíjím stavby, díla či dokumenty vzniklé v době etablování novodobých národů a sloužící jako jejich symboly, kdy toto označení mělo zásadní politický význam.)
Vyvstává otázka: jsou tyto akce či dokumenty určeny pouze pro osoby české národnosti? Pravděpodobně takto zamýšleny nebyly, svou interpretací k tomu nicméně mohou svádět. Bylo by skutečně manipulativní se domnívat, že národní zájmy jsou pouze zájmy Čechů (a nikoliv například občanů slovenské či polské národnosti s českým občanstvím), že na dožínkových slavnostech křepčí pouze obyvatelé české národnosti a podobně. Přesto toto spojení budí rozpaky. Obzvláště pikantní je to u příkladu Karla IV. Národnostní koncept 19. století u něj aplikujeme na středověkou realitu, a posilujeme tím mýtotvornou činnost, respektive navazujeme na tu z předminulého století.
Devalvace adjektiva „národní“ spočívá v tom, že se začíná používat a prosazovat jako synonymum ke slovu „státní“, jež se vztahuje na všechny občany České republiky. Paralelně má také příznak důležitosti, zásadnosti, klíčovosti. Dožínky jsou dožínky, ale pokud se jedná o národní dožínky, pak už to je něco. Podobně „Národní konvent o EU“ díky tomuto adjektivu dostane patřičný punc.
Nedomnívám se, že zvýšené užívání adjektiva národní je symptomem hnědnutí společnosti, ale spíše nepochopení či desinterpretace pojmu „národ“. Rovnice národ = stát je, jak se zdá, v nás stále živá. Označení národní už nevnímáme jako příslušnost k národu (lépe k jednou konkrétnímu národu), ale daleko spíše jako deklarovanou hodnotu, kterou posilujeme validitu svého konání, byť nemá s konstruktem národa nic společného.
To, že je národ ztotožňován se státem, není důsledek nějakého zastydlého národovectví, ale naopak vlivu západních kulturních a politických norem a nové situace po vzniku ČR. Středoevropané vždy národ a stát rozlišovali, zatímco Britům a Francouzům to splývalo v jedno. Ztotožnění národa a státu je tedy podstatou občanského národa oproti východnímu tzv. etnickému národu (pojmy jsou zjednodušující).
Ve skutečnosti pojem národa v klasickém smyslu nehrál nikdy od dob národního obrození tak malou úlohu v naší společnosti jako v posledních cca 23 letech, takže vyznění článku ("Národ, kam se podíváš") je v příkrém rozporu s historickou zkušeností a pamětí lidí, kteří zde prožili 20. století. Stačí si přečíst texty, které vznikaly ve 40.-60. letech.
Něco podobného platí i o Karlu IV. Myslím, že v 19. století by z něj největší Čech nebyl, mj. i proto, že to nebyl "čistý" Čech.
Ještě na okraj: Adjektivum "národní" má v češtině někdy i význam "lidový" (národní píseň, národní kroj), takže ona je otázka, zda národní dožínky číst jako "dožínky jen pro čisté Čechy", jak to činí autor, anebo jestli jsou to prostě jen tradiční dožínky, tj. akce, která si hraje na to, že vychází z lidových tradic a může být při tom i celostátní.
Myslím si tedy, že spíše než o dezinterpretaci jde o významový posun, který byl některými politiky a intelektuály záměrně podporován (např. Petr Pithart). Je tedy paradoxní, že autor vlastně hájí původní použití slova národ, což by mu možná někteří nacionalisté rádi schválili, ale jeho motiv je přesně opačný než u nich.
Dokonce i strach je prý společenský fenomén a xenofobie je tedy generována v diskurzu.
Narozdíl od autora se domnívám, že "národ" je dnes téměř sprosté slovo a "slušný" člověk ho nepoužívá. Když už není vyhnutí, tak se raději použije slovo "etnikum". Logicky tedy vyvstává otázka, zda etnikum je sociální konstrukt :-).
Označení "státní zájem" evokuje zcela jiný význam než "národní zájem". V prvním případě si lidé představí spíše zájem nějaké státní výzvědné tajné služby, ve druhém případě zájem všech občanů státu. Slovo "národní" se zde tedy používá spíše z důvodu "jazykové nouze", protože, jak sám autor píše, existuje obecná nechuť k označení "státní" ("stát = zlo").
I v ostatních uvedených příkladech slovo "národní" nahrazuje adjektiva "státní", či "lidový" z důvodu negativního chápání významu těchto slov. Označení "Státní program reforem" by patrně budilo odpor, neboť by vznikal dojem, že se jedná o reformy nadirigované shora, naproti tomu "Národní program reforem" vzbuzuje dojem, že na těch reformách vznikl obecný konsenz.
Francie vznikla dříve než francouzský národ, zatímco pojem německého národa předcházel vzniku jednotného německého státu o staletí. Dodnes je něco paradoxního v představě Němce, který je úplně černý, černý Francouz byl běžnou představou už za druhé světové války.
Dnes je Česká repubiika (nebo Monako) státem ve stejném slova smyslu jako Čína nebo USA, protože jsou na to mezinárodní normy. V roce 1000 asi nebylo České knížectví státem ve stejném slova smyslu jako Čína nebo Byzanc, dnes je otázka, zda jsou Češi národem v stejném slova smyslu jako Číňané, Kurdové, Američani, nebo Romové.
Národ v německém a českém slova smyslu je něco, co je určováno především zevnitř, kdežto stát je státem, když je uznáván zvenčí.
(Americký národ (USA) zase vnikl současně se státem.)
Kvůli tomu, že význam příslušnosti k národu je určován hlavně zevnitř, nemůže ani jednotný význam mít. Může být například Moravan současně Čechem nebo ne? To by bylo možno rozhodnout jedině, kdyby se na odpovědi všichni Moravané shodli.
Na tom je vidět, že vycházíme z podobné strukturace světa jako Němci a hodně jiné než Francouzi a Američané. Jak to mají třeba Číňané, netuším.
Myslím si dokonce, že takových lidí je hodně, na Moravu jezdím velmi často už asi dvacet let. Brno, Olomouc, Přerov, Hodonín, Zlín a další moravská znám lépe než Beroun, kam bych při lepší tělesné kondici dojel od svého domu za hodinu na kole.
"Může být například Moravan současně Čechem nebo ne? To by bylo možno rozhodnout jedině, kdyby se na odpovědi všichni Moravané shodli."
Samozřejmě že ta dvojí identita u mnohých existuje, dokonce víme ze sčítání lidu, že jich je minimálně sto tisíc, tedy těch, kteří si napsali moravskou i českou národnost. Podobně to nějak bylo i s národností československou, kterou pociťovali Češi i Slováci. Mnozí Slováci se rovněž cítili Čechoslováci, později mnozí také ne. U některých osobností v historii např. původem z Moravy bychom mohli rozlišit i 4 národnosti - židovská podle etnického původu a víry, moravská podle země, rakouská podle státu a německá podle jazyka.
To k jaké národnosti se se kdo přihlásí při sčítání lidu není nutně vyjádřením národní identity toho čověka v jiných kontextech. Romů, kteří se hlásí k romské národnosti při sčítání lidu je dost málo, asi desetina odhadovaného počtu Romů u nás. Znamená to, že ti ostatní se za Romy nepovažují vůbec?
U etnoreligiozních skupin jako byli židé/Židé nebo jako jsou dnes Jezidové či Koptové je ten vztah ještě jsložitější. Byli například pokřtění židé jako Karl Kraus, Gustav Mahler nebo arcibiskup Kohn příslušníky židovského národa? Dnes je to jiné, v důsledku jak rasového antisemitismu, tak sionismu. V devatenáctém století ta otázka byla ještě nerozhodnutá.
U Romů to platí. Tedy u nepřihlášení k národnosti. Pokud se však někdo přihlásí, a to vyplněním bianco políčka, nikoli zaškrtnutím varianty k národnosti, která není de iure státní, jde o vyjádření národní identity par excellence. Jedna šestina k moravské přidala českou. Samozřejmě toto přihlášení není jen izolovaným projevem národní identity, ale souvisí s politickým kontextem, v tomto případě tím, jak se české státnosti (nikoli národnosti) zrovna daří. Např. oproti roku 2001 nám před 4 lety ubylo 2,5 milionu těch, kteří se při sčítání lidu hlásí k české národnosti.
Pro ty kterým selhává nadnárodnostní postoj - pro neinformované sentimentální romantiky - se stalo vlastenčení opět chutnou návnadou.
Výborně se dnes politikům rybaří v tůni konzervativců zklamaných neoliberálním režimem.....bych dodal.
Vadí mi něco jiného. Když si soukromý podnik opatří "hogofogo" název, který ukazuje na státní, či veřejnou instituci a plete. Všimněme si, že Česká národní banka nenese v názvu přívlastek státní, který má jasněji monopolizující charakter. Česká může být ... třeba soda nebo mincovna, jež razí všechno možné jen ne českou měnu v mincích. Tady bych si "uměl představit" zavedení lepšího pořádku.
Kdo tenhle aušus programoval? Dá se to ještě reklamovat?