Před evropskou regulací zbraní vnitro kličkuje jako zajíc

Návrh novely Ústavního zákona o bezpečnosti České republiky de facto zavádí domobranu. Kvůli myslivcům, lidem, kteří se legálně ozbrojili, a kvůli neschopnosti státu zbraně regulovat. Návrh vláda projednala, aniž k němu vydala stanovisko.

Sicha

Jan Šícha

27.02.2017 14:06

1959553

Milan Chovanec na svém facebooku s winchestrovkou. Přístup českého ministerstva vnitra k regulaci zbraní není ani evropský, ani sociálnědemokratický. Foto FB MCH

Do „Kachlíkárny“, sídla ministerstva vnitra, se vstupuje po širokých schodech. Vešlo by se na ně hodně darů. Myslivci by tam měli začít nosit kusy kančího, daňčího, srnčího či jeleního. Ministerstvo by mohlo též u svého vstupu zřídit háky na bažanty a kachny. Podle informací Deníku Referendum jsou právě myslivci a lidé, kteří se legálně ozbrojili, hlavním důvodem, proč ministerstvo vnitra předložilo ústavní zákon, který z každé občanky a občana vytváří potenciální domobranu.

Evropa prý zase něco chce. Přesněji řečeno Francie, která má z vnitropolitických důvodů zájem na zpřísnění pravidel pro držení zbraní. Svůj zájem zdůvodňuje hrozbou terorismu.

Evropa ke smůle českých myslivců a lidí, kteří se spontánně ozbrojili, sdílí základní představu, že monopol na násilí má mít stát. A tak se Francouzům povedlo prosadit, že zástupci členských zemí EU v prosinci schválili takzvanou směrnici o zbraních, která zpřísňuje pravidla pro nabývání a držení střelných zbraní.

Česká republika s návrhem od počátku nesouhlasí. Tentokrát nezaspala a podávala stovky podnětů a vysvětlení. Českým zástupkyním a zástupcům se podle informací Deníku Referendum dařilo v navrženém textu nacházet nejednoznačné formulace, protimluvy i vyložené nesmysly. Ti, kdo v Bruselu neuspějí s připomínkami, nakonec podávají deklaraci, kde vysvětlují důvod svého nesouhlasu. Česká republika se k takové deklaraci připojila.

Svoboda si čas od času zastřílet
Pro nás, kdo pocházíme z pohraničí, je hračka najít lidi, kteří mají zbraň nebo alespoň zbrojní pas. Přesto mi až s novelou zákona počet držitelek a držitelů zbrojních průkazů přišel šokující. Je jich tři sta tisíc.

„Jasně, že jsem si udělala zbroják. Pistoli jsem si zatím nekoupila, ale když máš zbroják, můžeš si ji koupit vždycky. Na střelnici zajdu občas s kamarády. Nějak si na tom neujíždím, ale přijde mi to normální,“ vypráví mi moje známá ze Sudet. Na držitelku zbrojního pasu nevypadá.

Ptám se jí, jestli by dokázala vystřelit na člověka. Neodpovídá přímo. Z úhrnu jejích zážitků více než čtyřiceti let života v pohraničí, je zřejmé, že si odvykla spoléhat na to, že jí kdokoli pomůže. Mizerné platy, špatné zacházení v práci. „Odbory? Možná u vás v Praze,“ glosuje. Co si nevydřela přesčasy, nemá. Stojí na vlastních nohou a nemá iluze. A k tomu patří zbrojní pas.

Pan Jan je o něco starší. Pistoli má už víc než dvacet let. Totiž má pistoli Glock, kterou část zasvěcených za pistoli nepovažuje, protože je z části z umělé hmoty. Podle mínění některých ozbrojenců a ozbrojenkyň, těch pravověrnějších, nemá umělá hmota na zbrani co dělat.

Srovnávají ji s Trabantem, který býval z bakelitu nebo i s částmi lidského těla včetně pohlaví, které by také z umělé hmoty nebyly to pravé. Pan Jan na pistoli Glock oceňuje, že je lehká, celkově moderní a může mít velký zásobník. I velké zásobníky francouzský návrh zakazuje.

Zvláště v devadesátých letech se ozbrojili lidé, kteří nemají nic společného s neofašismem. Svoboda byla mladá a zkoušelo se, kam ji vrazit. Sebeobrana byla jednou z cest, jak uchopit svobodu. Bujely různé duchovní směry, lidé individuálně zkoušeli různé cesty. K jakékoli formě kolektivismu panovala nedůvěra. Přestože svobodu lze mít od určité úrovně jen společně.

Jdeme s panem Janem střílet. Moc mi to nejde. Ve vedlejším stanovišti jsou chlapi s bubínkovým revolverem. Myslím, že mít zbraň, stal bych se také Glockařem, ti vedle mi přijdou děsně zastaralí.

Člověk se do světa zbraní snadno ponoří. Je přehledný. Střelnice působí téměř domáckým dojmem. Kolem strejdové, ne holé lebky. Občas nějaká teta, všechny s mužským doprovodem. I myslivci se dnes udržují spíše v rodinné tradici. Všem kolem se má vzít něco, co mají rádi.

Kdyby milovali jedovaté hady, také by to asi nebyl důvod, proč by se mělo povolit, aby si je brali na dovolenou do plného kempu. Situace ale spíše vypadá tak, že si dobrácky vyhlížející lidé ze střelnice pořídili v devadesátých letech koťátka. Proměna kontextu z koťátek učinila jedovaté hady.

Lidé ze střelnice budou „ztrácet“ své zbraně a zásobníky. V tom se ministerstvo vnitra nemýlí. Budou reptat na vládu a muslimy. Žádný Francouz se nevydá do zimních Sudet, aby místním vysvětlil, proč mají odevzdat zbraň, jedno z mála potěšení.

Materiál ministerstva vnitra o návrhu ústavního zákona konstatuje, že se kromě myslivců u nás hodně lidí legálně ozbrojilo, aniž by měli v úmyslu střílet zvířata. Je to výmluvný komentář k důvěře českých občanek a občanů ve vlastní stát. Policie a armáda vlastní bouchačku nenahradí, vzkazují lidé svému státu.

Myslivci v ohrožení
Francouzi ani nevědí, jakou katastrofu u nás způsobili. Příslušný svaz u nás registruje více než šedesát tisíc myslivců, což je asi třikrát víc, než je členek a členů sociální demokracie. Myslivci tvoří politicky účinnou nátlakovou skupinu, srovnatelní jsou prý leda tak s fotbalovými svazy. Povedlo se jim vyjednat třeba výjimku ze zákona o podvojném účetnictví – smějí nadále užívat jednoduché.

Pan Zdeněk je myslivcem víc než padesát let. Na kulovnici za socialismu dlouho čekal i šetřil. Dalekohled stihl tak akorát před revolucí, dnes by se za něj nedoplatil. Brokovnici měl dřív než kulovnici. Zbraně má uložené podle předpisu, v různých železných skříních tak, aby střelivo bylo jinde než zbraň. Pan Zdeněk je v letech, ale kulovnicí na sto metrů stále trefí terč na vzduchovku do černého.

Střílet zvěř bylo privilegiem šlechty. Být myslivcem za socialismu mohlo mít příchuť třídního vítězství. Dnes myslivců ubývá, je s tím spousta práce. Lidé si raději zastřílí na počítači do lidí na obrazovce. „Jsou to idioti,“ říká pan Zdeněk a ukazuje ornamenty vyryté na jeho brokovnici. Musí se uznat, krásný kousek.

Myslivci jako masová organizace mají v České republice ještě daleko hlubší tradici než lidé, kteří se ozbrojili. Přežili ve svých klubovnách jako kolektiv. Kromě střelby se i starají o zvěř. Politickou moc myslivci mají právě proto, že jsou schopni kolektivní akce.

Můžeme vzít lidem zbraně?
Ministerstvo vnitra bylo konfrontováno s fakty o vyzbrojeném obyvatelstvu. Lidé se ozbrojili legálně. Své zbraně umějí ovládat a mají k nim citový vztah, jak jsem se mohl přesvědčit. Pocit svobody si se zbraněmi spojují i ti, kteří zbraň nevlastní, ale mají zbrojní průkaz a mohou si ji kdykoli koupit.

K 1. prosinci 2016 mají u nás držitelé zbrojních průkazů, je to oněch tři sta tisíc lidí, registrováno 798 424 zbraní všech kategorií. Z tohoto počtu je 357 338 zbraní kategorie B, tedy podléhajících povolení. Jedná se o zbraně, které by mohly být dle návrhu ministerstva použity k ochraně života zdraví nebo majetku.

Při bližším pohledu na strukturu registrovaných zbraní se jedná o následující zbraně:

  • samonabíjecí pistole 231 327 kusů
  • revolver 63 961 kusů
  • samonabíjecí puška 28 926 kusů
Právní úprava, kterou navrhuje Ministerstvo vnitra, bere fakta taková, jaká jsou a snaží se z nich udělat něco vyššího. Když Evropská unie tlačí na větší regulaci, nezbývá než držitele zbraní prohlásit za pomoc státu ve věci bezpečnosti. Když založíte domobranu, můžete chtít i přísnější testy, občasné zkoušky a všechno možné další.

Ze všech informací, které máme k dispozici, ale vyplývá, že ministerstvo vnitra neuvažovalo ani na chvíli o tom, zda francouzský návrh obsahuje nebo neobsahuje evropský přístup ke zbraním mezi lidmi. Ministerstvo vyšlo z předpokladu, že vzít lidem zbraně je nemožné. Proto navrhuje ústavní zákon. Výš už to nejde.

Ústavní zákon vznikl ze snahy ochránit české myslivce a ozbrojence tak, aby na ně Evropa nedosáhla. Až to někdo zažaluje, neví se, zda ústavní zákon představuje dostatečnou obranu. Ale chvíli to bude trvat. A vládnout pak už bude, kdo ví kdo.

Řečeno politicky: myslivce a lidi, kteří si legálně opatřili zbraň, by si naštval jen blázen. Je jich tolik, že kdyby vnitro v rukou sociální demokracie řeklo, že chce bouchačky jakkoli regulovat, Babišovy noviny by okamžitě napsaly, že politika sekýruje lidi. Kroky ministerstva vnitra mají svou politickou logiku. Veřejný zájem nebo evropská tradice při takové logice mohou přijít zkrátka.

Novela občany potenciálně dělí na lovce a zvěř
A jak to vypadá v řeči paragrafů? Doposud platí Ústavní zákon o bezpečnosti České republiky z 22. dubna 1998. V jeho třetím článku se píše:

(1) Bezpečnost České republiky zajišťují ozbrojené síly, ozbrojené bezpečnostní sbory, záchranné sbory a havarijní služby.

(2) Státní orgány, orgány územních samosprávných celků a právnické a fyzické osoby jsou povinny se podílet na zajišťování bezpečnosti České republiky. Rozsah povinností a další podrobnosti stanoví zákon.

Novela ze zákona dělá něco jiného. Násilí se už po evropském způsobu nedeleguje na stát. Přidaný text měl původně znít takto:

(3) Občané České republiky mají právo nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo za účelem ochrany životů, zdraví a majetkových hodnot a podílet se tak na zajišťování vnitřního pořádku a bezpečnosti a ochraně územní celistvosti, svrchovanosti a demokratických základů České republiky. Podmínky a podrobnosti stanoví zákon.

Po meziresortním řízení doznal text novely určitých změn, řekněme, že přibylo mlžného oparu a z důvodů ke střelbě zmizel majetek. V USA před časem zastřelili středoškoláka, kterého zaujalo něco v otevřené garáži, takže do ní vstoupil. Při obraně majetku tohoto typu vás u nás možná ještě nějaký čas nikdo legálně nesejme. Aspoň že tak.

Dnes tedy odstavec zní: „Občané České republiky mají právo nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo k naplňování úkolů uvedených v odstavci druhém. Toto právo může být zákonem omezeno a zákonem mohou být stanoveny další podmínky jeho výkonu, je-li to nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, veřejného pořádku a bezpečnosti, životů a zdraví nebo pro předcházení trestným činům.“

Pokud projde navržený text, bude vše další záviset na vývoji a kontextu. Po případném útoku někde mezi Můstkem a Staroměstským náměstím mohou být stanoveny velmi nové podmínky k výkonu práva nabývat a nosit zbraně pro ochranu práv a svobod druhých, veřejného pořádku a bezpečnosti, životů a zdraví nebo pro předcházení trestným činům.

Může se stát, že se společnost rozdělí jen na dvě skupiny. Skupinu s kvérem a bez něj. Na „lovce“ a na potenciální „zvěř“. Proti je ANO. Lze se ale domnívat, že kdyby ministerstvo vnitra patřilo hnutí ANO, bylo by to opačně.

Pravicová tradice devadesátých let byla blahosklonná k tendenci lidí ozbrojovat se. U pravicové opozice by odmítání ústavního zákona z dílny ministerstva vnitra bylo trochu licoměrně.

Otázka, kterou si vnitro neklade
Kdyby se Ministerstvo vnitra rozhodlo regulovat zbraně, prý by se začaly „ztrácet“. To je další, praktický, aspekt celé věci. Nejen politické škody s Babišovými médii za zády, ale i reálná bezpečnostní hrozba.

Kdyby se „ztracené“ zbraně dostaly na černý trh, zvýšila by se pravděpodobnost kriminality. Ta se páchá s nelegálními zbraněmi, s legálními zřídka. Vnitro tedy ustoupilo nejen politickému nebezpečí, ale i praktickému ohledu.

Hlavní otázka ale přesto zní – proč je u nás tolik zbraní? V národně homogenní, spíše ospalé společnosti? Jinde v Evropě mají lovecké zbraně. Pistole a pušky „jen tak pro strýčka Příhodu“ se tam vyskytují jen minimálně.

Je na místě mluvit o neschopnosti státu zbraně vybrat nebo jinak účinně regulovat. Nebývale velké množství lidí si u nás zbraně pořídilo v době, kdy nebyla vyhlídka na to, že je použijí. Legrace skončila. Je čas odevzdat je a v případě krajní nouze si připlatit na vycvičený a příčetný bezpečnostní aparát.

Jinak se na schodech ministerstva vnitra kromě tělesných ostatků zvířat mohou začít objevovat lidské ostatky s označením „Terorista“. A o tom, kdo je terorista, bude moci dost možná nakonec rozhodnout kdejaký myslivec či, ještě hůře, někdo z protofašistických bojůvek, které rozšíří řady legálních držitelek a držitelů zbraní. Řady těch, kdo se ozbrojili, protože to v devadesátých letech považovali za projev svobody.

Vláda Bohuslava Sobotky návrh novely zákona dnes projednala, aniž by k němu přijala stanovisko. Není pravděpodobné, že návrh stihne sněmovna do voleb projednat.


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Dám dělovou ránu Čtvrtek, 2.Března 2017, 20:52:32

Chraň bůh, abychom zůstali dvacet let bez takové vzpoury… Strom svobody se musí čas od času osvěžit krví vlastenců a tyranů. Je to jeho přirozené hnojivo.
(Thomas Jefferson 1780)
http://www.let.rug.nl/usa/presidents/thomas-jefferson/letters-of-thomas-jefferson/jefl64.php

Právo vlastnit zbraně je třeba vložit přímo do ústavy. V zájmu demokracie.

Nejvhodnější pro příslušnou úpravu Ústavy České republiky (1/1993 Sb.) je hned Článek 2 Hlavy první:

1. Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.

2. Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.

3. Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

4. Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

K tomuto článku by měly být přidány další dva body:

5. Všechny zátupce lidu v orgánech státní moci mají občané právo demokraticky odvolat.

6. K naplňování práva zakotveného v odstavci pátém jsou občané oprávněni nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo. Podílejí se tak na ochraně demokratických základů České republiky.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.