↗

Tvrzení, že ozbrojená společnost je bezpečná společnost, podle odborníků neplatí. Je tomu spíše naopak. Foto Pixabay

Dlouhodobě diskutované změny v právu na držení zbraní získávají legislativní podobu. Souběžně se zaváděním úprav, jimiž musí Česká republika vyhovět požadavkům evropské regulační směrnice, se skupina senátorů z různých politických stran snaží ukotvit možnost obrany nejen svého života se zbraní v ruce v Listině základních práv a svobod. Kritikové ovšem namítají, že jde především o politické gesto, které téměř nic nezmění.

Celkem pětatřicet senátorů v čele s předsedou senátorského klubu ODS a někdejším policejním prezidentem Martinem Červíčkem navrhuje do Listiny přidat větu „Právo bránit život svůj či život jiného člověka i se zbraní je zaručeno za podmínek, které stanoví zákon.“ Tu plánují začlenit do jejího šestého článku, který garantuje právo na život nebo nepřípustnost trestu smrti.

„Návrh dává ústavní rozměr právu každého bojovat o svůj život i za užití zbraně proti útoku. Území [České republiky] lze z dlouhodobého hlediska považovat za relativně bezpečné, přesto však dochází k individuálnímu násilí. Návrh symbolicky do ústavního pořádku převádí morální zásadu, že zlu, což je i útok na život a zdraví člověka, se nemá ustupovat, ale naopak se vůči němu aktivně bránit,“ píší předkladatelé v neobvykle stručné důvodové zprávě.

Pod návrh se vedle senátorů za ODS podepsali nejen další zástupci opozice, ale i stran vládní koalice, včetně nestraníků od Tomáše Goláně (za SEN 21) po Iva Valentu (za Soukromníky). Podpora novely tedy dalece překračuje tradiční politické dělení, což ilustruje i to, že zatímco předseda senátního ústavně-právního výboru Miroslav Antl (ČSSD) patří k jejím předkladatelům, jeho stranický kolega a předseda ústavní komise horní komory Jiří Dienstbier materiál pokládá za zbytečnou „nástěnku sloužící k politické agitaci“.

Přestože návrh předložila neobvykle široká skupina zákonodárců, od počátku ho provázelaemotivní diskuse. Jednání, z něhož Senát materiál vyslal do legislativního procesu, trvalo téměř tři hodiny a zahrnovalo množství odboček.

Například Zdeněk Hraba (STAN) při něm sáhl i k historickým paralelám. „Pro mě je navrhované doplnění práv jakousi ústavně právní vozovou hradbou, která může bránit práva obyvatel před velmi pravděpodobnou novodobou směrnicovou křížovou výpravou. Jenom pokud bude základní lidské právo bránit život i se zbraní deklarované na ústavní úrovni, tak bude možné čelit snahám o omezení základních lidských práv svobodných Čechů, Moravanů, Slezanů,“ uvedl.

Úprava nic konkrétního nemění, může přinést právní zmatek

Další senátoři v debatě volili spíše právní argumentaci, ani v té se ale neshodli. Podle jedněch je na místě možnost ozbrojené sebeobrany jasně ukotvit, podle druhých ústavní zákon naopak nedává žádný smysl, protože Českou republiku nemá jak vyvázat z povinnosti začlenit do svého právního řádu ze směrnice vyplývající požadavky.

Znění důvodové zprávy navíc dává za pravdu těm, kteří potřebnost úpravy Listiny rozporují. Předkladatelé v ní totiž napsali, že „změna obyčejných zákonů v souvislosti s přijetím tohoto ústavního zákona je sice možná, nikoliv však nutná“. A že předložená novela k svému přijetí výslovně nevyžaduje též schválení nějakého prováděcího obyčejného zákona.

Dále pak uvedli, že danou problematiku řeší zbraňová legislativa, potažmo zákony týkající se bezpečnostních složek. Právo navíc zná institut nutné obrany, který občanům umožňuje čelit útoku třeba i se zbraní v ruce. Jedinou podmínkou je, aby forma obrany nebyla zcela absurdní, intenzitou ovšem smí i výrazně překročit to, co stačil podniknout útočník. Zákon je tedy dlouhodobě na straně obránce. A možnosti konkrétní obrany novele nijak neposiluje.

„Nelíbí se mi to a opakovaně jsem to kritizoval. Problém spočívá v tom, že se jedná o politické gesto. Senátoři by nejraději ústavně zakotvili přímo právo držet zbraň, to je ovšem poměrně neobvyklé, tudíž je zde zastrčené jako právo bránit se i se zbraní. Oproti nynějšímu stavu věcí se úpravou nic nemění,“ vysvětlil Deníku Referendum ústavní právník Jan Wintr.

Ten snahu pozměnit Listinu základních práv a svobod v zájmu politického stanoviska navíc pokládá za potenciálně nebezpečnou. „Každá věta v Listině něco znamená, má normativní obsah (…). Tady ani není jasné, co je vlastně ta zbraň. Někteří senátoři naznačovali, že to může být i nůž a podobně,“ podotkl s tím, že právě nejasnost výkladu je v ostrém protikladu k významu, jakou úprava základního právního textu má.

Co konkrétně senátoři prosadili, by zřejmě stanovil až soudní výklad. Podle Wintra lze ovšem očekávat, že se při posuzování nutné obrany budou soudci držet především stávající úpravy.

Osud předlohy nyní závisí na vládě a následně Poslanecké sněmovně. Protože se jedná o ústavní zákon, je k jeho schválení zapotřebí třípětinová většina zákonodárců, a to v obou komorách Parlamentu. Pro vyslání do legislativního procesu ovšem Senátu stačila prostá většina jednačtyřiceti z devětašedesáti přítomných senátorů.

Spíše než střelců u nás přibývá zbraní a ochoty je hájit

U řady držitelů zbraní a jejich spolků nicméně převládá pocit, že stát, potažmo Evropská unie, chce užití palné zbraně v sebeobraně znesnadnit, a proto po podobné úpravě dlouhodobě volají. Proti údajnému odzbrojování se v minulosti dokonce i demonstrovalo a střelci, sdružení ve spolku Liga LIBE, na podporu ústavního zákona sebrali přes sto tisíc podpisů.

Jejich aktivita se netají konzervativním tónem. „Nedávno jsem takhle seděl a koukal se na jednu ze svých nových zbraní — a v tu chvíli jsem si představil, že by mi je jednou sebrali. Ale ne, že bych něco provedl, ale jen tak, z politické zvůle ‚pánů shora‘ nebo ve jménu jakéhosi moderního pseudohumanismu kombinovaného s jakousi módní politickou korektností,“ popisuje zrod podpisové akce předseda petičního výboru a podplukovník ve výslužbě Pavel Černý.

Liga LIBE má na Facebooku téměř čtyřicet tisíc sledujících. Kromě témat souvisejících přímo se zbraněmi sdílí příležitostně i pravicově-konzervativní weby či doplňuje odkazované texty komentáři, jež ironizují kupříkladu demonstrace proti rasistickému násilí ve Spojených státech amerických.

Česká republika dlouhodobě eviduje zhruba tři sta tisíc držitelů zbrojních průkazů. Číslo se v posledních letech zvolna zvyšuje, stále je ovšem o zhruba patnáct tisíc nižší než na začátku tisíciletí. Mnohem rychleji ale roste počet civilně držených zbraní. Zatímco v roce 2000 jich bylo přes půl milionu, během posledních devatenácti let číslo vystoupalo nad devět set tisíc.

Směrnice EU: menší zásobníky, žádné upravené automaty

Údajné odzbrojování Evropskou unií spočívá ve směrnici schválené před třemi lety Evropským parlamentem. Ta má za cíl zkomplikovat teroristickou činnost, podle kritiků od lobbistických skupin přes politiky až po občanské organizace ale omezuje právo na držení zbraně především lidem, kteří nikdy žádné zločiny nespáchají. 

Směrnice se snaží snížit množství dostupných zbraní, jimiž lze v případě útoku napáchat největší škody. Zakazuje v prvé řadě poloautomatické zbraně vzniklé úpravou ze zbraní automatických, tedy schopných na jeden stisk spouště vypálit více střel. V České republice se podle ministerstva vnitra jedná o asi třicet tisíc tisíc zbraní, typicky upravených samopalů vzor 58, které dříve užívala Československá armáda.

Evropská regulace dále znemožňuje držení krátké pušky i brokovnice vybavené sklopnou pažbou. Nařizuje i registraci dosud volně držitelných potenciálních zbraní, například plynových pistolí nebo znehodnocených automatů. Omezuje také velikost zásobníků, a to na deset nábojů u pušek a dvacet u pistolí. Ministerstvo vnitra ještě v době Chovancova působení uvádělo, že se směrnice dotýká řádově statisíců předmětů, jež mají funkcí něco společného se střelbou.

Argument pro schválená omezení je prostý: úpravu útočných pušek či samopalů na poloautomatiku lze s patřičnou průpravou odstranit, a získat tak možnost méně přesné, leč intenzivnější střelby. Kratší pušky se sklopnou pažbou umožňují přenést palebnou sílu nepozorovaně téměř kamkoli. Odpůrci kontrují tím, že si případní útočníci výzbroj pořídí bez ohledu na to, zda bude legální.

Regulaci se nevyhneme, bude ale co nejmírnější

Směrnici provádí hned několik novel zbrojních zákonů v čele s tím o střelných zbraních. Jeho úprava, s níž se původně počítalo již na podzim roku 2018, zkracuje platnost zbrojního průkazu, snižuje počet jeho typů z pěti na dva a snaží se zjednodušit administrativu digitalizací dokladů i rozličných úředních úkonů. V prvním sněmovním čtení se proti novele hromadně postavila pouze ODS a SPD.

Materiál v původním znění počítá i s tím, že policie bude každých pět let kontrolovat, zda držitelé zbrojních oprávnění nadále splňují všechny podmínky. Novela dále přináší roční amnestii na nelegálně držené zbraně, které mohou držitelé odevzdat úřadům a zažádat o patřičné oprávnění.

Souběžně legislativním procesem putuje i zákon o munici a nadstavbový materiál, který zakazuje působení ozbrojených domobran a dalších paramilitárních skupin s politickou agendou. Zřizuje také systém střelecké přípravy. Ten chce skrze různé kurzy poučit držitele zbraní o správném zacházení a předejít možným nehodám.

Ministerstvo vnitra zdůrazňuje, že se „vysoký standard kontroly držitelů zbrojních licencí i držitelů zbraní ze strany policie v žádném případě nezmění ani nerozvolní“. Chystaná opatření mají stávající vcelku komplikovaný systém jednak uvést do souladu s evropskými právními požadavky, jednak výrazně zjednodušit a modernizovat.

Původní podoba novely se ale od výsledku může lišit. Politici včetně členů vládní koalice se nijak netají tím, že by evropským požadavkům nejraději nevyhověli, kdyby České republice nehrozily stamilionové sankce.

Prozatím se ovšem zdá, že platnost zbrojního průkazu zůstane na deseti letech. Ministr vnitra Jan Hamáček (ČSSD) totiž naznačil ochotu vyhovět pozměňovacímu návrhu Jana Maška (ANO), Jany Černochové (ODS) a Zdeňka Ondráčka (KSČM), který zkrácení ruší. Novely i jejich patřičné úpravy ve čtvrtek projednával bezpečnostní výbor Sněmovny, téma ovšem neuzavřel. „Jakmile zákon vejde v platnost, všichni uvidí, že se nic zásadního nezměnilo,“ předeslal Hamáček podle serveru iDNES.cz.

Ozbrojení Češi se teroristům brání hlavně ve svých představách

Zastánci rozšířeného držení zbraní tvrdí, že ozbrojenost běžné populace sníží šance pro případné útočníky. Ty by větší výskyt zbraní měl teoreticky odradit, případně zastavit při činu. Zda mají pravdu, je ovšem minimálně sporné. České masové vraždy páchané zbraní zpravidla končí tím, že se útočník sám zastřelí.

„Jedinou ochranou, která je možná, je slušný ozbrojený člověk. Pokud by v čekárně byl, mohl pachatele eliminovat,“ uvedl kupříkladu poslanec a předseda bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny Radek Koten (SPD) po střelbě v ostravské nemocnici, při níž útočník trpící vážnými psychickými problémy znenadání nelegálně drženou zbraní zabil či smrtelně zranil sedm lidí.

Odborníci podobné představy zpochybňují. V případech náhlé střelby zpravidla není schopen účinně reagovat prakticky nikdo, kdo nemá elitní výcvik. Zastavení útoku palbou z vlastní zbraně je spíše teoretickou možností, jež se v praxi nemusí setkat s úspěchem, případně by dokonce mohla vést k poranění dalších lidí.

Mnoho zbraní v populaci navíc může znamenat potenciálně vyšší riziko zneužití legálně drženého arzenálu. Ostatně i při nejhorší masové střelbě v historii České republiky, kdy útočník bez zřejmého důvodu zabil osm lidí v uherskobrodské restauraci Družba, se pálilo z legálně držené pistole a revolveru. 

„[Ke dni útoku] nebyl zákonný důvod, abychom mu zbraně odebrali, nebo abychom postupovali nějakým sankčním způsobem,“ uvedl krátce po tragédii v únoru 2015 krajský policejní ředitel Jaromír Tkadleček.

Dosavadní zbraňová legislativa České republiky patří v mezinárodním srovnání k těm liberálnějším. Spolu s Francií, Itálií, Polskem či Slovenskem je zde držení zbraně takzvaně nárokové. Pokud občan splní zákonné podmínky pro získání zbrojního průkazu, má na něj právo. Jinde, kupříkladu v Německu, Švédsku či Velké Británii, úřady zvažují konkrétní důvody pro vlastnictví různých druhů zbraní, a mohou držitelům klást rozličné podmínky.

Především Britové jsou opatrní nejen ve vztahu k palným zbraním, ale omezují i další nástroje schopné ublížit člověku, v prvé řadě některé druhy nožů, paralyzéry nebo u nás poměrně rozšířené pepřové spreje. Protipól představují Spojené státy americké, kde právo mít a nosit zbraň zaručuje dodatek ústavy z konce osmnáctého století. Konkrétní podmínky — kupříkladu zda je možné jen tak chodit s automatickou zbraní po ulici — se pak liší v jednotlivých státech liší.