Poslanecká sněmovna v týdnu hlasovala o třech podstatných normách, bezprostředně se dotýkajících prostoru svobody a kvality demokracie, v nichž žijeme. Ve všech třech případech poslanci rozhodli zásadně špatně, proti duchu i podstatě zápasů za občanská a lidská práva, které se v Evropě vedly a vedou, způsobem nemyslitelným v kterékoli evropské společnosti dbalé svých lepších tradic, opřených také o otřesné zkušenosti dvacátého století. Všechno velkoústé zaklínání se obranou evropských hodnot se nám tu před očima mění v tragikomickou frašku, v níž pocoucovští bařštipáni tlukouce se v prsa a deklamujíce, jak stojí na stráži „evropské civilizace“, současně ji s gustem zašlapávají do bahna.

V prvním případě zásadně diskriminačně omezili práva cizinců, v druhém případě omezili v zájmu stavebních firem a developerů práva občanů účastnit se stavebních řízení a ve třetím případě se dopustili zločinu na české demokracii rozšířením texaského práva ozbrojovat se. S českou demokracií je to tak zlé, že ve všech třech záležitostech, které by měly být jako evidentní nesmysly vyřazeny z legislativního procesu ještě před prvním čtením, nám dnes nezbývá než doufat, že je napraví až poslední pojistka, Ústavní soud. Ani na Senát již bohužel spoléhat nelze, neboť i většina jeho členů je již zachvácena poslední vlnou kocourkovského třeštění, jež postihla zákonodárce na našem Bohem zapomenutém bláznově dvorečku.

S výjimkou — a je věru bolestné to takto napsat — Kalouskovy TOP 09, která se ve Sněmovně chovala jako poslední výspa evropského myšlení a demokratických zásad, se všechny strany na demolici české občanské demokracie podílely vcelku podobnou měrou. Mohli bychom psát o hanebné roli ANO, o ministru Brabcovi, který nadšeně hlasoval pro omezení občanských práv ve svém resortu a spolehlivě se tak přiřadil k vůbec nejhorším figurám, které kdy zastávaly jeho post; mohli bychom se tak jako od jejího vzniku prakticky soustavně posmívat nepravdivému názvu ODS, která se doslova do posledního dechu bila za práva tabákového průmyslu privatizovat plíce občanů, ale jejich právo mluvit do toho, co jim kdo vystaví za domem, tu s gustem v zájmu stavebního průmyslu pomohla zazdít. Mohli bychom... Ale protentokrát to přenecháme jiným.

Suverénně nejhorším skandálem a nejstrašlivější zprávou počátku týdne je totiž skutečnost, že všech tří útoků proti lidským a občanským právům se účastnila, a to nikoli v nějaké vedlejší roli, také Česká strana sociálně demokratická. Je potřeba zcela otevřeně říct, že strana se tu ve všech třech případech ocitla mimo rodinu evropských sociálně demokratických stran, někde mezi Ficovým národními socialisty a Orbánovými národními demokraty.

Ve všech třech případech je věcná podstata zákonů zcela jasná. Evropa má dost krvavě zaplacených zkušeností, aby věděla, proč nelze diskriminovat cizince, bez ohledu na jejich víru či zemi původu, způsobem, jakým to zavádí nová česká norma. Za demokratické právo mluvit do způsobu, jakým se rozvíjí tvář měst, obce či krajiny, mnozí předchůdci dnešních sociálních demokratů byli svého času ochotni obětovat svou svobodu. A norma rozšiřující právo vlastnit a užívat zbraně je tak obludným popřením všeho, za čím evropská sociální demokracie kdy stála, že ji nelze vysvětlit ničím a nijak.

Je to kapitulace před pogromistickou mentalitou, která tu začala bujit nikoli nepodobně fašistické Itálii či Německu třicátých let minulého století. Tehdy byl abstraktním zlem „žid“, dnes je abstraktním zlem „muslim“ ztotožněný v jedné z intelektuálně nejostudnějších debat v českých dějinách s pojmem „uprchlík“. Před osmdesáti lety ale sociální demokraté v Evropě nástupu fašismu a nacismu čelili, a patřili pak k prvním hrdinným obětem jejich uchvácení moci. Je českou raritou, že dnes tu temné tendenci sociální demokracie sama napomáhá. Přátelé, je třeba si to znovu jasně říct: se sklony k fašismu se nebojuje tím, že se jim vyklízí pole, a už vůbec ne tím, že se přiloží ruka k dílu na jeho výstavbě.

Bojem s Babišem nelze zdůvodnit všechno