Prostřílet se do bezpečí
Petr BittnerNapjatá společenská atmosféra zvyšuje popularitu střelných zbraní. Víc zbraní však znamená především víc mrtvých. K bezpečí se zkrátka civilizovaná společnost nemůže prostřílet.
Zpěvák skupiny Eagles of Death Metal chce po zkušenosti z Bataclanu zbrojit civilisty. České střelnice zaznamenávají až třísetprocentní zájem. V den prvního výročí masové střelby v uherskobrodské restauraci Družba dostal Miloš Zeman od libereckého hejtmana darem samopal.
Blíží se den zúčtování. Každý sám za sebe, všichni proti všem. Kdo nemá zbraň, je odepsaný. Kdo zbraň má, je sice taky odepsaný, ale má šanci, že stihne sám někoho odepsat.
Nebylo vyhnutí. Zvítězila lobotomie akčních filmů, při kterých člověk posledních dvacet let sleduje vždy alespoň jednu několikaminutovou přestřelku, která nemá žádný význam, děj ani katarzi a jejíž jediné ponaučení je, že americký padouch vypotřebuje dva zásobníky, aby beztak nakonec ani jednou netrefil cíl vzdálený pět metrů.
Obhájci neomezeného držení zbraní si intuitivně věří, že až nastane přestřelka všech proti všem (která nastane nutně), tak se prostě nějak prostřílejí do bezpečí. Jsou to lidé, kteří jsou v chvatové pohotovosti i při zdobení stromečku.
Já nejsem v pohotovosti chvatové, nýbrž útěkově-schovávací. Ze zbraní mám hrůzu. Nedovedu si představit, že bych držel v ruce pistoli. A ještě šílenější je pro mě představa, že bych ji na někoho namířil.
Pistole vnímám podobně jako automobily. Jsou to těžkopádné stroje, jejichž funkční rádius se od jejich vynálezu vůbec nezměnil. Auto je primitivní plechová schránka se sedícím člověkem, který drží v ruce volant a z nějakého transcendentního důvodu nadává na ostatní, kteří dělají totéž. Pistole je ještě primitivnější ocelový mechanismus, který odděluje drobný cuk ukazováčku kdejakého magora od rozprsknutí lidské hlavy.
Kdyby někdo obrátil zbraň proti mně, bojoval bych podle následujícího schématu:
Začal bych žadoněním o slitování. Střelcovu zamítavému stanovisku bych ostře kontroval zoufalým přemlouváním. V další fázi bych aplikoval chvat zvaný pokus o útěk a nakonec, kdyby všechna předchozí patra pacifistické pyramidy přežití selhala, aplikoval bych nejmilitantnější eso v rukávu: smíření s nevyhnutelným.
Čeští biatlonisté se rozstříleli
Zatímco v devadesátých letech objem distribuovaných zbraní klesal, po roce 2001 je trend přesně opačný. Zlom jedenáctého září a zrod takzvané války proti terorismu je patrný a promítá se do všech dalších krizí spojovaných (více i méně oprávněně) s jeho hrozbou.
„Když to poslouchám, skoro bych začal chodit taky ozbrojený,“ prohodil Jiří Otta, provozovatel střelnice, a naznačil spojitost s takzvanou uprchlickou krizí.
Když chtěla moderátorka pořadu 90 zmínit, že žadatel o zbrojní průkaz musí projít zkouškou, řekla „teroristickou“ místo „teoretickou“. Jsme toho holt všichni tak trochu přesyceni.
Od chvíle, kdy začal Václav Cílek mluvit o dřímající armádě blanických myslivců jako o největší palebné síle u nás, zmocnil se mě definitivně pocit, že jsem skoro jediný, kdo není připraven tasit.
A to ještě trestuhodně zapomínáme na biatlonisty! Naše ženské, mužské i smíšené biatlonové reprezentace se s nástupem uprchlické hysterie podezřele rozstřílely. Náhoda? Nemyslím si.
Jeden můj kamarád říkává: „Vždycky když vystoupím v Brně, zmocní se mě pocit neartikulovatelného štěstí.“ Míval jsem to stejné. Až do chvíle, než jsem zjistil, že jihomoravská metropole eviduje k letošku 31 659 platných zbrojních průkazů. Od té doby se mě zmocňuje spíš pocit zřetelně artikulovatelné nervozity.
Zbrojní průkaz je v současnosti vydáván na dlouhých deset let místo předchozích pěti. Jiří Hynek, prezident obranného a bezpečnostního průmyslu, se brání opětovnému snížení lhůty „odzbrojujícím“ způsobem: zdvojnásobilo by to prý administrativu. Matematika je v tomhle neúprosná — zatímco dnes stačí žadateli jediná procedura za dekádu, v případě snížení by se s ní musel znovu pachtit už po pěti letech.
Jiří Hynek neváhá použít výraz „zdravý rozum“ při obhajobě varianty, která zdvojnásobuje nekontrolovaný časový úsek, na kterém se může z ozbrojeného člověka stát ozbrojený šílenec.
No-go zóna na dvorku
V závěru svého výstupu Hynek kárá Evropskou unii za její nevstřícný přístup ke zbraním. Ten se vzdaluje ideálnímu světu zbrojařů, který je stavěn podle hesla „můj dům, můj hrad“.
Agitovat po každém incidentu za větší počet zbraní v soukromých rukách je logický nesmysl. Je-li pro nás zbraň v cizích rukou hrozbou, je třeba si uvědomit, že naše vlastní zbraň se stává „zbraní v cizích rukou“ pro všechny ostatní.
S rostoucím počtem zbraní roste i počet zastřelených. Co se zdá evidentní, se však musí složitě prosazovat přes paranoiu militantního libertarianismu, který konstruuje virtuální svět racionálních agentů soukromého vlastnictví — jejich spravedlnost je jedině ta „ve vlastních rukou“. (Taková představa spojuje deklarované největší evropské liberály s těmi největšími americkými konzervativci.)
Střelné zbraně s sebou navíc nesou statisticky vydatné riziko nechtěného použití. Tím spíš, že v takových statistikách nefigurují jenom lidé: ve Spojených státech bylo za posledních pět let přinejmenším šest lidí zastřeleno vlastním psem.
Vzhledem k tomu, že to je přesně o šest víc, než britských policistů zabitých za stejnou dobu rukou teroristy, mohli bychom s čistým svědomím začít šířit stereotyp o tom, že americký dvorek už není idylickým panoramatem bazénů a grilů, ale semeništěm povalujících se revolverů a mimořádně zručných psů závislých na amfetaminech.
Pokud deregulujeme zbraně, neprostřílíme se k bezpečí. Zato se můžeme jednoho rána probudit do světa, ve kterém máme obávanou no-go zónu přímo na zahradě.
nejste sám. Hlásím se taky! Napsal jste to moc hezky.
Podle mě je škoda, že dobrý článek znehodnotil přirovnáním zbraní k automobilům. Ať má člověk oprávněně cokoliv proti zvyšujícímu se počtu aut, jejich přirovnáním k zabijáckým zbraním se dostává na extrémistickou úroveň.
Mimochodem, u nás v Mnichově shledávám pro chodce velmi nebezpečné rychle jedoucí cyklisty. A jejich arogance vůči chodcům a představa, že oni jsou pány chodníků, je nehorázná.
Naproti tomu němečtí řidiči automobilů jsou úplně zlatí.
Což mě přivádí k myšlence hledat v tom hlubší význam: Existuje teorie (přišel s ní Matt Hurley), podle které je humor v podstatě mechanismem hledání chyb v zavedeném uvažování. Proto se mu smějeme; evoluce to tak zařídila. Vtipy jsou způsob, jak donutit mozek přemýšlet vně krabičky (out of the box).
Z toho vyplývá, že lidé mají různý humor - myšlenkový postup jednomu může připadat zřejmý nebo dokonce mylný (a pak mu vtip popisující takové schéma připadá trapný), a pro druhého být novinkou (a pak mu připadá vtipný).
Je tedy otázka, jestli se onen typ bigotních lidí, kteří jsou skutečně společensky nebezpeční (třeba tvrdí rasisté, ale i třeba náboženští fundamentalisté) může reálně vůbec smát třeba rasistickým vtipům, právě proto, že mají ve věcech tolik jasno. Možná je pravým důvodem k existenci rasistických vtipů právě poukaz na náš vlastní rasismus, který se tím může dostat do našeho vědomí, abychom se ho mohli (aspoň částečně) zbavit.
Stručně by se to dalo shrnout tak, že smát se vtipům, i rasistickým, je dost možná nezbytným příznakem "otevřené mysli". Možná bychom tedy měli spíš oslavovat fakt, že se jim můžeme smát, a reagovat na to vtipy o náccích.
Začít můžeme u dnes tak často zneužívaných výbušnin... Může se to zdát obtížné, ale je třeba dostat pod kontrolu pohyb i běžných jejich komponentů. Držení zakázaných látek by mělo být důvodem přísných trestů.
Myslím, že vlastnictví střelných zbraní bude v podstatné míře vázáno na majetkově lépe postavené lidi. Ti obecně a všude žádají, aby si za své peníze směli pořídit, co jen lze. Čekejme, kdy se vynoří prootrokářská strana. Vše, co bylo, zase bude. Jen demokracii u toho potřebovat nebudem...
Když jsem se dostával před polovinou sedmdesátých let do příslušného věku, dostal jsem od tatínka běžnou vzduchovku. (Myslím, že se tehdy ještě nebrojilo proti militarizaci hraček a bylo lze očekávat, že půjdu za pár let na vojnu.) Stříleli jsme s bratrem málo a jen do terče. Přesto jsem se jednou ocitl v situaci, kdy jen taktak, že nedošlo k vystřelení oka neopatrného kluka ze sousedství. Proč nám to povídá, můžete si říct, samozřejmě, že střelné zbraně je třeba držet z dosahu dětí. Nicméně ty mrtvé varují.
K čemu by mi kdy v životě ta střelná zbraň byla. Tehdy, když jsem ztratil, ovšem bez ní, tašku? Nebo tehdy, když mě prudce napadl mentálně postižený mladík?
Otázka zkrátka zní, zda dám přednost přepadení s papírkem, na němž bude toto slovo napsáno, nebo ataku se střelnou zbraní.
Jo, na té vojně jsem nakonec nebyl.
Možná lidé přesto chtějí mít zbraň, protože očekávají, že toto časem přestane platit. Prostě očekávají horší časy. Bohužel, pro nás pro všechny, protože často přijde to, co lidé očekávají.