Ráno si uvaříte kávu, zapnete internet a vidíte fotografie utopených dětí, uprchlíků. Po obědě sledujete, jak jich tisíce čekají na nádraží Keleti v Budapešti na vysněný vlak do Německa, který ne a ne odjet. Před večeří chystáte hromádku věcí do humanitární sbírky pro uprchlíky a po očku přihlížíte šílené situaci v táborech v Bělé-Jezové a v Rözske. Stahuje se vám hrdlo. Po večeři vám zvedne tlak nehumánní politika států Visegrádské čtverky. Při pročítání diskuzí pod články o uprchlících se vám pak zalije žaludek žlučí a oči slzami.

Statisíce lidí trpí vždy, ale co dělat, když trpí blízko nás? Nám na očích. Když nám svou existencí zpřítomňují, že se máme dobře. Co dobře? Že se máme úžasně a blahobytně a že naše problémy jsou jen taková hra na skutečný život v dobré i zlém.

Dobrý pocit z vydařené dovolené má pro mou matku hořkou příchuť, když poslouchá mé vyprávění o uprchlické krizi ve dnech, kdy byla mimo dosah zpravodajství. Smíme se mít dobře a užívat si v éře tonoucích dětí? Je patřičné radovat se z maličkostí? Jakým právem spím v čisté, teplé a své posteli, když jiní nemohou? Neměla bych se stydět, když myslím na to, co si obléct hezkého? A co vlasy, mám si mýt vlasy už dnes, nebo až za pár dní? Nebyl by to hned teď příliš velký rozmar?

↗

Otáčet se v kině po zadních řadách a prohlížet si spokojené tváře diváků může být čirá radost. Repro DR

Ještě nikdy v mém životě mi tyto otázky nepřipadaly tolik na místě jako v posledních týdnech. Až jedna naprosto nesouvisející situace mi pomohla udělat si jasněji.

V Brně máme kino jménem Scala. Je to jedno z těch krásných tradičních kin s barem, mramorovými prvky, šatnami… Jeho historie sahá do samého začátku dvacátého století. Nejprve se jmenovalo Bio Dopz, pak Scala, pak Moskva a pak se tato dvě jména ještě několikrát prostřídala k dnešnímu stavu.

V éře multiplexů ovšem do staré dobré Scaly skoro nikdo nechodil. Nejednou jsem tam zažila promítání v počtu ani ne deseti lidí. V roce 2011 tudíž kino skončilo. V roce 2013 se ovšem stal zázrak. Scalu si vzala na starost Masarykova univerzita ve spolupráci se společností Aeropolis, která zajišťuje filmové produkce. Kino neuvěřitelně ožilo.

Proč to ale vyprávím: Scala mívá na programu pravidelně také promítání „naslepo“. Diváci přijdou, nevědí na co, neplatí vstupné, a pokud do deseti minut zjistí, že už film viděli, případně, že je znechutil tak, že jej nechtějí dokoukat, odejdou a mají nárok na pivo u baru. Zůstanou-li do konce, zaplatí dobrovolné vstupné.

Vydali jsme se s mužem toto úterý na promítání „naslepo“ poprvé. A musím říct, že to pro mě byl v posledních týdnech provázených střídavě pocity úzkosti a nihilismu vpravdě prosvětlující zážitek. Kino bylo plné do posledního místa. Někteří se do něj snad ani nevešli. Promítal se nezávislý americký film The Unbelievable Truth z roku 1989. V sále vesele šustily sáčky od pochutin, i nějaký ten odér vína piva se jím nesl. Byla to zkrátka zábava.

Pořád se k tomu zážitku vracím a ptám se, čím byl tak výjimečný. Baví mě už jen fakt, že univerzita provozuje kino. Jaký krásný rozmar. Líbí se mi, že z čisté zvědavosti se kino zaplní větším počtem diváků než z potřeby vidět nejnovější biják. A činilo mi vysloveně potěšení být obklopená množstvím lidí, kteří se v daný moment dobře bavili, smáli se a z radosti tleskali.

Bylo to snad nevhodné, když v ten samý moment jiní lidé prchali před maďarskou policií, aby se vyhnuli pobytu v uprchlickém táboře. Další se plavili v gumovém člunu k břehu ostrova Kos. Někteří umírali ve svých domovinách?

Myslím, že ne. Dokud zbývají lidé, kteří se mohou alespoň někdy dobře pobavit, zbývají světu také síly na to, aby se snažil být lepším místem. Soužit se je zkrátka stejně špatná cesta jako zavírat oči. Nevede nikam.