Cizinecký zákon, stavební zákon a zbraně: tři prohry demokracie a ČSSD

Dění posledního týdne v Poslanecké sněmovně bylo tak fatálním selháním největší české demokratické strany, že se lze ptát, v čem ještě představuje záruku proti nástupu autoritářství; a nakolik už je sama takové tendence součástí.

Jakub_cb

Jakub Patočka

29.06.2017 09:43

Poslanecká sněmovna v týdnu hlasovala o třech podstatných normách, bezprostředně se dotýkajících prostoru svobody a kvality demokracie, v nichž žijeme. Ve všech třech případech poslanci rozhodli zásadně špatně, proti duchu i podstatě zápasů za občanská a lidská práva, které se v Evropě vedly a vedou, způsobem nemyslitelným v kterékoli evropské společnosti dbalé svých lepších tradic, opřených také o otřesné zkušenosti dvacátého století. Všechno velkoústé zaklínání se obranou evropských hodnot se nám tu před očima mění v tragikomickou frašku, v níž pocoucovští bařštipáni tlukouce se v prsa a deklamujíce, jak stojí na stráži „evropské civilizace“, současně ji s gustem zašlapávají do bahna.

V prvním případě zásadně diskriminačně omezili práva cizinců, v druhém případě omezili v zájmu stavebních firem a developerů práva občanů účastnit se stavebních řízení a ve třetím případě se dopustili zločinu na české demokracii rozšířením texaského práva ozbrojovat se. S českou demokracií je to tak zlé, že ve všech třech záležitostech, které by měly být jako evidentní nesmysly vyřazeny z legislativního procesu ještě před prvním čtením, nám dnes nezbývá než doufat, že je napraví až poslední pojistka, Ústavní soud. Ani na Senát již bohužel spoléhat nelze, neboť i většina jeho členů je již zachvácena poslední vlnou kocourkovského třeštění, jež postihla zákonodárce na našem Bohem zapomenutém bláznově dvorečku.

S výjimkou – a je věru bolestné to takto napsat – Kalouskovy TOP 09, která se ve Sněmovně chovala jako poslední výspa evropského myšlení a demokratických zásad, se všechny strany na demolici české občanské demokracie podílely vcelku podobnou měrou. Mohli bychom psát o hanebné roli ANO, o ministru Brabcovi, který nadšeně hlasoval pro omezení občanských práv ve svém resortu a spolehlivě se tak přiřadil k vůbec nejhorším figurám, které kdy zastávaly jeho post; mohli bychom se tak jako od jejího vzniku prakticky soustavně posmívat nepravdivému názvu ODS, která se doslova do posledního dechu bila za práva tabákového průmyslu privatizovat plíce občanů, ale jejich právo mluvit do toho, co jim kdo vystaví za domem, tu s gustem v zájmu stavebního průmyslu pomohla zazdít. Mohli bychom... Ale protentokrát to přenecháme jiným.

Suverénně nejhorším skandálem a nejstrašlivější zprávou počátku týdne je totiž skutečnost, že všech tří útoků proti lidským a občanským právům se účastnila, a to nikoli v nějaké vedlejší roli, také Česká strana sociálně demokratická. Je potřeba zcela otevřeně říct, že strana se tu ve všech třech případech ocitla mimo rodinu evropských sociálně demokratických stran, někde mezi Ficovým národními socialisty a Orbánovými národními demokraty.

Ve všech třech případech je věcná podstata zákonů zcela jasná. Evropa má dost krvavě zaplacených zkušeností, aby věděla, proč nelze diskriminovat cizince, bez ohledu na jejich víru či zemi původu, způsobem, jakým to zavádí nová česká norma. Za demokratické právo mluvit do způsobu, jakým se rozvíjí tvář měst, obce či krajiny, mnozí předchůdci dnešních sociálních demokratů byli svého času ochotni obětovat svou svobodu. A norma rozšiřující právo vlastnit a užívat zbraně je tak obludným popřením všeho, za čím evropská sociální demokracie kdy stála, že ji nelze vysvětlit ničím a nijak.

Je to kapitulace před pogromistickou mentalitou, která tu začala bujit nikoli nepodobně fašistické Itálii či Německu třicátých let minulého století. Tehdy byl abstraktním zlem „žid“, dnes je abstraktním zlem „muslim“ ztotožněný v jedné z intelektuálně nejostudnějších debat v českých dějinách s pojmem „uprchlík“. Před osmdesáti lety ale sociální demokraté v Evropě nástupu fašismu a nacismu čelili, a patřili pak k prvním hrdinným obětem jejich uchvácení moci. Je českou raritou, že dnes tu temné tendenci sociální demokracie sama napomáhá. Přátelé, je třeba si to znovu jasně říct: se sklony k fašismu se nebojuje tím, že se jim vyklízí pole, a už vůbec ne tím, že se přiloží ruka k dílu na jeho výstavbě.

Bojem s Babišem nelze zdůvodnit všechno
ČSSD a mnozí další se zaklínají bojem s Babišem a nutností obětovat v něm to či ono z vlastních zásad. Blíží se volby a voliče je nutno získat stůj co stůj. Česká demokracie je v ohrožení autoritářským oligarchou, čelíme hrozbě, s jakou jsme se tu od roku 1989 nesetkali. Ano, jistě. Pětkrát týdně právě toto vysvětlujme občanům na besedách, a žádáme je, aby volili kohokoli jiného, a zejména také, aby odrazovali své spoluobčany od volby Babišova protidemokratického hnutí.

Největším úskalím při našich debatách není ani tak úkol vyložit, proč je Babišovo obchodně-politické uskupení osudově nebezpečné, ale v čem by měly být ostatní strany příznivější. Je to opravdu čím dál tvrdší oříšek. České demokratické politické strany si počínají jako spolek břídilů, který nedokázal proti politické divizi Agrofertu razantně zasáhnout ani v momentě, kdy jeho pravá podstata vyšla najevo a který místo toho s gustem zkracuje obyvatelstvu jeho práva občanská a lidská, či alespoň jeho práva sociální, anebo nejraději jako ODS úplně všechna. Zaklínajíce se Evropou, vedou nás za Ural.

Zavčasu jsme upozorňovali sociální demokracii, že na jejím skandálním a v evropské sociálně demokratické straně zhola nepřijatelným bojem proti uprchlíkům, bude voliče ztrácet. To se stalo, protože v politickém diskursu, kde se hlavním tématem stává otázka bezpečnosti a mobilizace proti vykonstruovaným hrozbám, nemůže nikdy ČSSD porazit z podstaty věci věrohodnější nacionální autoritáře. Proč by měli lidé chodit za kováříčkem, když mohou jít za kovářem?

Je ale nepochopením této pozice – naposledy se projevilo v kritice mého textu Český Corbyn, kterou pro nás napsal Milan Znoj – představa, že po ČSSD žádáme, aby s bojem za evropské kvóty, stavební zákon či za evropskou směrnici o zbraních vyrazila do zápasů o hlasy voličů... Nepředstavujeme si politiku jako Hurvínek.

Základní argument je přece zcela jiný: domáháme se sice i toho, aby ČSSD mluvila zcela opačně v daných tématech, ale nebude nám vadit, učiní-li to až neslyšně tichým hlasem. Především se totiž domáháme toho, aby jako principiální témata nastolila otázky úplně jiné. Celý vtip Corbynova či Sandersova vzestupu není v tom, že by přišli s radikální občanskoprávní či lidskoprávní agendou. Ta tvořila zákonitou, ba i nutnou součást jejich platforem, ale až ve druhém či třetím plánu, zatímco vývěsní štít jejich politiky byl úplně jiný, a kdyby na něm mělo být napsáno jediné slovo, znělo by „Spravedlnost“.

Dostala se nám před časem do rukou interní analýza členů van der Bellenova týmu. Architekti jeho kampaně formulovali některé zásady vedení politického střetu, v němž dokázali uspět proti relativně obratnému nacionálnímu populistovi Hoferovi. V jednom z řady pronikavých postřehů říkali, že základní metodou je „odebírání prostoru“, jinak řečeno nastolování vlastních témat veřejné debaty.

Babišovo téma je po celou dobu jediné, je jasné a jednoduché: česká politická třída je spolek zkorumpovaných břídilů. Má v tom bohužel do jisté míry pravdu. A paradoxně se to dnes výmluvně ilustruje i na tom, že on sám objíždí lidové veselice místo toho, aby objížděl policejní komisaře a soudní síně.

Volebního lídra ČSSD nebylo ani tak zapotřebí na sídlišti v Písnici jako ve Sněmovně, aby zatrhl své straně účast na schvalování tří protidemokratických zákonů. Foto archiv HRW

Od ČSSD voliči očekávali, že bude hájit zájmy lidí práce, penzistů, mladých rodin, nájemníků, veřejné zdravotnictví, vzdělání. Mohla svádět tvrdý sociální střet i uvnitř vlády. Pokud se nám tu sesouvala veřejná debata, mohla prostě nastolovat jiná témata, „odebírat prostor“ a potichu podnikat systémové kroky k nápravě: přijít s iniciativami k obnovení plurality, kvality a nezávislosti médií či s plány na velkorysý rozvoj občanského vzdělávání.

Místo toho si nechala vnutit optiku zastřenou vlčí mlhou a podílí se na nesmyslech a hanebnostech. Protože nedokázala hájit zájmy občanů, dnes proti nim už otevřeně bojuje. Je to taková hanba, že by nás normálně nutila vstoupit se stranou do otevřeného konfliktu; nebýt politické konstelace, v níž tu společně vězíme.

Je a zůstává totiž naším pevným přesvědčením, že Babišův politický projekt představuje řádově větší hrozbu než všechny polistopadové české vlády dohromady. Politici nejsou „všichni stejní“. A také ne „všichni kradou“. Zatímco Babiš by nás politicky vzato posadil do rychlíku Budapešť – Moskva a všichni bychom se jen modlili, kde mu dojde pára, ostatní strany představují aspoň jistotou uchování zdejší chatrné, zkomolené, ale pořád ještě jakés takés demokracie.

Proto budeme všechny nadále nabádat, ať si vyberou ve volbách některou z demokratických stran a rozmlouvají volbu Babiše komu kde mohou. Nicméně bojem s Babišem nelze zdůvodnit vše. A zejména nelze přihlížet tomu, jak se Česká strana sociálně demokratická před očima mění v platformu odpudivého nacionálně-sociálního autoritářství, jako by už byla řízena zlým bloudem z Pražského hradu.

Mohou se idealisté cítit ještě v ČSSD doma?
Podíl na schválení tří protisociálních a protidemokratických norem nelze vynahradit vystoupením na privatizovaném sídlišti Písnice, jež působí okázale předvolebně a zvláště v situaci, kdy ČSSD prakticky bez boje zaparkovala zákon o sociálním bydlení, nevěrohodně. Situace ČSSD je o to vážnější, že jako základní alternativa ke stávajícímu vedení se ve straně prezentují lidé po všech stránkách ještě méně vybavení programově a ideově ji řídit: z okruhu lánských spiklenců, programově plytkých, stále ještě fascinovaně hledících na pět let starý volební úspěch ve své žluči se rozpouštějícího hradního putinisty, jejž berou nikoli jako výstrahu, nýbrž jako inspiraci.

Stav ČSSD klade základní otázku prostředí Idealistů. Patříme k odpůrcům anarchoidní tendence, podle níž největším nepřítelem demokracie a svobody jsou politické strany, a to bez ohledu na jejich počet. Věříme v možnost trpělivé a postupné kultivace institucí, zejména věříme v potřebu kultivace politických stran. Ale vše musí mít své meze.

Idealisté v sociální demokracii přece také musí dbát o svou integritu a důstojnost. Klade se dnes otázka, kde přesně leží hranice, před níž se lze ještě smysluplně podílet na jakés takés sociálně demokratické politice a kde již začíná proměna vlastního prostředí ve fíkový list, pomáhající zakrýt ohavnou podstatu, anebo dokonce v pomalu vařenou žábu v hrnci, který převařuje sociálně demokratickou stranu v nacionálně-socialistický autoritářský svaz okresních a krajských pasáků formálních držitelů stranických legitimací.

Idealisté v ČSSD musí být bráni tak vážně, aby strana nemohla otevřeně bojovat proti cizincům, brát lidem základní občanské právo vyjadřovat se ke stavbám či dokonce prosazovat militarizaci české společnosti. Pokud to nesvedou, právem začnou vzbuzovat dojem společenství, jemuž na tom, aby bylo bráno vážně vlastně ani nezáleží. Otázka tedy zní, zda Idealisté ještě teď do voleb, nemají ČSSD postavit před ultimativní požadavek, aby takovéto flagrantní porušování vlastních ideových východisek nemohla provádět.

V každém případě nejpozději po volbách bude nutné bez okolků rozetnout otázku, zda chce ČSSD patřit do rodiny evropských politických stran i jinak nežli formálně, anebo zda se hodlá stát sebevědomou a hrdou součástí postkomunistického politického maglajzu různými cestami směřujícího k nastolení nacionálně autoritářských populistických režimů. Každopádně už tři hrozné zákony schválené za aktivní účasti ČSSD ve Sněmovně staví idealisty ve straně před palčivou otázku, jak ryzí pro ně má ono slovo punc.

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Drobné faktické nepřesnosti Pátek, 30.Června 2017, 06:50:2

Především tím, kdo čelil ve třicátých letech dvacátého století nástupu fašismu a nacismu nebyli sociální demokraté, nýbrž komunisté — dokud Stalin nevyhlásil politiku „Čím hůře, tím lépe‟. Sociální demokracie se tenkrát chovala podobně jako dnes a fašistům vydatně napomohla k moci. Byl to německý sociálně demokratický ministr vnitra (podobnost čistě náhodná) Gustav Noske, kdo se spojil s fašisty proti levicovým extremistům a využil Freikorps nejprve k potlačení povstání Spartakovců, a pak i k vraždě Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta.

Všechny tři novely zákonů přibližující Českou republiku k neonacistickému režimu byly přijaty drtivou většinou hlasů a TOP 09 se postavila pouze proti novele stavebního zákona (spolu s ní sociálně demokratičtí poslanci Robin Böhnisch a Václav Zemek). Proti nelidské novele zákona o pobytu cizinců hlasoval poslanecký klub KDU–ČSL (z klubu ČSSD pouze Jan Mládek) a proti domobranecké novele zákona o bezpečnosti ČR hlasovali pouze jednotlivci, ponejvíce opět z KDU–ČSL — lidovecký klub byl jediný, ve kterém bylo víc hlasů proti než pro, v poslaneckém klubu ČSSD se tentokrát nenašel oponent žádný.

http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?g=66599&l=cz
http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?g=66597&l=cz
http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?g=66611&l=cz

Aleš Morbicer - Ostrava

Pátek, 30.Června 2017, 11:23:7

Volil jsem ČSSD za Špidly, za Paroubka i za Sobotky, ale za Chovance ji volit nebudu, jsem se rozhodl.

Nemůžu podporovat takovou ústavní hnusotu...

Nevím, možná nikoho, možná Piráty (podívám se na jejich program).

Martin Profant - Praha 7

Honzovi Macháčkovi Pátek, 30.Června 2017, 12:37:50

To je přeci jen trochu zjednodušený výklad dějin, dokonce i kdybychom ho omezili jen na Výmarskou republiky.

Komunisté v zemích ovládnutých fašismem nekladli s výjimkou Španělska převzetí moci významnější odpor, zatímco artilerií rozstřílené vídeňské bloky byly sociálně demokratické. Také o Blumově vládě a její podpoře se dá říct ledacos, jen ne, že by byla komunistická či že by komunisté k jejímu ustanovení přispěli víc než ostatní. Teprve v odboji v okupovaných zemích (nikoli v Německu) napsaly některé evropské komunistické strany úctyhodnou kapitolu svého boje proti fašismu (ale to některé sociálně demokratické taky).

Přitom jde opravdu o zbytečné zjednodušení -- národovecké, resp. urfašistické prvky politiky současné ČSSD jsou markantní i bez něj a představují větší nebezpečí než Babiš&his boys.

Aleš Morbicer - Ostrava

Pátek, 30.Června 2017, 14:12:15

Tak tak.
V Itálii se v ulicích Mussoliniho černokošiláčům taky stavěli socialisté. A umírali.
(Nicméně komunisté byli tehdy v Itálii zcela marginální je třeba přiznat)

Aleš Morbicer - Ostrava

Pondělí, 3.Července 2017, 18:20:31

Ústavní novelu chválí americká National Rifle Association a Chovanec je jejich evropská hvězda.
To by si měla dát ČSSD za rámeček a vystavit v Lidovém domě v síni slávy.

Pro ČSSD ovšem tyto výjimečné úspěchy žádný přínos nebudou mít. Vzhledem k tomu, že kromě části Lidovců novelu podpořili úplně všichni, žádné nové voliče k ČSSD nepřilákají.

A já už se vážně těším na avizované novely zákona, které budou stanovovat právo a povinnost legálních a ozbrojených držitelů zbraní opřených o Ústavu zasáhnout v případě teroristického útoku.
Vážně.

Poslanci si zřejmě představují, jak hrdinný legální ústavní vyzbrojený občan po výbuchu islamistického sebevražedného útočníka zneškodňuje jeho unikající muslimské komplice,,,,,,,,,,,,,,,,,,,

Vzhledem k tomu, že zde nikdy žádný islamistický výbuch nebyl, je mnohem pravděpodobnější, že někde bouchl plyn a náš legální ústavní vyzbrojený občan zastřelí (protože zatýkat samozřejmě nemůže) vyděšeného prchajícího člověka s telefonem v ruce (ne revolverem, jak se zdálo) a se šátkem zvaným "palestina" kolem krku,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.